Časopis Naše řeč
en cz

In marginem sémantiky českého výrazu ocas (Poznámka k článku E. Havlové, NŘ 75, 1992, s. 31-34)

Boris Skalka

[Články]

(pdf)

-

Na s. 40n. se autorka článku věnuje metaforickému užití výrazu ocas pro pojmenování něčeho „nedůležitého, co je z hlediska společenské prestiže na posledním místě“. Dokládá zde stáří i jazykovou univerzálnost této metafory na příkladech zachycujících opozici důležitý člen : nedůležitý člen v metafoře hlava : ocas. Tyto doklady jasně ukazují genezi metafory a implicite stanovují jako tertium comparationis pozici na (méně důležitém) okraji, malý funkční význam ap.

Domnívám se však, že v této sémantické oblasti výrazu ocas je v současném jazyce, a možná už i v jeho starších fázích, situace komplikovanější.

Zmíněný výraz se nyní používá v obecné češtině v expresívním zabarvení k označení člověka, ke kterému má mluvčí značný despekt či antipatii, což zahrnuje významovou škálu ‚hlupák, blázen, neseriózní člověk, podnikavec, nepodnikavý nebo bezvýznamný člověk atd.‘, jejíž odstíny jsou závislé na sociálním typu mluvčího a na komunikační situaci. (Případ užití tohoto výrazu pro pojmenování blízkého člověka, a to bez antipatie vůči jeho osobě, většinou při hodnocení jeho nezvyklého činu či jednání, k němuž chce mluvčí formálně zaujmout jistý odstup, např. ve frázi typu „Ty seš ale ocas“, je možno chápat jako svého druhu antiironii či kakofemismus.) Tomu odpovídá nejlépe autorkou uvedený dialektický doklad „on je u ní za ocasa“. Zdá se mi, že užití výrazu ocas v tomto významu se v podvědomí mluvčího opírá o další starou, již lexikalizovanou metaforu výrazu ocas, totiž ‚penis‘, o níž pojednává autorka na s. 33.

Tato metafora je živá, dostatečně rozšířená v současné obecné češtině a má řadu paralel v jiných jazycích, např. řecké ourá,[1] kérkos,[2] latinské cauda (pozoruhodné je užití ve středolatinské frázi z polské oblasti in caudam mutare ‚zesměšnit‘,[3] která připomíná významově blízké obecně české dělat si prdel, a do jisté míry i frázi udělat z někoho čuráka), anglické (už středověké) tail, středohornoněmecké [39]zagel,[4] německé argotické Schwanz,[5] srbocharvátské dialektické rep a oćas,[6] polské ogon.[7] Nezdá se proto, že by bylo nutné považovat staročeské doklady na ocas ‚penis‘ užité v lékařských textech za kalk latinského cauda z některých předloh. Situace spíše ukazuje na starou jazykově univerzální metaforu. Domnívám se, že už ve staré češtině, podobně jako v uvedených jazycích, mohl být tento výraz pro označení penisu v závislosti na kontextu mírně expresívní. Ve středověkých lékařských spisech byl pak užit, neboť neexistovala ustálená odborná terminologie a výraz byl patrně do značné míry stylisticky nevyhraněný podobně jako staročeské pyjě ‚penis‘, což však u často tabuizovaných pojmenování pohlavních orgánů nepřekvapuje. Latinské cauda ‚penis‘ objevující se v předlohách tu však jistě také svou roli sehrálo. Paralelu této situace je možno vidět v novočeském stavu, kdy se pro pojmenování penisu v obecné češtině užije z nedostatku stylisticky nepříznakového výrazu, zvláště při rozhovoru s dítětem, výraz šulínek, jehož vulgaritu (tedy stylovou příznakovost) mluvčí zdánlivě neguje deminucí, takže ji pak už subjektivně nepociťuje.

Ocas ve výše zmíněných významech ‚nedůležitý, bezvýznamný člověk ap.‘ pak jistě vychází i z uvedené metafory ocaspenis a reflektuje další velmi starou a z typologického hlediska jazykově patrně opět dosti univerzální metaforu pojmenování pohlavních orgánůpojmenování negativně hodnoceného člověka, často jako nadávka, jež se v některých případech lexikalizuie, srov. např. německé argotické Schwanz ‚penis‘, ‚blázen, hochštapler, tlučhuba‘,[8] anglické slangové ball ‚varle‘, ‚divný člověk‘,[9] italské slangové cazzo ‚penis‘, testa di cazzo ‚hlupák‘ či pirla totéž[10], nepřímo pak staročeské kep ‚vulva‘, ale i ‚hlupák‘, srov. „… spílal Václavovi kpů a bláznů…“[11] a starší české kepský ‚hloupý‘.[12] Tato metafora je v obecné češtině bohatě doložena i pro konkrétní variantu ‚penis‘ → např. ‚hlupák‘, srov. namátkou vybrané výrazy čurák, pták, péro, šulin či regionální chuj nebo kokot, představující expresívnější synonyma k běžně užívanému vůl. Všechny tyto výrazy jsou libovolně dosaditelné do frází typu „Tonda? To je…“ či „Ále to je ňákej(ý)…“ či „Udělal z něj úplnýho…“ či „Tys byl vždycky…“ či „To zas vyplodil ňákej(ý) … nahoře!“ či „Ten, že ti pomůže?! „To je pěknej(ý)…!“ Existence této metafory je pravděpodobná už pro staročeské období, protože výrazy pojmenovávající pohlavní orgány obvykle [40]velmi záhy začínají plnit funkci hanlivých pojmenování. Bohužel však nelze její existenci přímo doložit. Za nepřímý doklad by snad bylo možno považovat osobní jména Wenceslaus dictus Oczass, Johan Ocas von Zasada,[13] u nichž je východisko z ocas ‚penis‘, užitého v tomto případě primárně snad jako nadávky, velmi pravděpodobné. Příjmení tohoto onomaziologického typu jsou ve staročeském období doložena, srov. např. Pizda, Prdel, Řitka, Hrma.[14] Navíc povšechně nejsou příjmení s negativní konotací ojedinělá, srov. Wenceslaus dictus Kurwicze či Kurwiczka, Pičule, Pizdovec[15] či Jebavý, Kepák, Kuběna ap. (současný úzus). Nezajímavý není v této souvislosti ani doklad ze středověké latiny polského regionu „… Petro, qui dicitur sine cauda…“, tedy „… Petrovi, jemuž se říká Bezocasý…“,[16] který může naznačovat výchozí sémantiku apelativa užitého jako osobní jméno (příjmení).

Zdá se tedy, že označuje-li výraz ocas nedůležitou či z hlediska mluvčího anomální osobu, je třeba počítat vedle autorkou uváděné metafory i se zde zmíněnou metaforou, vycházející ze sekundárního významu ‚penis‘. Sémantické motivace obou metafor, tedy něco směšného, trapného, ostudného, opovrženíhodného a něco okrajového, se pak následně kříží.


[1] H. Stephanus, Thesaurus Graecae linguae 1–9, reprint, Graz 1954.

[2] H. G. Liddel – R. Scott – H. S. Jones, A Greek-English Lexicon, reprint 9. vyd., Oxford 1953.

[3] Słownik łaciny średniowiecznej 2, 1. vyd., red. M. Plezia, Wrocław-Kraków-Warszawa 1959–1967, s. 254.

[4] M. Lexer, Mittelhochdeutsches Taschenwörterbuch, 27. vyd., Leipzig 1953.

[5] S. A. Wolf, Wörterbuch des Rotwelschen, 1. vyd., Mannheim 1956.

[6] Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 1–23, 1. vyd., Zagreb 1880–1976.

[7] Słownik języka polskiego 3, 1. vyd., red. J. Karłowicz, A. Kryński, W. Nidzwiedźki, Warszawa 1904.

[8] D. cit. v pozn. 5, s. 37.

[9] K. Hais – B. Hodek, Velký anglicko-český slovník 1–3, 1. vyd., Praha 1984–1985.

[10] A. Forconi, La mala lingua, 1. vyd., Milano 1988.

[11] J. Gebauer, Slovník staročeský 2, 2. vyd., Praha 1970, s. 34.

[12] F. Š. Kott, Česko-německý slovník 1–8, 1. vyd., Praha 1878–1893.

[13] Staročeský slovník, 1. vyd., red. I. Němec, Praha 1984, a J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, 1. vyd., Praha 1964, s. 195.

[14] D. cit. v pozn. 13, s. 40. Svoboda zde vztahuje Pizda ke staročeskému pizda ‚prdel, řiť‘, ale je možno uvažovat i o vztažení k pizda ‚prďoch‘.

[15] J. Gebauer, Slovník staročeský 2, 2. vyd., Praha 1970, a Staročeský slovník, 1. vyd., red. I. Němec, Praha 1987, sv. 16.

[16] D. cit. v pozn. 3, s. 38.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 1, s. 38-40

Předchozí Eva Schneiderová: K užívání zájmena ten (v přívlastkové pozici) v mluvených projevech

Následující Alena Polívková: Pravidlá slovenského pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1