Časopis Naše řeč
en cz

Jdi pryč

[Hovorna]

(pdf)

-

Příslovce pryč jako by bylo vymizelo z českého slovníku: u lepších spisovatelů ho dnes skoro nečteme, a objeví-li se kde, již tou vzácností budí pozornost a obyčejně i nevoli přísných strážců čistoty našeho jazyka. Nepředpojatý filolog se ovšem bezděky ptá, proč si nejen čeština sama, ale i jiné jazyky slovanské utvořily dávno před počátkem dějinných svých dob slovo, kterého by vlastně ani nemělo býti, hledá [155]v brusech a rádcích příčiny, proč by ho nemělo býti, nalézá místo nich jen zápověď některých rčení s tímto slůvkem, u Mašína ho vůbec nenajde, ani jako slovo správné ani jako chybu, a konec konců sáhne po Jungmannovi, Kottovi a jiných sbírkách českých slov a podívá se i do svých lístků. A ejhle: shledá, že naši předkové tohoto slova užívali bez rozpaků v dobách, kdy náš jazyk ještě býval tak zachovalý, že spisovatelé nemusili nahlížeti do brusů, jako ho užívá bez rozpaků náš lid i lid jiných národů slovanských; a polituje našich spisovatelů dnešních, že se musí nutiti, aby psali »odejdi!«, kde by takto sami řekli »jdi pryč!«, že musí vypravovati o svých recích, jak »odesílají« najatý vůz, v němž přijeli domů, ač jej sami posílají nebo dávají poslati »pryč«.

Pozorujeme-li doklady tohoto slova v starší době i v mluvě lidové, vidíme nejprve, že se ho užívá u sloves pohybu (i vzdalování se), a také u sloves, vyjadřujících činný podnět pohybu. Rozdíl mezi rčeními s příslovcem pryč a bez něho bychom vystihli asi tak, že bez něho jsou věty, v nichž cíl pohybu je docela určitý, anebo při nichž mluvícímu jde spíše o pouhý údaj pohybu odněkud než o jeho neznámý cíl, kdežto jinde, t. j. kde chceme s určitostí naznačiti, že se nějaká osoba nebo věc vzdaluje tak, aby jí u nás nebylo a je nám jedno anebo nevíme, kam se vzdaluje, klademe příslovce pryč. Říkáme tedy na př. »bratr šel (odešel) pryč«, ale »bratr šel (odešel) domů«, ne »bratr šel (odešel) pryč domů«; čteme-li v 107. hl. staročeských Gest větu »Gido… pryč domóv šel«, je to mnohomluvnost, jaké se vyhýbá jazyk starý i dnešní (vyjádřili bychom se tak leda jen, kde určitým označením cíle doplňujeme a vysvětlujeme neurčité »pryč«, na př. »bratr šel pryč; šel domů« a pod.). Můžeme říci »bratr (již) odešel«; ale chceme-li výslovně naznačiti, že zde tedy již není (zase ta staroindická »vivakšá«, o níž jsme mluvili v »N. Ř.« II, 69 n.), přidáme slůvko »pryč«.

Tak čteme na př. v stč. Životech sv. Otců 16b »(vladař) strážné před zámkem položiv, hněvivě pryč jdieše (šel)« (a podobně velmi často jinde), v Kralické bibli Mat. 21, 33 »(hospodář) odšel pryč přes pole«. Zvláště netrpělivé vyzvání »jdi pryč« tak čítáme často, protože mluvící osobě jde právě o to, aby mu osoba druhá byla s očí (»pryč«); tak na př. v starých překladech míst v evangeliích jako Mat. 20, 14; Luk. 4, 8, nebo u Blahoslava ve větách »jdi pryč, nebo já tě nechci déle trpěti«, »jdi pryč, neb jistě neučiním jinak, než žeť tě zabiji, neujdeš-li« (135, 137) a j. č. Je přirozeno, že sloveso odejíti tak stává nejčastěji samo: vždyť již volba slovesa složeného s předložkou od sama ukazuje, že mluvícímu tane na mysli více odchod něčí, než neznámý cíl jako jeho výsledek. A stejný obraz bychom shledali i u jiných sloves pohybu. V starých spisech nejčistšího jazyka čteme s příslovcem pryč zase slovesa jako běžeti, plouti, jeti, bráti se, dostati se, i slovesa (zase řidčeji), vyjadřující přímo vzdalování, jako na př. odlézti, uletěti, ujeti, odbírati se, utéci; někdy neznámý cíl pohybu i místo, odkud pohyb se děje, vedle sebe jsou vyjádřeny příslovečným určením (»preč od nás harcovali« u Jungmanna z Vratislavova cestopisu).

I slovesa činného podnětu nějakého pohybu nalézáme stejně. Na př. v Životech sv. Otců »jáť vás ihned pustím preč«; podobně se říkalo i říká vésti, zahnati, po[156]slati, vypraviti, puditi pryč, i vyhnati (»snad mě pryč vyžene« Otc.), vrci, zavrci, hoditi od sebe pryč (»utni ruku a vrz od sebe prič« ve výkladech k ev. sv. Matouše ze 14. st.). Mohli bychom uvésti zase hojné doklady z dobrých starých spisů, ale stačí na př. doklady Jungmannovy.

Vzdálila-li se nebo byla-li vzdálena nějaká osoba nebo věc pryč, jest pryč. Matiční Brus ovšem učí, že věty jako »pošta (vlak) již je pryč, všichni byli pryč« jsou nesprávné, má prý se říci, že pošta již odjela, že všichni odešli, nikdo nebyl doma; podle toho, hledám-li nějakou věc na místě, kde jsem ji měl, a vidím, že »je pryč«, nesmím tak říci, nýbrž musím říci, že jí tam není, že se nějak ztratila, že ji někdo ukradl atd. Zajisté se tak také říci může: ale smí kdo bez podstatných příčin přikazovati, že se představa, kterou lze vyjádřiti s rozličných hledišť, smí vyvyjadřovati jen s jediného hlediště? Z Tkadlečka má Jungmann nářek »prečť jest ta, s nížto by bylo býti«; Chelčický (v Postile 30b) napsal větu »tuť jest již sprostnost pryč«; lid na Valašsku (jako u nás v Čechách) říká »šéł preč; už je preč«: kde je příčina, že se tak psáti nemá? Přiznáváme se, že nemáme za chybné ani věty jako »poledne již bylo pryč, je pět hodin pryč, pět hodin je pryč«: vždyť se tak v němčině neříká, abychom se báli germanismů? Jsou to ovšem rčení asi nová, která by nezněla pěkně v básni nebo ve vypravování z minulosti, právě jako nepřirozeně zní v povídce z naší doby (zvláště v ústech prosté osoby v takové povídce vystupující) doporučený tvar »pět hodin minulo, odbilo«: to jsou věci, týkající se vhodného slohu, ne jazykové správnosti.

Jsou lidová rčení se slovem pryč ve větách jako »pracoval (pil, jedl, mrzne atd.) o všecko pryč«. »pryč se zdálo, že ty ječmeny budou hezké« (asi »docela se zdálo«, Kott 3, 1227); i tato rčení mají staré základy (krčmář domlouvá v Hradeckém rukopise ševci, jejž žena zdržuje od hry v kostky: »jhraj pro ni preč, nejměj péčě«, t. j. hraj přes její odpor jen dále).

Brusy zapovídají jen některá rčení se slovem pryč, nezmiňujíce se vůbec o rčeních jiných, která snad neměly za nesprávná anebo si netroufaly jich zapovídati výslovně proto, že mají oporu v četných starých dokladech. Zvláště přísní brusiči jdou (ne jen zde) dále než brusy samy, a jak se zdá, nejraději by toto nevinné slovo vymýtili z češtiny vůbec; aspoň nikde se nedočítáme, kde se uznává za správné. Opravdu jest těžko pochopiti, kde se vzala všecka ta nedůvěra k tomuto slovu: snad odtud, že význam rčení jako odcházeti a jíti pryč se zdá (ale není) totožným, anebo že rčení odcházeti pryč atp. se zdá pleonasmem? Nám se zdají všecky způsoby, jak tohoto slova užívá jazyk starý a lidový, správnými: snad by bylo lze pochybovati jen o větách jako »N. N přišel z Prahy pryč« (t. j. byl přesazen z Prahy jinam), ale zde jde spíše o otázku, je-li možno, aby sloveso přijíti bylo správným ve větách, vyjadřujících vzdalování, než o příslovce pryč.

Čtenář viděl v dokladech, že místo pryč bývá i preč, přič; v ruštině by našel proč. Výklad těchto růzností je příliš nesnadný, abychom se do něho pouštěli: našli bychom v nich asi různé odvozeniny kořene, jejž máme v předložkách pře (pův. per), pro, při, před. Nejsnáze bychom vyložili stč. přič, tím, že v starší době ry se měnívalo časem v ři (nalézáme někdy i stříc místo strýc, [157]řitieř místo rytieř); v preč bychom našli jiné slovo než pryč, ne snad jen nářeční (na př. hanáckou) výslovnost místo pryč. I přeč bývá časem, v. Gebauer, Histor. mluv. 1, 284 a »k tomu sem některé služebníky przecz nyní pustil« Arch. Č. 11, 137 (1509).

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 5, s. 154-157

Předchozí Jiří V. Klíma: Válečný »poškozenec«

Následující Listárna

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1