Jan Petr (1931—1989)

Redakce

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V dramatických revolučních dnech v prosinci minulého roku se náhle tragicky uzavřela vědecká a lidská cesta vedoucího redaktora Naší řeči, univerzitního profesora Jana Petra.

Rodák z Prahy, studoval na Karlově univerzitě polonistiku a sorabistiku, ale hlásil se jako k svým učitelům k varšavskému profesoru W. Taszyckému a hlavně k proslulému J. Kuryłowiczovi, který přednášel na Jagellonské univerzitě v Krakově. V Krakově také Petr získal titul magisterský, a to za práci o polském zájmenu každý ve vývoji a nářečích polštiny. Měl mimořádné předpoklady pro úspěšnou filologickou dráhu: znal velmi dobře řadu jazyků, hlavně slovanských, byl trpělivý a houževnatý v shromažďování fakt a jejich kritickém hodnocení, k tomu se družila i osobní píle a odříkavost. Petrova bibliografie je svým rozsahem i šíří záběru udivující; zahrnuje studie o polštině, slovinštině, bulharštině, baltských jazycích, práce ze srovnávací slavistiky, slovanské dialektologie, staroslověnštiny, z dějin slovanských jazyků i slavistického bádání. Zvláště ho zajímal jazyk, dějiny a kultura Lužických Srbů, pravidelně jezdil do budyšínských archívů, aby z nich těžil materiál o významných buditelských osobnostech Lužice. Zasvěcené studie věnoval i slavistům českým, Šafaříkovi, Čelakovskému, Frintovi aj. Od r. 1966 přednášel slavistiku na Karlově univerzitě, kde se výrazně uplatňoval jako pedagog a organizátor. Zasazoval se především o obnovení významu slavistiky jako integrujícího oboru a usiloval o to, aby pro něj univerzita připravila i vědecký dorost. Z pedagogické činnosti vyplynulo i autorství nebo spoluautorství dobrých učebnic. Ve vědeckých hodnostech a [103]funkcích postupně od konce 70. let dosáhl vysokých met: stal se univerzitním profesorem, doktorem filologických věd, členem korespondentem ČSAV a členem jejího prezídia, dostávalo se mu i významných veřejných poct. Od r. 1978 vedl Ústav pro jazyk český. Bohemistou v pravém slova smyslu však nebyl, jeho jméno na kolektivních publikacích z oboru bohemistiky signalizuje spíše jeho zásluhu o prosazení velkých projektů z minulosti, zejména akademické Mluvnice češtiny nebo připravovaného Českého jazykového atlasu.

Nepochybně cenné slavistické práce mu získaly autoritu v úzkém kruhu specialistů; širší veřejnost — a to i jazykovědná — ho znala spíše jako autora knih a statí usilujících o odhalení filozofických zdrojů marxistické jazykovědy a vymezení jejích principů. Zatímco jiní zůstávali při této donedávna prestižní a žádané tematice jen u všeobecných spekulací, Petr s akribií jemu vlastní nejprve shromáždil všechny odkazy k jazykové problematice obsažené v dílech Marxových, Engelsových a Leninových (Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977) a na základě tohoto materiálu a další literatury přešel k samostatné koncepci (Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse, Praha 1980 aj.). Ale příští generace spíše zaujme výchozí antologie jako zajímavý historický pramen (dokládající mimo jiné i Engelsovo záporné stanovisko k některým fázím a osobnostem českého národního hnutí). Dogmaticky přijímané myšlenky klasiků marxismu-leninismu mohou totiž dnes představovat většinou jen retardující složku ve vývoji lingvistiky.

Vedoucím redaktorem časopisu Naše řeč se J. Petr stal v r. 1980 a v prvních letech svého redaktorství do něho také hodně psal. Část článků vycházela vstříc politické poptávce; trvalou hodnotu budou nepochybně mít další příspěvky z dějin české jazykovědy s plastickým zobrazením úseků, vystavěném z množství zajímavých, mnohdy málo známých detailů (Gebauerův seminář pro slovanskou filologii, 1980; K neuskutečněnému druhému vydání Jungmannova slovníku, 1981; První program výzkumu českých nářečí (1879), 1983) a výklad o vývoji termínu důležitém i pro etnografy a historiky (České lidový z polského ludowy, 1982). Užitečné jsou i některé příspěvky kodifikační (O začleňování litevských a lotyšských příjmení do češtiny; Shoda českých přívlastků s názvy citovanými v cizím jazyce; Mluvnická shoda členů rozvíjejících názvy výtvorů slovesných; všechny 1982), svědčící o šíři Petrových zájmů.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 2, s. 102-103

Předchozí Karel Šebesta: Čítanka české sociolingvistiky

Následující Olga Martincová, Věra Vlková: Programovací jazyky