Časopis Naše řeč
en cz

O začleňování litevských a lotyšských příjmení do češtiny (s návrhem na přepis litevských a lotyšských písmen)

Jan Petr

[Články]

(pdf)

-

Čeština patří k jazykům, které rozlišují v úředním i běžně mluveném jazyku u příjmení (podobně u rodných jmen) přirozený rod. Obdobně je tomu také u většiny pojmenování osob podle zaměstnání a služebního zařazení ve společnosti. Tato systémová vlastnost, o níž se již vícekráte psalo v odborné bohemistické literatuře, se projevuje jak u příjmení českého, tak také zprostředkovaně u jmen cizího, slovanského a neslovanského původu, pokud se dostanou do české jazykového kontextu.[1] V češtině se tedy dá bez obtíží podle podoby příjmení poznat, zda nositelem jména je muž nebo žena, v některých nespisovných útvarech ještě, zda jde o svobodnou, nebo o vdanou ženu. Je to jedna z forem existence kategorie přirozeného rodu v jazyce a její vyjádření mluvnickými prostředky. Nepříznakovým členem této kategorie je pojmenování osoby mužského rodu. To vyvolává v případě užívání cizích příjmení v češtině pouze nutnost zařadit je podle povahy zakončení, a to na základě výslovnosti (nikoliv podle psané podoby) do vhodného deklinačního typu mužských podstatných jmen. Pro češtinu je příznačné, že u osobních jmen zachovává původní pravopis a nepočešťuje jej podle jejich zvukové podoby. Píšeme tedy Mickiewicz, Zagłoba, Király, Rousseau, Chopin, Shakespeare apod.[2]

Naproti tomu příznakový člen zmíněné kategorie, pojmenování osoby ženského rodu, prochází po začlenění do českého textu změnami slovotvornými a tvaroslovnými. Rodový příznak se mluvnicky vyjadřuje pomocí připojené přechylovací přípony -ová nebo koncovým -á, pokud je mužské příjmení tvaroslovně přídavné jméno (např. Tolstá, [58]Polevá, Konopnická, Krupská atd.). Přípona -ová se připojuje k formě pojmenovávající ekvivalentní bytost rodu mužského, s níž žena stojí v příbuzenském vztahu a tvoří s ní věcný nebo společenský celek. Spisovná čeština nerozlišuje formálními mluvnickými prostředky jména vdané a svobodné ženy, známe je však z nářečí (-ová, -ova) a ze staršího jazyka.

Přechylování bylo kodifikováno ve spisovném jazyce a stalo se také závazné pro úřední podobu příjmení (srov. zákon č. 268 Sb., o matrikách ze 7. 12. 1949 a další právní ustanovení), které se zapisuje do jakéhokoliv státem vystavovaného a uznávaného úředního dokumentu. Princip přechylování ženských příjmení je však závazný také pro podobu jmen cizího původu, ať již jsou jejich nositelkami naše občanky, nebo cizinky. Z hlediska spisovné normy se musí uplatňovat v plném rozsahu také u ženských jmen užívaných v překladech umělecké literatury, filmů, televizních a rozhlasových her apod., v nichž jejich nositelkami jsou ženy nečeské národnosti. Taková cizí jména mohou ovšem také vystupovat v původních (nepřeložených) českých literárních textech lokalizovaných do cizího prostředí. V tom případě pak tvoří součást místních a národních prvků charakterizační povahy, užitých vědomě k dosažení uměleckého a věcného účinku. V obecné rovině jde o otázky všeobecně uznávané, avšak při praktickém uplatňování mohou vyvolávat některé nejasnosti a těžkosti.

Problémy, o nichž pojednáváme v našem příspěvku, nastolily stále se prohlubující a rostoucí styky mezi příslušníky socialistických států, jejich přirozená touha vzájemně spolupracovat, poznávat se a kulturně sbližovat. K uskutečňování těchto konkrétních projevů objektivně fungujících integračních procesů musí být všestranně uzpůsobeny také spisovné národní jazyky, aby mohly plnit funkci vyspělých univerzálních dorozumívacích prostředků, také schopných přenášet myšlenkové obsahy z jednoho národního prostředí do druhého. K tomu slouží mj. také překlady literárních děl.

V současné době jsme svědky nebývalého zájmu o kulturu národů SSSR. Mezi nimi se těší v naší veřejnosti značné pozornosti litevská umělecká tvorba, literatura, filmová a televizní produkce.[3] Na náš knižní trh se dostávají překlady litevské poezie a prózy (např. E. Mieželaitise Člověk 1964, Kontrapunkt 1975; A. Gudaitise-Guzevičiuse [59]Pravda kováře Ignotase 1952, Bratři Varkalysové 1956 aj.), v Čs. televizi se promítají např. v rámci pořadu Přehlídka filmové tvorby Sovětských svazových republik umělecky hodnotná díla sovětské litevské kinematografie (např. J. Avyžiuse Ztracený domov, vyznamenaný r. 1976 Leninovou cenou). Překládá se nejen z ruských překladů původních litevských děl, ale stále častěji z litevských originálů. Počet českých kulturních a vědeckých pracovníků, kteří ovládají alespoň pasívně litevštinu, není dnes již ani zdaleka tak malý, jako tomu bylo ještě v nedávné minulosti.

Uskutečňování těchto česko-litevských kulturních styků, překladatelská a nakladatelská praxe vyžaduje řešení celé řady otázek jazykové povahy. K nim také nesporně patří užívání litevských osobních jmen v českém jazykovém kontextu. Této problematice věnujeme náš příspěvek, v němž budeme mít na zřeteli především potřeby překladatelské praxe a činnost těch pracovníků, kteří pořizují úřední zápisy litevských osobních jmen.

Dříve než přistoupíme k tomuto tématu, musíme se zmínit o přepisu litevštiny pomocí českých grafematických prostředků, pokud nemůžeme z typografických důvodů zachovávat u uváděných slov (zvláště vlastních jmen) jejich původní pravopisnou podobu. Pokud totiž naše tiskárny nemají všechna potřebná písmena litevské abecedy, je možné konvenčně některá z nich nahradit českými literami s užitím diakritických znamének.[4]

Dlouhé samohlásky (ilgieji balsiai) e u budeme označovat čárkou českého typu é ú (délka samohlásky y se neoznačuje diakritickým znaménkem), dlouhé ústní samohlásky (nosinés) a e i u psané jako polské nosovky (ę ą) se znaménkem pod literami (délka vznikla po zániku -n- ve skupinách an en in un) můžeme náhradně označovat tupým přízvukem francouzského typu (accent grave) nad samohláskami, tedy à è ì ù. Ve výslovnosti není rozdíl mezi dlouhými samohláskami, které budeme přepisovat ì-y, ù-ú. Podle toho budeme přepisovat litevská jména pro tisk z nedostatku typů v tiskárně takto: Búténas, Česnulevičiúté, Mikulénaité, Kèstutis, Lazdynù Peléda apod.

Při přepisu lotyšských slov můžeme použít z typografických důvodů [60]v českém textu těchto náhradních diakritik: dlouhé samohlásky označované v lotyšském pravopisu vodorovnou čárkou nad literami a e i u můžeme psát čárkou českého typu á é í ú a měkké souhlásky g k l n s čárkou pod literou označíme v přepise apostrofem za literou g’ k’ l’ n’ nebo pro vyznačení výslovnosti lotyšských hlásek ť ď ľ ň. Podle toho budeme přepisovat lotyšská jména pro tisk takto: K’empe (Ťempe), Zarin’š, Krúmin’as, Lácis, Biezá, Kaléjs apod.

Litevská příjmení mužů uvádíme v českém textu beze změny v původním pravopise (resp. v přepise), tj. bez zřetele k jejich litevskému znění, také v případech, kdy není totožné s jejich psanou podobou.

V tom spočívá rozdíl mezi češtinou a ruštinou, v níž se při přepisu přihlíží k fonetice litevštiny, avšak nevyznačují se grafematicky dlouhé samohlásky. Srov. podobu jmen užívanou v českých a ruských textech: Zinkevičius-Zinkjavičjus, Adomaitis-Adomajtis, Brazdžionis-Brazdžënis, Giedrius-Gedrjus, Kèstutis-Kjastutis, Lyberis-Liberis, Lebedys-Ljabedis, Čiurlionis-Čjurlënis apod.

Cizí jména se v litevštině foneticky a tvaroslovně přizpůsobují domácím antroponymickým typům, nebo se přejímá pro jejich přepis původní zvuková, nikoliv pravopisná podoba. Proto náš L. Geitler se uvádí jako L. Geitleris, J. Zubatý jako J. Zubatas, A. Meillet jako A. Mejé, J. Kuryłowicz jako J. Kurilovičius, F. Sommer jako F. Zomeris, A. L. Schlözer jako A. L. Šleceris atd. Jistě nebude českému překladateli litevských textů činit potíže najít původní formu cizího jména.

V praxi ovšem mohou působit obtíže příjmení těch osob, které sice byly nelitevského původu (např. polského), avšak působily část svého života v Litvě, např. jako učitelé ve Vilniusu. V litevské odborné literatuře se totiž v těchto případech užívá litevská podoba jejich jména, která se liší od její cizojazyčné formy. A ta je často u nás známější a v odborné literatuře užívanější. Ukázkově uvádím tyto příklady: polsko-litevský básník M. K. Sarbiewski (1595—1640) se narodil v Sarbiewu u Płońska, studoval a poté působil jako učitel na vilniuské akademii, v litevských textech se uvádí jeho jméno v podobě Sarbievijus (podle latinizovaného jména). Překladatel a autor náboženských textů J. Wujek (1541—1597) se narodil ve Wągrowci, byl rektorem vilniuské akademie a odtud se litevsky nazývá Vujekas. V těchto případech se bude překladatel litevského textu do češtiny rozhodovat, zda má užívat v překladu jedné, nebo druhé podoby, polské, nebo litevské formy jména. Myslím, že se nejspíše bude řídit podle obsahu a věcného zaměření překládaného textu. V některých pří[61]padech se však neobejde bez uvedení druhé formy v závorce, a to pro snazší orientaci českého čtenáře, zvláště pokud se nositel daného příjmení uvádí v kulturních dějinách obou národů.

Pro skloňování mužských osobních jmen byla již dříve přijata správná zásada, že se skloňuje nominativní tvar, nikoliv souhláskový kmen.[5] Skloňujeme tedy Antanas Vienuolis — Antanase Vienuolise, Antanas Baranauskas Antanase Baranauskase, Jonas Biliúnas — Jonase Biliúnase apod. Jména zakončená na samohlásku -a jako P. Cvirka, K. Boruta, V. Kudirka, A. Montvila se skloňují podle vzoru „předseda“, tedy v 2. pádě P. Cvirky, K. Boruty, V. Kudirky, A. Montvily atd.

U mužských příjmení složených ze dvou souřadných jmen skloňujeme podle možnosti obě jména a takto je začleňujeme do české tvaroslovné soustavy. Srov. např. Aleksandras Gudaitis — Guzevičius, 2. pád Aleksandrase Gudaitise Guzevičiuse, Vincas Krévé — Mickevičius, 2. pád Vincase Krévého — Mickevičiuse, Aistis Kossu Aleksandravičius, 2. pád Aistise Kossua — Aleksandravičiuse atd. Nemůžeme však jednoznačně označit za nesprávné, jestliže gramatický význam pádu bude vyjádřen jen u druhé části složeného jména a první zůstane nesklonná, zvláště když jeho zakončení není v češtině obvyklé. V tom případě pojímáme totiž dvojdílné litevské jméno jako celek, a proto skloňujeme jen jeho druhou část.[6] Pokud se však můžeme rozhodovat mezi prvním nebo druhým řešením, dáme raději přednost řešení prvnímu a budeme skloňovat obě části příjmení.

Od litevských příjmení se tvoří pravidelně česká přivlastňovací přídavná jména, která se skloňují podle vzoru „otcův“ nebo „matčin“. Příklady: předmluva k Mažvydasovu překladu (: Mažvydas), Daukšův rodný dům (: Daukša), Vaižgantasova výzva (: Vaižgantas), Nérisina báseň (: Néris-ová) apod. Vztah přivlastňovací můžeme vyjádřit také 2. pádem jako neshodným přívlastkem při podstatném jménu (genitivem přivlastňovacím), např. novela M. Valančiuse, tvorba M. Čiurlionise, básně A. Strazdase apod.

Při převádění litevských ženských příjmení do češtiny vznikají některé jazykové problémy. Oba jazyky se shodují v tom, že slovotvorný[62]mi prostředky, přechylovacími příponami, tvoří ženská příjmení z mužských příjmení. Spisovná litevština však na rozdíl od spisovné češtiny může rozdílnými příponami vyjádřit příjmení pro vdanou a svobodnou ženu (viz dále). V tomto případě si čeština vypomáhá lexikálními prostředky (paní-slečna). Litevština však neprovádí důsledně přechylování u pojmenování žen podle vykonávaného zaměstnání a služebního postavení, srov. mokytojas mokytoja ‚učitel-učitelka‘, ale profesorius Lašiené, jaunesnysis leitenantas Budriené ‚podporučice Budrienéová‘.[7] Naproti tomu v češtině se uplatňuje tato významová a mluvnická shoda v maximálním rozsahu.

Odvozovací soustavu litevských příjmení znázorníme takto:

příjmení muže

svobodné dívky

vdané ženy

koncovka

-as /-ias/, -a

-aité

-iené

Paulausk-as

Šark-a

Paulausk-aité

Šark-aité

Paulausk-iené

Šark-iené

koncovka

-is, -ys, -é

-yté

-iené

Palion-is

Šepet-ys

Bit-é

Palion-yté

Šepet-yté Bit-yté

Palion-iené

Šepet-iené

Bit-iené

koncovka

-us /-ius/

-uté /-iúté/

-iené || -uviené

Venck-us

 

Balč-ius

Venck-uté

 

Balč-iúté

Venck-iené

Venck-uviené

Balč-iené

Balč-iuviené

Češtině je vlastní strukturní zásada, že při převádění cizích vlastních jmen žen se vždy dodává přípona -ová, aby se tak vyjádřil přirozený ženský rod jejich nositelek. Uplatňuje se také tehdy, jestliže již ženské příjmení v původním jazyce je utvořeno pomocí přechylovací přípony. Ve většině případů totiž tento formant (zvláště pokud jde o neslovanské jazyky) nezprostředkuje českému příjemci (posluchači nebo čtenáři) potřebnou informaci o rodu nositele jména a bez znalosti příslušného jazyka si jeho přítomnost ve jménu ani neuvědomujeme. V textech určených pro širší veřejnost (a k těm patří také překlady) se doporučuje nahrazovat cizí přechylovací příponu českou příponou -ová.[8]

[63]Tato zásada ovšem v případě litevských osobních jmen předpokládá, že budeme bezpečně znát podobu mužského jména jako základu české slovotvorné derivace. Místo litevského Barčaité a Barčiené budeme uvádět Barčasová, místo Šepetyté a Šepetiené utvoříme Šepetysová, místo Balčiúté, Balčiené a Balčiuviené bude stát v českém textu Balčiusová s případným uvedením původní litevské formy (při prvním užití v závorce). Při takto utvořených příjmeních dosáhneme toho, že se cizí jméno organicky začlení do českého textu a nebude budit dojem umělosti a nepřirozenosti.

Jistě je možné postupovat podle výše zmíněné zásady. Čtenář nebo posluchač se doví, že nositelem jména je muž nebo žena a že výchozí mužovo jméno, od něhož se odvozují příjmení všech příslušníků rodiny, má takovou a takovou podobu (podle ní je můžeme najít v abecedních soupisech jmen). Čtenář nebo posluchač si však nebude moci zpětně odvodit skutečné, úředně platné jméno litevské ženy (v sovětském občanském průkazu se uvádí také jméno otce ‚otčestvo‘, př. Venckuté Regina, Izidoriaus; Laigonaité Adelé, Motiejaus). V některých případech bez dobré znalosti litevských osobních jmen vůbec nebude možné bezpečně určit jen podle ženské přechýlené formy výchozí mužovo jméno, k němuž bychom potom dodali pro potřeby češtiny koncovku -ová.

Protože litevština pro Čecha patří k dosti vzdáleným a bez předchozího studia zcela nesrozumitelným jazykům, uplatňuje se často při tvoření ženských příjmení druhá zásada, spočívající na zcela mechanickém přechýlení, dodáním přípony -ová k již přechýlené litevské formě ženského jména[9] bez ohledu na to, zda končí na samohlásku (Bindokaitéová) nebo na souhlásku (Nérisová). Takto utvoříme ženská příjmení Barčaitéová, Barčienéová, Paulauskaitéová, Paulauskienéová, Dargytéová, Dargienéová, Venckutéová, Venckienéová, Venckuvienéová apod. Tímto způsobem bezpečně zajistíme čtenáři a posluchači nejdůležitější informaci, že totiž nositelkou uvedeného jména je žena, dále budeme moci bez obtíží po odsunutí přechylovací přípony -ová zjistit původní litevskou formu příjmení. Tyto formy do jisté míry mohou v českém textu působit nepřirozeně (srov. Venckusová Venckienéová, Venckutéová, Venckuvienéová). Z důvodů, které zde není třeba vykládat, nelze vypustit na konci litevského jména fonologické é a [64]poté k předchozí, nyní již koncové souhlásce připojit koncové -ová (*Venckienová, *Venckutová, *Venckuvienová).

Mechanickým připojováním přechylovací přípony -ová k celému tvaru ženského příjmení řeší jejich převádění do českého textu např. R. Parolek ve Světové literatuře 25, 1980, č. 5 (např. verše J. Degutytéové a J. Vaičinúnaitéové přeložila… s. 40), nebo v předmluvě Literatura sovětského Pobaltí v I. dílu Slovníku spisovatelů. Sovětský svaz, Praha 1977, s. 74—91 (př. novelistka Julia Žemaitéová 77, Gabrielé Petkevičaitéová-Bitéová 77, Ieva Simonaitytéová 85, básnířka Janina Degutytéová 86 atd.) a v jednotlivých heslech slovníku společně s A. Erhartem (S. Čiurlionienéová-Kymantaitéová I. 298, H. Korsakienéová I. 596 apod.).

J. Stechar v překladu románu A. Gudaitise-Guzevičiuse Bratři Varkalysové (Ústup), Praha 1956, zásadě ponechával litevské podoby ženských příjmení beze změny a přirozený rod jejich nositelek naznačoval lexikálními prostředky nebo mluvnickou shodou, např. Julé Stočkuté, příští ošetřovatelka 14, vtom přiběhla Gendviliené 31, řekla Deksniené 172, Pienažindité se domnívala 302, na nádraží se srazili s paní Tubeliené Chodakauskaité 302 atd. Mužská příjmení skloňoval J. Stechar v českém textu podle příslušných českých vzorů, např. s Deksnysem 173, na Deksnyse 193 atd.

Zachovávání původní, neměnné litevské podoby ženských jmen má snad částečné oprávnění jen v historických románech, pokud je chápeme jako součást jazykové charakteristiky (tedy stylisticky příznakově) doby a prostředí autorova díla. Takto si počínal M. Koubele v překladu Dainavských pověstí V. Krévého — Mickevičiuse (1960), kde čteme: 2. pád jedn. čísla spanilé Meilužé 27, 1. pád jedn. čísla sličná Meilužé 29, stará Ragailé 81, Žvaigžduté 132. Pokud však nesklonnost jména není v českém překladu stylisticky příznaková, doporučujeme, aby se také ženská jména na skloňovala. Jestliže této koncové samohlásce předchází měkká souhláska, budeme jméno skloňovat podle vzoru „růže“ (např. k sličné Meiluži). Pokud předchází koncovému tvrdá souhláska, budeme skloňovat jméno podle vzoru „žena“ (např. bez Žvaigžduty, zabili Salutu), nebo je ponecháme nesklonné (např. bez Žvaigžduté, zabili dvanáctiletou Saluté). Obdobně je tomu v případě jmen pocházejících z jiných cizích jazyků (např. řec. Léthé skloňujeme: 2. pád Léthy, nebo ponecháváme jako nesklonné, tedy napil s z Léthé).

U dvojdílných ženských příjmení, složených ze dvou souřadných [65]jmen, skloňujeme obě přechýlená jména zvlášť a tím je začleňujeme do české tvaroslovné soustavy. Podle toho budeme psát S. Čiurlionienéová-Kymantaitéová, 2. pád 5. Čiurlionienéové-Kymantaitéové atd.

Navrhovaný způsob tvoření ženských příjmení litevského původu můžeme uplatnit také při převádění lotyšských ženských příjmení do češtiny. V lotyštině ženská příjmení převážně končí (nerozlišuje se příjmení vdané a svobodné ženy) na -a (pokud mužovo jméno končí na -s, -š) nebo na -e (pokud mužovo jméno končí na -is, -nieks, -sons). Při přechylování se odsouvá koncové -s, -š, -is, příznačné pro příjmení muže. Vztah mužského a ženského jména názorně ukazují tyto příklady: Lauks-Lauka, Bružs-Bruža, Véjš-Véja, Zarin’š-Zarin’a, Kaléjs-Kaléja atd., dále Lácis-Láce, Rozítis-Rozíte, Kurpnicks-Kurpniece atd.[10] Příjmení muže a ženy se shoduje u substantiv na -a (př. Liepa-Liepa, Stučka-Stučka), -e (př. Dauge-Dauge) nebo u některých jmen zakončených na -s (př. Klints-Klints). U jmen jako Vítols nebo Strods se tvoří dva možné tvary ženských příjmení: Vítola-Vítole, Stroda-Strode.

V lotyštině tedy končí ženská příjmení na -a nebo -e, naproti tomu v litevštině jen na dlouhé é s výjimkou jmen na souhlásku jako Néris (je to vlastně pseudonym básnířky Saloméje Bačinskaitéové-Bučienéové). Jistě by bylo účelné zavést ve všech případech v obou baltských jazycích připojování přípony -ová, avšak u lotyšských ženských příjmení na -a je třeba tuto koncovou samohlásku odsouvat a teprve k takto vzniklému slovnímu základu připojovat české -ová.

Podle toho budeme v češtině tvořit lotyšská ženská příjmení Lauková, Bružová…, Láceová, Kurpnieceová…, Liepová, Štučková, Daugeová, Klintsová, Vitolová-Vitoleová, Strodová-Strodeová apod., nebo pokud je chceme tvořit od příjmení mužů, potom v podobě Lauksová, Bružsová, Véjšová…, Lácisová, Kurpnieksová, Vítolsová, Strodsová atd. s případným uvedením lotyšské původní formy jména (při prvním užití v závorce).

V již zmíněném slovníku spisovatelů Sovětského svazu z r. 1977 R. Parolek a shodně s ním autor hesel V. Gaja užívá počeštěných příjmení s uvedením v závorce původní lotyšské formy takto: Anna Brigaderová (Brigadere), Austra Skujin’ová (Skujin’a), Anna Saksová (Sakse), Mirdza K’empová (K’empe), Valija Brutánová (Brutáne), Anna Baugová (Bauga), Vizma Belševicová (Belševica), Árija Elksnová (Elksne), Lija Brídaková (Brídaka) atd. Vynechává se tedy koncová samohláska [66]-e, -a, což je v češtině možné, srov. Tille-Tillová, Krause-Krausová. Avšak podle našeho doporučení pro počešťování lotyšských ženských příjmení by měla tato jména zakončená na -e vypadat takto: Brigadereová, Sakseová, K’empeová, Brutáneová a Elksneová.

Závěrem. Při převádění litevských a lotyšských příjmení mužů a žen do českého jazykového kontextu vycházíme především ze zásady, aby český příjemce (čtenář nebo posluchač) bezpečně poznal, jakého přirozeného rodu je jeho nositel. V případě příjmení žen toho dosáhneme tak, že v souladu s normou platnou pro spisovnou češtinu připojujeme rodovou příponu -ová k příjmení muže nebo k již hotovému litevskému a lotyšskému příjmení ženy (u mužských příjmení v lotyštině zakončených na -a tuto koncovou samohlásku odsouváme). Druhý způsob tvoření je snazší a nevyžaduje větší znalost obou baltských jazyků. Takto vzniklé tvary však pociťujeme jako méně přirozené než tvary ženských příjmení utvořené bezprostředně z příjmení mužů. Ženská příjmení přechýlená v češtině přímo z mužských příjmení jsou ovšem značně vzdálená od původní litevské a lotyšské formy příjmení, což nemůžeme s ohledem na požadavky jazykové praxe a obtížnou identifikaci české formy s původním ženským příjmením hodnotit jednoznačně příznivě. Proto dá praxe nepochybně přednost druhému řešení. Také proto, že vlastní jméno jako identifikační znak jednotlivce podléhá při tvoření i adaptaci do druhého jazyka, v němž má takto fungovat, zákonitostem druhého, přijímajícího jazyka a tyto zákonitosti nelze opomenout. Jinak by se stalo naše kodifikační úsilí intelektuální hříčkou, pozbavenou smyslu a praktické využitelnosti v jazykové praxi.


[1] M. Knappová, Přechylování příjmení v češtině (Pravidla a systematický přehled), NŘ 62, 1979, s. 225—233. K. Sochor, Ženská příjmení, Jazykový koutek Československého rozhlasu, první výběr, Praha 1951, s. 197—202. O češtině pro Čechy. Jazyková příručka. 2. vydání, Praha 1963, s. 187—190. J. V. Bečka, Jak psát dobře a správně, Praha 1974, s. 142—144.

[2] Pravidla českého pravopisu, Praha 1958, s. 51. B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981, s. 67, 168—170, 176. V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 171—172. O češtině pro Čechy… s. 175—187.

[3] O dlouholetých tradicích česko-litevské vzájemnosti se např. pojednává v publikaci Praha—Vilnius. Sborník prací k 400. výročí založení univerzity ve Vilniusu. Uspořádali J. Petr a L. Řeháček, Praha 1981.

[4] Pravidla českého pravopisu v kapitole Běžný přepis jmen z jazyků užívajících latinky litevštinu ani lotyštinu neuvádějí. Výše uvedený návrh přepisu užíval v značné míře již např. Mil. Koubele v překladu Dainavských pověstí V. Krévého-Mickevičiuse (Praha 1960). Navrhovaný přepis budeme také užívat v tomto naše pojednání, a to právě z typografických důvodů.

[5] P. Trost, O skloňování litevských a lotyšských vlastních jmen osobních v českých textech (Návrh normování), NŘ 38, 1955, s. 202—204. V České mluvnici B. Havránka a Al. Jedličky (1981, s. 172) se však připouštějí vedle častějších pádových tvarů Lacise, Ignotase… také formy Lace, Ignota

[6] Srov. k tomu také A. Stich — M. Sedláček, Jak se skloňuje jméno Tycho de Brahe? NŘ 55, 1972, s. 227—230. O skloňování dvojdílných osobních jmen pojednává také J. V. Bečka, Jak psát dobře a správně, Praha 1974, s. 123—124.

[7] Srov. Lietuviù kalbos gramatika, I tomas, Vilnius 1965, s. 163, 165.

[8] Srov. M. Knappová, Začleňování cizích ženských příjmení clo češtiny, NŘ 64, 1981, s. 59—64.

[9] Op. cit. sub 7, s. 63. V knize O češtině pro Čechy… se doporučuje připojovat příponu -ová k celému litevskému příjmení vdané a svobodné ženy, nebo k mužskému příjmení „podle toho, jaký základ známe“ (s. 188).

[10] B. Ch. Veksler — V. A. Jurik, Latyšskij jazyk. Izdanije vtoroje, Riga 1975, s. 365—366.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 2, s. 57-66

Předchozí ap: Objektivizovat

Následující Jan Petr: Shoda českých přívlastků s názvy citovanými v cizím jazyce