Shoda českých přívlastků s názvy citovanými v cizím jazyce

Jan Petr

[Články]

(pdf)

-

V odborných a také v publicistických textech českých autorů, v původních a přeložených pracích nebo v mluvených projevech se setkáváme s potřebou mluvnicky vyjádřit shodu českého přívlastku a jmenné části přísudku s původním cizojazyčným názvem literárního nebo uměleckého díla, instituce, památné stavby apod. V českém textu se [67]uvádějí citované názvy jednoslovné, slovní spojení nebo takové, které mají formu věty. Nejde o příliš častý jev, dokonce jej můžeme za jistých okolností hodnotit jako nepříliš stylizačně zdařilý. Autoři se mu někdy vyhýbají tím, že před cizojazyčný citát vkládají české podstatné jméno (např. kniha, sbírka, pojednání, časopis apod.), blíže určující druh jevu, který je citovaným názvem označován. V tomto případě uplatnění shody u přívlastku a přísudku nepůsobí žádné obtíže. Naproti tomu jazyková praxe ukazuje (omezujeme se jen na nejdůležitější západoevropské jazyky), že pisatel bez takové úpravy textu nemá jistotu, jak má s ohledem na spisovnou normu správně uplatnit shodu rodu, čísla, popř. pádu, pokud chce užít citovaných názvů v českém jazykovém kontextu. Dosavadní mluvnice češtiny nepřinášejí o tomto jevu potřebný a vyčerpávající výklad, z něhož by se zájemce poučil, jak si při takové stylizaci textu počínat. Často jde ovšem jen o omezené, nebo dokonce o jednorázové užití takových citovaných názvů v textu s vyhraněným tematickým zaměřením, nebo dokonce o individuální úzus.[1]

Není třeba zvláště uvádět, že tyto obtíže také odpadají v případě, když vlastní jméno je svým původem zpodstatnělé přídavné jméno a užitý genitiv původce je zvláštním druhem přivlastňovacího genitivu (např. Dobrovského Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur), nebo když se přivlastňování vyjadřuje víceslovným spojením ve formě genitivu přivlastňovacího (např. Pavla Josefa Šafaříka Geschichte der slavischen Sprache und Literatur).[2]

V dosavadní autorské a překladatelské praxi se setkáváme s dvojím řešením zmíněné problematiky. U citovaných názvů převzatých z těch neslovanských jazyků, které rozlišují mluvnickými prostředky mluvnický rod, se mluvnická shoda přívlastku řídí buď podle rodu a čísla prvního citovaného podstatného jména (Šafaříkova Geschichte), nebo podle mluvnických kategorií jeho českého překladu, který je v povědomí překladatele (Šafaříkovy Geschichte). U citovaných názvů ze [68]slovanských jazyků nedochází k takové nejednotnosti, protože český autor má zřetelné povědomí o volbě náležitých (tj. kongruentních) prostředků k vyjádření shody přívlastku a prvního podstatného jména (nebo zpodstatnělého přídavného jména) citátu, srov. např. Živkovićův Uvod, Mokienkova Slavjanskaja frazeologija, Zvegincevovo Novoje v lingvistike, Heinzovy Dzieje językoznawstwa apod.

Přívlastkovým určením takových citovaných cizojazyčných názvů bývají denominální vztahová přídavná jména na -ův, -in s přivlastňovacím významem, která nahrazují v tomto případě přivlastňovací genitiv životných jmen. Jsou odvozena od osobních jmen autorů uvedených literárních děl, vydavatelů časopisů apod. Pokud vyjadřujeme vztah k místu např. vydávání časopisu, tvoříme přídavná jména z vlastních jmen zeměpisných pomocí přípony -ský.

Rozvažme podrobněji celou problematiku cizojazyčných citovaných názvů v českém kontextu z kodifikačního hlediska.

V souladu s převažujícím užitím v dosavadní odborné literatuře doporučujeme u citovaných názvů z neslovanských jazyků (pokud rozlišují mluvnický rod) přizpůsobit rodovou, číselnou, popř. pádovou shodu přívlastku denominativního přídavného jména na -ův, -in a -ský kategoriálnímu určení prvního podstatného jména v původním jazyce cizojazyčného citátu. Je to objektivní hledisko, které jako jediné nevyvolává pochybnosti uživatele. Odpovídá šíře pojatým zásadám o zařazování nečeských slov (slovních spojení) do českého textu, pokud je nemůžeme podřídit některému tvaroslovnému typu v češtině a podle něho mluvnicky posuzovat. Proto budeme psát Porzigovo Das Wunder der Sprache, znal Šafaříkovu Geschichte, v Šafaříkově Geschichte, v Schmidtových Oesterreichische Blätter, neznal Eichhoffovu Histoire, v Eichhoffově Histoire, Kuryłowiczovy Esquisses, Priscianovy Institutiones grammaticae, Vallovy Elegantice apod. Obdobně budeme postupovat v případech, kdy chceme blíže určit pomocí vztahového přídavného jména na -ský místo vydávání časopisu, výskytu určitého díla atd., např. recenze vyšla ve vídeňských Jahrbücher der Literatur, v hallské Allgemeine Literaturzeitung apod.

Také v případě shody mluvnického čísla se řídí přívlastek a přísudek mluvnickým určením prvního cizojazyčného podstatného jména uvedeného v citátu. Proto budeme psát, že Šafaříkovy Serbische Lesekörner vyšly v pravý čas, že r. 1519 vycházejí De rhetorica libri tres, nebo že k těmto rétorikám se německým původem přiřazují Rationes dictandi prosaice.

[69]Náležité užívání shody v těchto případech předpokládá, že pisatel zná bezpečně příslušný cizí jazyk, z něhož uvádí citované názvy děl. Ve sporných nebo nejasných případech najdeme poučení v slovnících příslušného jazyka.

Pokud se při opakování pojmenování knihy nebo jiného kulturního díla užívá jen prvního podstatného jména a to je zakončeno na souhlásku převážně tvrdou, zařazuje se do české deklinační soustavy jako podstatné jméno mužského rodu a skloňuje se v nepřímých pádech podle vzoru „hrad (les)“, popř. „pán“. Podle toho řekneme, že jsme se rádi učili z Leskienova Handbuchu (v němčině je středního rodu), vypsali si některé údaje z Adelungova Mithridata, četli studii o Platonově Kritonu a Kratylu apod.

U obdobných citovaných názvů francouzského původu (totéž platí o dalších románských jazycích), které jsou podstatnými jmény, nedochází ani s ohledem na jejich fonetické zakončení k jejich zařazení do soustavy českého skloňování. Proto napíšeme, že jsme se učili z Vaillantova Manuel, že jsme se o tom poučili ve Vendryesově La langage, že tato práce byla zpracována podle Saussurova Cours, že to najdeš v Milletovu Recueil atd. Souvisí to se skutečností, že některé jazyky nejsou z tradičních historických důvodů zakotveny v povědomí českého uživatele tak silně jako němčina nebo latina. Proto se příklady názvů děl pociťují v našem povědomí jako neměnná citátová slova. Kromě toho příklady z němčiny nebo latiny se dají snadno s ohledem na zřetelné souhláskové zakončení zařadit do české deklinační soustavy.

Dvojí řešení shody se může vyskytnout v případě, kdy cizojazyčný citovaný název označuje v originálu i českém překladu mužskou osobu ve 4. pádě. Přívlastek se řídí podle mluvnického určení cizojazyčného podstatného jména, popřípadě zpodstatnělého přídavného jména v citátu, nebo se vzhledem k významu jeho českého překladu uplatňuje pádové určení kategorie životnosti v češtině. Proto na otázku Co to máš za knihu? odpovíme Calderonův Magico Prodigioso nebo Calderonova Magico Prodigioso (‚Zázračného kouzelníka‘). Obě řešení budeme považovat za správná s tím, že druhé má jistou míru expresívního zabarvení.

Dosud jsme probírali příklady, v nichž se citované názvy děl uvádějí v jazycích, které rozlišují u podstatných jmen kategorii mluvnického rodu. Odlišná situace však vzniká u citátů pocházejících např. z angličtiny, protože v ní není u podstatných jmen morfologicky signali[70]zován mluvnický rod. V tomto případě doporučujeme, aby se shoda přívlastku v češtině řídila podle mluvnického rodu a čísla českého překladu řídícího podstatného jména uvedeného v anglickém citovaném názvu. Budeme tedy psát Longfellowova Song of Hiawatha (‚píseň‘), Lewisova Main Street (‚třída‘), to se také přeneslo do Bowringovy Cheskian Antology (‚antologie‘) apod. Obdobně je tomu u názvů institucí, které nenabyly povahy citátových výrazů, např. ve větě Pozoruhodnější byla Amalgamated Society of Engineers.

Vyjádření shody u přívlastku nedělá obtíže tehdy, když je v citátu užito takového anglického neživotného podstatného jména, jehož ekvivalent je podstatné jméno mužského nebo ženského rodu v množném čísle, např. Kiplingovy známé Barrach Room Ballads (‚balady‘). Není totiž třeba odlišně vyjadřovat rodovou shodu. U citovaných názvů, jejichž český překlad je podstatné jméno středního rodu v množném čísle, řídí se shoda podle jeho mluvnického určení, např. Smithova Towns on the river (‚města‘) získala první cenu. Pro shodu přívlastku a přísudku bude tedy určující rod a číslo českého překladu anglického podstatného jména. Proto nepovažujeme za správné, jestliže se v jistém překladu uvádí věta: Pastures of Heaven (‚nebeské pastviny‘) vypráví o kontrastu nádherné údolní přírody s malými lidmi, místo náležitého tvaru množného čísla vyprávějí (popř. vyprávěly).

Jistě jen zřídka se setkáme s případem, kdy budeme chtít vyjádřit shodu ve vztahu k citovanému názvu, v němž se uvádí více než pět počítaných jevů. Jde však do jisté míry o teoretický případ, který v praxi budeme jistě řešit podle třetího uvedeného způsobu. Bez rozpaků napíšeme Salingerovy Four Stories (‚čtyři povídky‘), pokud by takové literární dílo existovalo, avšak budeme váhat, v jakém pádu máme užít přívlastek ve větě Včera jsem dočetl Salingerovy || Salingerových Nine Stories (‚devět povídek‘). Přikláněl bych se k prvnímu řešení (tj. Salingerovy…) nejen kvůli vlastnímu jazykovému citu (který jsem v tomto případě prověřil u více svých kolegů bohemistů), ale především proto, že cizojazyčný citovaný název v českém textu považuji za jeden celek, v němž — tak jako v ostatních případech — má pro shodu přivlastňovacího přídavného jména rozhodující význam první (v našem případě ovšem jediné) podstatné jméno. Třetí, nejsnazší řešení však bude to, když před název díla předsuneme vysvětlující slovo (kniha, próza apod.), nebo při užití rodného jména změníme českou vazbu a slovosled (Nine Stories Jeroma Davida Salingera; J. D. Salingera Nine Stories).

[71]Ve spojení Hemingwayovo Farewell to Arms (‚Sbohem, armádo‘) užijeme neutrálního středního rodu, protože u citoslovce nemůžeme ani vzdáleně pociťovat rod. Českou obdobu shledáváme v příkladu Nezvalovo Sbohem a šáteček nebo dát někomu upřímné sbohem. Podobně budeme chápat např. vstavné à propos, které v češtině řadíme mezi citoslovce, avšak ve francouzštině mezi předložky. Proto ve větě Dnes jsem dostal Novákovo A propos de la syntaxe française, pokud nedáme přednost jiné stylizaci věty (Novákovu knihu A propos…), užijeme shodu ve středním rodu.

Jsou však případy, kdy nemůžeme v přívlastku k anglickým citátovým slovům odstranit rodovou rozkolísanost, možnost volby mezi dvěma mluvnickými rody. Mám na mysli příklady, kdy řídící anglické podstatné jméno můžeme přeložit několika českými slovy a každé z nich má odlišný mluvnický rod. Pokud se v povědomí české kulturní veřejnosti již neustálil název překladu, který by určoval podle výše uvedených zásad kategorie shody přívlastku, pisatel je může přizpůsobit takovému českému ekvivalentu anglického podstatného jména, který vystupuje nejvýrazněji v jeho jazykovém povědomí. Proto musíme připustit dvojí shodné tvary v příkladech jako Monroův || Monroovo Poetry Bookshop (‚obchod-knihkupectví‘), Williamsův || Williamsova A Streetcar Named Desire (‚Vůz-Tramvaj do stanice touha‘ — v tomto případě se již nyní podle vydaného překladu užívá shoda podle ženského rodu).

Dosud jsme se zabývali rodovou, popřípadě číselnou shodou přívlastků a přísudků ve vztahu k citovaným názvům. Při nich se rodová shoda řídí 1. původním rodem prvního (základního) podstatného jména v názvu, 2. rodem českého překladového ekvivalentu tohoto podstatného jména. U citátových výrazů, o nichž ovšem v našem příspěvku podrobněji nepojednáváme, se při rodové shodě ještě může uplatnit třetí způsob řešení, který plně odpovídá vývojovým tendencím současné češtiny. Shoda se totiž také může řídit podle zakončení výrazu. Uplatňuje se např. u názvů anglických institucí jako Britský commonwealth (‚Britské společenství‘), Home Office (‚ministerstvo vnitra‘), Civil Service (‚státní služba‘) atd. Na rozdíl od citovaných názvů kulturních děl (viz výše) se tyto názvy, pokud se jich častěji užívá v denním tisku nebo v krásné literatuře, postupně stávají citátovými výrazy a přestávají se pociťovat jako citované názvy. Toto přehodnocení v povědomí uživatelů se projevuje také v tom, že se u nich rodová shoda řídí podle toho, k jakému se přiřazují českému [72]mluvnickému rodu podle typu skloňování (vzoru), a to vzhledem k svému zakončení ve výslovnosti (nikoliv podle psané podoby).

V uvedených příkladech mají podstatná jména na konci tvrdou souhlásku, a proto se chápou pro potřeby vyjádření rodové shody jako podstatná jména mužského rodu (vzor „hrad“). Z těchto důvodů považujeme za správně volenou shodu ve větách jako V roce 1815 nezaměstnával Home Office více než osmnáct lidí (nikoliv střední rod podle českého překladu ‚ministerstva vnitra‘); jednou z příčin je jistě to, že byl vytvořen znamenitý Civil Service (nikoliv ženský rod podle českého překladu ‚státní služba‘); Britský commonwealth měl v r. 1890 XX občanů (nikoliv střední rod podle českého překladu ‚společenství‘) apod. O tom, že názvy institucí se většinou chápou s ohledem na vyjadřování rodové shody podle jejich zvukového zakončení, názorně ukazuje také tento příklad z literatury: Pro lidi ve věku nebo v tělesném stavu, v němž lze pracovat, poskytoval XY chudinskou pracovnu (Workhouse); … aby se Workhouse nestal vyhledávaným útulkem…

Uvedli jsme některé příklady shody přívlastku a přísudku s citovanými názvy z několika vybraných neslovanských jazyků, s nimiž se nejčastěji setkáváme v naší odborné literatuře, popřípadě v denním tisku. Uvedli jsme přitom způsoby, jak řešit tuto složitou a ne vždy snadnou syntaktickou problematiku. Opírali jsme se o dosavadní jazykovou praxi, která poskytuje ukázky jak náležitého, tak také nevhodného řešení. Excerpované příklady z četných publikací jsme se snažili uspořádat a vyložit tak, aby poskytovaly čtenáři návod pro jeho vlastní činnost. Z našeho výkladu také vyplývá, že v nejistých nebo stylizačně těžkopádných případech bude lépe si vypomoci tím, že před cizojazyčným citovaným názvem kulturního díla uvedeme české podstatné jméno, charakterizující jeho obsah nebo jiné bližší určení. Tak např. napíšeme, že posudek o Dajnkově mluvnici Lehrgebäude der windischen Sprache vyšel v časopise…, že Šafaříkův spis Über den Ursprung und die Heimat des Glagolitismus vyšel r. 1858 apod. Za zcela nevhodný považuji příklad, který jsem si vypsal z jistého odborného pojednání: „Posledně pak o nich promluvil v Über den Ursprung…,“ v němž se neužívá před předložkou v citátu charakterizační české podstatné jméno. V tomto případě jeho užití považuji za zcela závazné.

---

[1] Obdobné případy řeší J. Hrbáček v stati Rodová platnost substantivních citátových výrazů (NŘ 54, 1971, s. 57—58). V naší stati se ovšem zaměřujeme na citované názvy a některé pomezní jevy mezi nimi a citátovými výrazy.

[2] Příklady převážně pocházejí z těchto knih: J. Kraus, Rétorika v dějinách jazykové komunikace, Praha 1981; A. Maurois, Dějiny Anglie, Praha 1945 (přeložil Sv. Kadlec); K. Paul, Pavel Josef Šafařík. Život a dílo, Praha 1961; J. Petr, Slavistické zájmy K. Marxe a B. Engelse, Praha 1976; Slovník spisovatelů. Spojené státy americké, Praha 1979. Dále uvádím citáty z dalších knih nebo parafráze skutečných citátů, jejichž původ však pro ojedinělost pramenů neurčuji. Neúměrně by totiž vzrostla řada uváděné excerpované literatury.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 2, s. 66-72

Předchozí Jan Petr: O začleňování litevských a lotyšských příjmení do češtiny (s návrhem na přepis litevských a lotyšských písmen)

Následující Otakar Šoltys: Třicet let činnosti ČSAV