Časopis Naše řeč
en cz

K některým úkolům jazykové výchovy

Alena Polívková

[Články]

(pdf)

-

Jazyková výchova je cílevědomá činnost zaměřená k dosažení schopnosti užívat spisovné češtiny v souladu se současnou kodifikací spisovné normy a přiměřeně k cíli projevu. Tím se stává jazyková výchova složkou jazykové kultury v širokém slova smyslu. Soustřeďuje se především na dvě oblasti, a to jazykovou výchovu školní a jazykovou výchovu mimoškolní.

Úkoly současné jazykové výchovy úzce souvisejí s úkoly moderní jazykové kultury a nutně vyvěrají ze základních marxisticky pojímaných vztahů jazyka v socialistické společnosti. Péče o mateřský jazyk je totiž součástí výchovy k činorodému vlastenectví (nabývajícímu v současném třídně rozděleném světě významu jiné kvality), k upevňování vazeb k národu ap.[1]

Z funkce jazykové výchovy, která patří do oblasti vědomé jazykové činnosti společensky jednajícího člověka, vyplývá, že musí jít o výchovu komplexně pojatou, široce zaměřenou a zejména pak systematicky prováděnou. Základní cíl jazykové výchovy určuje stupeň současné úrovně jazykového vzdělávání, poznání poměru národního společenství k jeho jazyku, k společenskému postavení jazyka, k jeho úkolům a prostředkům, kterými v dané době disponuje. Konkrétním cílem jazykové výchovy je vypěstování takových postojů veřejnosti k jazyku, jazykovým otázkám a hodnocení jazykových jevů, aby bylo ve shodě se soudobým vědeckým poznáním jazyka jako univerzálního společenského sdělovacího prostředku. Záměrem jazykové výchovy je aktivní ovlivňování jazykového chování uživatelů jazyka, jejich postojů (včetně postojů hodnotících) k jazyku a k názorům na něj, překonávání přežívajících puristicky laděných tendencí, pohledů vycházejících z chápání jazyka jako jevu statického, zbaveného schopnosti se vyvíjet a obohacovat také vědomou lidskou činností, tedy jevu nikoli dynamického, vymycování nedůvěry k užívání nových jazykových prostředků, zejména funkčních neologismů a některých přejatých slov, [114]zvláště pak internacionalismů, zastoupených také v dalších slovanských jazycích atd. Při jazykové výchově jde tedy především o to, aby si uživatel češtiny vytvářel uvědomělý vztah k jazyku a jeho vědomému užívání a aby dialekticky chápal jeho neustálý vývoj, v němž vedle jevů značně stabilních existují také jevy proměnné, rychle se vyvíjející. U veřejnosti však toto úsilí mnohdy naráží na zakořeněné předsudky a pověry o jazyce, na falešné „jistoty“ a „pravdy“ některých uživatelů jazyka a jejich nechuť přijímat jiné, přitom oprávněné, vědecky podložené názory vycházející ze soudobé teorie a filozofie jazyka.

Jazyková výchova má též důležitou úlohu ve výchovně vzdělávacím procesu socialistického člověka, ve výrobní a mimovýrobní praxi. Nároky na kvalitu jazykověvýchovné činnosti dále rostou v souladu s rostoucí vzdělaností, materiální a duchovní úrovní při budování vyspělé socialistické společnosti. Jazyková výchova tvoří nezbytnou součást všestranného vzdělání socialistického člověka. Její linie je určována především bojem proti dvěma krajnostem: proti nevědeckému purismu na straně jedné a proti nežádoucímu liberalismu v chápání kodifikované jazykové normy poznaných zákonitostí jazykového vývoje na straně druhé. Úkolem jazykové výchovy je jednak přivést uživatele jazyka k uvědomění ústředního postavení spisovného jazyka v národní kultuře, k vědomí o jeho jednotícím poslání a k poznání jeho specifičnosti, jednak přispívat k pochopení společenského postavení a funkce jiných jazykových útvarů, než je jazyk spisovný jako dominantní nositel národní kultury, včetně nástroje vzdělanosti.

Záměrná (organizovaná) jazykověvýchovná činnost se u nás soustřeďuje především na dvě základní oblasti: a) jazykovou výchovu školní (tj. širší pojetí cílů z hlediska jazykové kultury, než má jazykové vyučování mateřštiny i ostatních předmětů. Cílem jazykového vyučování je získání znalosti prostředků normy spisovného jazyka a dovednosti užívat jich v jazykových projevech mluvených i psaných); b) jazykovou výchovu mimoškolní (tj. pořady o jazyce v rozhlase a televizi, jazykovědná popularizační činnost, např. jazykové sloupky v novinách, přednášky pro veřejnost a specializované odborníky aj.).

a) Základním cílem jazykové výchovy ve škole by mělo být nejenom praktické ovládání spisovného jazyka, ústící v kultivovaný jazykový projev žáků, jehož předpokladem je nejen pasívní a aktivní znalost vytříbenosti, tj. schopnosti aktivně užívat jazyka v jeho různých stylových rovinách a dovednosti vyjadřovat se přiměřeně a výstižně [115]vzhledem k tématu a funkci projevu, ale i chápání zákonitostí jazyka, pochopení jazyka jako systému, orientování se v základních otázkách marxistické jazykovědy a na základě toho o vytváření správných, tj. uvědomělých a aktivních postojů k jazyku. Výuka mateřského jazyka ve školách by se měla zaměřit nejen na prohlubování aktivní znalosti spisovného jazyka, ale měla by ukazovat i na ty možnosti, které má jazyk a které mohou sloužit k dosažení určitého komunikativního cíle. Jde např. o prakticky zaměřenou rétoriku, o využívání jazykových prostředků k ovlivňování postojů jednotlivých uživatelů jazyka a o jejich získání k praktické spoluúčasti při uskutečňování obsahu, a tedy i záměrů sdělení. Je však nutné zdůraznit též potřebu hlubšího osvojení obsahových (sémanticko-pragmatických) hodnot jazyka — ne jenom výrazových. Škola by měla v praxi mnohem více než dosud soustředit pozornost na tuto složku jazykové výchovy (a jazykové kultury v širším slova smyslu) a poukazovat především na možnosti, které jazyk má a poskytuje společensky jednajícímu člověku.[2]

Mezi další úkoly, které má jazyková výchova ve škole plnit, patří také výchova estetická.

— b) Hlavním objektem regulativního zaměření jazykové výchovy mimoškolní je oblast veřejného oficiálního dorozumívání, tzn. že nejaktuálnější je orientace pozornosti a úsilí na prostředky hromadného sdělování. Základním cílem je uvedení teoretických poznatků jazykové kultury do dorozumívací praxe, tj. osvojení si základů teorie jazykové kultury jako návodu k aktivnímu uplatňování získaných znalostí ve specifických prostředcích psaných a mluvených projevů.

K dalším úkolům patří také snaha o zdokonalování mluvené řečové činnosti, a to v oblasti tzv. mluvené spisovné češtiny, hovorové češtiny, běžně mluveného jazyka, jazyka běžně mluvených projevů atp. Jde o to, aby se na základě aktivního vztahu k jazyku vědomě užívalo všech jeho možností k optimalizaci řečového styku jednotlivců a kolektivů, zejm. především v období vyspělé socialistické společnosti, kdy se sdělování myšlenkových obsahů stále rozvíjí a podílí na zvyšování vzdělanosti jednotlivce a společnosti.

Současná jazyková výchova věnuje pozornost též psanému jazykovému projevu, tj. soustřeďuje se na všechny sdělné situace. Přehlížení situační diferenciace totiž vede k tomu, že se setkáváme s nečtivými [116]a málo působivými texty, nebo naopak s neoprávněně kritickým hodnocením jazykové stránky některých druhů textů.[3]

Úloha jazykovědců při jazykové výchově spočívá v tom, že na základě vědeckého poznání jazykových zákonitostí a prostředků i fungování jazyka v společenské komunikaci, ale též na základě poznání úrovně vývoje jazykového vzdělávání společnosti a jejích komunikačních potřeb hodnotí podle přijatých kritérií nové prvky v jazykové praxi nebo je přímo tvoří (ve spolupráci s příslušnými odborníky). Dále působí na ustálení nových výrazových prostředků, kodifikují novější vyjadřovací prostředky v normativních příručkách a seznamují s touto činností širokou veřejnost formou popularizace jazykovědných poznatků v populárně odborné literatuře aj.

Příručky a publikace tohoto zaměření jsou důležitým přínosem k popularizaci výsledků vědy o českém jazyce, k jazykové výchově a převýchově veřejnosti ve smyslu funkčního pojetí jazykové kultury vůbec. Současná jazyková popularizace u nás navazuje na dobrou tradici, ale má též vypracované nové metody, které přinášejí kvalitní výsledky. Zřetel jazykověvýchovný a kritický je zastoupen v knižních publikacích, v článcích a studiích zveřejňovaných v časopise Naše řeč a jinde, v jazykových pořadech Čs. televize a Čs. rozhlasu a v jazykových sloupcích našich novin. Tento typ popularizace umožňuje rychle a pohotově reagovat na aktuální jazykové otázky a na potřeby dorozumívací praxe psaných a mluvených projevů, tzn. že je aplikací výsledků výzkumné práce jazykovědců v praxi. Nepřináší jen názory jednotlivců na některé jazykové jevy, ale všeobecně přijímané závěry kolektivu odborníků objektivizované empirickým výzkumem. Význam takové činnosti je společensky závažný, neboť se tímto způsobem formuje vztah uživatelů jazyka k jazyku tak, aby to byl vztah vědomě aktivní a tvořivý.

V sepětí s jazykovou praxí patří vědeckopopularizační publikační činnost k prostředkům, které mají v současnosti největší dosah, neboť širší veřejnost zahrnující praktické uživatele jazyka odborné jazykovědné časopisy příliš nesleduje a normativních jazykovědných příruček užívají především profesionální pracovníci. Ostatní způsoby usměrňování jazykové praxe a prostředky jazykové výchovy, jako např. přednášky, besedy, písemná a telefonická jazyková poradna[4] a kon[117]krétní jazykové expertizy a korektury různých textů, zasahují obvykle užší okruh uživatelů jazyka.

Jazykové rubriky jako jeden z nejširších prostředků jazykové výchovy s nejširšími možnostmi působení jsou jedním z projevů současné jazykové politiky. Pěstování jazykové kultury prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků vidíme jako součást problematiky kultivovanosti vůbec, jako součást kulturní politiky socialistického státu.[5] K dosažení tohoto cíle mají hromadné sdělovací prostředky své specifické prostředky a možnosti, jež jsou dané jejich charakterem. Touto formou se popularizují ty nové poznatky o jazyce, které jsou spjaty hlavně s dynamickým rozvojem všech oblastí života a práce člověka, neboť se v nich reaguje na nedostatky a omyly, k nimž dochází při užívání jazyka a jeho prvků v procesu komunikace. Cílem této popularizační činnosti je podnítit zájem veřejnosti o jazykovou problematiku a stimulovat ji k tomu, aby usilovala o zvýšení své individuální jazykové kultury. Zajištění úkolů jazykové výchovy v tomto smyslu spadá do působnosti jazykovědy, a to v souvislosti s širším zaměřením jazykové kultury.[6]

Je nutné alespoň připomenout, že základním předpokladem úspěšné jazykové výchovy je dobře zpracovaná teorie jazykové kultury. Činitelem kladně ovlivňujícím jazykovou výchovu je též aktuální kodifikace odpovídající komunikačním potřebám společnosti (tzn. že je z hlediska komunikačních potřeb naší společnosti dostatečně pružná, pohotová a vhodná) a vystihující současnou normu spisovného jazyka; kodifikační činnost a kodifikační příručky jsou totiž jedním z bezprostředních spojovacích článků mezi základním výzkumem spisovné češtiny a uživateli spisovného jazyka. Kodifikační činnost je ovšem jen jednou ze složek komplexní jazykové kultury. Potřeby komunikace a kultury vyjadřování vyžadují vedle základních jazykových příruček i řadu dalších děl a příruček speciálních, popř. publikací jazykověvýchovných.[7]

[118]Úkolů, které se na jazykovou výchovu v rámci činnosti Ústavu pro jazyk český ČSAV i dalších jazykovědných pracovišť kladou, je však mnohem více. O některých z nich se již na stránkách našeho časopisu psalo,[8] k dalším se vrátíme v příštích číslech. Splnění těchto úkolů, jakož i hlubší a systematičtější propracování požadavků na jazykovou výchovu v současném stadiu vývoje společnosti — které by ovšem nemělo zahrnovat pouze ortografii, ortoepii, některé jevy tvaroslovné a syntagmatické, ale celou oblast regulativních činností[9] zaměřených na společenské fungování češtiny v širokém slova smyslu — odpovídá skutečnosti, že jazyková výchova v rámci jazykové kultury je integrální součástí celkové kultury socialistické společnosti.


[1] Srov. J. Petr, Věc nás všech, NŘ 65, 1982, s. 169—175; O společenské podmíněnosti jazyka, Český jazyk a literatura 34, 1983—1984, s. 433—440.

[2] Srov. J. Petr, Jazyk jako společenský činitel, in: Program jazykového zdokonalování, Ostrava 1985, s. 3—17.

[3] Obdobná situace je např. v NDR, srov. J. Kraus, O teorii spisovného jazyka a jazykové kultury ve sbornících NDR, NŘ 69, 1986, s. 204—207.

[4] Srov. A. Polívková — I. Svobodová, Současný stav a úkoly jazykové poradny, NŘ 70, 1987, s. 6—10; A. Polívková, Z jazykové poradny, NŘ 55, 1972, s. 27—33.

[5] Srov. A. Polívková, Nad minulostí jazykového koutku Čs. rozhlasu, NŘ 70, 1987, s. 31—32.

[6] Srov. A. Polívková — I. Svobodová, O češtině každodenní, NŘ 69, 1986, s. 141—143; A. Polívková, Jazykové sloupky v pražském deníku Práce a v brněnské Rovnosti, NŘ 71, 1988, s. 33—4.

[7] Srov. J. Kraus, J. Kuchař, A. Stich, F. Štícha, Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny, SaS 42, 1981, s. 228—238.

[8] Srov. např. J. Kořenský, J. Hoffmannová, O. Müllerová, Metoda analýzy komunikačního procesu, NŘ 70, 1987, s. 57—69.

[9] Srov. J. Kořenský, Poznámky k cílům, předpokladům a obsahům regulativních činností zaměřených na společenské fungování národního jazyka, in: Jazyková politika a jazyková kultúra, Bratislava 1986, s. 68—74.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 3, s. 113-118

Předchozí Redakce: Úprava příspěvků

Následující Ivana Svobodová: Analýza dotazů z jazykové poradny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1