Věc nás všech

Jan Petr

[Články]

(pdf)

-

Působivý příspěvek Zd. Snítila, R. Richty a Zd. Hořeního, nadepsaný fučíkovsky laděnou výzvou Nelze mlčet (Rudé právo 30. 1. 1982, s. 6), posílil v nás všech pocit osobní spoluodpovědnosti za budoucí osudy celé lidské společnosti a za výsledky úsilí všech předchozích generací. Vždyť dějiny neurčují jen přední politici a velké osobnosti, ale především široké lidové masy všech zemí a kontinentů. Více než kdy jindy si tváří v tvář hrozbě nové světové války uvědomujeme platnost marxistického pojetí úlohy lidových mas v dějinách. V souladu se smyslem filozofie dějin klasiků marxismu-leninismu musíme právě nyní zaměřit veškerou svou činnost na obranu světového míru a navázat na jejich protiimperialistickou strategii v světovém komunistickém dělnickém hnutí. Dějiny totiž prověřily a potvrdily jejich poznání, že sebevýznamnější politik musí vždy v prvé řadě počítat s objektivními společenskými zákonitostmi a procesy a s tužbami širokých lidových mas, pokud opravdu chce být úspěšným, a tedy skutečným politikem, který svou činností přispívá k pokroku lidstva. Tuto okolnost a také železnou zákonitost by si měli uvědomit představitelé buržoazního světa, kteří skutečně nebo jen navenek věří mylným představám o rozhodující úloze silných jedinců při vytváření chodu dějin. Finanční oligarchie, představující malé promile lidstva, nemůže trvale prosazovat na úkor jeho většiny svou vůli v třídně rozděleném světě. Ve své honbě za politickou mocí a zisky se stále více dostává do rozporu s objektivními zákonitostmi vývoje společnosti, s nejvlastnějšími tužbami a přáním té většiny lidstva, která se denně živí prací svých vlastních rukou.

Výzva Nelze mlčet je určena širokým masám pracujícího lidu, skutečným tvůrcům dějin. Vyzývá lid, aby se postavil proti těm silám, které hazardují s osudy celého lidstva jen proto, aby mohly za všech okolností prosazovat své třídní zájmy. Horečné zbrojení na Západě a výroba smrtonosných zbraní, touha po novodobém křižáckém tažení proti všem pokrokovým hnutím, a zvláště proti socialistickým zemím, toto vše vyvolává v nás nejen oprávněný strach, ale především bojovný odpor, odhodlání postavit se na odpor proti nositelům těchto záměrů. Klademe si přitom otázku, jak máme náš boj za mír a proti [170]silám připravujícím prostředky hromadného ničení lidí co nejúčinněji vést, jak máme podpořit ty vedoucí politiky, kteří v souladu s poznanými zákonitostmi vývoje společnosti se postavili do přední řady bojovníků za mírové soužití všech národů na zeměkouli.

Odpověď na tyto a další otázky najdeme v dokumentech XXVI. sjezdu KSSS a XVI. sjezdu KSČ. Proti vojenskému zbrojení se zde staví mírový program další výstavby vyspělé socialistické společnosti, proti představě o válce, ničení a hromadném zabíjení lidí se zde poskytují záruky mírového života, zdůrazňuje se všestranná péče socialistického státu o zdraví a kulturní rozvoj člověka. Poukazuje se přitom na podíl a spoluzodpovědnost každého jednotlivce za zachování světového míru, na třídní obsah tohoto úsilí a na vedoucí úlohu komunistických a dělnických stran v boji proti podněcovatelům válečných dobrodružství, proti těm, kteří přikazují vyrábět ty nejstrašnější zbraně, které kdy lidstvo mohlo na sobě pocítit.

Zcela úmyslně jsme se odvolali na učení klasiků marxismu-leninismu o úloze lidových mas v dějinách. Chtěli jsme tak vyvolat u čtenáře optimistické přesvědčení, že to budou lidové masy, které nepochybně určí další mírový běh osudů celého lidstva, a nikoliv vládnoucí imperialistické kruhy, které horečně zbrojí proto, že chtějí rozpoutat novou světovou válku namířenou proti všem pokrokovým silám na zeměkouli.

Ve sjezdových dokumentech se také zdůrazňuje mimořádná odpovědnost vědy a vědeckých pracovníků za další osudy naší planety. Dobře si uvědomujeme naše hlavní poslání: zprostředkovat lidstvu stále dokonalejší poznání přírody, společnosti a lidského vědomí. Musíme vynaložit veškeré úsilí, aby výsledky našeho základního výzkumu sloužily při uplatňování v praxi jen jako podpora objektivně pokrokového vývoje lidstva, aby sloužily dobru, a nikoli nejstrašnějšímu zlu, přípravám a rozpoutání války. Přičiňme se svou prací i společenskou autoritou o to, aby jednou provždy zanikla hrozba válek a vojenských konfliktů, aby jejich iniciátoři byli včas postaveni před soud celého lidstva a poprávu odsouzeni.

Článek našich předních odborníků na úseku společenských věd, který vyvolal tento náš ohlas, se příznačně nazývá Nelze mlčet. Uvádí se v něm, že našemu lidu není a nemůže být lhostejné, co se děje dnes na západ od našich hranic. Naše země, ležící ve středu Evropy, se stala již nejednou v minulosti dějištěm ničivých válek, které často ohrožovaly vlastní existenci českého národa. Právě proto se nejednou [171]v minulosti ozvalo od nás volání po míru, volání namířené proti válečnému utrpení. Naši nejlepší synové minulosti předkládali evropské veřejnosti konstruktivní návrhy na zajištění trvalého míru mezi státy a národy. Jinak tomu není ani v současnosti, kdy naše mírové úsilí nachází pevnou oporu v politice Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí. V čele boje za mír stojí komunisté, kteří, jak výstižně před lety uvedl Zd. Nejedlý, jsou dědicové a pokračovatelé právě těch nejpokrokovějších tradic českého národa a jejich dovršitelé za socialismu.

Účinný boj proti podněcovatelům horečného zbrojení nabývá v současnosti mnoha forem, využívá se přitom rozmanitých prostředků. Všechny dohromady vytvářejí celosvětové mírové hnutí, které se před našimi zraky rozvíjí přímo geometrickou řadou a včleňuje do sebe všechny lidi dobré vůle. Je to dnes nejmasovější hnutí spojující celé lidstvo, občany všech zemí a světadílů. Toto protiválečné hnutí vyvolává strach ve vládnoucích kapitalistických kruzích a zároveň jejich zběsilost a ta je přivádí k horečné výrobě stále nových a strašnějších smrtonosných zbraní. Hnutí proti válce však nelze žádnými prostředky umlčet.

Tyto skutečnosti, které budou určovat chod budoucích dějin lidstva, si plně uvědomujeme také my, jazykovědci různého odborného zaměření. Klademe si přitom oprávněně důležitou otázku, jak máme co nejúčinněji využít výsledků svého základního výzkumu k podpoře mírových sil a tím se také zapojit do jejich řad. Pokusíme se na tuto otázku odpovědět. Rádi zdůrazňujeme, že jazykověda je společenskovědní obor a že její výsledky pozitivně ovlivňují vývoj společnosti. V nemalé míře se také podílí na formování společenského vědomí socialistické společnosti.

Nejtěsnější spojení s životem naší společnosti je patrné u bohemistiky, při výzkumu mateřského jazyka. Vyplývá to ze skutečnosti, že český jazyk je nejvýznamnějším atributem českého národa. Tento slavistický obor vždy byl, je a bude bytostně spjat s osudy a existencí našeho národa. Proto se výzkumu češtiny věnuje mimořádná pozornost v Československé akademii věd, na vysokých školách a v dalších institucích. Velká péče se také věnuje výchově učitelů českého jazyka, kulturních a osvětových pracovníků v českých zemích.

Naštěstí patří již do minulosti názor na jazykovědu jako na obor, který přináší velmi málo poznatků, jichž by se dalo bezprostředně využít v životě společnosti. Dnes se totiž dostávají do popředí vědeckého [172]výzkumu bohemistů kolektivní úkoly vskutku aktuální a společensky prospěšné. Část z nich nachází využití v rámci různých forem společenské komunikace, u jiných se zkoumá jazyková složka národnostní otázky, další se zaměřují na jazykovou funkci národně reprezentativní, vzdělávací a národně výchovnou. V Ústavu pro jazyk český ČSAV provádíme mluvnický popis naší mateřštiny, zkoumáme teorii a praxi jazykové kultury, studujeme historický vývoj češtiny a vlastní jména. Pracovní výsledky dosažené v těchto a dalších odvětvích bohemistiky zákonitě působí nejen na poznávací činnost člověka, ale také na upevňování jeho povědomí o přináležitosti k českému národu.

Chtěl bych zde poukázat právě na tuto stránku výsledků studia českého jazyka, na její působení na vědomí širokých mas našeho lidu. Naše veřejnost má již od školních let vypěstovaný opravdový zájem o svou mateřštinu, zajímá se o její správné užívání v mluveném a psaném projevu, našemu lidu je bytostně vlastní péče o jazykovou kulturu. Právě takový tvořivý přístup k mateřskému jazyku v nás posiluje národní uvědomění a socialistické vlastenectví, spolupodílí se na vytváření hlubokého vztahu nás všech k naší rodné zemi, té zemi, v níž jsme se narodili, vyrostli a v níž žijeme a v níž jsme vybudovali socialistický společenský řád. A tyto neoddělitelné hodnoty vědomí každého člověka hrají právě v socialistické společnosti mimořádný význam. Plným právem na ně při mnoha příležitostech neúnavně poukazoval Kl. Gottwald a Zd. Nejedlý, když probojovával v podmínkách buržoazní Československé republiky nové pojetí činorodého slovanství opřeného o vztah k prvnímu socialistickému státu na světě. Socialistické vlastenectví, vlastenectví nového sociálního obsahu, nabývá vyhraněného třídního smyslu právě v současnosti, kdy se v kapitalistickém světě do krajnosti zostřují třídní rozpory a programově se šíří kosmopolitní nazírání na vlastenectví jako na romantický přežitek minulosti, protože se svými objektivními důsledky staví do cesty imperialistickým plánům ovládnout celý svět.

Citový, nejen rozumový vztah k mateřštině a zemi, v níž žijeme, se totiž spolupodílí na formování těch socialistických postojů, které mobilizují pracující k výstavbě země a k posilování její obranyschopnosti. To, co máme rádi, obětavě budujeme a dokážeme odhodlaně bránit před zničením. Vždyť právě za socialismu, kdy neexistuje vykořisťování pracujících a lid je skutečným pánem ve své zemi, nabývá vlastenectví nejvlastnějšího smyslu, protože je opřeno o třídní hospodářské a společenské základy.

[173]Nedílnou součástí opravdového socialistického vlastenectví je proletářský internacionalismus, přesvědčení o třídním spojení se všemi lidmi, kteří mají stejná ideologická východiska a stejné politické záměry. Jen v soudružské spolupráci se všemi pokrokovými silami dokážeme ubránit výsledky naší práce a to, co vytvořily v naší zemi předchozí generace. Nejednou se zdůrazňovalo, že účinný boj za mír zahrnuje nutnost všestranně posilovat socialistické země. Heslo Buduj vlast, posílíš mír má hluboký humánní obsah a vystihuje dialektiku našeho současného dění v třídně rozděleném světě.

Pěstování aktivního poměru ke kultuře českého jazyka je neoddělitelnou součástí prožitého povědomí o zakotvenosti jednotlivce v národě, z něhož vzešel, a znalostí pokrokových tradic národní kultury. Nejlepší slovesná díla minulosti, kterým se ještě dnes obdivujeme, byla napsána vzorným umělecky ztvárněným jazykem. Jejich autoři totiž dobře věděli, že také vytříbený jazyk společně s obsahem bude působit na čtenáře jako národně uvědomovací síla. Naproti tomu nedostatečně kultivovaný jazyk, nepotřebně přesycený módními cizími slovy a výpůjčkami z druhých jazyků, vždy vyvolával u čtenáře pocit nelibosti a záporný prožitek. V některých dobách byl takový jazyk dokonce hodnocen veřejností jako projev nedostatečné péče o povznesení národního života. Tuto skutečnost si zřetelně uvědomovaly generace spisovatelů v 19. stol., důrazně na ni upozorňoval také J. Fučík a další komunističtí spisovatelé v předvečer nacistické agrese na Československo.

O tom, že neorganické zařazování cizích slov do kontextu spisovné češtiny může být odrazem světonázorového postoje mluvčího (pisatele), jsme se přesvědčili v období mezi dvěma světovými válkami. V současné době nepotřebné užívání anglických slov (pokud ovšem nejde o terminologickou oblast) namísto dobře známých českých je přinejmenším projevem neúcty vůči naší národní kultuře, nebo známkou nedostatečné jazykové výchovy. V reklamních nápisech a pojmenováních některých organizací z uměleckého světa, která jsou určena pro domácí jazykové a kulturní prostředí, nelze ospravedlňovat používání angloamerických slov a sousloví obchodními nebo propagačními důvody. S počínáním tohoto druhu nemůžeme souhlasit. Nemá to nic společného s internacionalizací jazyka, ani se snahou zdokonalit jeho sdělovací schopnosti.

Ústav pro jazyk český je začleněn do soustavy společenskovědních pracovišť ČSAV. Jeho činnost je velmi rozsáhlá a neomezuje se jen, [174]jak se někteří lidé domnívají, na pravopis, zpracování slovníků českého jazyka a na praktickou jazykovou kulturu (nejznámější ve veřejnosti je jazyková poradna). V jeho pracovní náplni je všestranný popis (výzkum) češtiny jakožto celonárodního jazyka (jeho spisovných a nespisovných útvarů, současného jazyka i jeho vývoje), a na jeho podkladě rozvíjení marxistické teorie a filozofie jazyka. Jeho pracovníci se podílejí ve spolupráci s představiteli jiných oborů na zpracování dalších úkolů, které se např. bezprostředně týkají vyučování češtině ve školách, účinnosti jazyka naší agitační a propagační činnosti, nebo jsou členy orgánů, které určují úřední podoby osobních a místních jmen v Čechách. S využitím počítačů se pěstuje kvantitativní lingvistika, především na českém jazykovém materiále. O obsahové náplni Ústavu pro jazyk český a jeho dalších perspektivách rozvoje se již psalo v Naší řeči při jiné příležitosti, např. v r. 1981, kdy ústav slavil 70. výročí svého trvání (obdobně tomu bylo v r. 1971).

O přínosu Ústavu pro jazyk český k upevňování mezinárodního věhlasu socialistického Československa mohli bychom uvést řadu poznatků. Bylo by z nich patrné, že u prací vzniklých v ÚJČ vystupuje do popředí vedle vlastního poznávání naší mateřštiny také složka národně reprezentativní. Můžeme poukázat na některé studie a větší díla, která přispěla k dobrému jménu naší vědy v zahraničí, dále na úspěšné vystupování našich pracovníků na mnoha mezinárodních sjezdech a konferencích, na řídicí a koordinační funkci pracovníků ústavu v rozsáhlých vědeckovýzkumných akcích mezinárodního rázu, a v neposlední řadě zdůraznit naše spolehlivé a věcné plnění všech vědeckých úkolů, k nimž se ústav zavázal v rámci mezinárodní spolupráce.

Vládnoucí kruhy kapitalistických států používají ve svém nenávistném boji proti socialistickým zemím také ideologických zbraní a připisují jejich účinnosti stejný význam jako zbraním hospodářské nebo politické povahy. Snaží se jejich prostřednictvím narušit naši ideovou jednotu a tím vnitřně oslabit socialistické společenství, snaží se vnášet do vědomí lidí nacionalismus a současné pochybnosti o možnostech trvalé existence a dalšího rozvoje socialismu. Snaží se všemi prostředky oslabit národní uvědomění lidu a hodnoty člověka opírající se o socialistické vlastenectví, chtějí vzbudit v některých kolísavých jedincích nekritický obdiv k západnímu podnikatelskému a konzumnímu způsobu života a k ideologickým a politickým důsledkům kosmopolitismu. Proto musíme vést boj o morálně politické hodnoty lidí, a to všemi dostupnými prostředky, postupovat přitom nekompromisně a [175]využívat bohatých zkušeností mezinárodního i našeho dělnického hnutí. V tomto nelítostném boji musíme také využít poznatků získaných studiem vlastního oboru.

Ústav pro jazyk český je svou podstatou a pracovním zaměřením především národní vědecká instituce, v níž se studují různé stránky fungování naší mateřštiny ve společnosti. Tím je také bezprostředně spjata s děním v českém národě. Dosaženými vědeckými poznatky slouží nejen k hlubšímu poznávání jedné stránky jeho existence, ale především v jazykové rovině pružně reaguje na aktuální problémy jeho národního života. Ústav poskytuje příslušníkům českého národa pevnou oporu v pěstování jazykové kultury a v péči o jazykovou správnost, zpracovávají se v něm rozsáhlá slovníková díla, viditelné důkazy o bohatství a rozvinutosti slovní zásoby novodobé češtiny. Péče o mateřský jazyk je povinností každé vyspělé společnosti, zvláště takové, která v minulosti poznala, co to znamená násilné odnárodňování.

Teoretické studium češtiny a z něho vyplývající výsledky se uvádějí do praxe, stávají se podněty pro činnost vědeckopopularizační a jazykově osvětovou, některé z nich nacházejí uplatnění v průmyslu a automatizaci výrobních procesů. Podporovaný a v některých aspektech řízený zájem o český jazyk a jeho zkoumání přímo ovlivňuje společenské vědomí národa, které opět zpětně působí na vztah jednotlivců a kolektivů k mateřskému jazyku a celému národnímu životu, rozvíjejícímu se v podmínkách budování vyspělé socialistické společnosti. Mluvíme zde o etických hodnotách, které nelze ničím v životě jednotlivce ani společnosti nahradit.

Proto v existenčních základech ústavu je obsaženo naše rozhodné NE proti imperialistickým záměrům ohrozit v zájmu honby za ziskem a světovou nadvládou další mírový život lidské společnosti. Přihlašujeme se k mohutnému mírovému hnutí, které nejen varuje lidstvo, ale především aktivně bojuje proti těm silám, které by chtěly rozpoutat novou světovou válku. K tomuto nejhumánnějšímu boji, který v současné době vedeme, chceme přispět zbraněmi ideově výchovného a výchovně vzdělávacího rázu. Je to náš přínos k posílení naší vlasti i zemí socialistického společenství, bezpečné opory světového pokroku a míru.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 4, s. 169-175

Předchozí Miroslav Roudný: K používání zkratek aj., mj.

Následující Jan Kořenský, B. Němec, Jan Petr: O jazyku funkcionáře a propagandisty