O češtině každodenní

Alena Polívková, Ivana Svobodová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nakladatelství Blok vydalo publikaci O češtině každodenní (Brno 1984, 286 s.), kterou připravil rozsáhlý kolektiv pracovníků Ústavu pro jazyk český v Brně a někteří externí spolupracovníci, je to knižní výběr jazykových sloupků, které vycházely od počátku padesátých let v brněnském deníku Rovnost, nejprve pod záhlavím Jazykové okénko, později jako Jazykové zrcátko. Knížka má zřetelné zaměření popularizační.

Připomeňme si, že zmíněný knižní soubor jazykových poučení otiskovaných v periodickém tisku navazuje na své předchůdce, např. na Nástroj myšlení a dorozumění a Jazyková zákampí Fr. Trávníčka, Malého průvodce po dnešní češtině Fr. Daneše, Pověry o češtině J. Chloupka, Slova a dějiny, která pod vedením I. Němce zpracoval autorský kolektiv Staročeského slovníku. Je vidět, že jazykové sloupky z našich novin mají u nás již dlouhou a dobrou tradici. Jejich forma umožňuje rychle a pohotově reagovat na aktuální jazykové otázky a na potřeby dorozumívací praxe, což je jejich velká přednost. Nedává však možnost k soustavnějším výkladům obecného rázu ani k výkladům jevů složitějších. Tuto nevýhodu jednotlivě otiskovaných jazykových koutků však právě odstraňují jejich knižní soubory.

Náměty k jednotlivým úvahám nové publikace poskytoval, jak říká její název, běžný, každodenní jazyk, a to jak v podobě mluvené, tak psané. Sloupky jsou seřazeny do tematických okruhů, v nichž se věnuje pozornost slovní zásobě a významové stránce slov (tj. těm stránkám jazyka, na které se často zapomíná), jakož i způsobu tvoření slov a zvukové stavbě jazyka. Autoři se zamýšlejí také nad jazykovou a stylistickou stránkou textů a jejich prostředků v novinách a časopisech. Podává se zde poučení o rodě a skloňování podstatných jmen, o časování sloves, o slovesných vazbách, o užívání předložek a spojek i o dalších slovních druzích, přídavných jménech, zájmenech a číslovkách. Stranou nezůstává ani stavba věty a český slovosled, ani obecné otázky týkající se úlohy jazyka a vztahu jeho uživatelů k němu. Hodně pozornosti je věnováno původu slov, což čtenáři jistě uvítají.

Publikace tohoto druhu bude mít jistě ohlas i odbyt. Protože lze tedy během času počítat s jejím opětným vydáním, připojujeme několik doplňujících poznámek k případům, které by bylo podle našeho soudu dobré ještě uvážit. Někde se lišíme v názoru na kodifikační předpis, jak jej podávají autoři knížky O češtině každodenní. Odmítají např. u složených číslovek zakončených na jedna, dvě, tři, čtyři vazbu s počítaným předmětem v 2. pádě. V textu (na s. 30 a 31) je příklad Máme třicet dva brigád socialistické práce hodnocen jako nesprávný. Doporučuje se pouze podoba Máme třicet dvě bri[142]gády//dvaatřicet brigád. S tímto hodnocením nesouhlasíme, neboť zde již kodifikace postoupila dál. Např. v Havránkově-Jedličkově České mluvnici (Praha 1981, s. 215) se uvádí, že „i ve spisovném jazyce je dnes rozšířen i způsob odchylný, s počítaným předmětem v 2. pádě, čtyřicet jedna (dva, tři, čtyři) žáků bylo odměněno“.

V práci se vyskytlo jen několik málo nepřesných či nevhodných formulací. Např. na s. 245 je uvedeno, že předpona vždy dělá sloveso dokonavým. Tato formulace by měla být přesnější; nezasvěceného čtenáře staví před problém, jak zařadit např. sloveso nakupovat apod.

Každá kolektivní práce přináší nebezpečí nejednotného, rozdílného užívání termínů (pojmů). V případě brněnského kolektivu se tato nejednotná koncepce do jisté míry projevila při stylové charakteristice jednotlivých jazykových jevů. Autoři disponují až příliš velkým počtem terminologických označení, např. spisovná podoba, hovorová podoba, hovorová podoba spisovného jazyka, obecný hovorový výraz, oblastně hovorový, lidový výraz, intelektuální jazyk, běžně mluvený jazyk apod. Za nedostatek považujeme především to, jak autoři hodnotí jevy z hlediska vztahu hovorovost — spisovnost. Např. některý hovorový výraz je hodnocen jako spisovný (s. 37, obléct), jiný jako ne zcela spisovný (s. 115, risknout) nebo jako zatím nespisovný (s. 105, propiska). Znamená to tedy, že v některých případech je jev hodnocený jako hovorový uznán za spisovný, jindy nikoliv? Čtenář, který je často nucen hledat i poučení velice jednoznačné, by mohl být na rozpacích.

Tyto drobné připomínky však nechtěly snížit dobrou úroveň recenzované publikace. Jsou to spíš otázky k zamyšlení pro nás všechny.

Knížka je napsána hutně a úsporně. Aby se čtenáři ulehčilo hledání v souboru, jsou připojeny (kromě rejstříku) k textu uvnitř kapitol ještě poznámky na okraji listů — marginálie — informující o obsahu příslušné pasáže textu (např. Prášek od bolesti; Občanská vybavenost; Obratiště; Stěžkem; Huspenina; Čao; Skřítkové a trpaslíci apod.). Všechny tyto zajímavé jevy, vybrané s citem pro popularizaci vědeckých zjištění, jsou přitom vysvětleny s vědeckou fundovaností, ale také čtenářsky poutavě. Jsou psány perem téměř fejetonistickým. Knížky O češtině každodenní lze využívat též při výuce mateřského jazyka, neboť poznatky v ní uložené mohou současný způsob vyučování nejen obohatit, ale i zpestřit. Je to vhodná praktická příručka pohotově reagující na živé otázky, které přináší jazyková praxe, zároveň však i upozorňující na vývojové tendence současné češtiny. Dokladem toho jsou i mnohé opodstatněné výzvy ke změně současné kodifikace jednotlivých jevů.

Závěrem lze uvést, že dosavadní jazyková popularizace má u nás dnes už vypracované metody, dobrou tradici a dobré další výsledky. Trpěla však především tím, že neměla k dispozici dostatečně pevné, stálé a účinné prostředky působení, které by se dostávaly rychle k velkému počtu uživatelů jazyka a měly dostatečně vysokou prestiž. Uvolněné, svižné a místy až esejistické podání knížky O češtině každodenní jistě přispěje k tomu, aby uži[143]vatelů jazyka se zakořeněnými předsudky, že vyučování češtiny a vše, co s jazykovou výchovou souvisí, je vcelku nudné, nezáživné, až školometské, stále ubývalo. A to byl jeden z cílů autorů tohoto výboru. Jazykové sloupky jsou tedy platným příspěvkem do souboru prací o jazykové kultuře češtiny a mají zásluhu na tom, že se naše jazyková kultura dostává na kvalitativně vyšší úroveň.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 3, s. 141-143

Předchozí Bohumír Dejmek: Sestava koncovek v 3. pl. préz., délka tvarů, jejich zastoupení a funkce v běžně mluvených projevech v Hradci Králové

Následující Věra Vlková: Kvantitativní charakteristiky gramatických jevů v češtině věcného stylu