Časopis Naše řeč
en cz

Metoda analýzy komunikačního procesu

Jan Kořenský, Jana Hoffmannová, Olga Müllerová

[Články]

(pdf)

-

V rámci hlavního úkolu státního plánu IX-8-7 Jazyk jako prostředek společenské komunikace, jeho úloha ve struktuře řízení společenských procesů a při formování společenského vědomí se bude uskutečňovat výzkum stanovený dílčím úkolem 02, který je zaměřen na analýzu sociálních a psychologických aspektů fungování češtiny. Řešení tohoto úkolu by mělo přispět ke zpracování aktuální sociálně komunikační charakteristiky naší společnosti. Předpokladem splnění výzkumných záměrů je zejména systematické uskutečňování analýzy mluvené komunikace, neboť dosavadní stupeň jejího poznání neodpovídá významu této formy komunikace ve struktuře fungování společnosti v nejobecnějším smyslu.

Realizace tohoto náročného výzkumného programu je spojena s řadou předpokladů:

/1/ Výzkum musí být uskutečňován ve spolupráci s vysokoškolskými pracovišti na území ČSR; z tohoto důvodu Ústav pro jazyk český ČSAV jako koordinační pracoviště uzavřel s některými filozofickými a pedagogickými fakultami hospodářské smlouvy zakládající jejich spoluúčast na tomto výzkumu.

/2/ Je třeba vypracovat soubor instrukcí, které zaručují koordinaci materiálového zaměření výzkumu, a jednotný teoreticko-metodologický přístup k analýze řečové činnosti. Soubor instrukcí, jimiž zčásti již byla a postupně budou spolupracující pracoviště vybavena, obsahuje:

a) Seznam typů komunikačních událostí, jejichž průběh je třeba zachytit prostřednictvím magnetofonové nahrávky (v ideálním případě videozáznamu). Jde o komunikaci ze sféry soukromé i veřejné: o rozhovory v rodině, mezi přáteli, sousedy, v dopravních prostředcích, při nákupech, v restauracích, o komunikaci v rámci společné činnosti v nejširším smyslu slova (odborná diskuse, pracovní porady, konzultace aj.). Výzkumem komunikace ve výrobní sféře, zejména v oblasti řídících činností v pracovních kolektivech, se bude speciálně zabývat pracoviště Pedagogické fakulty v Ostravě.[1]

b) Metodiku nahrávání a přepisu nahrávek.

c) Metodiku analýzy shromážděného materiálu.

Nejvýznamnější a přitom teoreticky nejnáročnější složkou souboru instrukcí je Metodika analýzy shromážděného materiálu, která má zajistit jednotný způsob interpretace komunikačních procesů zcela odlišného charakteru a umožnit tak dosahovat srov[58]natelných dat (poznatků) vzhledem k takto různým typům komunikace i na různých výzkumných pracovištích. Jedině na tomto základě je možno dosáhnout reprezentativního syntetického poznání aktuální sociálně komunikační charakteristiky naší soudobé společnosti.

V této stati chceme vyložit základní zásady a principy zpracování metodiky navrhované analýzy. Metodika musí splňovat tyto základní předpoklady:

/1/ Musí být dostatečně univerzální, tj. musí být aplikovatelná nejen na mluvenou, ale i psanou komunikaci; ve vztahu k písemné komunikaci/psaným komunikátům je třeba vycházet z toho, že materiálová báze z této oblasti včetně jejích klasických lingvistických interpretací je nesrovnatelně bohatší než báze mluvené komunikace, ale komplexní, interdisciplinární analýza již dříve shromážděného materiálu, jsoucí v souladu se záměry tohoto výzkumného programu, musí být teprve uskutečněna. Univerzalita metodiky musí přirozeně postihnout již zmíněnou rozmanitost typů komunikačních procesů v rámci mluvené, ale i psané komunikace.

/2/ Musí respektovat nejnovější teoretické poznatky z lingvistických, interdisciplinárních i nelingvistických vědních oblastí; musí pojmy spojené s těmito poznatky přetvářet/spojovat v jednotnou konceptuální (pojmovou) soustavu.[2]

/3/ Musí být jednoznačně formulovanou posloupností analytických kroků na základě konceptuálních prostředků charakterizovaných v /2/.

/4/ Je výhodné, aby mohla být uplatněna jako základní metoda realizace individuálních prací, např. diplomových nebo též disertačních.

V této stati se omezíme především na požadavek /1/, tj. vyložíme příslušnou pojmovou soustavu zejména se zřetelem ke komplexům těchto pojmů, k jejich vzájemné konceptuální strukturaci.

0. Komunikační událost a její společenský kontext
0.1 Východiskem celé pojmové soustavy je koncept (pojem) komunikační události, tj. celého průběhu komunikace, vzájemného dorozumívání subjektů v konkrétní komunikační situaci.
0.2 Pro každou komunikační událost jsou důležité některé rysy společenské situace, tj. dynamické sociální skutečnosti, v níž dochází k analyzované komunikaci (např. hlavní znaky hospodářského a společen[59]ského života v určitém místě a v určité době, normy chování a jednání aj.).
0.3 Dále lze pro každou komunikační událost vymezit její komunikační kontext, tj. její vztah k jiným komunikačním událostem v rámci určitého řetězce, skupiny příbuzných, obdobných, vzájemně vázaných komunikačních událostí (spojených vztahy typu paradigmatického i syntagmatického).
0.4 Komunikační situace, ve které probíhá komunikační událost, je jako výsek reálné sociální skutečnosti podmíněna charakterem celkové situace společenské. Její komplexní charakteristika představuje jedinečnou konstelaci faktorů, jako je počet účastníků komunikace, jejich psychologické, sociální a komunikační charakteristiky; vztahy mezi nimi; prostor, v němž se komunikace uskutečňuje, situování předmětů v něm a jejich význam pro průběh komunikace; časové zařazení komunikace a charakteristika jejího průběhu v čase (doba trvání aj.).
0.5 Intersubjektivní dorozumívání v určité komunikační situaci je často součástí společné činnosti komunikujících partnerů. V tomto případě je důležité postihnout souvislosti mezi příslušnou praktickou činností, sdělovacími potřebami, které z ní plynou, a takto motivovanou konkrétní komunikací.

1. Interpretace komunikační události (KU)

1.1 Subjektově-objektová interpretace

1.1.1 Interpretace komunikačních subjektů

1.1.1.1 Vlastní interpretace komunikační

V průběhu KU se někdy střídá aktivní a pasivní podíl jednotlivých osob-komunikantů na komunikaci. Podle toho jde buď o KU monologickou (je-li rozlišení komunikantů na řečově aktivní a pasívní v celém průběhu sledované komunikace stabilní, tj. pokud se jeden z komunikantů podílí na komunikaci souvislým řečovým jednáním, zatímco další osoba/y/ se jí účastní pasívně), nebo o KU dialogickou (jestliže se aktivní a pasívní účast u jednotlivých komunikantů s relativní pravidelností střídá). Zejména v případě monologické komunikace pak rozlišujeme podobu mluvenou a písemnou; tento rozdíl je určující pro rozdělení komunikačních rolí účastníků KU.

1.1.1.1.1 Aktivní účastník monologické komunikace mluvené je označován jako mluvčí, aktivní účastník monologické komunikace písemné jako autor. Pokud se v monologické KU výrazně projevuje zřetel k partnerům, sdělení je přímo adresováno pasívním účastníkům komunikace, je možno pasívního účastníka KU nazvat adresátem. Není-li komunika[60]ce zjevně zaměřena na určitého adresáta, nebo nejsou-li pasívní účastníci komunikace totožní s původním adresátem (při písemné komunikaci se tak děje často), jsou označováni jako příjemci. Při komunikaci mluvené se rozlišení adresáta a příjemce většinou nereflektuje v KU tak výrazně, je proto možno nazvat příjemce projevu (který je obvykle i jeho adresátem) neutrálně posluchačem.

1.1.1.1.2 Dialog se skutečným střídáním aktivních a pasívních komunikačních rolí (tj. hlavně rolí mluvčího a posluchače) je označován jako dialog reálný. Při jiných KU naproti tomu nejde o skutečné střídání komunikačních rolí, ale mluvčí/autor se snaží vzbudit zdání přirozeného dialogu, stylizovat bezprostřední kontakt komunikantů užíváním některých typických dialogických prostředků (obrací se na adresáta, klade mu otázky, dovolává se jeho mínění aj.). Zde mluvíme o dialogu fiktivním.

1.1.1.1.3 Průběh KU je ovlivňován i typem kontaktu partnerů — jejich vzdáleností v prostoru a čase, způsobem a mírou auditivního a vizuálního zprostředkování jejich verbálního styku (tento soubor charakteristik je různý např. pro běžný rozhovor, telefonní rozhovor nebo poslech rozhlasového, resp. televizního vysílání). Zvláště je třeba určit, zda jde v dané KU o přímý, zprostředkovaný nebo nepřímý kontakt komunikantů.

1.1.1.2 Sociální interpretace

Charakterem celkové společenské situace je podmíněna:

1.1.1.2.1 příslušnost komunikantů k sociální skupině, tj. ke skupině s ustálenými sociálními vztahy, danými společenskými pozicemi, zájmy, cíli komunikantů;

1.1.1.2.2 pozice jednotlivých komunikantů v sociální skupině a chování, které je s touto sociální pozicí v očekávání partnerů spojeno — sociální role (např. role učitele a žáka, lékaře a pacienta, řídícího pracovníka a pracovníka funkčně podřízeného aj.).

1.1.1.3 Psychologická interpretace

Vedle sociálních charakteristik spojených se subjekty komunikantů a jejich komunikačními rolemi je třeba zachytit i jejich charakteristiky psychologické, osobnostní, tj.

1.1.1.3.1 relativně stabilní osobnostní struktury, tj. soubory výrazných osobních vlastností a dispozic komunikantů (podstatných pro průběh KU);

1.1.1.3.2 projevy osobnostních struktur v momentálním psychickém stavu komunikantů (nálady, uspokojení, zklamání aj.).

[61]1.1.1.4 Na základě poměru (stabilního nebo variabilního) komunikačních rolí, poměru sociálních rolí, poměru osobnostních struktur i momentálních psychických stavů je tedy možno charakterizovat komunikační vztahy partnerů v dané KU.

1.1.2 Interpretace objektové struktury KU

Součástí objektové struktury KU jsou:

1.1.2.1 objekty personální, tj. osoby, o nichž se v KU mluví, které se však komunikace neúčastní;

1.1.2.2 objekty předmětné. Těmi se rozumějí:

1.1.2.2.1 předměty, o nichž se v KU mluví. V případě KU, která je součástí společné činnosti komunikantů, má mezi těmito objekty zvláštní postavení cílový předmětný objekt, na nějž je společná činnost zaměřena, a ev. použitá aparatura, tj. pohyblivé materiální prvky (nástroje, přístroje, nářadí aj.), jejichž prostřednictvím subjekty působí na předmětné objekty.

1.1.2.2.2 předmětné objekty s instrumentální funkcí, které se podílejí na zprostředkování komunikace, přenosu informací různého druhu v prostoru, resp. na uchování jejich fixované podoby v čase. Patří sem různá technická zařízení, tzv. komunikační kanály (viz jejich vliv na průběh komunikace např. při telefonním rozhovoru aj.).

1.1.2.2.3 V některých případech jsou závažnou součástí KU i tzv. informační konzervy — výsledky jiných, dřívějších KU, známé účastníkům komunikace, které se uvádějí do vztahu k právě realizované komunikaci (např. při pracovní poradě zápis z předchozí porady).[3]

1.2 Pragmatická interpretace[4]

1.2.1 Jednotliví komunikanti sledují v průběhu KU různé komunikační záměry (někdy i vedlejší, skryté apod.) — snaží se ovlivnit partnery, utvářet jejich postoje, city, psychický stav, způsobit změny ve vlastní informovanosti nebo v informovanosti partnerů. Záměr některého (některých) z nich, resp. výslednice celkového poměru záměrů komunikantů přitom určuje globální zaměření KU (čemu má sloužit, kterou složku skutečnosti má změnit nebo nějak zasáhnout), tj. cíl KU.

[62]1.2.2 Celý postup jednotlivých komunikantů v KU, způsob a pořadí realizace jejich dílčích záměrů označujeme jako komunikační strategii.[5] V dialogické komunikaci je důležité postihnout, do jaké míry jsou záměry a strategie partnerů v souladu, ve vztahu vzájemného doplňování, nebo zda jsou protichůdné, srážejí se apod.

1.2.3 Celková strategie autora (mluvčího) se projevuje v pragmatických a komunikačních funkcích jednotlivých úseků, segmentů KU. Pragmatická funkce znamená zaměření autora (mluvčího) v určitém segmentu na realizaci určitého komunikačního záměru; tentýž segment může sloužit i většímu počtu pragmatických funkcí. U minimálních, funkčně neroztříštěných segmentů KU (obsahově pragmatických jednotek — viz dále, 1.4.2.3) se však už pragmatické funkce obvykle nepřekrývají, nýbrž sleduje se jediný elementární komunikační záměr — komunikační funkce.[6] Při analýze pragmatické struktury a jejího promítnutí do segmentace KU přitom není možno vycházet pouze z případů, kdy jsou komunikační funkce explicitně vyjádřeny (výrazy jako rada, prosba, slib, nabídka, kritika aj.).

1.2.4 Kromě výsledků vztažených k realizaci cílů a záměrů komunikantů (např. cíle společné činnosti) přináší komunikace často i produkty vedlejší, nezamýšlené (např. modifikace nebo utvrzení vzájemných vztahů komunikantů), může vést k negativním výsledkům atd. Pro komplexní charakteristiku KU je nezbytné identifikovat celou tuto dosaženou změnu skutečnosti objektivní i subjektivní, mentální — tzv. komunikační efekt, který je výstupem, přesahem komunikační situace do celkové situace společenské.

1.3 Tematicko-obsahová interpretace

1.3.1 V KU se komunikuje o řadě skutečností — věcných obsahů: o objektech personálních, předmětných (viz 1.1.2) i o dalších „skutečnostech“ mentálních (představy, postoje, pocity, výsledky myšlenkových operací). Jako specifický typ věcného obsahu se někdy předmětem komunikace partnerů stává sama komunikace a její složky jazykové, řečové (systémové, stylové aj. kvality užívaných výrazových pro[63]středků, motivace jejich výběru atd.) — v tzv. vyjádřeních metakomunikačních, resp. metajazykových, metařečovych, metatextových.

1.3.2 Uspořádanost celého tohoto souboru obsahů (tematicko-obsahové struktury KU) interpretujeme jako výsledek působení určitého obsahově strategického východiska — tématu komunikace. Složitějším KU můžeme obvykle při analýze přiřadit celý tematický komplex (důležité je uvědomit si jeho vztah k hierarchii komunikačních záměrů partnerů). U spontánních, mluvených dialogů (asociativního charakteru, často s výraznou kontaktovou funkcí) je většinou tato tematická struktura bohatá a málo uspořádaná. Je proto třeba pro analyzovanou KU:

— zjistit, zda a kdy je v průběhu KU, v procesu obsahové výstavby komunikace výchozí téma nějak rozvíjeno, specifikováno, modifikováno, posouváno, ev. i opouštěno a vystřídáno jiným hlavním tématem;

— identifikovat dílčí, vedlejší témata různého stupně závažnosti a postihnout jejich vztah k tématu hlavnímu (tématům hlavním);

— identifikovat tematická odbočení, která vedou k volnému připojení do značné míry obsahově samostatných částí KU; stanovit jejich funkce a způsob jejich začlenění do celku KU.

1.3.3 Zejména u složitějších KU se v různé míře shoduje nebo liší interpretace, konkretizace tematicko-obsahové výstavby KU u jednotlivých komunikantů — v závislosti na jejich osobních vlastnostech, zkušenostech, dispozicích, záměrech atd. Někdy je důležité pochopit, jaký je výsledek této individuální interpretace — výsledný smysl KU u jednotlivých partnerů, do jaké míry a v čem se jejich recepce (vnímání) a interpretace celého průběhu KU shoduje či rozchází.[7]

1.4 Interpretace textu/komunikátu, jeho segmentace

1.4.1 Při interpretaci základní složky KU, jazykového projevu produkovaného a přijímaného v jejím průběhu (komunikátu/textu), je třeba [64]pro řadu typů KU počítat s ustáleným, komunikačními normami[8] fixovaným uspořádáním komunikátu. Je výsledkem uplatnění tzv. textového vzorce[9] — schématu výstavby určitého typu textu, konfigurace jeho funkčně definovaných prvků (hierarchie textových jednotek, některých rysů jejich vnitřní struktury, jazykových, ev. i mimojazykových prostředků). Typ textu lze vymezit souborem společných vlastností určité skupiny příbuzných textů/komunikátů — především společných strukturních charakteristik textového vzorce, ale i některých vlastností podmíněných situačně. Zařazení konkrétního textu k určitému typu je tedy výsledkem poznání celé strukturace KU, posouzení komunikační situace a kontextu i interpretace z hlediska textového vzorce; je třeba respektovat dialektický vztah naplnění tohoto stabilizovaného vzorce textového typu na jedné straně a jeho aktualizace, osobité modifikace v dané KU na straně druhé.

1.4.2 Výsledkem působení jednotlivých faktorů situačních, sociálně psychologických, pragmatických a tematicko-obsahových je segmentace textu/komunikátu, tj. členění na úseky několikerého druhu a různého rozsahu — textové jednotky.

1.4.2.1 Segmentaci KU a textu/komunikátu podle časového průběhu nazýváme fázováním, jednotlivé časové úseky komunikátu pak fázemi. Z fází komunikátu se většinou nejvýrazněji vyděluje jeho začátek a konec (závěr); začáteční a závěrové textové jednotky mají obvykle v textu speciální komunikační funkce.

1.4.2.2 Tematická segmentace je členění textu na tematicky homogenní úseky, textové jednotky, které zpracovávají bez podstatného posunu nebo změny jedno dílčí téma nebo určitý aspekt tématu hlavního — tzv. tematické bloky.

1.4.2.3 V jednotlivých tematických blocích se text/komunikát člení dále na obsahově pragmatické jednotky.[10] Jde o textové jednotky, které [65]jsou charakterizovány jednak relativní obsahovou uceleností, jednak určitou hodnotou pragmatickou — určitým elementárním komunikačním záměrem mluvčího/autora textu, komunikační funkcí (viz 1.2.3). Tento typ členění textu nazýváme obsahově pragmatickou segmentací.

1.4.2.4 Interpretace sémantické struktury a sémantické segmentace textu/komunikátu:

1.4.2.4.1 Na základě interpretace tematicko-obsahové a interpretace pragmatických komponentů KU je možno rozlišit nocionální složky obsahu, které představují skutečný přenos informace o „stavu světa“, o němž se v dané KU mluví, o objektech (srov. 1.1.2), a obsahové prvky pragmatické, spjaté s jednotlivými pragmatickými a komunikačními funkcemi (srov. 1.2.3). Pragmatickou funkcí obsahů nocionálních je přitom dosáhnout informačního vyrovnání mezi komunikanty, tj. přispívat ke zvyšování relativně nižších informačních hladin komunikantů.

1.4.2.4.2 Obsahová struktura obsahově pragmatických jednotek v komunikátu je utvářena buď převážně

1.4.2.4.2.1 významy dynamickými — významy představujícími děje, tj. procesy a události (změny „stavu světa“, přetváření kvalitativních a kvantitativních hodnot skutečnosti, k níž se KU vztahuje;
vytváření vztahů osob a předmětů, změny jejich vlastností), které se dále dělí na:

1.4.2.4.2.1.1 mutační procesy (události), tj. významy představující změnu určité kvality v jinou kvalitu, přechod od východiskové složky významu k závěrové, výsledkové;

1.4.2.4.2.1.2 procesy prosté (nemutační), tj. procesy probíhající v čase, ale nemající událostní charakter (jsou nečlenitelné, nelze u nich určit složku východiskovou a výsledkovou, závěrovou); nebo je utvářena:

1.4.2.4.2.2 významy nedynamickými, statickými, které představují kvalifikace jednotlivých personálních i předmětných objektů komunikace na základě jejich vlastností, vztahy přináležitosti a sounáležitosti těchto objektů, jejich identity a ekvivalence, shodnosti, podobnosti, rovnosti, nebo různé typy okolnostních určení.[11]

1.4.2.4.3 Sémantická segmentace textu představuje členění obsahově pragmatických jednotek na tzv. základní významové vztahy, tj. jednotky relačního charakteru, které jsou nositeli typů významů uvedených [66]v 1.4.2.4.2 (jde o významové celky tvořené především významy sloves a některých substantivních, adjektivních, popř. adverbiálních komponentů slovesných konstrukcí).

1.4.2.4.4 Další typy významů různým způsobem modifikují dynamické a nedynamické významy výše uvedené. Tyto významy nazýváme modifikátory a rozlišujeme:

1.4.2.4.4.1 modifikátory blízké logickým operátorům, tj. např. významy existence, trvání a jejich negace;

1.4.2.4.4.2 modifikátory fázování dynamických a nedynamických významů a negace fázování;

1.4.2.4.4.3 modifikační významy procesuálního, akčního charakteru, jako jsou významy mínění, myšlení, pravení, modální významy volní (nutnost, možnost, chtění), významy potřeby, přípustky aj.

1.4.2.5 Další typy segmentace textu-komunikátu už jsou bezprostředně vázány na jeho jazykovou (psanou/mluvenou) realizaci a na typ textu (hlavně dialog — monolog). Segmentace syntaktická představuje členění textu na syntaktické konstrukce. V psaném textu mají tyto základní jednotky obvykle podobu věty (větného nebo souvětného celku). V mluveném textu mohou rovněž odpovídat větě, častěji jsou však jejich hranice neurčité — vzhledem k působení faktorů mimojazykové situace — a s určitostí lze stanovit jen jejich „jádra“ (většinou slovesná).

1.4.2.6 Zvuková segmentace textu představuje členění textu na základě vlastností jeho zvukového průběhu, tj. zejména vydělování tzv. promluvových úseků ohraničených intonačními kadencemi a pauzami.

1.4.2.7 V písemném komunikátu se naproti tomu uplatňuje segmentace grafická, tj. členění textu na odstavce, oddíly, atd., vyčleňování titulu, podtitulu, mezititulků, podpisu autora aj.

1.4.2.8 Při dialogické komunikaci se v závislosti na střídavé řečové aktivitě jejích účastníků dále uplatňuje přirozená segmentace komunikátu na repliky, tj. úseky textu pronesené vždy jedním z komunikantů.

1.4.2.9 Komunikát lze tedy segmentovat na různé typy textových jednotek. Některé textové jednotky přitom tvoří „střechovou“ jednotku pro jednotky jiného druhu (srov. např. vztah tematických bloků a obsahově pragmatických jednotek, vztah časových fází komunikátu a všech ostatních typů textových jednotek), jiné textové jednotky navzájem interferují. Složitý je např. vztah mezi replikovou a obsahově pragmatickou segmentací dialogického textu (obsahově pragmatická jednotka se zdaleka vždy nekryje s replikou). Podobně obsahově prag[67]matická, zvuková a syntaktická segmentace mluveného textu (monologického a dialogického) mohou být buď v souladu (pak vznikají na společných hranicích jednotek různého typu v textu tzv. silné předěly), nebo v souladu nejsou a pak jsou hranice textových jednotek značně vágní. Text je třeba vždy posuzovat z hlediska souladu a interference různých typů segmentací.

1.4.2.10 Na hranicích různých typů textových jednotek se často vyskytují signály textového členění.[12] Jsou to většinou krátká neplnovýznamová slova a výrazy (částice, citoslovce apod.), která mají v textu různé funkce (kontaktové, komentářové, textově konstrukční) a mají nemalý význam pro správné porozumění příjemce komunikátu. Jde o výrazy jako že, že ano, jo, tak, no, víš, rozumíš, viď apod. (v mluveném dialogu), zaprvé, dále, konečně apod. (v písemném textu a v připraveném komunikátu mluveném).

2. Interpretace předpokladů produkce a percepce KU, t j. interpretace komunikační kompetence komunikantů

2.1 Analýza komunikačního procesu (na základě 0. a 1.) není přirozeně jediným a „posledním“ cílem daného výzkumného programu. Jeho cílem je i rekonstrukce sociálně, psycholgicky i sémanticky konkrétně pojaté komunikační kompetence účastníků zkoumaného komunikačního procesu. Komunikační kompetenci, tj. soubor předpokladů, kterými disponují komunikanti a kterých funkčně využívají při své aktivní účasti v komunikačních procesech, je přitom třeba rekonstruovat výhradně z aktuálního procesu řečové činnosti.

2.2 Označení uvedeného předmětu rekonstrukce termínem komunikační kompetence[13] patrně nejvíce vyhovuje našemu pojetí předpokladů produkčních i percepčních aktivit účastníků komunikačních procesů. Nejde totiž o úzce lingvistické chápání těchto předpokladů (jaké před[68]stavuje klasické pojetí langue v protikladu k parole, nebo pojem gramatické kompetence), ani o pojetí sémioticky specifikované (výsledkem tohoto typu sémiotické abstrakce jsou pojmy sémantická kompetence, pragmatická kompetence apod.).

2.3 Pojem komunikační kompetence takto zahrnuje ve svém obsahu soubor systémově a funkčně uspořádaných sociálních, psychických, sémiotických (pragmatických, sémantických, gramaticko-výrazových) hodnot — tj. soustavu norem, pravidel a operací, které umožňují produkci a percepci komunikátů, aktivní účast komunikantů v procesu řečové činnosti. Tato soustava bude formulována jako dynamický, autoregulativní, funkční systém.

2.4 Rekonstrukční procedura je založena na těchto principech:

2.4.1 Základní systémovou veličinou je dynamicky pojatý sémiotický (znakový) vztah aktuálního přiřazení výrazových prvků ve vlastním slova smyslu prvkům objektivní reality (osobním a předmětným objektům KU a celému komplexu věcných obsahů, který je podle výsledků analýzy předmětem komunikace — viz 1.3.1). Tento vztah je zprostředkován soustavou hodnot obsahového charakteru (sémantického i v širokém smyslu pragmatického), výrazně diferencovaných z hlediska míry stability (konstantnosti) a variability (proměnnosti) i z hlediska charakteru „nejazykové“ (společensko-sociální, psychické atd.) vázanosti, podmíněnosti této stability nebo variability. Takto vymezený a diferencovaný soubor analýzou zjištěných hodnot bude právě formulován jako soustava norem, pravidel a operací sémiotického reagování.

2.4.2 Důležitou součástí sledovaného záměru je uplatnění jednotné pojmové soustavy jak při analýze vlastního komunikačního procesu, tak při rekonstrukční syntéze předpokladů komunikace. Analytický a syntetický postup mají rovněž společnou empirickou bázi ve zjištěné subjektově-objektové struktuře příslušného komunikačního procesu (viz 1.1). Jednotný typ systémové formulace zajišťuje přitom jednotu rekonstrukční syntézy a analyzovaného komunikačního procesu.

2.4.3 I v podmínkách systémově funkční jednoty produkčních i percepčních aktivit v komunikačním procesu je třeba rozlišovat rekonstrukci předpokladů produkční účasti autora/mluvčího v dané komunikaci na jedné straně a předpokladů percepce celého procesu řečové činnosti na straně druhé.

2.4.4 Analýza jednotlivé komunikační události (viz 1.) a zjištění příslušných hodnot umožňuje ovšem jen rekonstrukci předpokladů této [69]jediné KU, tedy pouze určitých složek komunikační kompetence. Jde o rekonstrukci neúplnou, systémově fragmentární. Rekonstrukce systémové úplnosti komunikační kompetence, poznání celého systému produkčních a percepčních schopností daných komunikantů může být dosaženo pouze uskutečněním reprezentativního souboru analýz a rekonstrukcí.


[1] Viz o tom J. Petr a kol., K výzkumu uplatnění a využití jazyka v řízení pracovních kolektivů, NŘ 69, 1986, s. 113—121.

[2] Viz J. Kořenský, Die Arbeitsberatung als Teilakt des gesellschaftliehen Steuerungsprozesses — komplexe Analyse, in: Linguistica XII, Praha, ÚJČ ČSAV ČSAV 1985, s. 1—9. — Obdobný cíl sledovala i A. Jaklová; srov. aparát představený v čl. Návrh všestranného rozboru řečové činnosti mládeže, NŘ 69, 1986, s. 233—241.

[3] Komunikační zapojení informačních konzerv jako přítomných objektů, přímých složek objektové struktury KU je třeba odlišovat od obecnějšího principu citování komunikátů a informačních pramenů ze širšího komunikačního kontextu KU. Tyto nepřítomné objekty jsou pouze okrajovou součástí struktury objektové; nízký stupeň jejich integrace v KU je však vyvážen figurováním v interpretaci tematicko-obsahové (citace lze považovat za druh vyjádření metatextových — viz dále 1.3.1).

[4] Celý komplex předchozích interpretací je samozřejmě třeba ze sémiotického hlediska považovat rovněž za interpretace pragmatických komponentů KU; v tomto oddílu interpretace máme na mysli její pragmatickou složku v užším slova smyslu.

[5] Bylo by možné dále rozlišil v komunikaci strategii jako širší perspektivu utváření komunikace (nezřídka silně ovlivněnou komunikačním kontextem), její orientovanost programovou, cílovou, a vedle toho taktiku jako volbu dílčích záměrů, funkčně motivovanou posloupnost a konkrétní způsoby jejich realizace. Protože zde však nesledujeme pouze přesnost a logickou výstavbu pojmové soustavy, nýbrž především možnosti praktické aplikace celého aparátu při analýze komunikačních procesů, upouštíme od této — pro analytickou praxi komplikované — diferenciace.

[6] Viz O. Müllerová, Komunikativní složky výstavby dialogického textu, Praha 1983.

[7] Interpretace smyslu KU je do značné míry průsečíkem sociálně psychologické interpretace komunikačních subjektů, interpretace pragmatické a tematicko-obsahové. Vzhledem k úplnosti celé soustavy by bylo třeba chápat smysl nejen — jako je tomu zde — jako výslednou kvalitu recepce komunikátu, ale i jako komponent pragmatické strukturace produkce komunikátu. V této oblasti formuje autor/mluvčí smysl svého podílu na KU se snahou o co nejvyšší stupeň adekvátnosti celkovému komunikačnímu cíli (viz 1.2.1; i cíl je zde přitom nutno chápat jako dynamickou, nikoli apriorně fixovanou kvalitu komunikace). Pro analytickou praxi však pokládáme takto subtilní rozlišování konceptů ve sféře pragmatické interpretace za neúměrně obtížné.

[8] Komunikační normy — viz dále ještě v 2.3, 2.4.1 — chápeme široce: ve vztahu k pojetí A. Jedličky (Typy norem jazykové komunikace, SaS 43, 1982, s. 272—281), opřenému zejména o terminologickou diferenciaci W. Hartunga, D. Neria, V. Barneta, nutně zahrnujeme do tohoto komplexu norem vedle „norem situačních“, „norem verbálního a neverbálního chování“, „norem užívání jazyka“ i tzv. normy systémové, útvarové, gramaticko-sémantické.

[9] Viz např. K. Hausenblas — J. Hoffmannová, Od syntaxe ke stavbě textu, in: Syntax a jej vyučovanie, Nitra 1981, s. 427—440; J. Hoffmannová, Seznamovací inzeráty mladých lidí (Charakteristika typu textu jako jednotky sociální interakce), NŘ 68, 1985, s. 113—124.

[10] Viz O. Müllerová, Intonatorische, syntaktische und inhaltlich-pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte (anhand von Arbeitsberatungen), in: d. c. v pozn. 2, s. 33—56.

[11] Viz F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1981; J. Kořenský, Konstrukce gramatiky ze sémantické báze, Praha 1984. Srov. recenzi v NŘ 69, 1986, s. 247—251.

[12] Viz E. Gülich, Makrosyntax der Gliederungssignale im gesprochenen Französisch, München 1970; J. Hoffmannová, „Gliederungssignale“ in der Kommunikationsstruktur der Arbeitsberatung, in: d. c. v pozn. 2, s. 57—70.

[13] Srov. vývoj pojmu kompetence a jeho užívání v moderní lingvistice: ve vztahu k pojmu performance (viz zejména N. Chomsky, Aspect of the theory of syntax, Cambridge, Mass. 1965, aj.) a dále směrem ke komunikační kompetenci (viz např. D. Hymes, Competence and performance in linguistic theory, in: R. Huxley — E. Ingram (vyd.), Language acquisition: models and methods, New York 1971), sociální kompetenci (např. H. P. Althaus — H. Henne: Sozialkompetenz und Sozialperformanz. Thesen zur Sozialkommunikation, Zeitschrift für Dialektologie und Linguistik 38, 1971, s. 1—15), textové kompetenci (viz T. A. van Dijk, Some aspects of text grammars, The Hague — Paris 1972).

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 2, s. 57-69

Předchozí Věra Vlková: Zasmlouvat, zasmlouvání

Následující František Štícha: Komunikativní funkce umísťování východiska (tématu) na konci věty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1