Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o brněnské mluvě

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dvacet let po programové stati prof. Běliče o zkoumání městské mluvy[1] vyšla péčí filozofické fakulty UJEP v Brně práce, která představuje vyvrcholení našich dosavadních snah o monografické zachycení mluvy některého českého města. Přitom jde o čin o to závažnější, že Brno, jemuž je tato kniha věnována,[2] je naším druhým největším městem a že jeho regionálně zabarvená mluva uchovává dosud řadu výrazných rysů, nápadně odlišných od jazyka spisovného.

Jak potvrdily dosavadní výzkumy, určuje v Čechách dominantní charakter mluvy měst relativně jednotná obecná čeština s řadou svých pevných frekventovaných hláskoslovných rysů,[3] kdežto rysy regionální tvoří zde jen složku doplňkovou.[4] Naproti tomu v brněnské mluvě, vyrůstající na nářečním podkladu středomoravském (hanáckém), je regionální složka mnohem významnější. Při výzkumu můžeme tedy sledovat, do jaké míry se původní nářeční rysy uchovávají i v složitém organismu mluvy velkoměsta. A to je pole dosud málo známé. Studie o brněnské městské mluvě přináší tedy výrazný příklad toho, do jaké míry se i dnešní běžně mluvený jazyk moravského města odlišuje jak od jazyka spisovného, tak i od obecné češtiny měst v Čechách.

Obsažná a hutná kniha o brněnské mluvě vznikala ovšem postupně a je výsledkem mnohaletého soustavného studia. Autorka knihy, odborná asistentka brněnské filozofické fakulty Marie Krčmová, dokázala při tomto studiu šťastně využít několika příznivých momentů. Je rodačkou ze zkoumaného města a má fonetickou a dialektologickou erudici (spolupracovala na terénním výzkumu pro Český jazykový atlas v Ústavu pro jazyk český ČSAV). Dialektologickou erudici je dobře připomenout proto, že jakkoliv je zkoumání městské mluvy disciplínou novou, přece má nejblíže k dialektologii a dobrá znalost tohoto oboru umožňuje badateli bezpečnou orientaci při hodnocení jazykových jevů. Šťastnou okolností je i to, že autorčin zájem o stu[242]dium městské mluvy, podnícený příkladem Chloupkovým[5] a spadající do kontextu Běličových celonárodních kolektivních konzultací,[6] byl provázen jejím smyslem pro metodologické novátorství. Hloubavý a samostatný přístup k studované problematice přivedl autorku při studiu městské mluvy k aplikaci anketové metody.

Na rozdíl od popisu relativně jednotné jazykové struktury nářečí je postižení mnohotvárné jazykové situace ve městě mnohem složitější a může být zkonkrétněno vlastně jen vhodně volenými výběrovými a schematizujícími pohledy dílčími, opřenými o materiálové sondy. A právě tento účel dobře splňuje anketa. Autorka ji prováděla v r. 1967 metodou řízených kolektivních testů mezi žáky nejvyšších tříd vybraných brněnských základních škol. Největší předností ankety je, že se získá poměrně rozsáhlý materiál, který je pak dokonce možno ještě dále vnitřně diferencovat, v našem případě podle zeměpisného nebo sociálního zařazení zkoumaných mluvčích. Tento diferencovaný přístup, uplatněný mezi nečetnými našimi pracemi o městské mluvě vůbec poprvé, tvořil osu už prvního autorčina velmi zdařilého pohledu na brněnskou mluvu, zpracovaného v r. 1970 formou kandidátské disertace. V dalších letech pak autorka svůj materiálový záběr ještě rozhojnila a prohloubila. V r. 1972 provedla mezi brněnskou mládeží obdobně založenou anketovou sondu druhou, a protože anketový materiál nebývá v dialektologii vždy považován za dost spolehlivý, pořídila k němu paralelně i kontrolní materiál přímý, a to u 83 informátorů ze staré (26), střední (8) a mladé (49) generace. Vedle tohoto rozvrstvení generačního je možno i v přímém materiálu diferencovat mluvčí z městského centra a z předměstských čtvrtí.

Kniha o mluveném jazyce v Brně je tedy založena na konfrontaci materiálu ze dvou paralelních sond anketových a materiálu z přímého výzkumu v terénu. Je přirozené, že každý materiál má své meze. M. Krčmová však prokázala, že je autorkou zkušenou a že dovede kladných hodnot obojího pohledu vhodně využívat. Zvláště je třeba vyzdvihnout fakt, že autorka nepřejímá výsledky statistického šetření, k nimž dospěla vyhodnocením obojího materiálu, pouze mechanicky, ale že je uvážlivě ověřuje vlastním povědomím a zkušeností. Proto si může při podávání výsledků dovolit postupovat se zpracovatelským nadhledem (některé výsledky uvádí jen ve výběru, někdy od zveřejnění statistiky zcela upouští).

Při probírání jednotlivých jevů zjišťujeme, že výsledky přímé a nepřímé metody si většinou odpovídají. Hodnověrnost anketového materiálu si můžeme ověřit zvláště v oddíle hláskoslovném, kde i materiál ze spontánních projevů byl u řady jevů s velkou frekvencí shromážděn v takové míře, že dovoluje činit poměrně spolehlivé závěry a zároveň je i dobrou oporou pro [243]konfrontaci. Jsme proto oprávněni považovat za věrohodné i výsledky u jevů tvaroslovných, kde pro malou frekvenci spontánních dokladů se většinou musíme opírat o údaje z ankety jako o zdroj základní. Ovšem i zde musíme počítat s jistým omezením, protože velmi záleží na složce lexikální (např. 6. p. j. č. v kabeli 87,8 %, ale ve školi jen 14,7 %, protože slovo škola je u zkoumaných mluvčích výrazně spjato se spisovnými kontexty). Jinak je u anketového materiálu vzhledem k jeho specifičnosti třeba brát v úvahu fakt, že spisovným podobám je zde dávána přednost v poněkud větší míře, než to odpovídá skutečnému mluvenému úzu. Kombinace přímé a nepřímé metody je užitečná ještě také v tom, že umožňuje zároveň posoudit, které jevy jsou uvědomělé a které méně nebo vůbec ne. Proto autorka právem vidí v nepřímém materiálu odraz jazykového povědomí zkoumaných mluvčích a to se může v konkrétních spontánních projevech v jisté míře se skutečnou realizací rozcházet.

Autorka vyšla ve své studii z dobré znalosti současného vývoje mluveného nespisovného jazyka viděného v širších souvislostech a úvodní oddíl monografie (s. 9—40) věnovala teoretickým pohledům na zkoumanou problematiku; zde shrnula i dosavadní literaturu o městské mluvě (v této souvislosti bych rád vyzdvihl fakt, s jakým porozuměním hodnotí autorka práci předchozích badatelů). Vlastní jádro práce tvoří systémový popis hláskoslovných (s. 43—88) a tvaroslovných jevů (s. 91—177) městské mluvy brněnské, pojatý paralelně k systému jazyka spisovného a na pozadí dobré znalosti tradičního nářečí v blízkém okolí města, v jejichž komplexu se utvářela i mluva staré generace vlastního Brna. Na tomto podkladě se pak konkrétním rozborem materiálu sleduje vývoj jednotlivých příznakových jazykových jevů u městských mluvčích mladších, přičemž hlavní pozornost se oprávněně zaměřuje na mluvu mladé generace, která je nositelem dalšího jazykového vývoje. Autorka tu zvládla rozsáhlý materiál, podává jej promyšleně a střízlivě jej hodnotí (srov. např. vyřešení různých materiálových rovin při popisu substantiv a podání morfologického oddílu vůbec; naproti tomu v partii o slovesech je někdy nemístná přílišná závislost výkladu na „spisovné mluvnici“, zvláště je-li situace v mluveném jazyce odlišná, srov. v 3. os. mn. č. spisovné typy oni trpí oni sázejí, jimž v jazyce mluveném odpovídá vlastně typ jediný).

Při probírání jazykových jevů se existující varianty zároveň hodnotí podle jejich příslušnosti k útvarům národního jazyka (autorka tu odlišuje hlavně formy „tradiční“ a „prestižní“). Probírá se vždy nejprve stav, jak se jeví na základě přímého výzkumu, a pak se uvádějí výsledky z ankety. Tak např. v koncovkách příd. jmen pro 1. p. j. č. muž. r. (celkem 275 dokladů) se u zkoumaných mluvčích mladé generace ve středu města zachovávají nářeční hanácké podoby typu malé (kabát) z 38,4 %, na předměstích ještě z 90 %; obojí anketa přinesla pro tento typ (celkem 777 odpovědí) hodnoty 22,4 % a 17,5 %, na předměstích 65,1 % a 52,7 %. Spisovné podoby jsou [244]ve spontánních projevech výjimečné (5,5 % mluvčích ve středu města), v anketě jsou přirozeně častější (31,0 %, 27,4 % a 25,6 %, 15,9 %).

Pokud jde o kvantifikaci obojího materiálu, je tedy zřejmé, že anketový materiál je výrazně početnější; je rovnoměrnější, systematičtější a dovoluje proto i detailnější analýzu. V tom ohledu je velmi zdařilý autorčin pokus ukázat na základě anketového materiálu na rozdíly v sociálním rozvrstvení městské mluvy (s. 87n. a 174n.); tak např. děti z dělnických rodin reagovaly v rámci uvedeného typu tradiční podobou hanáckou z 15,9 %, kdežto u dětí z rodin inteligence je toto procento menší (z 12,4 %). Výraznější rozdíl mezi oběma sociálními skupinami je však ve frekvenci podob obecně českých (podoby s ej 55,7 %, dělnické děti jen 29,8 %). Tento stav se ovšem týká jen zmíněného jevu, protože jinak je zde míra obecně českého vlivu vcelku jen velmi malá.

Na příkladě jednoho výrazného nářečního jevu a jeho stavu v brněnské mluvě jsme chtěli ukázat, jak zajímavé a mnohostranné pohledy autorčina práce přináší. Důležitá a podnětná je ovšem nejen detailní analýza materiálu, ale zejména pak i jeho syntetické zhodnocení, k němuž autorka dospívá v závěrečných kapitolách hláskoslovného a tvaroslovného oddílu (s. 79—86 a 161—175) a v závěru celé knihy (s. 181—4).

Vydání knihy je významným edičním činem a vedení brněnské filozofické fakulty je třeba vyslovit dík za to, že tuto práci zařadila do řady svých spisů (č. 231). Škoda jen, že vymezený rozsah nedovolil autorce ilustrovat výklad v přiměřené míře také vhodnými příklady z živé mluvy a zařadit aspoň ve velmi střídmém výběru ukázky souvislých mluvených projevů. Tím by se kniha, kterou v této podobě mohou s porozuměním sledovat především lingvisté, stala daleko přístupnější i širšímu okruhu zájemců o současné dění v mluveném jazyce. A práce M. Krčmové si této širší pozornosti opravdu zaslouží. Autorka tu velmi čestně splnila náročný úkol, který si dala, a díky jejímu cílevědomému badatelskému úsilí dostalo se Brnu, autorčinu rodnému městu, důstojného monografického zpracování jeho současné mluvy. Její práce může být zároveň i pro příslušníky jiných oborů výrazným svědectvím toho, že také lingvistika je oprávněna a schopna řešit závažné aktuální úkoly širšího společenského dosahu.


[1] J. Bělič, Ke zkoumání městské mluvy, Slavica Pragensia 4, 1962, s. 596n.

[2] M. Krčmová, Běžně mluvený jazyk v Brně, Brno 1981, 198 s.

[3] R. Brabcová, Městská mluva v Brandýse nad Labem, Praha 1973; P. Jančák, Frekvence hlavních hláskoslovných znaků v mluvě pražské mládeže, NŘ 57, 1974, s. 191—200.

[4] B. Dejmek, Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče, Hradec Králové 1976; Mluva nejstarší generace Hradce Králové, Hradec Králové 1981; P. Jančák, K interdialektickému vývoji mluvy západočeských měst, NŘ 63, 1980, s. 169—174.

[5] J. Chloupek, Dnešní jazyková situace v Brně, sb. Brno v minulosti a dnes IV, 1962, S. 223—230.

[6] Viz NŘ 47, 1964, s. 171—4 a Jazykovědné aktuality 6, 1969, č. 1, s. 12—14.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 5, s. 241-244

Předchozí Slavomír Utěšený: Býti, či být? v milostných dopisech před sto lety

Následující Miroslav Roudný: Druhé vydání slovenského slovníku cizích slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1