Časopis Naše řeč
en cz

Nad první monografií o mluvě středočeského města

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nedávno vydaná práce o městské mluvě v Brandýse nad Labem,[1] první tištěná monografie o současné mluvě města v Čechách, vyšla vlastně opožděně, neboť je založena na metodických postupech první, dnes už po některých stránkách překonané fáze monografického výzkumu městské mluvy.[2] Nyní, kdy je tato sondační fáze výzkumu už uzavřena a kdy jsme nadto bohatší o zkušenosti z výzkumu mluvy ve vybraných městech pro Český jazykový atlas,[3] jeví se vydaná práce daleko více jako svědectví tohoto prvního stadia metodického hledání než jako skutečný obraz běžné mluvy středočeského [37]města. Nesmíme ovšem zapomínat, že autorka sama pomáhala svou prací pozitivní hodnoty tohoto výzkumu také vytvářet, a bude proto vhodné, když se při této příležitosti zamyslíme nad hlavními metodickými poznatky, k nimž dosavadní monografický výzkum městské mluvy dospěl.[4]

Pokud jde o volbu zkoumaného místa, je Brandýs město po mnohých stránkách k výzkumu mluveného jazyka vhodné. Jednou z největších předností je to, že leží v minimálně příznakovém úseku středočeských nářečí. Na rozdíl od měst s výrazným nářečním okolím, jako je tomu např. u většiny měst moravských, kde zpravidla dochází k střetávání minimálně tří jazykových útvarů (dialekt — interdialekt — spisovný jazyk), je jazyková situace na zkoumaném úseku zdánlivě zjednodušena tím, že zde interferují prakticky jen útvary dva: interdialekt, totiž oblastní varianta obecné češtiny, a spisovný jazyk. Přitom z oblastně příznakových jevů je zde výrazný snad jen svč. společný tvar 1. a 4. p. mn. č. typu viďel sem vojáci, takže z jazykových jevů s velkou frekvencí je možno sledovat — jak je v Čechách obvyklé — především hláskoslovné obecně české typy starej mlejn, dobrí mlíko a vokno.

Takové tematické zúžení výzkumu, tj. omezení počtu sledovaných příznakových jevů, klade značně vyšší nároky na metodickou stránku výzkumu A tak to, co mělo být výhodou, stalo se nakonec pro autorku těžko překonávanou překážkou, a to především proto, že konkrétní výběr zkoumaných osob i výběr jejich jazykových projevů určených k rozboru byl ponechán náhodě. Ostatně tato složka bývá nejslabší stránkou téměř všech prací o městské mluvě a bude třeba promyslet a nalézt optimální způsob, jak i v složitých podmínkách města zajistit pro výzkum dostatečně reprezentativní materiál.

V dialektologii se zkoumaným osobám věnuje už tradičně mimořádná pozornost a je vypracována celá řada poměrně přísných zásad jejich výběru (místní rodáci nebo aspoň z nejbližšího okolí, nejlépe i po obou rodičích; stálý pobyt v obci, a to i v zaměstnání; malá možnost ovlivnění spisovným jazykem atd.). A to bývá cílem zpravidla jen vysledování nejstaršího zjistitelného stavu zkoumaného nářečí, tedy jazykového útvaru relativně jednotného, a to i po stránce stylové. Naproti tomu při výzkumu městské mluvy — a ten stojí přece jen dialektologii nejblíže — se obvykle tak přísné požadavky zatím neuplatňují, bezpochyby proto, že v místech s početným obyvatelstvem a s velkou migrací je možnost výběru zkoumaných osob podle stanovených zásad nesrovnatelně menší — a ostatně už i stanovení kritérií tohoto výběru mnohem složitější — než ve venkovských obcích. Avšak městská mluva je jazykový útvar většinou málo stabilizovaný, stylově diferencovaný a při jeho výzkumu nám jde právě o zachycení probíhajících jazykových změn a jejich různých stupňů v různých podmínkách. Přitom jsme už [38]i u nářečních mluvčích často svědky toho, že při ústupu nářečních znaků může být míra jejich zachování i u mluvčích žijících zhruba v týchž podmínkách různá podle individuálních zvyklostí uživatelů; také nářeční mluvčí opouštějí svou navyklou normu a přecházejí na vyšší stylovou rovinu, vyžaduje-li to situace (např. při styku s cizím příchozím, zvl. sociálně „výše“ zařazeným a z městského prostředí, užívá se mluvy se zřetelnými prvky spisovnými).

Všechny takové rozdíly se ovšem ve městech projevují mnohem výrazněji, nejde přitom jen o sociálně a generačně podmíněné rozdíly mezi různými skupinami mluvčích navzájem, ale také o rozdíly v mluvních situacích a ty se mohou projevovat i u téhož mluvčího. Přitom je pochopitelné, že individuální rozdíly mezi mluvčími téže kategorie mohou být ve městech výraznější. Výběr informátorů by měl tedy tuto složitou situaci a možnou diferenciaci městské mluvy respektovat, a jak je patrno, v mnohém ohledu na něm záleží ještě více než u klasické nářeční monografie.

Dosavadní praxe však bývá jiná. Autoři sice provádějí často i náročný demografický průzkum, aby mohli přizpůsobit sociální a věkové složení vzorku zkoumaných osob, avšak při konkrétním výběru vhodných informátorů zanedbávají složku jazykovou, ačkoliv právě ta má být předmětem detailního statistického rozboru. Jde totiž hlavně o to, aby jazykové projevy vybraných jednotlivců byly pokud možno oproštěny od přílišných individuálních rysů a aby odpovídaly svým charakterem příslušné kategorii, kterou jednotliví mluvčí ve vzorku reprezentují. Přitom je zřejmé, že každý výkyv nežádoucím směrem, jenž mnohdy bývá i dost těžko kontrolovatelný, nutně pak působí zkreslení konečných výsledků, a to tím spíše, že autoři — a to je ovšem nesprávné — zpravidla nediferencují a sledují u každého jevu hlavně jen souhrnné výsledky.

To se stalo i autorce posuzované práce. Autorka neměla při výběru informátorů šťastnou ruku a to je po mém soudu hlavní příčinou toho, že konečné výsledky jejího rozboru mluvených projevů jsou pro běžně mluvený jazyk Brandýsa málo reprezentativní. Nejde ani tak o to, že vybrala do souboru textů i polooficiální a oficiální projevy (např. i dva záznamy školní vyučovací hodiny češtiny a občanské výchovy), protože ty jsou naštěstí rozsahem nevelké, ale o to, že ve vzorku informátorů neodpovídajícím způsobem převažují mluvčí, kteří inklinují ke spisovnému vyjadřování, a že také v celém souboru takový materiál výrazně převažuje.

O celkovém charakteru mluvy některých informátorů se můžeme aspoň rámcově přesvědčit sami z vybraných ukázek brandýské mluvy (s. 81—94) připojených na konci knihy.[5] Tak např. k spisovnému vyjadřování inklinuje — a to nepřekvapuje — nejen autorčin informátor č. 1, profesor obchodní akademie, ale i hlavní infor[39]mátor č. 2, dělník. Paradoxní je, že v jejich textech na s. 82 lze najít dokonce místa, kdy profesor naopak mluví téměř neporušenou obecnou češtinou („No bil to modz hodnej človjek, dobrák veselej. No fšicki máme ňákej. A pak ten Bedřich Frída, ten mňel sina, doktora, dvojnásobního doktora…“), kdežto dělník zase téměř spisovně, až knižně („Bil sem zde f továrňe plních padesát let zamňestnán až do roku osumapadesáteho, gdi sem ve vjeku osumašedesáťi let šel do penze.“), tedy podle běžných zkušeností obráceně, než bychom se zřením k jejich sociálnímu zařazení očekávali. Přitom ze všech osmi takových hlavních informátorů, na nichž je vlastně práce založena především,[6] užívají jen dva místní běžnou nespisovnou mluvu, a to krejčí (nejstarší inf. č. 3, nar. 1883) a dělník (inf. č. 13, nar. 1929). O nadprůměrném ovlivnění většiny informátorů spisovným jazykem svědčí i tabulka na s. 40 s percentuálním výskytem spisovných podob zájmena on; ten se u jednotlivých informátorů pohybuje v rozmezí 2—31 % (!),[7] ačkoliv obvykle se toto frekventované zájmeno vyskytuje jen s protetickým v-.

Jsou i rozdíly v celkovém charakteru projevů u téhož informátora, nejvýraznější u ženy č. 5. Autorka totiž zařadila do souboru textů její naučený výklad při provádění místním židovským hřbitovem (viz ukázku na s. 85n.), ačkoliv jinak mluví tato žena téměř důsledně nespisovně (viz např. i poslední odstavec v ukázce na s. 87).

To všecko jsou příčiny toho, proč procento spisovných podob v autorčině materiálu je na české poměry tak neobvykle vysoké, takže zkoumaný materiál má daleko blíže nepřipraveným projevům určeným pro veřejnost než běžné mluvě ve městě při každodenním styku.

Tak např. u obvykle sledovaných obecně českých hláskových znaků dosahují nespisovné podoby jen těchto hodnot: dobrí mlíko 60 %, starej 58,9 %, mlejn 27,2 %, vokno 46,9 %.[8] „Spisovný“ charakter souboru je v souhlase s tím patrný i z celé řady dalších podob, jejichž výskyt je v běžné mluvě středočeské oblasti zcela výjimečný, např. také 21,3 %, rozlišený 1. p. množ. č. podle rodů (ti dobří, ty dobré) 39,3 % 7. p. množ. č. s hrady 46 % (přičemž oblastní typ potkal hoši dosahuje 53 %!), říci 12,8 %, l-ové příčestí nesl, pekl, tiskl 17 %, bychom 6,8%, (to já) pamatuji 10 % atd.

[40]Přitom je zřejmé, že bez ohledu na sociální zařazení lze podle vztahu k spisovnému jazyku rozlišit v souboru dvě odlišné skupiny informátorů, resp. dvě různé stylové roviny jejich projevů. Jednak jsou to ti, kteří užívají místní běžnou nespisovnou mluvu, a na druhé straně ti, kteří svou profesí, situací, popř. i osobním územ jsou vedeni k tomu, aby mluvili hovorovou spisovnou češtinou (samozřejmě v různém stupni důslednosti). Znamená to tedy, že při jazykové analýze je třeba důsledně rozlišovat „promluvy s intencí soukromou, důvěrnou, neveřejnou a promluvy s intencí oficiální“.[9] To si zajisté nyní uvědomila i sama autorka, když nedávno podrobila tuto druhou skupinu svých textů lexikálnímu rozboru.[10] Kdyby však toto rozlišení provedla důsledně už v této souborné práci, naskytla by se jedinečná možnost bezprostředně konfrontovat v průřezu celého jazykového systému neutrální základ městské mluvy se stylovou rovinou vyšší a zároveň takto diferenčně sledovat konkrétní formy i míru pronikání spisovných prvků do obecně českého základu.

Pro tuto konfrontaci by bylo možno do prvního souboru zařadit texty informátorů 3, 7, 9, 11 a 13, kdežto texty informátorů 1, 2, 4 a 12, výrazně směřujících k vyjadřování spisovnému, náleží do souboru druhého. (Texty ostatních informátorů do souborů nezařazujeme, protože jsou rozsahem malé.) Že by porovnáním dílčích výsledků obou těchto přibližně stejně dlouhých souborů textů (okolo 120 str.) bylo názorné a poučné, můžeme si ověřit na typu dobrí mlíko; zde lze totiž konečný výsledek i na základě autorčiných neúplných údajů aspoň přibližně rekonstruovat, a to podle průměru percentuálních hodnot u jednotlivých mluvčích, protože absolutní počty dokladů autorka neuvádí. Takto získané průměrné hodnoty nespisovných podob dobrí mlíko dosahují u informátorů první skupiny asi 97,5 %, kdežto u druhé skupiny jen 49 %. Přitom je zajímavé, že tento výrazný a přesvědčivý rozdíl zhruba koresponduje s rozdílnými výsledky mezi souborem neveřejných projevů z Přelouče a souborem z rozhlasových besed (viz zde pozn. 8) a potvrzuje tak, že stylové rozrůznění mluvených projevů má jistou zákonitost.

Stejně zajímavé je srovnání dvou různých stylových rovin v nevelkém, asi dvacítistránkovém projevu informátorky 5. Neutrálně, téměř zcela přirozeně mluvila tato žena hrobníka v druhé části nahrávky, když už ztratila „strach z mikrofonu“ a vyprávěla o svém životě a práci, kdežto předtím, při výkladu o židovském hřbitově, měl její projev polooficiální ráz. Ačkoliv v detailech docházelo místy v průběhu projevu k drobnějším stylovým výkyvům (např. už počáteční výklad o hřbitově byl někdy přerušován osobními vzpomínkami a zase naopak v druhé části byly některé odbočky do historie), celkový charakter obou přibližně stejně dlouhých částí projevu zůstal zachován a to se výrazně projevilo i ve složce jazykové. Jak ukazuje náš malý statistický rozbor, je to patrné i z rozdílné míry nespisovných podob [41]u sledovaných obecně českých hláskoslovných jevů v obou částech, a to zvl. u typů starej, vokno, von, kdežto typ dobrí mlíko je velmi pevný, takže jeho frekvence zůstala i při vyšší stylové rovině poměrně vysoká (jsou jen doklady ze začátku projevu z druhé strani, ňejaké místo, a pak za Rudolfa druheho). Naproti tomu lexikálně vázané typy mlejn, mlíko neobrážejí stylový rozdíl vždy dobře, protože na to, aby se výsledná tendence zcela potvrdila i zde, je zkoumaný text příliš krátký. (V následující tabulce znamená první číslo zlomku vždy počet podob nespisovných, druhé spisovných, pak následuje percentuální hodnota nespisovných podob; v levých dvou sloupcích jsou údaje z neutrální poloviny nahrávky, v pravých z prvé, polooficiální:)

dobrí mlíko

57/1

98,3 %

52/3

94,5 %

z toho mlíko

3/1

 

 

 

starej

23/2

92,0 %

21/24

46,7 %

mlejn

2/10

16,2 %

2/4

33,3 %

vokno

21/12

63,6 %

11/26

29,6 %

z toho von

6/3

 

7/7

 

Naše příklady ukázaly snad přesvědčivě, že diferenční zpracování materiálu je nejen velmi užitečné, ale při stylově rozrůzněných textech, kdy celkové údaje jsou zavádějící, pak přímo nezbytné. Jen takový postup odpovídá autorčině původní chvályhodné snaze pojmout městskou mluvu v co největší pestrosti. V tomto směru skýtal tento její materiál nevyužité možnosti k sledování různých cest při pronikání prvků spisovného jazyka do obecně českého základu městské mluvy v Čechách.

Nezbytným požadavkem při statistickém zpracování různorodého materiálu je také zachování proporcionality dílčích složek souboru. Přitom musí být i tyto dílčí složky dostatečně rozsáhlé, aby už i zde se mohly projevit zákony velkých čísel a aby tak bylo možno i dílčí výsledky navzájem bezpečně srovnávat. Prakticky to znamená raději menší počet dobře vybraných informátorů, ale zato bohatý, rozsahem pokud možno stejně velký materiál od každého z nich. I když zajisté není možné ani nutné stát se specialisty v kvantitativní lingvistice, je nutno zachovávat aspoň základní požadavky statistického zpracování a získat tak dostatečné podmínky pro možnou konfrontaci. Statistický pohled tu nemá být náhodnou nebo libovolnou ilustrací, ale přímo pracovní metodou. Proto je např. třeba při podání a interpretaci studovaného materiálu i dílčí výsledky v průběhu práce kvantifikovat, aby se tak neztratila možnost kontroly a udržela proporcionalita dílčích složek zpracovávaného souboru.

Otevřenou zůstává otázka, má-li se podobně jako v nářečních monografiích výběr informátorů přísně omezit jen na místní rodáky, když bývají i v městech staršího založení ve výrazné menšině a když právě ve městech v důsledku velké migrace obyvatelstva, někdy i krajově různorodého, [42]dochází také k míšení jazykovému. Zpravidla se argumentuje tím, že značná část obyvatelstva, třebaže nejsou rodáky, prožila v daném městě převážnou část svého života a že tedy může být vhodnými reprezentanty i pro jazykový výzkum, jak to také odpovídá skutečnosti. Naproti tomu však — a potvrdily to znovu nedávné výzkumy v pohraničí — dominantní vliv na individuální jazykový úzus má rodinné prostředí, resp. ještě více prostředí dětského kolektivu, v němž člověk vyrůstá (obvykle asi do 15 let). Znamená to tedy, že rodáci ze vzdálenějších míst, zvl. z jiných nářečních oblastí, mohou se ve svém individuálním úzu v různé míře, někdy i dost výrazně odlišovat od běžné mluvy zkoumaného města. Proto nelze — pokud by nešlo o výzkum speciální — při sledování základní vrstvy běžné mluvy ve městě zařazení takových mluvčích do sledovaného vzorku vybraných informátorů doporučit, a to zvláště ne v Čechách, kde v městech starého osídlení si i při současném jazykovém vývoji podržuje své dominantní postavení obecná čeština.[11]

Tak např. jazykový úzus informátorky 5 (ženy, nar. 1903), která se do Brandýsa přivdala z Kolína, tedy z města ve stejné nářeční oblasti, se zajisté — aspoň pokud jde např. o hlavní hláskoslovné obecně české znaky — s mluvou v Brandýse shoduje, ovšem v podrobnostech může být i odlišný. Rozhodně je však jako reprezentantka Brandýsa nevhodná např. informátorka 14 (učitelka, nar. 1941), která do svých 12 let vyrůstala v nářeční oblasti východomoravské (naštěstí byl do souboru zařazen od ní jen krátký, asi třístránkový text).

Není to vždy jen malá zkušenost v metodice dialektologické práce, která činívá autorům monografií o městské mluvě potíže; někdy je na překážku, zvl. při interpretaci některých jazykových jevů, i malá znalost nářečí v okolí zkoumaného města. Po této stránce najdeme i v posuzované práci řadu různých nedostatků a nesprávných nebo zjednodušujících a zavádějících tvrzení. Zvláště však je třeba upozornit ty, kteří by v této první tištěné monografii ze středočeské oblasti zpracované historickou metodou (po vzoru nářečních monografií tzv. brněnské školy) viděli zároveň popis středočeského nářečí, že už jde — vzhledem k výběru informátorů a k povaze materiálu — o smíšený, spisovným jazykem silně a nepravidelně ovlivněný útvar interdialektický, v němž není vždy snadné odlišit původní složku nářeční od složky inovační, a to zvl. u jevů, které nejsou středem pozornosti (např. podoby nest, českeho, f továrňe Melicharovje, taťínkovi klobouk, ešte mi to uďáli jsou zde spisovné nebo spisovným vlivem proniklé novotvary).

[43]Vypracovat dobrou monografii, která by odpovídajícími prostředky a výstižným způsobem zachytila složitou jazykovou situaci v městské mluvě, je tedy aktuálním úkolem příštím. Už dnes je však jisté, že příští autoři budou se poučovat z kladů i omylů prací z tohoto prvního sondačního stadia výzkumu, z prací, které dalšímu bádání v této oblasti připravily cestu.


[1] Radoslava Brabcová, Městská mluva v Brandýse nad Labem, Sborník pedagogické fakulty UK, Praha 1973 (vyšlo 1974), 97 s. — je záslužné, že fakulta pamatuje na tuto aktuální jazykovou problematiku i ve svých edičních plánech.

[2] Výzkum se rozvinul zvl. po programové stati J. Běliče, Ke zkoumání městské mluvy, SlavPrag 4, 1962, s. 569n. (viz P. Jančák, Počátky výzkumu městské mluvy, NŘ 47, 1964, s. 171n.). První fáze výzkumu (viz zvl. J. Bělič, Některé výtěžky zkoumání městské mluvy v oblasti českého jazyka, Přednášky v XV. běhu Letní školy slovanských studií v roce 1971, Praha 1972, s. 7n.) byla ukončena v roce 1973 závěrečnou oponenturou v ÚJČ.

[3] Viz S. Utěšený, Městská mluva v Českém jazykovém atlase, NŘ 57, 1974, s. 94n.

[4] Takové shrnutí požadoval také při závěrečném oponentském řízení prof. Šmilauer.

[5] Téměř úplný soubor všech textů tvoří druhý díl (310 s.) nepublikované verze práce, kterou jsem měl s vědomím autorky k dispozici.

[6] Jen od každého z těchto osmi informátorů měla totiž autorka k dispozici více než 20 stran textu, kdežto u ostatních 16 informátorů (uvedených v tabulce na s. 14) je průměrná délka textu jen 4 strany, takže jimi je sotva už možné celkový charakter materiálu nějak zvlášť ovlivnit.

[7] U inf. 13 uvádí autorka dokonce 73 % spisovných podob on. To však musí být chyba, protože tento informátor — jak je uvedeno výše — je naopak jedním z mála, kteří mluví důslednou obecnou češtinou. — Takových nedopatření je v práci více.

[8] Pro srovnání si z dosavadních příbuzných výzkumů připomeňme, že při rozhlasových besedách se frekvence nespisovných podob u těchto znaků pohybuje v rozmezí 32,7—46,6 % (viz K. Kravčišinová — B. Bednářová, K výzkumu běžně mluvené češtiny, SlavPrag 10, 1968, s. 305n.), kdežto v městské mluvě mezi 76,6 až 98,4 % (viz B. Dejmek, Frekvence typických hláskových jevů běžně mluveného jazyka v městě Přelouči, Sb. Ped. fakulty v Hradci Králové XIII, 1971, s. 51n.).

[9] Upozornil na to už v oponentském posudku J. Chloupek. Tento „zásadní rozdíl mezi jazykem (stylem) pro oficiální dorozumívání a jazykem (stylem) pro běžný styk“ považuje J. Chloupek na jiném místě (v oponentském posudku práce Dejmkovy) „pro novou dobu za závažnější než protiklad řeči psané a mluvené“.

[10] Viz R. Brabcová, Stylová charakteristika slovní zásoby v mluvených projevech, NŘ 57, 1974, s. 122—127.

[11] Naproti tomu jiná je situace ve městech moravských. Zde při střetávání poměrně výrazně odlišných jazykových rovin nebo při střetávání různorodých nářečních typů se projevují daleko výrazněji unifikační tendence vyššího řádu, při nichž postupně nabývá výrazného postavení jazyk spisovný (srov. J. Bělič, c. d. z r. 1972, viz zde pozn. 1).

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 1, s. 36-43

Předchozí Olga Müllerová: Sborník k šedesátinám Eugena Paulinyho

Následující Alena Fiedlerová: Z šestého sešitu Staročeského slovníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1