Dvě středočeské izoglosy

Pavel Jančák

[Články]

(pdf)

-

Mezi jevy příznačnými pro středočeská nářečí lze sotva najít takový, který by zároveň jejich oblast zeměpisně vymezoval jako celek. Hranice středočeské oblasti jsou v podstatě dány hranicemi sousedních nářečí severovýchodočeských a jihozápadočeských, a to tak, že vytvářejí úhlopříčný pruh středem země ukončený na jihovýchodě českomoravským přechodem. Většina izoglos probíhajících tímto územím v úhlopříčném směru vytváří pak vlastně mezi těmito sousedními oblastmi postupný přechod nebo přičleňují celý středočeský pruh jednou k severovýchodu, jindy k jihozápadu.

Jen v několika málo případech vymezují středočeské (dále střč.) izoglosy také výrazné celky přímo na střč. území, nezahrnují ovšem celý střč. pruh, nýbrž jen jeho význačnou část. K takovým charakteristickým vnitřním střč. rozdílům patří především analogické tvary v skloňování přídavných jmen dobreho, dobremu, v dobrom, které vytvářejí uzavřenou enklávu v jižní části středních Čech s jádrem na Benešovsku a Sedlčansku.[1]

Výrazným územním protějškem této oblasti, vymezujícím horní se[238]verozápadní část střč. pruhu, je důsledné uplatnění koncovek složeného skloňování ve všech tvarech příd. jmen přivlastňovacích, tedy i v 1. a 4. p. j. a mn. č. všech tří rodů: taťinkovej kabát, bratrová čepice, na sousedovou zahradu, Standoví kolo, bratroví ďeťi; maminčinej šátek, sestřiná zásťera, Mileňiní kolo, sestřiní ďeťi — stejně jako starej kabát, bílá zásťera, noví pero, malí ďeťi. S výjimkou jihozáp. Čech, kde žijí ustrnulé, nesklonné podoby taťínkovo (kabát, čepice, kolo), mamínčíno, -ino (šátek, zásťera, pero),[2] jsou koncovky složeného skloňování u příd. jmen přivlastňovacích běžné i v nářečích na ostatním území Čech, ovšem jen v nepřímých pádech (např. u taťínkovího kabátu, k sousedoví zahraďe na Standovim kole). Naproti tomu spisovný jazyk má u většiny pádů tvary jmenné (tatínkův kabát, bratrova čepice, u tatínkova kabátu, k sousedově zahradě, na Standově kole).

Ve staré češtině byly koncovky složeného skloňování obvyklé jen tam, kde je dnes má i jazyk spisovný (v 7. p. j. č., v 3., 6. a 7. p. mn. č.),[3] a to už od nejstarších dob, kdežto pro ostatní pády jsou doklady mladší a jsou méně obvyklé; nejomezenější jsou pak stč. doklady pro 1. a 4. p. j. a mn. č.[4] Je tedy zřejmé, že tendence k užívání složených koncovek při skloňování příd. jmen přivl. mohla být obecnější, avšak její důsledné uplatnění bylo asi už dříve místně omezené.[5]

Dnešní stav tohoto jevu v českých nářečích v užším smyslu[6] byl v rámci soustavného korespondenčního výzkumu českých nářečí vysledován Dotazníkem pro nářečí středočeská (otázka 38 I.).[7] Mapování odpovědí ukázalo, že novotvary typu taťinkovej kabát vytvářejí výraznou oblast v severozáp. části střč. pruhu (viz na mapce izoglozu [239]1) sahající od hranic starého českého osídlení na okrajovém úseku třebívlickém přes Rakovnicko, Slánsko, Roudnicko[8] a Mělnicko, Kladensko, Kralupsko, Brandýsko a Mladoboleslavsko až po Prahu a její širší okolí a zahrnují tak vlastně v tomto svém vymezení jakési přirozené jádro středních Čech, ovšem s jistým protažením k jihu, kde na Příbramsku vytvářejí podoby taťinkovej klín mezi jzč. oblast nesklonného typu taťinkovó a typem taťinkuf na ostatním území.[9] Vedle toho připomínají dotazníky také užívání spisovných podob na -úf, -ova, -ovo, -ovi, které v různé míře vytlačují nářeční tvary složeného skloňování na -ovej, -inej z běžné mluvy. Zvlášť nápadné a zřejmě už starší je časté užívání jmenných tvarů muž. rodu v nářečích na východním úseku vymezené oblasti (tedy taťinku(f), ale taťinková, -oví, maminčinej…).

Na tomto úseku se však projevuje i tendence opačná,[10] totiž přenášení koncovky -uf od příd. jmen přivlastňovacích k příd. jménům vyjadřujícím vztah k neživým předmětům a zakončeným ve spisovném jazyce příponou -ový. Tyto tvary znějí totiž stejně jako střč. podoby typu taťinkovej. Místo makovej koláč, vinej vocet, švestkovej knedlík říká se zde tedy mákuf nebo máku koláč, vínu(f) vocet, švesku(f) knedlik. Na tento jev upozornil nedávno J. Bělič;[11] podává jeho výklad na základě všech dosavadních dokladů (jak z nářeční a krajinské literatury a z dopisovatelského sběru Ústavu pro jazyk český, tak ze současného přímého výzkumu pro Český jazykový atlas). Tyto údaje můžeme dnes doplnit výsledky korespondenční ankety s Dotazníkem pro nářečí středočeská (ot. 38 IV.). Z jazykově zeměpisného rozmístění dokladů vyplývá, že ohnisko této změny vzniklo ze střetávání podob střč. typu taťinkovej a svč. typu taťinku(f) podél sv. hranice střč. oblasti. Podoby typu mákuf koláč se dnes soustřeďují na uzavřené oblasti při okraji tradičního českého osídlení na Mělnicku a Mladoboleslavsku (viz izoglosu 2).[12] Vedle předtištěných podob uvádějí vyplňovatelé i další příklady: lipův květ, bobkův list, vanilkův cukr, bramborův salát, plackův dort, prádlův hrnec atd. Do této oblasti spadají i všechny doklady, které cituje J. Bělič, s jedinou výjimkou: Práškovy doklady z okolí Kostelce n. Lab., tedy jižně od izogl. 2, svědčí o tom, že tyto podoby zaujímaly dříve oblast širší, snad celé vých. území mezi izoglosami 3 a 1, kde se i v muž. rodě běžněji užívá tvarů taťinkuf než taťinkovej.[13]

[240]

Druhou výraznou středočeskou izoglosou mající obdobný zeměpisný charakter, ale menší územní rozsah, vytvářejí typicky střč. podoby rodinných jmen Novákovic, k nimž se ovšem váží jejich jihozápadočeské hláskové obměny Novákojc, Novákojic, Novákouc, Novákoc a Novákuc.[14] Naproti tomu v severovýchodních Čechách jsou podoby Novákovi, které se shodují s jazykem spisovným. Stejně jako jzč. obměny typu Novákojc jsou i střč. podoby Novákovic nesklonné a užívá se jich jako kolektivního označení rodiny nebo domácnosti (přišli k nám Klímovic, potkali tam Svobodovic, mluvili vo kovářovic, šli sme s Procháskovic)[15] nebo jako označení obydlí (počkej u Šťástkovic, přiť k Landovic[15]); tyto tvary označují též příslušnost k rodině, nejčastěji u rodinných příslušníků (Míla Zelenkovic, k Máňe Kočovic, za ďedou Brožovic).

Sledované podoby jsou svým původem ustrnulé tvary 2. p. m. č. od podst. jmen tvořených starou příponou -ovici, která označovala rodinné příslušenství a jež je dnes např. hojně dosvědčena také u místních jmen typu Vršovice. Doklady na ustrnulý 2. p. se počínají objevovat [242]už ve 14. stol.[16] a podle šetření Cuřínových zaujímaly v minulosti širokou oblast jihozápadních Čech včetně značné části střč. pruhu. Srovnání s dnešním stavem ukazuje, že typ Novákovic ustoupil v jihových. části střč. pruhu typu Novákovi, kdežto hláskové obměny Novákojc…, které od typu Novákovic oddělily jz. Čechy, jsou už na Cuřínových historických mapách doloženy.[17]

Dnešní stav a územní rozsah rodinných jmen Novákovic[18] byl rovněž zjišťován Dotazníkem pro nářečí středočeská (ot. 38 II., III.). Sledované podoby se přimykají k jzč. podobám typu Novákojc a vytvářejí výraznou oblast v severozáp. polovině střč. pruhu. Na severozápadě nedosahují střč. podoby Novákovic okraje původního českého osídlení, vydělují se od okrajového úseku třebívlického s podobami Novákojc a zabírají Roudnicko, Slánsko, Strašecko a Kladensko; proti jihozápadu oddělují Hořovicko a Příbramsko a zabírají do jádra střč. oblasti Berounsko a Dobříšsko. Proti typu Novákovi vytvářejí podoby Novákovic hranici jednak na jihovýchodě, kde vyčleňují od střč. jádra do dolní poloviny střč. pruhu už Sedlčansko, Benešovsko a Českobrodsko, jednak na severovýchodě, kde oddělují Mělnicko a Brandýsko.

Nářeční oblast podob Novákovic je výrazná, třebaže její hranice proti jihozápadu jsou vlastně dány jen rozdílem hláskoslovným; o rozdíl v kategorii jde už v protikladu k svč. sklonnému typu Novákovi. Přitom podoby Novákovic pronikly jako dvojtvary i do oblasti Novákojc (zvl. na severozáp. úseku), stejně jako do oblasti Novákovic pronikají zvl. v současné podobě podoby Novákovi, protože jsou to zároveň tvary spisovné. U přivlastňovacího typu Franta Novákovic jsme ve velkých městech (konkrétně např. v Praze) dokonce svědky postupného zániku celé kategorie, protože z důvodů mimojazykových zaniká u mladé generace potřeba pojmenovávat jednotlivce jako příslušníky určité rodiny. Zachytila tedy korespondenční anketa sledované podoby ještě v jejich plné životnosti v nářeční vrstvě.

Z našeho pohledu na dva důležité diferenční středočeské oblastní znaky a z připojené mapky na s. 240 je zřejmé, že obě izoglosy, taťinkovej a Novákovic, přispívají významným způsobem k vnitřnímu ja[243]zykově zeměpisnému členění středočeského prostoru. Upínají se jednak na oba hlavní svazky izoglos, které na jihozápadě a severovýchodě vydělují středočeský pruh,[19] jednak mohou sloužit k detailnějšímu vymezení centra středočeského území, neboť vyčleňují vlastní nížinné jádro této oblasti (spolu s Prahou a jejím nejbližším okolím) od jihovýchodní poloviny středočeského pruhu, kde se terén začíná zvyšovat ve Středočeskou pahorkatinu a kde je tento přechod i jazykově charakterizován izoglosou dobreho, v dobrom.

---

[1] P. Jančák, Některé místní znaky v středočeských nářečích, NŘ 45, 1962, s. 151—162.

[2] J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní I, Praha 1955, s. 61—64 a mapa XIV.

[3] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III. 1, s. 262n. O. Hujer, Vývoj jazyka československého, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 65—66.

[4] Např. pro 2. p. j. č. muž. r. uvádí Gebauer ze starší doby (do 16. stol.) 5 dokladů (celkem 13), kdežto pro 1. p. jen jediný (celkem 3); doklady se týkají téměř vždy jen vastních jmen a nejstarší jsou z Kolínských knih: Vaněk Janowy (1541), Marka Barthoncžijneho (1552). Pro dobu novější se zde z „obecných nářečí“ tvar 1. p. muž. rodu na -ovej neuvádí vůbec a cituje ho až Hujer z monografie Hallerovy (viz pozn. 8).

[5] Např. z Loun, které leží v oblasti dnešních podob typu taťinkovej, dokládá A. Kamiš v rkp. disertaci existenci tohoto jevu v městských knihách už v 16. stol. (nočně na vinici Houškovou přišel — Kniha svědomí, 463, 1594).

[6] Srov. B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 148—149 a nejnověji J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 171—173.

[7] Dotazník pro nářečí středočeská (se zřetelem k obecné češtině), 44 s.; podle návrhu V. Vážného vydal r. 1951 Ústav pro jazyk český. Anketa byla provedena v letech 1951—3 ve všech školských obcích tradičního českého osídlení v Čechách a na přilehlé části Moravy.

[8] Poprvé upozornil na sledovaný jev v těchto nářečích J. Haller, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích, Praha 1932, s. 134—135.

[9] Jak už upozornil J. Voráč (c. d., s. 62) a jak to potvrzují i středočeské dotazníky, na přechodu mezi typy taťinkovo a taťinkovej se častěji než přídavnými jmény přivlastňuje druhým pádem, tedy např. taťínka kabát, maminki šátek atd. — Jinak se podoby typu taťinkovej mimo vymezenou oblast vyskytují také ještě v nářečích slezských (lašských) — viz J. Bělič, Nástin…, s. 172.

[10] Tato tendence se projevuje i ve slezských nářečích — viz J. Balhar, Zvláštní přídavná jména typu makuf kolač, jedlovo dřevo, Slezský sborník 57, 1959, s. 359n.

[11] J. Bělič, Jmenné tvary adjektiv v nářečních spojeních typu mákuv koláč, kedlubnovo zéli na Mladoboleslavsku a Mělnicku v Čechách, Slavica Pragensia 13, 1971, 75—81; viz též Nástin…, s. 165 a 172; zde i výklad o typu soudkovo pivo v jižní části nářečí česko-moravských.

[12] Užívání analogické koncovky -uv nebo -u u tvaru máku(f) tu zřejmě podporovaly i stejně znějící tvary přivlastňovacích rodinných jmen typu Franta Nováku, kterých se užívá na oblasti rodinných jmen typu Novákovi (v protikladu k oblasti ustrnulého typu Novákovic — viz izogl. 3).

[13] Na otázku, zda jsou jmenné tvary typu mákuf také v jiných rodech a pádech, je možno na základě jazykově zeměpisného rozboru odpovědět, že se tyto tvary na dané oblasti týkají jen diferencujících se podob 1., resp. 4. p. Ojediněle se vyskytující podoby kedlubnovo zéli (dotazník ze Stremic, o. Ml. Boleslav, přímo na linii 2) dosvědčují, že sice můžeme předpokládat např. i podoby vzal si mákovu buchtu, (podoby množ. čísla jsou neprůkazné, protože zde vlivem krácení -i oba typy splývají, dobri šveskovi knedliki), avšak jako výrazný a plně automatizovaný vyhranil se zde tento typ jen pro tvary mužského rodu (mákuf — maková, makoví odpovídá zde modelu taťinkuf — taťinková, taťinkoví).

[14] Kromě toho jsou v jižních Čechách nesklonné podoby Nováků; o jzč. podobách viz J. Voráč, c. d.

[15] V tomto významu s výjimkou 2. a 3. p., kde jsou tvary sklonné, např. u Nováku, k Novákovum. — V 7. p. jsou též tvary s koncovkou -ma: s Procháskovicma, hráli sme si za Landovicma.

[15] V tomto významu s výjimkou 2. a 3. p., kde jsou tvary sklonné, např. u Nováku, k Novákovum. — V 7. p. jsou též tvary s koncovkou -ma: s Procháskovicma, hráli sme si za Landovicma.

[16] Fr. Cuřín, Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, Rozpravy ČSAV, řada SV 73, 1964 (zvl. s. 17); viz též rec. J. Voráče, NŘ 48, 1965, 93—96. Gebauerovy doklady jsou až z 16. stol. (viz c. d., s. 106 n.).

[17] Srov. Fr. Cuřín, c. d., mapa 2 a výklad na s. 33 n.

[18] Ve starší literatuře upozornil na typ Novákovic např. J. Zubatý, NŘ 5, 1921, s. 257 n., O. Hujer, LF 49 1922, s. 268 n. a J. Haller, c. d., s. 119 n.; souhrnný výklad podal B. Havránek, c. d., s. 149 a J. Bělič, Nástin…, s. 208.

[19] Na naši mapku byly pro orientaci vybrány jen čtyři Voráčkovy izoglosy tatínkovo, Novákojc, lexikalizované zrouna a typ prauda; přitom horní polovina linií taťínkovo a Novákojc byla středočeskou anketou nově ověřena). Jinak hlavní jihozápadočeské izoglosy viz J. Voráč, c. d., mapová příloha, severovýchodočeské S. Utěšený — J. Voráč, Základní izoglosy severovýchodočeské nářeční oblasti, Slovo a slovesnost 34, 1973, 138—145. Izoglosa v dobrom je převzata z článku citovaného v pozn. 1.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 5, s. 237-243

Předchozí Miroslav Komárek: Tvrdé, měkké, obojetné souhlásky, nebo písmena?

Následující Miloslav Sedláček: Do Záhřeba, nebo do Záhřebu? (Příspěvek k tvarosloví vlastních zeměpisných jmen)