Slavomír Utěšený šedesátníkem

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Slavomír Utěšený, významný bohemista a slavista, dožívá se 1. listopadu 1985 šedesáti let. S časopisem Naše řeč ho spíná dvojí pouto: již po léta je členem jeho redakční rady a ještě mnohem déle patří mezi jeho „kmenové autory“ (od r. 1953 vyšly na stránkách NŘ téměř tři desítky jeho příspěvků). Utěšený je převážnou částí své práce badatel, ale kromě vědecké činnosti se věnuje stejně horlivě i popularizaci svého oboru. Proto je jeho jméno známo nejen odborníkům, nýbrž i širšímu okruhu zájemců o češtinu, ať už jsou to učitelé, vlastivědní pracovníci, posluchači jeho rozhlasových jazykových koutků a přednášek nebo jejich čtenáři.

Jubilant se narodil v Úsově na severní Moravě. Právě složitá jazyková situace v jeho rodném kraji byla prvním podnětem k tomu, že se velmi brzy — již na gymnáziu — začal zajímat o nářečí a o jazykovědu vůbec. Období 1939—1945 prožil ve Vsetíně a seznámení s odlišným nářečím a zcela odlišnou jazykovou situací jeho zájem o dialektologii a mezijazykové kontakty ještě posílilo.

V letech 1945—1948 vystudoval na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze češtinu s ruštinou a v odborném studiu pak pokračoval v roce [210]1948—49 na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Z pražských učitelů měli na něho vliv především B. Havránek, V. Šmilauer a V. Vážný, v Olomouci pak P. Trost a J. Bělič. V Olomouci také získal r. 1950 titul doktora filozofie, a to z obecné lingvistiky (na základě práce o vývoji hanáckého vokalismu). Olomoucké období bylo pro něho užitečné také tím, že svou průpravu rozšířil a prohloubil studiem sociologie.

Po krátkém působení na školách severní Moravy byl náš jubilant r. 1952 přijat do dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV (dále ÚJČ) v Praze a tam působí dodnes (od sedmdesátých let do r. 1982 jako vedoucí oddělení). Tato změna, jež definitivně rozhodla o jeho vědeckém zaměření, znamenala utužení starých vědeckých vztahů, zejména k jeho někdejším vysokoškolským učitelům, a navázání vědeckých vztahů nových, též mezinárodních. Intenzívní byla jeho spolupráce s jazykovědci sovětskými, zvl. s R. I. Avanesovem a V. Orlovovou; přínosem byla pro něho i stáž v SSSR v r. 1957 a účast na nářečním průzkumu v r. 1962. Nejdůležitější však byly nové úkoly, které na něho čekaly v ÚJČ. V té době se totiž rozbíhala práce na českém jazykovém atlase a on se na ní podílel již ve fázi přípravné (lexikální dotazníky, průzkum česko-moravské přechodné oblasti) a pak při terénních výzkumech i při mapování celkových výsledků. Když se pak po moskevském sjezdu slavistů (1958) začala rozvíjet práce na jazykovém atlase slovanském, podílel se i na ní — zpočátku v rámci československé dialektologické komise (jejímž byl sekretářem), pak v mezinárodní pracovní skupině a od r. 1976 i v redakci slovanského jazykového atlasu. K soustavnému výzkumu českých nářečí samozřejmě patřil i popis jazyka zahraničních Čechů (tam se nejednou zachovaly nářeční rysy, které se v nářečích doma už ztratily). V letech 1960—1970 zkoumal Utěšený češtinu v Polsku, v Rumunsku, v Jugoslávii a v USA. Při tom se uplatnil jeho jemný smysl pro mezijazykové kontakty, vytříbený už dávno předtím v jazykové situaci na rodné severní Moravě.[1]

Z dalších vědeckých zájmů, které rozvíjel oslavenec v pražském prostředí, zaslouží zvláštní zmínky onomastika. Rozhodující byl tu vliv V. Šmilauera a jeho mezioborového onomastického semináře. Pro Utěšeného jako dialektologa je ovšem samozřejmé, že onomastické otázky zapojuje do širšího celku dialektologie. Např. v dochovaných podobách místních jmen s komponentem voda sleduje postup změny ó — uó v severovýchodočeských nářečích (NŘ 38, 1955, s. 257n.), věnuje pozornost přejímání místních jmen na -ín do němčiny a vyvozuje z toho závěry pro změnu ý — ej (Onomastica Slavogermanica, III, Berlín 1967, s. 197n.).[2] Kromě místních jmen tu patří do okruhu jeho [211]zájmů pomístní názvy, přezdívky, jména domácích zvířat aj., samozřejmě vždy ve vztahu k nářečím.

Začátek dialektologické cesty Utěšeného je historickofonologický — výše citovaná rukopisná disertační práce (1950) je vlastně prvním pokusem o moderní vývojový výklad hanáckého vokalismu; fonologicky je zaměřena také studie Čeština nejstarších úsovských matrik (1610—1725) (1954) a pak i knižní monografie Nářečí přechodného pásu česko-moravského (1960).[3] V uvedené knize podal Utěšený strukturně pojatý a přesný popis stavu v těchto nářečích, v nichž se složitě kříží prvky moravské s českými, a zároveň závažný příspěvek k širší historické fonologii a historické dialektologii češtiny, postihující synchronní i diachronní dynamiku českých a moravských nářečí. V tomto směru je jeho monografie v české dialektologické literatuře dílem ojedinělým.[4]

Zájem o fonologickou stránku nářečí a jejich vývoj trvá v jeho pracích dále, ale vedle toho od šedesátých let výrazně vystupuje do popředí zájem o slovník a onomastiku, samozřejmě i ve vztahu k českému a slovanskému jazykovému atlasu. Tato problematika se ovšem neobjevuje najednou; četné články a studie o ní jsou spíše syntézou přípravných prací v letech padesátých. Jubilant si však nyní častěji klade vedle konkrétních dílčích otázek[5] také otázky obecnějšího a metodologického charakteru; např. zkoumá vztah mezi onomaziologickým a sémantickým přístupem k nářečnímu slovníku (TLP 3, 1968, s. 79n.), význam slovníkových rozdílů pro vymezení nářečních oblastí (referát na II. mezinár. dialektol. kongresu v Marburgu 1968), možnost využít toponymie v nářečních slovníkových dotaznících (Slaw. Namenforschung, Berlín 1963, s. 235n.) aj. Usiluje stále důsledněji o jazykově zeměpisný (areálový) přístup ke zkoumaným lexikálním jevům, které přitom vidí nikoli izolovaně, nýbrž v složitých systémových souvislostech.[6] Je také zřejmé, že zkoumání nářečního slovníku ho vede k dalšímu posilování vztahů k sociologii, etnografii a folkloristice.[7]

Přibližně od šedesátých let můžeme sledovat v jeho pracích stále intenzív[212]nější a soustavný zájem o současnou českou jazykovou situaci v celé šíři této problematiky. Pozornost věnuje nejen jazykové situaci v nově osídleném pohraničí (např. K jazykovému vývoji v pohraničí českých zemí, SaS 31, 1970, s. 44n.), nýbrž i běžné české mluvě, integračním jazykovým procesům ve městech i na venkově, probíhajícím jinak v Čechách, kde nářeční rozdíly nejsou příliš výrazné, a jinak na Moravě, kde stále trvá „bilingvismus“ spisovného jazyka a místních nářečí (SaS 40, 1979, s. 167n.);[8] všímá si územního rozrůznění řeči mladé generace (NŘ 63, 1980, s. 123n. a s. 232n.; NŘ 64, 1981, s. 177n.) i sociálních nářečí atd.

Jeho zájem o současnou jazykovou situaci vyvrcholuje koncem osmdesátých let v několika zobecňujících pracích, z nichž uvedeme aspoň syntetizující studii K rozrůznění českého národního jazyka (SaS 41, 1980, s. 7n.), ve které se národní jazyk chápe jako makrosystém, jehož útvary (idiomy) jsou určeny vztahem k několika osám: k ose diatopické (místní rozrůznění), diachronické, popř. diagenické (časové, popř. generační rozrůznění), diastylové (funkční rozrůznění) a diastratické (rozrůznění na ose dialekt — interdialekt — běžná mluva — spisovný jazyk). Toto pojetí mu umožňuje postihnout často kombinovaný ráz různých idiomů (a také konkrétních projevů) a popsat diasystém národního jazyka jako kontinuum s výrazně diferencovanými póly spisovnosti a nespisovnosti. (Důležitou terminologickou inovací je v této studii — mimo jiné — termín běžná mluva, běžná čeština, označující útvar vyššího řádu, než je místně určená obecná čeština, popř. moravština.) Je zřejmé, že se zde jubilant zařazuje do širšího metodologického proudu, příznačného pro toto období československé i zahraniční dialektologie (u nás je tento proud reprezentován zvl. J. Běličem, J. Chloupkem), a těsně se stýká s pracemi zaměřenými k normě spisovného jazyka s jejím oblastním kolísáním (Al. Jedlička) a k otázkám kultury jazyka i řeči.

Utěšený zasáhl i do oblasti literární vědy, ať už jako editor, nebo jako autor speciálních studií. Už jména děl, kterým věnoval svůj zájem, ovšem prozradí zase dialektologa: Maryša, Naši furianti, Slezské písně, Její pastorkyňa, Gazdina roba aj. Z jeho ediční činnosti je třeba připomenout také vynikající vydání a vlastně přepracování Zaorálkovy sbírky Lidová rčení (Praha 1963; společně s J. Spilkou a M. Nedvědovou).[9]

Slavomír Utěšený patří k nejvýraznějším postavám naší moderní dialektologie. Vzbuzuje úctu šíří svého záběru, jasnou a přesnou, moderní metodou i soustředěností, jeho práce jsou a budou pro naši dialektologii — synchronní i historickou — a pro jazykovědnou bohemistiku vůbec zdrojem cenných podnětů. Přejeme mu mnoho zdraví a času pro to, aby svou práci dovršil syntézou, k níž už dlouho směřuje.

---

[1] Srov. O jazyce českých osad na jihu rumunského Banátu, Český lid 51, 1964, 27n.; O posrbšťování kruščické češtiny v jugoslávském Banátě, NŘ 53, 1970, 138n.; Z historie texaské češtiny, Kalendář Čs. světa na r. 1979, 67n., aj.

[2] Srov. též jeho stať Plurilingvismus a onomastika, Slavica Pragensia 19, 1976, 75n.

[3] Byla míněna jako první díl monografie o těchto nářečích, avšak druhý díl, který měl obsahovat tvarosloví, charakteristiku slovníku a texty, nevyšel.

[4] Srov. k tomu metodologicky důležitý článek Sl. Utěšeného K typům nářečních monografií, SaS 19, 1958, 124n.

[5] Srov. např. Křížení názvů pro pavouka a brouka v nářečích, NŘ 46, 1963, 220n.; dále řadu statí ve sborníku Čeština všední a nevšední (Praha 1972), který spoluredigoval.

[6] Srov. např. K typologii lexikálních areálů v českých nářečích, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 6, Varšava 1967, s. 201, a sérii referátů, které o areálové problematice slovníku, interdialektů a městské mluvy přednesl na 6., 7. a 8. mezinár. sjezdu slavistů.

[7] Srov. např. K metodice sociální stratifikace jazyka, SaS 28, 1967, 434n.; Sociolingvistické aspekty jazykového zeměpisu, Sbornik za filologiju 17, Novi Sad 1974, 134n.; K zpracování terminologie hmotné kultury v českém jazykovém atlase, Český lid 65, 1978, 104n., aj.

[8] Srov. K vývoji běžné češtiny v dnešní jazykové situaci, Slavica Pragensia 21, 1978 (vyšlo 1983), 287n.

[9] V tomto článku jsme mohli samozřejmě upozornit jen na některé z vědeckých prací jubilantových.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 209-212

Předchozí Rudolf Šrámek: Onomastika jako společenská věda ve výuce a školské praxi

Následující Josef Štěpán: Jaktěživ (jakživ)