Přezdívkové obměny příjmení ve školním prostředí (Na základě ankety mezi vítězi Olympiády českého jazyka v r. 1978/79)

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

1

Speciální anketou zachycený soubor neoficiálních jmen — především přezdívek — pro žáky a učitele na našich všeobecně vzdělávacích školách 2. a 3. cyklu jsme charakterizovali, zejména pokud jde o vlastní přezdívky žáků, v článku „K dnešním žákovským přezdívkám“, který vyjde v Zpravodaji Místopisné komise ČSAV, věnovaném prof. V. Šmilauerovi k 85. narozeninám. Tam je podána i charakteristika ankety, prováděné obdobně jako testy k běžnému jazykovému povědomí účastníků prázdninového soustředění o rok dříve.[1] V následujícím příspěvku se soustředíme, vycházejíce ze stejného materiálu, na formální obměny příjmení žáků i učitelů, které ovšem vykazují řadu spojitostí s obměnami na bázi „významu“, probranými v uvedeném článku jako hlavní, rozsáhlý typ přezdívek motivovaných osobním jménem.

Valnou část souboru „živých jmen“ vůbec představují zpravidla vedle vlastních přezdívek obměny oficiálních příjmení, jež mají v jádru expresívní, a zejména hypokoristický, domácký ráz. Na rozdíl od vlastních přezdívek, dávaných jako zcela nové jméno, ať už zaslouženě (např. Žirafa pro mimořádnou výšku, Pravda pro časté užívání tohoto slůvka), nebo jen na základě náhodných momentů a vztahů (např. Vašek pro Jaroslava, vyvolaného takto omylem), ale i na rozdíl od různých přejmenování, která se inspirovala původním jménem (žák Lada se takto změnil v Žigulíka, profesorka ruštiny Nastoupilová v Nasťu), zůstávají přezdívkové obměny na formálním přetváření či překrucování původního jména. Pomezní komplexní případy typu Fíkus za Fügner, Buchta za Buchvaldková uvádíme pro ucelení obrazu i [233]v tomto rozboru. Spolu s vlastními přezdívkami fungují ovšem všechny tyto obměny v souboru neoficiálních přejmenování příslušníků určitého prostředí víceméně stejně, a proto také bývají v dosavadních charakteristikách probírány jako jeden celek.[2]

Postavení výrazových obměn příjmení je třeba posuzovat z více hledisek; vztah „významu“ původního jména a z něho vyvozené přezdívky představuje přitom sice velmi důležité, nikoli však jediné kritérium.[3] Závažný je i společensky funkční vztah jména a příjmení: v určitém školním věku začnou nabývat na významu příjmení a jsou pak dále — obdobně jako rodná jména — i domácky obměňována;[4] jindy zas funguje rodné jméno v základní i hypokoristické podobě jako vlastní přezdívka — tak např. užívá-li se ho v rozporu s oficiální konvencí k označování (zejména oblíbených) členů učitelského sboru ze strany žáků.[5]

Úvodní poznámky k našemu materiálu uzavíráme poukazem na důležitost osobních jmen v jádru specifické slovní zásoby daného kolektivu. Jejich komunikační důležitost, sdostatek vyjádřená už v jejich značné frekvenci, je podtržena i vytvářením stylisticky odstíněných tautonymních paralel, nezřídka mnohonásobných. V tom se slangové přezdívky zcela shodují s ostatními příznakovými prvky slangů, ze[234]jména s celkovým formálním i významovým rázem slangových apelativních názvů. Vedle afektivních přenesených pojmenování jako bouda ‚školní budova‘, šerif ‚předseda třídní samosprávy‘, škiz (původně nejvyšší karta v tarokách) ‚ředitel‘ má slang odvozené pojmenování řady jako šprt, šprták, šprtoň, šprtavec ‚pilně se učící a hlásící žák‘ nebo kóna, konina, kompóna, kompoška ‚kompozice‘. A stejně tak jsou mezi slangovými osobními jmény na jedné straně konkrétní přezdívky jako Bavlnka (žák i žákyně), Pupenec (prof. Kvítek), Vašek (prof. Václav M.), Bajadéra (podle houpavé chůze), na druhé pak obměny příjmení jako Kopajda, Kopajdo, Kopajďák (Kopecký), Pilča, Pilčoň, Filcka (Pilcík).[6]

U formálních variací přezdívek z příjmení rozeznáváme — obdobně jako u domácích obměn rodných jmen — jednak obvyklé odvozeniny vytvářené pravidelnými slovotvornými prostředky, jednak dalekosáhlejší překrucování a komolení výchozí podoby, obvykle hypokoristického a slangového rázu.[7] Tyto deformace mohou zasáhnout i hláskové složení základu slova a různě komolit jeho původní morfematický sklad (nejčastěji přitom vedou ke krácení původního výrazu — typ Charousek > Chára — nebo i k čistě mechanickým zkratům — typ Bezuchová > Bezu, Kindermann > Kindr).[8] Nad slovotvornými a výrazotvornými prostředky se tu však uplatňují i jisté kategorie širší — zejména typizace veškerých vlastních i nevlastních přezdívek jako prvotních či odvozených tvaroslovných substantiv (Drbohlav > Drban, Hradecký > Hrad, Bicanová > Bicka), tedy likvidace složených a adjektivních příjmení, včetně ženských příjmení na -ová.

[235]2

Formálně můžeme postupy a prostředky, uplatněné při tvoření přezdívkových obměn příjmení ve školním prostředí, utřídit podle prof. V. Šmilauera takto:[9]

Mezi postupy (I) se rozlišují (A) krácení, (B) záměna zakončení, (C) prosté odvozování, (D) skládání, přičemž nejcharakterističtější je první a nejproduktivnější druhý, komplexně se projevující postup. Mezi odvozovacími prostředky (II) se téměř výhradně uplatňuje široký repertoár přípon, též v tom smyslu, že bývají z původního jména vypuštěny — a u ženských přezdívkových obměn tu pak vystupují zvláštní přípony přechylovací.

I. POSTUPY

A.1 — Krácení nesložených jmen má paterou formu:

a) mechanické odsouvání zakončení — Kli ← Klička, Bezu ← Bezuchová, Kara ← Karamanová, Duše ← Dušejovská, Hrad ← Hradecký, Tik ← Tikovská, Šid ← Šidáková;

b) odsouvání přípon či zakončení s hláskovými obměnami — Duch ← Dušek, Kožuch ← Kožušný, Podman ← Podmanický, Zap ← Zápotočný, Zub ← Zoubele (včetně případů odstraňování zdrobnělin jako Jelen ← Jelínek, Roh ← Růžek, Zub ← Zoubek);

c) odsouvání zakončení s komolením — Krk ← Kracík, Zejv ← Zefčák, Pavouk ← Pouček (zároveň pospisovnění);

d) vysouvání — jediný doklad Buran ← Burian;

e) odsouvání začátku slova kombinované se záměnou zakončení — Kvapča ← Nekvapil, Kulič ← Mikulenka, Polda ← Leopold

2. Krácení složených jmen se děje:

a) mechanickým odsouváním — Gotva ← Gottwald;

b) odsouváním druhého členu — Kolo ← Kolomazník, Kindr ← Kindermann.

[236]B. Záměna zakončení bývá spojována s krácením výrazu a projevuje se ve třech formách:

1. prostá záměna zakončení nesložených i složených jmen: Benda ← Beneš, Kovaj ← Kovařík, Doláček ← Dolanský, Chromák ← Chromovský, Plecháč ← Plechatý, Zelinda ← Zelinková, Drban ← Drbohlav, Valda ← Waldberger, Kolja ← Kolomazník, Macinka ← Macibobová;

2. Záměna s obměnami základu (krácení — dloužení, kvalitativní změny samohlásek, střídání souhlásek): Hlušina ← Hloušek, Kvaki ← Kváča, Myšák ← Michal, Plašan ← Plachý, Víťa ← Vítovský, Čejčice ← Čejková, Frončena ← Fronková, Tišina ← Tichá, Stáňa ← Staňková, Novobíla ← Novobilská, Políva ← Polívková;

3. záměna zakončení spojená s komolením, popř. i s významovými přesuny základu: Džony ← Jonák, Jugi ← Jungmann, Macy ← Matějka, Kobča ← Kobelka, Slavrda ← Slavík, Brynda ← Brynychová, Buchta ← Buchvaldková, Cecina ← Cetkovská, Haksna ← Hackenschmiedová, Hlubina ← Hlubučková, Hori ← Horňáčková, Lajda ← Lašková, Lechna ← Lechnýřová, Líza ← Lindsmayerová, Šiša ← Šimonová a Šilhanová, Vova ← Volejníková, Zelí ← Zelinková.

C. Prosté odvozování probíhá buď (1) bez obměn základu (Fricek ← Fryc, Paulusák ← Paulus, Švarcin ← Švarc), nebo (2) s pravidelnými obměnami jako Viček ← Vik, Šrajeřisko ← Šrajer.

D. Skládání je v našem materiálu zastoupeno jediným typem expresívních přezdívek pro učitelky, doloženým jen z Moravy: Jadrbaba ← Jadrníčková, Klimbaba ← Klimešová, Kulibaba ← Kulíšková, Zmrzbaba ← Zmrzlíková (sem patří též označení dojčbába pro učitelku němčiny). Východiskem je tu zřejmě slovní spojení typu bába Jadrníčková — Jadrníčkova bába, doložené takto i v Čechách. Příjmení přecházející v první část přezdívkové složeniny se vesměs krátí.

II. SLOVOTVORNÉ PROSTŘEDKY — ODVOZOVACÍ PŘÍPONY

Přípony, které se nejčastěji dostávají do přezdívkových obměn jména záměnou původního zakončení (u ženských přezdívkových obměn je tomu tak výhradně), vystupují hojně ve spojení s nepravidelnými obměnami základu jména a sémantickými slovotvornými postupy při příklonu původního jména k novému významu. Nejfrekventovanější jsou některé přípony čistě hypokoristické (-a, -i), které jsou zároveň obourodé. Je zřejmá i jistá vztažnost tohoto repertoáru k souboru typických slangových přípon (-ák, -us, -ina).

[237]A. Obourodé hypokoristické přípony

1a) -a (tvrdé zakončení, někdy s dloužením základu): Chára ← Charousek, Hrdla ← Hrdlička, Hlava ← Hlaváč, Kinda ← Kindermann, Polda ← Leopold, Valda ← Waldberger (sem snad i mechanický zkrat Gotva ← Gottwald); Bára ← Barchánková a Báčová, Kuba ← Kubcová, Novobíla ← Novobilská, Políva ← Polívková, Vávra ← Vavrošová, Vova ← Volejníková; snad i Cibula ← Cibulková, Nezbeda ← Nezbedová;

b) ’-a (s měkkou nebo měkčenou předchozí souhláskou): Céďa ← Cetkovský, Iďa,[10] Jaša ← Jašek, Koďa ← Koďousek, Krša, Maňa, Maťa, Mikša, Rošťa, Sekňa ← Seknička, Usťa, Úža (?), Víťa ← Vítovec, Výča ← Vyčítal (též přezdívky jako Hlóža ← Hlodavec); Bíca ← Bicanová, Číca ← Čečilová, Hája ← Hájková, Máňa ← Maničková, Míša ← Michalcová, Šiša ← Šimonová a Šilhanová, Stáňa ← Staňková, Táča ← Terčová, (u těchto případů jde často o příklon k hypokoristikům rodných jmen, ale i o významové obměny jiné, tedy až i o vlastní přezdívky);

c) -da/-ďa: Benda ← Beneš, Jarda ← Jaroš, Majda (?), Marda ← Maryška, Minďa ← Minařík, Slavrda ← Slavík, Trunda ← Trunečka, Vorda ← Voráč; Brynda ← Brynychová, Kolda ← Koloušková, Minda ← Minaříková, Pelda ← Pelikánová, Pinďa ← Piňosová, Pivda ← Pivinská. Tato přípona má další varianty -inda (Čapinda ← Čapková, Pivinda ← Pivinská, Zelinda ← Zelinková) a -ajda (Lajda ← Lašková, Majda (?), Pasajda ← Pasáčková). I zde je běžné krácení a komolení základu a též významové posuny.

d) -ča: Hnyča, Kobča ← Kobelka, Kvapča ← Nekvapil, Opravča ← Opravil, Pavča, Suchča, Žinča; Dulča ← Důlková, Hůlča ← Hůlková, Jelča ← Jeleňková, Machča ← Machková, Malča ← Malíková, Menča ← Menčíková, Slimča ← Slimáková, Sobča ← Sobková (u ženských jmen tu jde stejně jako v domáckém typu Zdenča o střídání k/č, spojené někdy s vypouštěním původní přípony -ík ap.; i mužský typ Opravča se modelově opírá o domácké Pepča);

e) -ša: Šimša ← Šimek (v materiálu nemá ženskou obdobu, leda v komolení Šiša ← Šilhanová a Šimonová).

2. -i//-y (často s krácením a překrucováním): Beny ← Beneš, Boby a Bubi ← Boháček, Dolly ← Dolejš, Džony ← Jonák, Jari//Jarogy ← Jaroš, [238]Jugi ← Jungmann, Kopi ← Kopačka, Kvaki ← Kváča, Líky ← Lískovec, Macy ← Matějka, Miny ← Minář, Peggi, Robi, Šigi ← Šiktanc, Šimi ← Šimeček, Šindy ← Šindelář; zvláštní je tu — možná zkratková — přezdívka Piny pro útlého Pavla Folwarczného; Piky ← Pikalová, Hory ← Horňáčková, Rolfi ← Rudolfová.[11]

3. -ina (často s komolením a významovými obměnami): Begina ← Bergmannová, Borina ← Borková, Cenina ← Cenková, Hlubina ← Hlubučková, Hornina ← Horníková, Kemina ← Kemišová, Kopina ← Kopková, Koubina ← Koubcová, Tišina ← Tichá, Vikina ← Viktorová (srov. i přezdívku Bufina z Bufo ‚ropucha‘); Hlušina ← Hloušek, Chrapina ← Chrapek. — Zdá se, že jde o nově se šířící slangovou příponu (včleněnou též do zakončení -inda), která zatím mužská jména tolik nezasáhla.

B. Přípony mužského rodu

Většinou se těmito příponami tvoří pravidelné odvozeniny, často přitom spolu se záměnou původní přípony či zakončení, která může mít i slangový ráz, daný zejména krácením odvozovacího základu (Holešák ← Holešovský, Marťan ← Martínek). Téměř výhradně mají formu maskulina mužské přezdívky (označení jako Fojťas ← Fojtíková, Fakan ← Fakanová, Šid ← Šidáková — i obourodé Nezbeda ← Nezbedová — jsou vzácná).

K neodvozeným jménům (s nulovou příponou) bývají převáděna:

a) četná jména zdrobnělá, odsunující tak zejména příponu -ek: Duch ← Dušek, Holec ← Holeček, Kořen ← Kořínek, Jelen ← Jelínek, Komár ← Komárek, Pavouk ← Pouček, Roh ← Růžek, Šimon ← Šimůnek, Špak ← Špaček, Zub ← Zoubek, Žid ← Žídek, přezdívka Pachol (Smolek pacholek ← Smolíček pacholíček) a též Mrkva ← Mrkvička, Smrk ← Smrčka;

b) jména přídavná jako Javor ← Javorský, Kožuch ← Kožušný, Hrad ← Hradecký, Podman ← Podmanický, Zap ← Zápotočný (poslední případy jsou vlastně mechanické zkraty);

c) jména etymologicky složená jako Kindr ← Kindermann, Kolo ← Kolomazník;

d) ojediněle i případy jiné: Červ ← Červenka, Krk ← Kracík, Zejv ← Zefčák, Zub ← Zoubele.

Při odvozování se vyskytují následující přípony:

1. přípona -ek: Fricek ← Fryc, Viček ← Vik, přezdívka Smolek pacholek; též Krtek ← Krtová;

[239]2. přípona -ák, -áček (hojně jako prostředek substantivizace): Doláček ← Dolanský, Holešák ← Holešovský, Chromák ← Chromovský, Krlák ← Krlín, Myšák ← Michal, Paulusák ← Paulus, Šinkysák ← Šinkys, Vlasák ← Vlašínský (naopak je -ák vyměněno v dvojici Šlapka ← Šlapák a obdobně je odsunuto -čák v podobě Zejv);

3. -ík: Dudík ← Duda, Hetík ← Hetto, Maurík ← Maurenz, Pilgřík ← Pilgr, Šilík ← Šiler, Šmerík ← Šmeral, Šmolcík, Šromík ← Šrom (srov. časté přezdívky jako Alík, Feminík, Hrobík, Květík, Mrvík); u těchto obměn zakončení, zvláště k příjmením cizího původu, jde o jakési domácké zdrobňování;

4. -ník: doloženo jen jednou ve dvojici Závodník ← Závodský;

5. -čík: Blachurčík (z toho dále jen přípona Čík) ← Blachura;

6. -in: Pacin ← Paclt, Švarcin ← Švarc — srov. i přezdívky Bucin (z citoslovce buc!) a Jóžin z bážin; je to přípona zřejmě oblastně moravská, v případě ženského -ina nejde o přímý protějšek;

7. -áč: jen Plecháč ← Plechatý, Hlaváč ← Hlava (hojné v přezdívkách jako Kopáč, Kostičkáč, Lahváč, Tuháč, Ucháč);

8. -ič: Kulič ← Mikulenka, Hermič, Korbič;

9. -an: Drban ← Drbohlav, Marťan ← Martínek, Plašan ← Plachý (též v přezdívkách jako Bogan, Křečan) — patří sem i Buran ← Burian, přestože geneticky by se dalo mluvit o vypuštění /i/ a sémanticky jde nepochybně o přichýlení k nadávce buran;

10. -in: Kostlín ← Kostlivý a přezdívky jako Diblín, Ťutín;

11. -oň: Pivoň a přezdívky na Moravě (české -oun nedoloženo);

12. -ous: Horous, Krňous ← Krlín, Pilous;

13. -us: Fíkus ← Fügner, Ježus ← Ježek, Křivus ← Křivka;

14. -as: Kubas ← Kubík, Malas ← Malina, Válkas ← Válek; též Fojťas ← Fojtíková;

15. -ys, -ýsek: Bártys ← Bárta, Barýsek ← Bareš; též Formánys ← Formánková;

16. -iš: Kulis, Vališ ← Valenta; též Sobiš ← Sobková;

17. -ouš: Štikouš;

18. -š: Lautrš ← Lautrbach (pěkný případ expresívního tvoření);

19. -aj: Kovaj ← Kovařík, Tumaj ← Tůma.

C. Přípony středního rodu

Zvláštní skupinu dále představují modifikační přípony středního rodu, které mohou přecházet i k příponám ženským (tak zvl. -ule) a zčásti [240]jsou i hojněji doloženy u ženských přezdívek. Jde vesměs o podoby silně citové, které mají kořeny ve slovotvorbě nářeční.

1. přípona -isko, Šrajeřisko ← Šrajer (s odstínem zhrubujícím);

2. -/ul/átko: Šebulátko ← Šebek — v dokladu je zřejmé tvoření podle modelu jezulátko;

3. přípona -če: Bízče ← Bízková, Babýče ← Babyková, Suchče ← Suchá, Vonče? (srov. i přezdívky Lišče, Upírče); jde o tvoření podle tradičního oblastního modelu jmen dětí podle příjmení typu Havránče, Machče, popř. i z rodných jmen jako Anče;[12] na rozdíl od starších sběrů doloženo zde jen pro ženská jména;

4. -ule /-ula: Vachťule ← Vachta; Čižule (?), Ježule ← Ježková, Vindule ← Vindová — srov. Dandule ← Dana a též Pepule//Pepulda, trampule ‚trampík‘ aj. (zaznamenáno častěji pro učitelky, může mít i jen zveličující ráz — ve východomoravských nářečích je ovšem -ul’a prostředkem přechylovacím).

D. Přípony ženského rodu (vesměs pro ženské přezdívky)

Vedle nečetných bezpříponových případů, spočívajících v redukci k základovému jménu, které již přecházejí k čistým přezdívkám sémantickým jako Cihla ← Tihlaříková (zároveň pospisovnění), Cifra ← Ciferská, Sejkora ← Sýkorová, Cibule ← Cibulková a též Fakan ← Fakanová, a vedle uvedených obourodých hypokoristických přípon a některých modifikačních přípon pomezních jako -če/-ča, -ule/-ula mají odvozovací přípony ženského rodu primární úlohu přechylovací. Případy přímých dvojic jako Mašek ← Maška (Mašková) jsou ojedinělé, běžné jsou tu specifické přípony -ka, -ice, -ena ap. Podoby s tímto zakončením představují zároveň i formální substantivizaci oficiálních jmen s původně přivlastňovací příponou -ová, případně i adjektivních jmen jako Tichá. V přezdívkách se přípona -ová vyskytla jen dvakrát, jednou pak adj. podoba Hnědá (ráda se hnědě obléká), v přezdívkových obměnách příjmení však není doložen žádný takový případ. Poněvadž v příponě -ka splývá významový prvek přechylovací a zdrobňovací, máme v materiálu doloženy čistší případy ztráty zdrobnělosti (Bouda ← Budková, Cibule ← Cibulková) jen vzácně, kdežto u dvojic Políva ← Polívková, ale i Bíca z Bicka ← Bicanová ap. nejde patrně o ztrátu zdrobnělé for[241]my, nýbrž spíš o hypokoristické odvození příponou -a (srov. i mužský typ Valda ← Waldberger, Kráčmera ← Kráčmer).

1. přechylovací přípona -ka (nikdy -ovka, často s krácením či komolením základu): Almerka, Balabánka, Bendiska, Bicka ← Bicanová, Čápka, Hanzalka, Ekrtka, Gajdoška, Kubka ← Kubínová, Krupka ← Krupičková, Macinka ← Macibobová, Prečnerka, Slámka, Slučka, Šamanka, Štěpka ← Štěpánková, Štýska, Touška, Votavka, Zaška ← Zachová, Zumka ← Zumerová;

2. přípona -ice: Čejčice ← Čejková, Hanzlice, Nevrlice, Stehlice, Ševčice, Štambice — ve spojení s významovou obměnou Galejnice ← Galiová, Hadice ← Hadáčková, Lisice ← Lišková; srov. přezdívku Trepice//Trepka (učitelka přírodopisu);

3. -ena: Frončena ← Fronková, Hůlčena ← Hůlková, Stračena ← Straková, Vítčena ← Vítková — tradiční prostředek (zvlášť na Moravě u jmen s koncovkovým -k-);

4. -na (ojediněle): Lechna ← Lechnýřová, přezdívka Košna (učitelka tělocviku, podle basketbalového koše).

(Příponu -ina, která může v případech jako Borina ← Borková, Kemina ← Kemišová mít i úlohu jakéhosi slangového přechylování, spojeného vždy s komolením základu, v jádře je však hypokoristická, viz pod A 3.)

---

[1] Výsledky těchto testů u školního ročníku 1978/79 jsme probrali v článku K dnešnímu územnímu rozrůznění řeči našich školáků. NŘ 63, 1980, 123n. (zde stručně i o provádění ankety).

[2] Od článků V. Šmilauera Studentské přezdívky z Bratislavy, NŘ 17, 1933, s. 134n. a 185n., a J. Brambory Studentské přezdívky z Prahy, tamtéž s. 273n., klade se při třídění přezdívek právem důraz na motivaci přejmenování. U vlastních charakterizačních přezdívek s tím jde ruku v ruce jejich přímý nebo přenesený apelativní význam (Dlouhán n. Tágo, Smraďoch n. H₂S, Píla n. Hujer — šplhoun z filmu „Marečku, podejte mi pero!“).

[3] V principu nevede přezdívková obměna k novému slovnímu významu, nejvýš k významu slovotvorně modifikovanému. Jen pokud se výsledek tohoto procesu dá chápat i jako zcela nové slovo, jde o přezdívku v plném smyslu. Takové zřejmé příklony k novému pojetí, a tedy významové přeměny jména v jméno, vznikají v případech jako Kosekáns (Kosek), Tukan či Tučňák (Tuček), Fin//Fík (Fišer), Kolo//Kolja (Kolomazník). Spornější jsou případy jako Hlava (Hlaváč), Tik (Tikovská), Štěpka (Štěpánková) a jen k variačním obměnám raději počítáme případy jako Nezbeda (Nezbedová), Budka (Boudová), Vachťule (Vachta), Kopi (Kopecký) a mnoho jiných.

[4] U takových expresív převládá zněžňující zdrobňování (Anča, Anička, Aninka, Andulka, Andulička), ale uplatňují se tu i zhrubující obměny (Andulák, Ančisko); stejně se chovají obměny příjmení jako Havran, Havránek, Havráneček, Havránče, Havraňák, Havranisko.

[5] V naší anketě jsou takové přezdívky zachyceny jen namátkově, zpravidla jako hypokoristika. Srov. tyto jmenné přezdívky učitelů: Béďa, Bob, Bóďa (Bohumil), Bohuš, Bořík, Čárli (angličtinář), Džuzik (Josef), Fero, Honza, Ivánek/Ivánuška (ruštinář), Karel, Květík, Láďa, Lojza, Luboš, Míša, Pepa, Pepouš, Tonda, Vlastík, Zdíša — a učitelek: Božka, Božidara (Božena), Emča, Evelýnka, Fanka, Lára, Máňa 2×, Mařka 3×, Mařena 2× (i paralelně), Milča, Zdenča.

[6] Příklady jsou vzaty z reálného gymnázia na Vsetíně z doby okupace.

[7] K tomu i k předešlému odstavci srov. J. Hubáček, O českých slanzích, Ostrava 1979, v kap. Studentský slang, s. 89: „… početnou a zajímavou část jeho slovní zásoby, zejména na středních a odborných školách, tvoří přezdívky studentů a hlavně profesorů (např. Cyrda, Kábr, Kája, Kajdy, Koza, Kuba, Masteng, Meloun, Pipinka, Punťa, Šány, Šindus, Štába ap.), vážíce se na jednotlivé osoby, jsou tyto slangové názvy vlastními jmény, jejichž výběr, podoba i motivace jsou často náhodné, užívání efemérní.“ Vedle početnosti a zajímavosti této části slovní zásoby studentského slangu bylo by ovšem vhodné upozornit i na její ráz.

[8] Zkratem rozumíme mechanické krácení typu Bezuchová → Bezu, Blachurčík → Čík.

[9] Na základě zevrubné recenze prof. Šmilauera zařazuji dále do svého článku jím navržený soustavný slovotvorný rozbor materiálu, opírající se o přehledné třídění v jeho Novočeském tvoření slov, Praha 1971. Původní rozvržení materiálu mělo přímo v podání zvýraznit některé jeho charakteristiky, zejména shody a rozdíly v některých skupinách mužských a ženských přezdívkových obměn. Některé z těchto rysů připomeneme v závěrečných pozorováních, doplněných podle přání recenzentova též o údaje frekvenční (tyto závěry budou pro rozsah článku uveřejněny zvlášť). Prof. Šmilauerovi jsem konečně zavázán i za četné dílčí připomínky, zvláště k užitému názvosloví.

[10] V materiálu (srov. úvod a poznámku 1) se vždy neuvádí oficiální jméno, k němuž byla přezdívková obměna přitvořena. I v takových případech můžeme přesto zpravidla určit příponu, popř. zakončení jako přípona vydělitelné. Ve spornějších případech opatřujeme tyto izolovaně uváděné přezdívkové obměny, zařazené podle přípon, otazníkem v závorce.

[11] Podrobný rozbor tu podává M. Dokulil v článku Domácké podoby rodných a příbuzenských jmen na -i(y), NŘ 59, 1976, 13n.

[12] V tradičních nářečích jsou takováto jména dětí doložena z okrajových severovýchodočeských úseků a z vých. Moravy a Slezska. V školních přezdívkách však byly tvary jako Havránče k Havran, Brambůrče k Brambora zapsány i v Praze (např. u J. Brambory, l. c., s. 274).

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 5, s. 232-241

Předchozí Miloslava Knappová: Osobní jména v českém jazykovém systému

Následující Karel Oliva: Zaniklá apelativa v současných pomístních jménech