Časopis Naše řeč
en cz

Stará nářeční podoba vůda u osadních jmen v severovýchodních Čechách

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Podoba vůda (místo obecného voda) v nové době už v Čechách jistě dávno nežije, mimo okruh vlastních jmen místních, a i tu je už jen velmi vzácná. Ani ve starých českých literárních památkách není podoba vůda v obecném významu ‚voda‘ hojněji doložena a setkáme se tu jen ojediněle ve 14. a 15. století s psaním wuoda. Podle těchto dokladů a ze zachování podoby vůda v místních jménech můžeme usuzovat, že tu bylo po jistou dobu ve staré češtině kolísání v délce kmenové samohlásky mezi podobami voda a vóda; podoba vóda, která se pak přes stupeň vuoda zúžila ve vůda, ustoupila však brzy podobě voda. Podobných rozdílů v délce bylo ve staré češtině velmi mnoho, a nebylo-li tu kolísání od původu nářeční, časem se přece tyto rozdílné podoby ustalovaly většinou v jistých nářečních oblastech, zpravidla pro každé slovo zvlášť.[1] Literární prameny nám ovšem o starším územním rozsahu takovýchto odchylek a variant nemohou říci nic bližšího, cennou pomoc nám tu však mnohdy prokáží jména místní. Je tomu tak i v našem případě.

V Čechách máme celkem 32 osad, kterým dala jméno voda; zajímavé je, že tato jména jsou vždy ve spojení s nějakým přívlastkem: tak je tu Černá Voda, Dobrá Voda a podobně Hojná, Kamenná, Studená Voda a j. Jedině v pomístních jménech, zejména v názvech částí osad, vyskytuje se i prosté U vody, Za vodou. Ve Statistickém lexikonu obcí v Čechách z r. 1923 je pak [258]u tří z těchto osad uveden i jejich starší úřední název — a ten právě zněl Vůda. Tak tomu bylo u Dobré Vody (obec Lhotice) u Mnichova Hradiště, u Dobré Vody (obec Jedlá) u Ledče a konečně u Lipnické Dobré Vody, rovněž u Ledče nad Sázavou. (Tyto osady jsme na připojené mapce podtrhli.) Název Dobrá Vůda byl pak ve všech třech případech převzat i do úředního znění německého Dobra Wuda, nebo i dohromady Dobrawuda; podobně je uváděly už dříve staré německé topografie Čech, na př. šestnáctisvazková Schallerova Topographie des Königreichs Böhmen z r. 1787.

Není pochyby o tom, že se všechny uvedené případy opírají o starší místní lidové znění názvů těchto obcí. V Profousově slovníku Místní jména v Čechách pak přistupuje k těmto dokladům i další zjištění, že podoba vůda žije v lidovém místním názvu Vůda pro obec Dobrá Voda u Ústí nad Orlicí dodnes.[2] Spolu s oběma Dobrými Vůdami u Ledče je to už třetí osada tohoto jména ve východní části Čech.

Mnohem bohatěji je však u Profouse doloženo slovo vůda ze starých zápisů, v nichž je počínaje 15. stoletím čteme v podobě Wuoda, Wůda, Wuda i Vůda. Takové zápisy se vztahují celkem k devíti obcím; kromě čtyř už uvedených jsou to: Dolní Dobrá Voda a Horní Dobrá Voda u Hořic, Stará Voda u Chlumce nad Cidlinou, Dobrá Voda (obec Malčín) u Ledče a konečně zaniklá Dobrá Voda u Čáslavě. Vesměs jsou to tedy zase obce ve východních Čechách, a podíváme-li se na naši mapku, je nám rázem jasné, že těmito staršími doklady na znění vůda byla vzdálenost od Mnichova Hradiště k Ledči dokonale překlenuta: osady, pro něž máme tento tvar doložen, vytvářejí tu vlastně jedinou souvislou oblast na tradičním severovýchodočeském nářečním území, překračujíce je zřetelněji jen právě okolo Ledče. Ještě závažnější je ovšem skutečnost, že tu nemáme u Profouse ani jeden podobný doklad pro ostatní české území, stejně jako ho nemáme pro Moravu. To sice ještě zase nutně neznamená, že podoba vůda vznikla a žila jenom na území vymezeném přece jen spoře několika málo dosud zjištěnými positivními doklady této změny, ale naznačuje to už nade vši pochybnost, že tu jde jistě o podobu nářeční a zároveň to dokonce dosti pravděpodobně ukazuje, kde se vytvářelo její územní jádro. Konečně je nad touto mapkou, jak ještě dále uvidíme, možno také uvažovat o blízkém vztahu podoby vůda k ostatním odchylkám v „severovýchodočeské“ délce u dvojslabičných podstatných jmen ženského rodu, jako kůsa, růsa (proti obecnému [259]kosa, rosa) a podobně hůra, vůsa, krůsna a j.; i když se hranice rozšíření všech těchto podob ani zdaleka nekryjí, přece jsou soustředěny převážně na severovýchodě Čech, nejsou-li docela, jako na př. kůsa a růsa, omezeny jen na některé okrajové úseky této oblasti.

 

 

Podívejme se však nejdříve blíže na vlastní zápisy typu wuoda, vůda a hlavně na jejich původ a stáří. Vůbec nejstarší je zápis z r. 1429, týkající se Staré Vody u Chlumce: u Stare Wuodie. Z desk zemských pochází další zápis z r. 1552, týkající se Dolní Dobré Vody u Hořic: Dobre Wudie. Sousední Horní Dobré Vody se pak týká v pořadí hned další zápis z r. 1557: w Dobree Wuodie Horzegssi. (Je zajímavé, že v zápisech vztahujících se k oběma těmto obcím máme později doloženy i krajové podoby hoření dolení: na Hoření Dobré Vůdě 1592 — citováno podle Sedláčkova [260]přepisu z menších desk zemských — a Dolení Dobrá Voda 1835.) — Následuje zápis z r. 1564, vztahující se k zaniklé Dobré Vodě u Čáslavi: která sloula Dobrá Wuoda; a konečně poslední v 16. století je zápis desk zemských z r. 1572, týkající se Dobré Vody u Mnichova Hradiště: wsi dobra wůda. Nejvýchodnější čtyři Dobré Vůdy jsou pak nejdříve doloženy až ve století sedmnáctém: Dobrá Voda (obec Malčín) r. 1629 — Prži Dobrý Vudě; Lipnická Dobrá Voda u Ledče r. 1654 — Dobra Wuda (v topografii Sommerově 1843 Dobrawuda); Dobrá Voda u Ústí nad Orlicí r. 1651 — Wuda (1723 z Dobré Wůdy); a konečně Dobrá Voda (obec Jedlá) u Ledče až r. 1787 (v Schallerově topografii Dobra Woda oder Wuda, u Sommera Dobrawuda).

Valná většina nejstarších dokladů na podobu vůda v místních jménech se tedy objevuje v jádru oblasti jejího rozšíření od 16. století. Pro starší dobu tu máme jediný doklad z počátku 15. století, tedy z doby poměrně pozdní, srovnáme-li si to se stářím dokladů literárních. Stáří prvních dokladů nářečních prvků v zápisech neříká ovšem, zvláště při ojedinělosti těchto případů, samo o sobě ještě nic určitého o skutečném stáří těchto dialektismů; ty mohou být často o mnoho starší. I v našem případě je tuším potřeba počítat s touto možností; vždyť stupeň wuoda lze v těchto zápisech pozorovat až do r. 1564, kdežto typ vůda je tu doložen po prvé teprv r. 1552! — Podobně i krajový typ hoření dolení se tu objevuje po starším hořejší dolejší teprve až rokem 1592, a vidíme tedy i z těchto několika málo dokladů, že lokální jazykové prvky pronikaly v Čechách do jednacího stylu a zejména do úředních záznamů stále patrněji teprve asi tak od druhé poloviny 16. století.

Na východním okraji severovýchodní oblasti máme pak konečně i několik dokladů na psaní vůda teprve až ze 17. století; ty lze sice přičítat spíše tomu, že tu chybějí pro příslušné obce starší zápisy vůbec, avšak není tu také tak docela vyloučen ani pozdější výboj podoby vůda do tohoto kraje, zvláště na Ledečsko, které už neleží ve vlastní oblasti severovýchodní. V každém případě se tu však na tomto odlehlém jihovýchodním kraji, stejně jako na protilehlém konci severozápadním, zachovala podoba vůda déle než ve středu severovýchodní nářeční oblasti: o tom svědčí její setrvání v úředním názvu pro dvě osady na Ledečsku a Dobrou Vodu u Mnichova Hradiště až do první světové války (jistěže tu také spolupůsobila i odlehlost těchto malých vesniček) a v lidovém názvu Vůda pro obec Dobrá Voda u Ústí nad Orlicí vlastně až podnes (při čemž je ovšem dobře možné, že tato podoba žije na př. ve jménech pomístních i v jiných případech).

Mnohé z toho, co zde bylo řečeno o starých zápisech podoby [261]vůda v místních jménech, podporuje nadhozenou už myšlenku o možnosti bližšího vztahu této podoby k jistým případům odchylné délky v severovýchodočeských nářečích, jako na př. kůsa, růsa atd. Dobře se přitom s celkovou vývojovou povahou a s dnešním stavem této silně ustupující severovýchodočeské zvláštnosti shoduje hlavně to, že se tu podoba vůda udržela déle jen při okrajích, a to ještě jen vzácně v místních jménech. Podobně je tomu i u velké většiny ostatních uvedených nápadných odchylek v celé této oblasti, zejména na př. u podoby hůra, která tu ovšem byla i dříve rozšířena daleko více než podoba vůda a která tu dodnes aspoň na východním okraji žije i v obecném významu ‚hora‘ nebo ‚půda‘; z místních jmen tu pak stačí srovnat jen známou Červenou Hůru u České Skalice, Kunětickou hůru u Pardubic a vícero Hůr v Podkrkonoší a Podještědí. I v tomto našem případě se tedy konečně plně potvrzuje platnost pravidla, že se místní jména často chovají konservativněji než odpovídající jim jména obecná, z nichž vznikla, a nesdílejíce plně jejich osud, zůstavují nám často jediné poslední stopy starších vývojových období jazyka. A tak můžeme celý tento přehled materiálu, vztahujícího se k podobě vůda v místních jménech v Čechách, uzavříti zjištěním, že nám v tomto případě pomáhají místní jména k lepšímu poznání vývojových cest našeho národního jazyka, a zvláště jeho vývoje nářečního, opravdu vydatně. Podobné práce čeká tu jistě ještě dost a dost. Na příkladě Dobré Vody — Vůdy jsme si pak ukázali jistě sdostatek přesvědčivě, že to nebude práce marná.[3]


[1] O tomto kolísání viz zejména Fr. Trávníček, Historická mluvnice jazyka československého, Praha 1935, s. 258—263; přímo o slově voda (a dále kosa, rosa, hora, o nichž bude řeč dále v našem článku) tu však zmínka není. Trávníček je totiž přesvědčen, že staročeské podoby vuoda, ruosa a pod. se dají vyložit lépe než zdloužením o v ó (jak tyto případy vysvětluje Gebauer) t. zv. labiovelarisací souhlásky předcházející před krátkým o (viz uved. dílo, s. 83 n., a zvláště Příspěvky k českému hláskosloví, s. 96 n.). Zeměpisně nám přesněji vymezuje řadu takových odchylných nářečních délek zatím jen pro jihozápadní Čechy práce J. Voráče Česká nářečí jihozápadní I, Praha 1955, s. 28—32 (kapitola o některých společných typech jihozápadní kvantity a mapka V a).

[2] Profousův slovník vyšel zatím jen do písmene Ř. Všechny doklady k našemu článku jsou tu citovány z rukopisu, za jehož zapůjčení děkuji dr. J. Svobodovi, který dílo dokončuje.

[3] Pokládám za milou povinnost připomenout nakonec, že mě na myšlenku využít dat Profousova slovníku pro účely historické dialektologie, jak jsem se o to pokusil i v tomto článku, přivedl prof. Šmilauer, který i jinak věnuje této problematice, počínaje už habilitační prací Vodopis starého Slovenska, stále svou pozornost, zejména též ve svých universitních přednáškách.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 9-10, s. 257-261

Předchozí Václav Machek: Ještě jednou peskovat

Následující František Cuřín: Několik obrozenských zpráv o východočeské výslovnosti souhlásky v

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1