Onomastika jako společenská věda ve výuce a školské praxi

Rudolf Šrámek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Tomuto tématu byl věnován 1. celostátní seminář, který se konal ve dnech 9. až 10. října 1984 v Hradci Králové u příležitosti 25. výročí založení tamní Pedagogické fakulty (dále PF). Semináře, prvního tohoto druhu u nás,[1] se zúčastnili zástupci téměř všech filozofických a pedagogických fakult z celé ČSSR, a to zejména jejich kateder bohemistických nebo slovakistických; zastoupeni však byli i rusisté, germanisté, historikové, kartografové, folkloristé. Celkový počet účastníků byl 37, z toho dva z Polska.

Seminář se uskutečnil z podnětu Onomastické komise ČSAV. Jeho pořadateli dále byli katedra českého jazyka a literatury PF v Hradci Králové, která vynikajícím způsobem zajistila organizaci a průběh jednání, a ono[206]mastický úsek Ústavu pro jazyk český ČSAV. Zahájení a prvního dne jednání se zúčastnili děkan fakulty prof. dr. J. Švarc, vedoucí katedry českého jazyka a literatury doc. dr. M. Bastl, CSc., a ředitel Ústavu pro jazyk český ČSAV prof. dr. J. Petr, DrSc., člen korespondent ČSAV. Polskou delegaci z družební fakulty v Opolí tvořili onomastikové prof. dr. H. Borek a dr. K. Mżyk-Kwaśniewská.

Cílem semináře bylo zjistit postavení a využívání onomastiky a vlastních jmen vůbec ve výukovém procesu, získat tematickou orientaci o onomastických výzkumech, pokud se na vysokých školách systematicky pěstují, a analyzovat jejich formy a metodologii. Neméně důležitým cílem semináře však také bylo seznámení se stavem a aktuálními potřebami československé onomastiky a usměrnění vysokoškolských výzkumů k těm aktuálním tématům, která nelze v rámci ČSAV nebo SAV zajistit. Pozoruhodné je, že se na semináři i přes tematické specializace nauky o vlastních jménech v ČSR a SSR představila česká a slovenská onomastika jako obor s jednotnými teoreticko-metodologickými základy, shodnými nebo blízkými, což v mnohém usnadňuje nejen formy spolupráce, ale i další rozvoj. Praktický dosah mají tato shodná stanoviska např. pro interpretaci propriálního pojmenovacího aktu (a to má důsledky také pro lexikografické zpracování vlastních jmen nebo i pro pojetí heuristických výzkumů, do kterých jsou v různé míře zapojováni i studenti vysokých škol).

Ústřednímu námětu semináře bylo věnováno mnoho pozornosti. Protože není pravděpodobné, že by se nauka o vlastních jménech přednášela na vysokých školách v ČSSR jako samostatný obor (jak je tomu např. v NDR, PLR, MLR nebo na některých univerzitách sovětských, kde existují dokonce i samostatné katedry nebo pracovní skupiny s tímto zaměřením, obvykle v kombinaci s dialektologií), je třeba volit jiné cesty, jak posluchače — budoucí učitele češtiny (slovenštiny) seznámit aspoň se základy onomastiky. Nauka o vlastních jménech se může stát náplní výběrových a diplomových seminářů, zájmových kroužků, prací v rámci studentské vědecké a odborné činnosti, terénních exkurzí apod. Některé fakulty (zejm. slovenské) mají v té věci velmi dobré výsledky. Z jejich zkušeností plyne, že problematiku vlastních jmen je možno výhodně včleňovat do výkladů o historické mluvnici, lexikologii (sémantice, slovotvorbě), dialektologii, historii, archeologii, diplomatice, kartografii, dějinách kultury apod., jak to také odpovídá čs. mezioborovému pojetí onomastiky se zdůrazněním rozhodujícího zřetele jazykovědného. Zvláštní pozornost je třeba určitým druhům vlastních jmen věnovat ve výkladu mluvnice (rod, číslo, skloňování, tvoření detoponymických, tj. tvořených od toponym, jmen obyvatelských a přídavných) a pravopisu (psaní velkých písmen).

Na semináři se poukázalo na to, že je nutno více navazovat na onomastické výzkumy zajišťované centrálními onomastickými pracovišti ČSAV a SAV a některými vysokými školami (např. FF v Bratislavě). Perspektivně by byla uži[207]tečná i jistá tematická specializace onomastických výzkumů na vysokých školách a zároveň také větší metodologické sjednocení heuristických a analytických prací (např. jednotná forma uspořádání kartoték onomastických materiálů na lístcích formátu A 6). Jako velmi potřebná se jeví učebnice obecné onomastiky. Šmilauerův Úvod do toponomastiky (Praha 1963¹, 1966²), jakkoli je užitečný a svou koncepcí průkopnický, nemohl v době svého vzniku reagovat na rychlý růst nauky o vlastních jménech, zejména v její teoretické části.

Bylo předneseno celkem 28 příspěvků, které se dají utřídit do čtyř okruhů:

1. Stav, úkoly a potřeby onomastických výzkumů na Slovensku, v Čechách a na Moravě a ve Slezsku. Referenti (I. Lutterer, V. Blanár, M. Knappová, R. Šrámek) stručně shrnuli, čeho bylo dosaženo, a zaměřili se hlavně na ty oblasti výzkumů, kterých se mohou vysoké školy nejefektivněji zúčastnit. Jsou to chrématonymie[2] (soustavný výzkum jmen a názvů výrobků, věcí a pojmů se dosud nekonal), urbanonymie včetně jmen sídlišť a komunikací (vysoký rozvoj měst a rychlá urbanizace našeho státu vyvolávají řadu dosud neřešených názvoslovných problémů, např. při volbě názvu nově spojovaných obcí), hydronymie (pro Česko), oronymie (dosavadní výzkumy jsou kusé, zdaleka nepokrývají celé území nebo jsou vzhledem ke změně jazykové situace v pohraničí značně zastaralé), regionálně zaměřené studie o vztahu jmen, osídlení a společenského vývoje, postavení vlastních jmen ve společenské komunikaci (texty psané, mluvené, a to v souvislosti se syntaxí, textovou lingvistikou aj.), problematika literární onomastiky (včetně teorie překladu), onomastické zřetele v jazykové kultuře češtiny a slovenštiny.

2. Metodické problémy onomastických seminárních a diplomových prací a studentské vědecké odborné činnosti (M. Blicha, N. Bayerová, E. Krošláková, J. Pleskalová); práce vznikají především na pedagogických fakultách, nutné by bylo sjednocení jejich lexikografické stránky.

3. Různé formy využití onomastiky ve výuce na školách, především vysokých. Upozorňovalo se také na nutnost hlouběji propracovat metodologii výuky vlastním jménům. V tomto okruhu byly předneseny následující referáty: J. Spal, Onomastika v praxi učitele; P. Hauser, Vlastní jména v jazykovém vyučování; P. Žigo, Miesto onomastiky ve vyučovaní vývinu slovenského jazyka; K. Habovštiaková, Možnosti využitia priezvisk pri vyučovaní slovenského jazyka na vysokých školách; M. Opělová-Károlyová, Etnonymická lexika a výuka ruštiny; M. Čejka, Nomina propria, jejich sémantika a forma — využití ve výuce; M. Majtán, Literárna onomastika a vyučovanie; S. Pastyřík, Vlastní jména v jedné (= Horníčko[208]vě) hře. K metodě výkladu pomístních jmen zazněl referát P. Prokopa, Anoikonymie pohraničí ČSR a možnosti školní praxe. S velkým zájmem byl vyslechnut metodologicky vzorně promyšlený příspěvek J. Fikejze (z PF v Hradci Králové) o možnostech využití vlastních jmen na nižším stupni základní školy.

4. Jiné problémy, které začlenění vlastních jmen do výuky přináší, obsahovaly tyto referáty: L. Bartko a J. Diblík se věnovali stránce pravopisné, A. Polívková začlenění cizích místních jmen do českého textu, D. Kremzerová rodu a číslu některých typů českých místních jmen, B. Dejmek poměru mezi spisovnými, nářečními a slangovými formami vlastních jmen. R. Žilová analyzovala dvojjazyčné slovensko-německé názvy hor, J. Holinková ukázala, jak lze rozborem vlastních jmen pramenů ze 16.—17. stol. poměrně spolehlivě přispět k určení národnosti, A. Stašková se pokusila určit postavení vlastních jmen v textu lidových písní.

Referáty vyšly ve sborníku Onomastika jako společenská věda ve výuce a školské praxi, který vydala Pedagogická fakulta v Hradci Králové v r. 1984 (113 s., uspořádali B. Dejmek a R. Šrámek). Ve sborníku nejsou otištěny referáty J. Holinkové a A. Staškové, které vyjdou jinde. Referát H. Borka Hybrydy apelatywne a hybrydy onomastyczne bude publikován v Polsku. Sborník je míněn jako 1. svazek ediční řady Onomastika a škola.

Hlavní zaměření semináře bylo dodrženo. Nebylo referátu nebo sdělení, kterým by se nedokumentovaly výhodnost znalostí problematiky vlastních jmen a užitečnost jejich začlenění do výukového procesu: podporují momenty obecnějšího lingvistického myšlení (např. poukazem na diference propriálního a apelativního obsahu), konkretizují interdisciplinárnost vědy, prověřují schopnost pracovat s materiálem většího rozsahu, prohlubují znalosti o historickém vývoji jazyka a jeho genetických vazbách, podněcují zájem o region, vyvolávají u studentů zdravou angažovanost. Má tedy začlenění onomastiky do výukového procesu nejméně čtyři stránky: /1/ vlastní jména se studují jako výukový (demonstrační) materiál jevů jazykových (gramatických, pravopisných, etymologických, vztahu spisovnost — nespisovnost, jazykové kultury, příbuznosti jazyků) i nejazykových (vazba vlastních jmen na sociální prostředí a společenskou komunikaci vůbec, vztah jmen a osídlení a vývoje společnosti apod.); /2/ vlastní jména jsou předmětem samostatných prací ročníkových, seminárních, diplomových a prací v rámci SVOČ. Do popředí vystupují otázky větší koordinovanosti výzkumu a praxe, důraz na diference v lexikografickém zpracování proprií a apelativ, propracování typů regionálních monografií apod., a to s možností a) využití regionálního jazykového materiálu vlastních jmen odrážejících všestranný společenský rozvoj daného území a b) získání materiálu terénním výzkumem s návazností na další obory (především dialektologii, zeměpis a občanskou nauku) nebo i na cizí jazyky; [209]/3/ nutnost větší a ucelenější onomasticky specifikované teoretické informovanosti přednášejících (dosud převládá historizující a etymologizující pohled na vlastní jména; /4/ tematická specializace by se měla zaměřit na ty pracovní úseky, které centrální onomastická pracoviště nestačí pokrýt: chrématonyma, urbanonyma, hydronyma, oronyma, postavení vlastních jmen ve společenské komunikaci, srovnávací typologická studia, především česko-slovenská, literární onomastika, onomastické studie mezioborového charakteru a dále též činnost v názvoslovných komisích při národních výborech a při správách n. p. Geodézie.

V rámci semináře byla uspořádána krátká toponomastická exkurze po trase Hradec Králové — Nové Město nad Metují, kterou připravil dr. Z. Boháč, CSc. Rozborem historie obcí, jejich sídelní situace a toponym byly ukázány možnosti využití onomastických informací ve výuce. Exkurze (i semináře) se zúčastnili také studenti z PF v Hradci Králové, pro něž byly informace zvláště instruktivní.

Ve vývoji čs. onomastiky představuje královéhradecký seminář zahájení nové tradice, která vytváří bázi pro zkvalitnění a prohloubení spolupráce akademických a vysokoškolských pracovišť a pro účinné a společensky užitečné spojení vědy a (výukové) praxe.

---

[1] Konference se zaměřením onomastika a škola se konají v jiných zemích pravidelně, například v Maďarsku (naposledy v r. 1981. viz F. Őrdög, Der Eigenname im Unierricht, in: ONOMA 26, 1982, č. 1—3. s. 215 sl.), v NDR (viz sborník Namenkunde und Schule, Wissenschaftliche Zeitschrift, Pädagog. Institut Zwickau, GSR, 1967, Heft 2, 146 stran), v SSSR (souhrnnou informaci viz čas. Povidomlennja ukrains’koi onomastičnoi komisii 1975, II, s. 8—12). V Polsku je tato tematika součástí regionálních nebo celostátních konferencí nebo konferencí mladých lingvistů, např. v r. 1979 ve Szczedryku (viz I. Bily, Namenkundliche Informationen 37, 1980, s. 25—28; S. Gajda, Onomastika 26, 1981, s. 314—316), v r. 1981 v Kielcích (viz M. Kowalska, Onomastica 28, 1983, s. 354—358).

[2] Chrématonymie je nauka o chrématonymech, tj. jménech produktů lidské činnosti. Urbanonymie je nauka o urbanonymech, tj. jménech městských částí, ulic ap. Hydronymie je nauka o hydronymech, tj. jménech vod; oronymie nauka o oronymech, tj. jménech kopců, údolí ap.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 205-209

Předchozí Karel Sochor: Encyklopedický slovník geologických věd

Následující Miroslav Komárek: Slavomír Utěšený šedesátníkem