Křížení názvů pro pavouka a brouka v nářečích

Slavomír Utěšený

[Drobnosti]

(pdf)

-

Brzy po r. 1946, kdy nově založené dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český v Praze zahájilo soustavný výzkum českých nářečí, mohli se čtenáři Naší řeči seznámit s prvními výsledky těchto oblastních hláskoslovných a tvaroslovných anket zvláště v článcích J. Voráče, které zde vycházely v letech 1949—1954 pod názvem K jazykovému zeměpisu Čech. Asi o deset let později bylo započato s korespondenčním výzkumem slovní zásoby všech nářečí českého jazyka (o průběhu této akce viz zprávy P. Jančáka, Naše řeč 38, 1955, s. 245, a 42, 1959, s. 105). Informace o prvních výsledcích tohoto materiálu (jde o údaje asi z 4500 obcí v českých zemích) přináší pak náš článek K studiu českých lidových názvů malých zvířat (Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 14—30), v němž jsme se pokusili toto studium hlouběji teoreticky podložit, zvláště pro okruh nářečních názvů zoologických.

V řadě příspěvků, kterou dnes zahajujeme, bychom rádi uveřejňovali ve stručné formě aspoň nejzávažnější a nejzajímavější výsledky této ankety, zvláště pokud přinesla zcela nová, neznámá fakta nebo pokud nám tato fakta umožňují v přehledném zeměpisném uspořádání nové výklady. Především se takto dají zkoumat a zpracovávat slova a významové okruhy spjaté s tradiční kulturou našeho venkova a se staršími způsoby zemědělské práce, a dále pak výrazy týkající se živé i neživé přírody. Ze všech těchto základních okruhů nářeční slovní zásoby budeme zde tedy postupně přinášet kratší příspěvky. (Na zpracování materiálu se v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český podílejí zejména S. Utěšený, L. Bachmann a M. Korandová.)

V dějinách českého jazyka došlo k zajímavému vzájemného sblížení slov pavouk a brouk. Tato slova se dokonce nezřídka i navzájem směšovala, křížila a zaměňovala, jak nám to podnes dosvědčují výsledky tohoto procesu v našich nářečích. Začněme svůj výklad u pavouka, pro nějž předpokládáme výchozí praslovanskou podobu *pa-ǫk — podle Machkova Etymologického slovníku jazyka českého a slovenského (s. 358) s významem ‚tvor s hákovitýma nohama‘.

Po celých Čechách — s výjimkou jejich severovýchodního okraje a širšího Chodska s podobou pavouk — je doložena podoba pabouk se změnou hiátového v v b. V Pojizeří a v Polabí od Kolína k Roudnici n. L. je kromě toho častá i podoba babouk, která se zpravidla vykládá spodobou p-b, podobně jako máme např. nářeční podoby brabec z vrabec a brabenec z *vrabenec ← mravenec. Věc však patrně není tak prostá a na změnu formální tu asi silně zapůsobili činitelé významoví, především vliv počátečního b ve slově brouk. Svědčí pro to svým způsobem i ta okolnost, že se na východ od Prahy ojediněle vyskytuje i podoba pabrouk.

Podobně jako v Čechách setkáme se s podobou babouk, hanácky babók, i na Moravě na západ od Brna a též na Zábřežsku; na jih od Brna tu máme podobu babák, patrně vlivem sousedního moravskoslovenského škrobák (= brouk). Na ostatní Moravě jsou rozšířeny podoby vycházející přímo ze starého paúk bez hiátového v, vzniklého časem v Čechách. Máme tu tedy moravskoslovenské paúk, představující vlastně nezměněnou staročeskou podobu (srov. Klaretův Glosář, [221]verš 591), dále zkrácené lašské pauk (obojí se vyslovuje dvojslabičně) a konečně stažené jednoslabičné hanácké pók ze staršího pouk < pauk. (Podobným vývojem procházel na Moravě i výraz pavučina/paučina/póčena a pavuza/pauz(a)/póz(a) proti českému pabučina, pabuza.) Zajímavé obměny podoby pauk máme dále na Opavsku, kde zpětnou obdobou vzniklo pałk nebo též pałuk — původně se tu zřejmě vyslovovalo tvrdé ł jako neslabičné ṷ (srov. obdobné severovýchodočeské kořaṷka, ovšem s obráceným směrem vývoje).

Vedle takovýchto víceméně nepravidelných hláskových obměn slova paúk jsou místy doloženy i zajímavé slovotvorné obměny pojící se k základu pavuč(ina). Na západ od Prahy anketa zjistila ojedinělé pavučiňák, na Českokrumlovsku několikrát výrazy pabučár a babučár, na západní Moravě pak hojné pavučinář (Tišnovsko), pabučinář (Třebíčsko) a babučinář (Moravskokrumlovsko); jednou je tu dokonce i papučinář a u Vyškova hanácká hlásková obměna póčinář.

V jádru této západomoravské oblasti, kde se dalo slovo pavouk na všeobecný ústup, jehož příčiny hned objasníme, vyskytuje se kromě toho dnes už vzácné přenesené, metaforické označení kadlec. Kdo by tu nevzpomněl na starou řeckou báji o pradleně a tkadleně Arachné, proměněné bohyní Athénou v pavouka, kterému dala i jméno (řec. arachné), nebo též na to, jak je název pavouka v četných jazycích odvozován od slovesných základů s významem ‚tkát‘ nebo ‚příst‘ (srov. něm. Spinne od slovesa spinnen ‚příst‘)!

To všechno však ještě neříká nic bezpečného o tom, že by se názvy pavouka a brouka v našich nářečích nějak vzájemně zaměňovaly: ojedinělý středočeský výraz pabrouk může být výsledkem zcela náhodného místního zkřížení obou představ a pravděpodobnost hláskového vlivu slova brouk na vznik podoby babouk také mnoho neznamená.

Teprve podíváme-li se podrobněji na nářeční ekvivalenty slova brouk, stane se celá věc zřejmější. Kromě podoby brouk, obvyklé na většině území Čech a v nejzápadnějším pruhu Moravy (zde ovšem v hanáckém znění brók), dochoval se v moravských a slezských nářečích starší obecně západoslovanský výraz chrobák (srov. též slovenské chrobák a polské robak s týmž významem; na Valašsku mívá slovo chrobák vedle sebe i výrazy chrobač, chrobaňa s hromadným významem ‚hmyz‘). V jižní části tohoto území, zhruba uvnitř linie Židlochovice — Prostějov — Holešov — Val. Klobouky, žije výhradně paralelní podoba výrazu chrobák, a to škrobák. Machkův Etymologický slovník (s. 162) uvádí tuto podobu v souvislost se slovesem škrábat, škrabotat, podle charakteristického chřestivého zvuku tohoto hmyzu při pohybu krovek. Vedle toho uvádějí starší moravské nářeční slovníky podobu škrabák, škraboch. V Čechách se naproti tomu do[222]chovalo slovo chrobák jen zřídka, nejvíc ještě v okolí Prahy, v Železných horách a v Podkrkonoší. Jinak je znám jen ze spisovného označení pro brouka chrobáka (Geotrupes), kterému se však v nářečí říká zpravidla jinak, nejčastěji hovnivál (tak už u Klareta). Nedochovalo se však vůbec v širokém významu ‚brouk‘ staročeské chrúst (srov. v Klaretově Bohemáři verš 224: brucus — chrúst).

Zato máme v Čechách a na západní Moravě hned několik oblastí, kde se brouk označuje původním názvem pro pavouka; je tomu tak především všude tam, odkud jsme uváděli pro pavouka nová označení, jako pavučiňák, pabučár nebo kadlec. První taková oblast je ve středních Čechách, zejména v širším okolí Prahy, kde se přitom obě představy zkřížily i formálně, takže tu vznikla podoba brabouk, která může znamenat buď brouka, nebo někdy i pavouka. Ve významu ‚brouk‘ žije dále podoba brabouk i na Plzeňsku (kde je vedle toho normální označení pro pavouka pabouk). Nejvíce je však podoba brabouk//brabók ve významu ‚brouk‘ rozšířena na západní Moravě (kde se pavouk označuje slovem pabučinář nebo kadlec) a též dále k východu na Drahanské vysočině, zde i v podobě braboch (Bartoš tak zaznamenal bez bližší lokalizace i brabáka a brablouka).

Zprvu ovšem mohlo docházet k významovému posunu slova pavouk i bez tohoto formálního křížení se slovem brouk. Dosud tak pabouk a babók označuje brouka na archaickém jižním okraji české jazykové oblasti v okolí Českého Krumlova a na Znojemsku. Neměly-li však obě představy zcela splynout v jediném označení, musel tu všude pavouk dostat nějaký nový název (pabučár na Českokrumlovsku, pabučina nebo babučinář u Znojma).

Máme tu tedy obvykle vždy nějaké druhotné rozlišení, takže v rámci jediného nářečí se názvy pro pavouka a brouka zpravidla navzájem nezaměňují. Ve středních Čechách a na Plzeňsku je to řada pabouk, babouk, pavučiňák proti brouk, brabouk; v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě je to pabučár, babučinář proti pabouk, babók; na západní Moravě pabučinář, kadlec proti brabók, braboch.

Zbývá ještě tyto zajímavé vztahy mezi oběma slovy osvětlit historicky. Kdežto slovo pavouk je původu už praslovanského, slovo brouk se začalo šířit až ve staré češtině — pravděpodobně jako přejetí latinského bruchus, brucus; kromě češtiny žije i v lužické srbštině (srov. Machek, Etymologický slovník, s. 44). Není ovšem vyloučeno, že se tu zároveň uplatnil i domácí zvukomalebný základ bru-/brú-, známý ze sloves bručet, broukat — srov. vlastně všechny ostatní české názvy pro brouka, jako chrobák//škrobák a chroust, i paralelní tvoření v nářečním hanáckém brón ‚chroust‘. V jednom opise Klareta čteme i výraz brul: bruk//brul tu však znamená roháče (lat. cor[223]nola), zatímco za latinské brucus se tu klade chrúst (viz výše). Starší dvojice paúk × chrobák//chrúst byla tedy postupně zaměňována dvojicí pavouk × brouk, jejíž oba členy se mohly vzájemně ovlivňovat zvlášť pro svou hláskovou blízkost. Zkřížené názvy jako babouk, brabouk, broblouk nebo pabrouk jsou toho nesporným dokladem. — Výrazy typu brabouk se pak formálně přiblížily i starému výrazu škrobák, s nímž se mohly rovněž křížit, jak ukazuje uvedené Bartošovo brabák, škrabák a co do zakončení i podoba babák, zjištěná na jih od Brna.

Protože se u většiny těchto výrazů ustálil význam ‚brouk‘, zdálo by se, že se starý pavouk//pabouk stane časem zase jednoznačným. Tak tomu bylo bez dalších komplikací např. na Plzeňsku s rozlišením pabouk ‚pavouk‘ × brabouk ‚brouk‘. Většinou však stále přece jen zůstávala jistá možnost záměny, jak o tom dodnes svědčí např. situace na východ od Prahy, kde může výraz brabouk znamenat i pavouka. A právě proto vznikala v takových nářečích nová jednoznačnější označení pro pavouka, jako pavučiňák, pabučár, babučinář.

Z uvedeného přehledu výrazů pro označení brouka a pavouka v našich současných nářečích je snad dobře patrno, jak mnoho nám může při výkladu významových i formálních změn ve slovní zásobě pomoci jazykový zeměpis za předpokladu, že nevykládáme daná slova izolovaně, nýbrž ve dvojicích nebo i v početnějších skupinách, tak jak na sebe během vývoje vzájemně působila.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 4, s. 220-223

Předchozí Vladimír Mejstřík: Z 20. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého

Následující V. Kondrová: Zdravotní kulturnost