K šedesátce dr. Antonína Tejnora

Jaroslav Kuchař

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

27. dubna letošního roku se dožil šedesáti let jazykovědec bohemista, jehož práce je úzce spjata s těmi úkoly a povinnostmi, které má vědecké studium jazyka v souvislosti s jazykovou komunikací ve společnosti; jde zejména o otázky jazykové kultury a jazykové výchovy. Byl k tomuto poslání vlastně předurčen celým během svého života, zejména dlouholetým působením pedagogickým a úzkým stykem s odbornou vyjadřovací sférou. Už za války začal působit jako učitel češtiny na odborné učňovské škole, později — krátce — na střední škole pro pracující při ČKD Praha a při zaměstnání vystudoval dvě pražské vysoké školy, filozofickou fakultu UK a Vysokou školu pedagogickou.

Teprve v r. 1961 přichází A. Tejnor jako vyzrálý pracovník ze školy do prostředí badatelského, do Ústavu pro jazyk český ČSAV; vzhledem k jeho zkušenostem je mu zde svěřeno vedení obecného terminologického archívu. K tomu se však záhy připojují úkoly, při nichž je výzkum jazyka bezprostředně spojen s praktickým řešením jazykových problémů: upravuje názvoslovné normy a terminologické slovníky, je ve styku s oborovými názvoslovnými komisemi jako jazykový konzultant a vůbec všestranně pečuje o odborné, zvláště vědecké a technické názvosloví mnoha oborů, včetně např. zkoumání technických možností jeho důslednějšího evidování (pomocí děrných štítků).

Péče o terminologii je jednou z významných položek odborné činnosti jubilantovy. Je dobře informován o stavu této nauky z několika konferencí, o nichž také pravidelně v časopisech referuje, ale také ze zásadních publikací českých, slovenských, sovětských, polských, německých i francouzských, které v odborném tisku recenzuje. Proto i jeho vlastní řešení terminologických otázek, ať jde o drobnější studie o jednotlivých výrazech (často publikované i v časopisech nelingvistických), anebo o studie souhrnnější a obecnější, vyniká metodickou čistotou a všestranností pohledu. Tato činnost vyúsťuje v několika směrech. Je to především monumentální čtrnáctijazyčný konfrontační Slovník slovanské lingvistické terminologie ve dvou dílech (1977, 1979; recenze viz SaS 40, 1979, s. 79—80 a 315—321, NŘ 63, 1980, s. 204—206), na jehož důkladném zpracování má A. Tejnor jako tajemník mezinárodní redakční rady Slovníku podstatný podíl. (Ve výtahu zpracoval jubilant nejdůležitější českou lingvistickou terminologii — i se stručnými výklady — v publikaci Co je co, sv. 3., 1978; to má být jakýsi podklad pro rozsáhlejší výkladový slovník jazykovědné terminologie.)

Jiným závažným výtěžkem bohatých zkušeností Tejnorových z uspořádávání českého odborného názvosloví je popularizační příručka O české terminologii, která vyjde v nakladatelství Academia a pro niž vypracoval jubilant jako jeden ze tří autorů statě stěžejní. Z řady dalších dílčích výtěžků Tejno[101]rova úsilí v tomto směru zasluhuje pozornost též stať o přejatých slovech v odborném názvosloví v práci Cizí a přejatá slova v češtině, články o obecných otázkách péče o terminologii publikované ve sbornících Vysoké školy zemědělské (1975, s. 154—156, 1976, s. 168—175) a zejm. pojednání nazvané Normalizace terminologie jako součást péče o kulturu spisovného jazyka (SaS 29, 1968, s. 303—312), zvláště pro výstižný souhrnný pohled na tento úsek jazykovědné bohemistiky.

Mezi dalšími okruhy jazykové kultury, jimiž A. Tejnor (spolu s A. Stichem, J. Machačem a Z. Hruškovou) věnoval pozornost, jsou nejen u nás, ale i v evropském měřítku nejvíce hodnoceny sociolingvistické průzkumy k jazykové kultuře, zejména zjišťování postojů veřejnosti k otázkám pravopisu a k užívání cizích slov (NŘ 52, 1969, s. 265—285, NŘ 55, 1972, s. 185—202). O tom, že tyto práce mají jak z hlediska tematického, tak i metodologického hodnotu průkopnickou, svědčí nejen časté referování o nich v zahraničních pracích, ale i přímé přetištění výsledků a metod těchto prací ve zkrácené verzi v NDR a v PLR.

Časté jsou také Tejnorovy lexikologické studie o některých složkách a vrstvách slovní zásoby, např. o složce odborné a poloodborné (publikováno ve slovenském sborníku Slovo a slovník, Bratislava 1973, s. 249n.), o anglicismech v češtině (ve sborníku Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti; před tím již v NŘ 59, 1976, s. 90—93) apod. V souvislosti s terminologií jsou i jeho statě pojednávající o pravopise některých názvů geologických a zejména o psaní přejatých slov v české chemické terminologii (v Čs. časopise terminologickém 1961 a 1964). Tejnor kriticky sleduje jazyk a styl novin, zejm. také jejich kulturních rubrik, a často beseduje v redakcích našich ústředních deníků. Není mu cizí ani oblast jazykových rozborů české beletrie a jazykové stránky filmu, zejména překladů filmových titulků, o nichž referuje i na veřejných fórech. Také jako člen redakčního kruhu časopisu Česky jazyk a literatura (od. r. 1960), později pak též redakční rady Naší řeči (od. r. 1966) a v letech 1974—1982 i jako její výkonný redaktor podílí se na rozvíjení obecné koncepce současné jazykové kultury z hlediska teoretického i na její praktické realizaci.

Jedna oblast jazykové kultury je však A. Tejnorovi zvlášť blízká. Ještě dávno před tím, než se objevily dnes tak populární teoretické i praktické práce o řečnickém umění, o rétorice, publikuje v r. 1966 jubilant poprvé své pojetí kultury mluvených projevů v knize nazvané Gramatika pro řečníky (jde o stať s názvem Umění řečnit). Tato práce neustále doplňovaná a přepracovávaná vychází pak samostatně v několika dalších vydáních účelových tisků určených mimo jiné i pro členy sborů pro občanské záležitosti. Právě výchově tohoto typu řečníků věnuje A. Tejnor největší pozornost při různých přednáškových kursech, školeních a seminářích, mj. i v rámci Socialistické akademie. Je nutno k tomu podotknout, že i jubilant sám je řečníkem velmi působivým, a je i proto pravidelně zván na takové kulturně politické akce, [102]jakou je každoročně pořádaná Šrámkova Sobotka (v r. 1983 bude probíhat už XXVI. ročník).

Jubilant nezapomíná ani na jazykovou výchovu v prostředí, z něhož vyšel, na výuku češtiny na učňovských školách a odborných učilištích. Už v roce 1964 se podílí jako jeden z trojice autorů (spolu s E. Čechem a A. Stichem) na zpracování moderní učebnice češtiny pro tento typ škol a uvedenou příručku v dalších vydáních neustále zlepšuje. Není proto divu, že byl v době nedávné povolán, aby jako hlavní koordinátor sladil učivo a někdy různorodé texty učebnic do tzv. integrované učebnice pro všechny typy středních škol. Že takový úkol předpokládá nejen důkladný vhled do současného stavu výuky, ale i do teoretického poznání jazyka, není třeba zdůrazňovat. Kromě toho je A. Tejnor spjat se školou i mnoha pouty jinými; v neposlední řadě je jím i jeho aktivní účast na závěrečných kolech Olympiády češtiny.

Připočteme-li k tomu všemu i dlouholetou činnost odborářskou, za níž byl několikrát vyznamenán, myslíme, že život A. Tejnora byl vyplněn plodnou a užitečnou prací a že je možné s hrdostí se za ním ohlédnout.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 2, s. 100-102

Předchozí Marie Racková: František Cuřín sedmdesátiletý

Následující Jan Petr: Životní jubileum K. K. Trofimoviče