Časopis Naše řeč
en cz

František Cuřín sedmdesátiletý

Marie Racková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 30. ledna 1983 se dožil sedmdesáti let zakladatel české historické dialektologie, přední badatel v onomastice, vysokoškolský učitel a organizátor odborného života, výrazná osobnost naší jazykovědy a člověk vzácného charakteru, prof. PhDr. František Cuřín, DrSc.

Narodil se v jižních Čechách, ve Smolči u Bechyně. Důvěrná znalost rodného nářečí a poučení i podněty, kterými na tehdejšího studenta táborského gymnázia zapůsobil profesor Josef Straka, Gebauerův žák a badatel o jazyce Štítného a Komenského, velmi záhy předurčily jako oblast Cuřínova celoživotního zájmu historickou jazykovědu a dialektologii. Už za gymnaziálních let, při získávání prvních badatelských zkušeností v táborském archívu, kde zkoumá jména obyvatel starého Tábora, se mu počínají obě vědní odvětví prolínat a přistupuje k nim další, onomastika.

Na pražské filozofické fakultě studuje v letech 1932—1937. Za bezpečné slavistické vzdělání, kterého se mu dostalo, vděčí vynikajícím učitelům, zvláště O. Hujerovi, M. Weingartovi a E. Smetánkovi. Nejdůležitější bylo ovšem Cuřínovo setkání s V. Šmilauerem, mezi jehož první posluchače patřil. Šmilauer zahájil své pražské působení cyklem přednášek věnovaných onomastice, a Cuřína tedy přivedl do jeho posluchárny vyhraněný odborný zájem. Natrvalo však učitele a žáka sblížila příbuznost vědeckého i lidského založení. Na poli onomastiky spolupracují dodnes a jistě není náhodou, že byl Šmilauer recenzentem téměř všech Cuřínových knižně vydaných prací a řady sborníkových statí. Před deseti lety se v Naší řeči dostalo jubilantovu dílu nevšedního ocenění právě z pera jeho někdejšího učitele.

Absolventu fakulty, který už měl za sebou publikační křest (O přechylovací příponě -ova/-ová, NŘ 20, 1936, 106—111),[1] bylo nabídnuto, aby vstoupil do tehdejší Kanceláře slovníku jazyka českého. Cuřín dává přednost dráze středoškolského učitele, patrně i po příkladu J. Straky, uznávaného odborníka [97]a člena České akademie věd a umění, a nastupuje nakrátko službu v Praze a ve Frýdku-Místku. Jeho trvalejšími působišti se potom stávají gymnázia ve východních a severovýchodních Čechách — ve Vysokém Mýtě, v Kostelci n. Orlicí a Hradci Králové. Z Vrchlabí, kde učí až do r. 1954, odchází na pedagogickou fakultu. Léta středoškolského působení nepovažuje za promarněná, s uznáním vzpomíná na vysokou úroveň pedagogických sborů většiny škol, které poznal (např. na vysokomýtském gymnáziu se setkal s význačným klasickým filologem a překladatelem O. Vaňorným, školu řídil další klasický filolog, překladatel Lucretia, A. Kolář).

Cuřínova odborná činnost se v těchto letech dále rozšiřuje. Spolu s tematikou, která je mu nejvlastnější, totiž historická dialektologie a historická i současná onomastika, se jeho tehdejší publikované studie věnují otázkám kultury jazyka, seznamují se současným stavem severovýchodočeských nářečí, popř. hodnotí starší zprávy o jejich vývoji. Cuřín se zabývá i jazykem autorů, kteří ze severovýchodního regionu pocházeli nebo jej v literárním díle zobrazovali. Jeho zájem poutá především dílo Klicperovo, k jehož rozboru a srovnání s jazykem Máchovým se později vrací, nikoli ovšem z hlediska regionalistického, ale s cílem objasnit vývoj spisovného jazyka dvacátých a třicátých let 19. století. Touto statí a pozdější prací o jazyce obrozenského dramatu přispívá Cuřín významně k poznání dějin spisovné češtiny v době národního obrození. Neuzavírá se podnětům prostředí, ve kterém žije, ale těžiště jeho badatelských plánů zůstává nezměněno. Pokračuje ve shromažďování archívního materiálu, a aby mohl uskutečnit své záměry v plném rozsahu, započíná bez ohledu na organizační nesnáze a odzbrojující rozsah úkolu excerpovat tereziánský katastr.

Uznávaná hodnota Cuřínovy odborné práce a učitelské úspěchy ho přivádějí do několika autorských kolektivů řady učebnic češtiny, kterých bylo po přijetí zákona o jednotné škole nezbytně třeba. V souvislosti s tím počíná i jeho spolupráce s časopisem Český jazyk a literatura, do kterého vstupuje problematikou výuky slohu a metodickými pokyny k učebnicím, na jejichž tvorbě se podílel. Dále přispívá nejen články o vyučování češtině, ale i zasvěcenými recenzemi významných bohemistických prací.

Učitelské působení ve Vrchlabí nicméně znesnadňuje plnění úkolů, které před Cuřínem vyvstávají, a tak je počátkem padesátých let jeho odchod do Prahy otázkou velmi aktuální.

Od příchodu na pedagogickou fakultu v Praze rozvíjí Cuřín všechny okruhy své práce s podivuhodnou energií. Roste jeho publikační činnost, vrcholí badatelské úsilí archívní a nový rozměr dostává málo efektní a někdy ani nedoceňovaná, ale o to záslužnější práce učitelská a konzultační. Cuřín je inspirátorem a spoluúčastníkem bohemistické aktivity tehdejšího Ústavu pro další vzdělávání učitelů, nelituje času ani námahy spojené s nesčetnými přednáškami, semináři a školeními pro učitele češtiny i pro pracovníky mladých pedagogických institutů. Léta prožitá mimo centra vědecké práce vtiskla [98]totiž jeho dalšímu dílu stálý rys: zřetel k potřebám výuky češtině na všech typech škol, pocit osobního podílu odpovědnosti za zvýšení její úrovně a neutuchající pozornost a podporu hodnotné práci mimopražských středisek.

Téměř současně vycházejí v r. 1964 dvě rozdílné, a přesto charakteristické Cuřínovy publikace. První, učebnici Vývoj jazyka a dialektologie, zpracoval pětičlenný kolektiv vedený Cuřínem, jehož dílem je asi třetina textu (staročeské hláskosloví a část tvarosloví a přehled vývoje spisovného jazyka). Při rozporu mezi požadovanou šíří obsahu a omezenou možností rozsahu (200 stran) bylo k zhuštění textu třeba nejen dokonaleného přehledu o zpracovávaných disciplínách a stavu bádání v nich, ale také nezbytné dávky vědecké odříkavosti (pro nutnost vyvolit z mnohého nemnohé) a neomylné zkušenosti učitelské i erudice metodické, aby vznikla pomůcka skutečně účinná. Při značném Cuřínově podílu na celku je především jeho zásluhou, že tato učebnice v dosavadních čtyřech vydáních spolehlivě pomáhá generacím adeptů bohemistiky se zdarem pronikat do základů historického poznání jazyka. A po zásluze tedy zůstává jeho jméno v povědomí široké učitelské veřejnosti se zkoumáním vývoje jazyka nerozlučně spojeno. Podobného charakteru je i pozdější příručka Vývojové tendence v současné spisovné češtině (Praha 1969; v dalším přepracování spolu s J. NovotnýmVývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka), v níž Cuřín podtrhuje historickou podmíněnost současného dění ve spisovném jazyce, a Regionální prvky ve vyučování českému jazyku (Praha 1973), které jsou vlastně výzvou k tvůrčí motivační práci učitelově.

Na rozdíl od tohoto typu je monografie Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích (Rozpravy ČSAV, Praha 1964) výrazem autorovy potřeby a schopnosti rozšířit hranice oboru. Nese všechny znaky zralého vědeckého díla. Opírá se o bohatý materiál získaný rozsáhlým průzkumem archívních pramenů, z nichž nelze nepřipomenout katastry tereziánský a josefský, a všech významných edic pramenů od nejstarších období až po 18. stol. O jasné koncepci svědčí už volba nosného tématu. Patronymická přípona -ovic, závažnější z konkurující dvojice -ovic/-ů(v), je zajímavá z hlediska slavistického a má významné místo rovněž ve vývoji české středověké antroponymie. Její výskyt ve významu prostředku pro tvoření kolektivního označení rodiny má kromě složitého vývoje dodnes platnost jednoho z nejvýznamnějších diferenčních znaků nářečí ve vlastních Čechách (nikoli na celém jazykovém území). K přesvědčivému a úplnému výkladu je nezbytně třeba kromě analýzy a jazykovězeměpisného zpracování rozsáhlého materiálu historického, které Cuřín do své práce zahrnul, i porovnání se stavem soudobého nářečního rozrůznění. Jestliže Cuřín měl kromě svého materiálu k dispozici také výsledky synchronních jazykovězeměpisných prací, měl i příležitost prověřit dosavadní hypotézy o vývojové dynamice sledovaného jevu ve všech jeho variantách a dospět k výkladu konečnému. Závěry jednotlivých kapitol i celkové shrnutí jsou věcné a střízlivé a neopomíjejí naznačit směr [99]dalšímu bádání: poukazují na potřebu pokračovat v dílčích výzkumech a zdůrazňují nezbytnost spojovat vždy pohled diachronní a synchronní.

Studie byla jednoznačně oceněna jako významné novum v naší jazykovědné literatuře. V krátkých lhůtách pak následovaly další dvě Cuřínovy knihy Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech (Praha 1967) a Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen (Praha 1970), které byly přijaty jako spolehlivý základ disciplíny u nás zatím soustavněji nerozvíjené, i když obecně považované za velmi potřebnou. Historická dialektologie se může napříště opírat o vypracované metody i obecné zásady zkoumání a nadto o spolehlivý výklad jevů, které představují vývojové osy v diferenciačním procesu vlastního českého jazykového území (z hláskosloví bilabiální výslovnost w, palatalizace a depalatalizace souhlásek, diftongizace í/ý > ej, slabičnost r, l, proteze atd., z tvarosloví unifikační tendence plurálových tvarů jmenné deklinace, vývoj tvarů dobré/dobrej v genitivu a dativu-lokálu č. j. ženského sklonění složeného aj., z tvoření slov např. přípona -sko/-ště, diferenciace podob dolní/dolení/dolejší aj.). Dále může historická dialektologie využít originálních výkladů vzniku řady toponym nebo jejich nářečních hláskových podob. Nepominutelné je i shrnutí výsledků Cuřínovy práce. Autor potvrzuje tezi pozdního nářečního rozrůznění Čech (období 14.—16. století je nejvýznamnější, ale proces pokračuje dál), a staví se tedy skepticky k vlivu někdejších kmenových hranic na současné izoglosy; zjišťuje vytváření dvou velkých celků, jihozápadního a severovýchodního (a středočeského přechodu mezi nimi), ale důrazně poukazuje na složitost a podstatnou odlišnost starších fází vývoje jednotlivých jevů od stavu dnešního nebo doloženého v 19. století.

Uznání, kterého se dostalo dosavadním stěžejním Cuřínovým publikacím i v měřítku mezinárodním, směr jeho dráhy nevychýlilo. Pokračuje ve své učitelské činnosti — v posledních letech ku prospěchu budoucích učitelů v rodných jižních Čechách, na budějovické pedagogické fakultě; dále studuje a publikuje, krok za krokem objasňuje nová témata ze svého těžiskového oboru (často přispívá do Zpráv Místopisné komise), zpracovává další kapitoly z vývoje spisovné češtiny od doby obrození, naléhavě se vyslovuje k otázce účinnosti jazykové výchovy ve škole. Spoluvytváří pracovní klima bohemistiky. Vkládá do něho pronikavost, střízlivost a nepředpojatost svého úsudku, a tedy zdrženlivost k teoriím, které se neopírají o pevnou půdu přesných zjištění. Má vzácnou schopnost zprostředkovat jasným a přesvědčivým výkladem vhled do souvislostí minulého s přítomným a budoucím. Požadavek rozvoje vědy a jejího využití v praxi není pro něj tezí, ale samozřejmým životním programem. Vytkl si velké cíle a důsledně jde za jejich naplněním každou částí svého bohatého díla.

Do dalších let přejeme jubilantovi pevné zdraví a uspokojení z nových tvůrčích úspěchů.


[1] Za doplnění Cuřínovy bibliografie děkuji dr. Z. Tylovi, který mi dovolil využít rukopisu chystané bibliografické příručky české jazykovědy.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 2, s. 96-99

Předchozí Jiřina Hůrková: Milan Romportl (1921—1982)

Následující Jaroslav Kuchař: K šedesátce dr. Antonína Tejnora

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1