Slovník slovanské lingvistické terminologie
Ivan Lutterer
[Posudky a zprávy]
-
Největší hodnotou v terminologii každého vědního oboru je její systémovost a jednoznačnost. Platí to o dílčích terminologických soustavách jednotlivých jazyků, ale i o soustavách odborného názvosloví celých jazykových skupin, např. komplexu jazyků slovanských. Význam jednotné terminologie, o kterou současná věda v širokém mezinárodním měřítku energicky usiluje, spočívá v tom, že zpřístupňuje výsledky bádání co největšímu okruhu čtenářů a že umožňuje vědcům z různých zemí najít společný jazyk a lépe se dorozumět.
I když se systematika a pojmosloví jednotlivých naukových oborů neustále vyvíjejí a zdokonalují, plány na zpracování slovníků, v nichž by se vývojový proces v terminologii zachycoval k určitému stabilizovanému stadiu, nabývají stále reálnější podoby. Mezi lingvistickými disciplínami se o takový slovník pokusila jako první slovanská onomastika.[1]
Dílem, které obsáhlo slovanskou lingvistickou terminologii jako celek, je slovník vydaný nakladatelstvím Academia.[2] Jeho první svazek předkládá terminologický standard užívaný v základních pracích jazykovědných, a to jak termíny obecně lingvistické povahy, tak i termíny pro pojmy a jevy specifické jen pro slovanské jazyky. Zcela výjimečně jsou zařazeny některé speciální pojmy-termíny příznačné jen pro určitý národní jazyk, termíny individuální se neuvádějí vůbec. SSLT obsahuje dohromady 2266 heslových termínů-pojmů, jež jsou uspořádány do devíti kapitol: 1. obecně lingvistické, 2.—7. dílčí (od fonetických až po syntaktické), 8. stylistické, 9. přídavek termínů nových lingvistických směrů, metod a škol (z nich se možná leccos ukáže časem jako efemérní). Vnitřní uspořádání a rozčlenění termínů v jednotlivých kapitolách dává vyniknout vztahům jejich systémové nadřazenosti a podřazenosti, popř. systémové souřadnosti (tyto vztahy ozřejmuje i číselné označení indexem u každého termínu).
[205]Základem systémového uspořádání SSLT se stalo zpracování lingvistické terminologie ve dvou východiskových jazycích, češtině a slovenštině.[3] K českým a slovenským termínům jsou pak připojeny ekvivalenty v ostatních jedenácti slovanských jazycích a ve třech jazycích neslovanských — angličtině, francouzštině a němčině. Je přirozené, že úkol tak náročný a složitý by nebylo možné úspěšně vyřešit bez spolupráce s desítkami odborníků v různých zemích: v trojjazyčném Úvodu (I. díl, s. V-XXXVIII) se uvádějí jména 55 zahraničních spolupracovníků nejzasloužilejších (mezi nimi se zvlášť oceňuje iniciátorská role L. Andrejčina, po jehož úmrtí se podílela na práci 2. dílu na bulharském soupisu termínů E. Georgijevová). Hlavní kolektiv zpracovatelů, v jehož čele stál Alois Jedlička jako vědecký redaktor, tvořili čeští a slovenští členové národní terminologické komise.
Pokud jde o poměr termínů domácího původu (užívaných především v školské praxi) a termínů internacionálních (převládajících v terminologii vědecké), je nesporně v jednotlivých slovanských jazycích různý. Vynikne to jistě teprve při detailnějším porovnávání, k němuž poskytuje materiál zachycený ve slovníku velké možnosti. I běžný pohled nás však přesvědčí např. o značném podílu domácí terminologie (někdy ve formě variantních termínů) v souboru termínů slovinských, ale i převažujícím zastoupení termínů domácího původu v základní gramatické (zvláště morfologické) terminologii ruské a polské (srov. např. termíny pro slovní druhy nebo pády). Pokud jde o zpracování české a slovenské terminologie z hlediska vztahu domácích a přejatých termínů, upozorňuje se v úvodu k 1. dílu na to, že se v tomto zpracování neobráží (např. i v pořadí, v němž jsou terminologické dublety uváděny) skutečný stav, nýbrž že se z důvodů lexikografického zpracování (čeština a slovenština mají v konfrontačním slovníku postavení východiskových jazyků) preferují jak v zastoupení, tak v pořadí termíny přejaté, bez zřetele k jejich skutečné frekvenci (např. moce, přechylování; numerále, číslovka), výjimky jsou nepočetné (např. doplněk, verbální atribut).
V souhlase s hlavní funkcí slovníku, tj. napomáhat stabilizaci terminologie a podněcovat dotváření terminologie v jednotlivých slovanských jazycích, zvláště také těch, v nichž se terminologie teprve vytváří, nepodávají se — až na řídké výjimky — výklady termínů.[4] Základní pojetí a význam termínu vyplývá alespoň částečně z postavení, které zaujímá v celkové soustavě; je tedy zřejmý ze systémového zpracování termínů v 1. dílu. I když si SSLT neklade bezprostřední cíle normalizační, chce vytvářet [206]předpoklady pro možnou výraznější koordinaci, jak je to patrno zvláště v terminologii nových lingvistických směrů, utvářející se nezřídka živelně pod vlivem terminologie anglické, popř. ruské. Věříme, že SSLT pomůže postupně překonat svévolnou terminologickou „tvořivost“ některých lingvistů, kteří v odlišném vyjadřování někdy vidí hlavní znak autorské individuality. V této souvislosti nelze zamlčet, že dosaženou již jednotnost v pojetí některých termínů SSLT v několika málo případech nechtěně porušuje, např. u termínů onomastických, precizovaných v citované již terminologické příručce (viz pozn. 1): nomina loci nejsou totéž co místní jména — s. 314; toponymum není v češtině synonymní s termínem geografické (zeměpisné) jméno, neboť zahrnuje vlastní jména neživých objektů nejenom na Zemi (tzv. geonyma), ale i na jiných planetách (tzv. kosmonyma) — s. 238; německý termín Anthroponymie (tj. soubor antroponym na jistém území, v jistém jazyce, v jistém období atd.) není ekvivalentem českého termínu antroponomastika (tj. nauka o vlastních jménech osobních) — s. 58. Uvedené menší nepřesnosti v dílčí oblasti nikterak nesnižují hodnotu celého díla. Rádi dosvědčujeme, že jde o práci spolehlivou, plně zdařilou jak v části teoretické, tak i materiálové. Zvláště zaslouží vyzvednout pronikavost, s níž autoři systematizují termíny a určují hierarchii jejich systémových vztahů.
K praktické manipulaci s tak rozsáhlým terminologickým souborem v čtrnácti, resp. patnácti[5] mutacích slouží druhý díl SSLT: podle číselného indexu připojeného ke každému termínu může se uživatel snadno a rychle orientovat v prvním dílu, kde je termín zasazen do soustavy. Tím je též usnadněna četba i překlad cizojazyčných lingvistických textů.
Účinky tohoto úctyhodného díla se zřejmě neprojeví ihned. Zato však budou blahodárnější a trvalejší. Nepochybujeme, že SSLT bude spolehlivě sloužit několika generacím slavistů na celém světě.
[1] Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, roč. XIV, č. 1, s. 280.
[2] Slovník slovanské lingvistické terminologie (dále jen SSLT), I. díl, Praha 1977, s. XXXVIII + 553; II. díl, Praha 1979, s. XIII + 485.
[3] Návrh hesláře vypracovala Československá terminologická komise lingvistická na podkladě elaborátu Základná jazykovedná terminológia, Bratislava 1952. Projednala jej Mezinárodní terminologická komise lingvistická při Mezinárodním komitétu slavistů, vyjádřili se k němu i účastníci mezinárodní ankety.
[4] SSLT vychází ze správného předpokladu, že vhodně vybraný příklad napomůže k objasnění pojmu-termínu lépe než lakonická definice.
[5] V 2. dílu Slovníku jsou v samostatných soupisech zpracovány soubory termínů představujících variantu srbskou a chorvatskou.
Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 4, s. 204-206
Předchozí Pavel Jančák: Pozdrav českému dialektologu Jaroslavu Voráčovi
Následující Ludmila Zimová, Miloslav Sedláček: Konference o vztazích spisovné češtiny k nespisovným útvarům národního jazyka
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1