Časopis Naše řeč
en cz

Nová populární knížka o polštině a obecné jazykovědě

Alena Polívková, Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Rychlý rozvoj vědy a uplatňování stále složitějšího poznávacího aparátu s sebou bohužel přináší i jednu stránku zápornou. Ztrácí se totiž vzájemné porozumění nejen mezi odborníky různých specializací téže vědy, ale tím více i mezi vědou na straně jedné a širokou veřejností na straně druhé. Tento vývoj je ve své podstatě pochopitelně nutný — období encyklopedistů je už několik století za námi —, není ale vždy tak docela žádoucí, zvláště jde-li o otázky, jejichž řešení má široký společenský dosah. Není sporu o tom, že k těmto otázkám tradičně náleží vše, co souvisí s mateřským jazykem, s jazykovědou vůbec a v širším slova smyslu i s jazykovým dorozumíváním. Je proto prvořadým úkolem jazykovědců, aby se cílevědomou popularizační činností snažili překlenout vzdálenost mezi náročnými výklady svých nejnovějších poznatků (na jejichž jisté výlučnosti se v neposlední řadě podílí i náročnost terminologická) a širokým okruhem lidí se zájmem o jazyk. Nároky na tuto popularizační činnost se přitom ustavičně zvyšují, protože mezi lidmi, jimž bývá určena, je pořád více těch, jejichž odborná činnost se o vědecké i praktické poznání jazyka a jazykového dorozumívání opírá, nebo těch, kteří chtějí znovu nalézt širší perspektivy svého vlastního oboru. Zdá se, že takováto popularizace určená (též) odborníkům se stává jedním z rychle se šířících žánrů vědecké literatury — úvodů do studia určitého oboru.[1]

Jednou ze zemí, kde přední jazykovědci dobře umějí rozdělit svůj čas mezi plánovanou činnost badatelskou a osobité, aktuální působení popularizační (a pro publikaci svých výsledků nacházejí i příznivé podmínky ediční), je Polsko.[2] Ačkoli v polské jazykovědě jsou sociolingvistické tradice ještě velmi mladé, vychází tu na toto téma v poměrně krátkém období již druhá [160]souhrnná informativní knížka.[3] Nese název Spoleczne uwarunkowania współczesnej połsczyzny (Skize socjolingwistyczne) a jejím autorem je přední polský jazykovědec Władysław Lubaś (vychází v Krakově 1979, 240 s.). Autorovi se podařilo v živém a ukázkami bohatě ilustrovaném výkladu shrnout podstatu vědeckého ovlivňování a regulace nejrůznějších variant současné polštiny, především ovšem její podoby spisovné. Těžištěm knihy je tedy téma, kterým slovanská jazykověda přinesla sociolingvistickému bádání největší, dosud nedoceněný přínos jak v teorii, tak i v praktické jazykové politice. Ve dvou rozsáhlejších oddílech (I. Jazyk, jazykověda a jazyková politika; II. Společenská diferenciace současné polštiny), rozčleněných na řadu drobných kapitolek, tu autor rozebírá podstatu vlivu společenských změn na jazyk i na jeho funkce a vysvětluje smysl a povahu institucionálních zásahů do jazykového vývoje. Protože mu jde především o ucelenost a srozumitelnost výkladu, zabývá se podrobně výchozími termíny jazykové politiky, jako je jazyková norma, varianta, funkce, zjišťuje váhu a prestiž jazykovědy v moderní vyspělé společnosti, zkoumá úlohu školy v rozvíjení návyků kultivované komunikace.

Jazykovou politiku chápe Lubaš jako soubor rozhodnutí a opatření, jimiž společnost zasahuje prostřednictvím zvláštních institucí (akademických pracovišť, pověřených vydavatelství, univerzitních kateder atp.) do vývoje a fungování spisovných jazyků.[4] Zároveň upozorňuje i na to, že jazyková politika musí být chápána šířeji, tj. nejenom jako řešení jazykových otázek v mnohanárodních nebo mnohanárodnostních společenstvích, ale také a hlavně jako plánované, soustavné a cílevědomé ovlivňování spisovného jazyka a komunikační aktivity jeho uživatelů. Starší cíle jazykové politiky v polských podmínkách se zakládaly na obraně národního jazyka před cizími vlivy (latiny, francouzštiny, částečně i češtiny a ruštiny). Současné cíle polské jazykové politiky spočívají ve snaze zlepšit celkovou úroveň společenského dorozumívání, a to pomocí moderních metod jazykovědných i sociologických. Jazyková politika se tak musí opírat o dobrou znalost jazykového systému i všech okolností podmiňujících sdělování.

Za jednoho z nejdůležitějších činitelů, který ovlivňuje vyjadřovací úroveň každého jednotlivce, považuje Lubaś školu. Hlavním úkolem dnešní školy, a to hlavně, nikoli však výhradně, předmětu mateřský jazyk, je rozvíjet schopnosti žáků komunikovat přiměřeně k tématu i k situaci. Tomuto úkolu se musí podřizovat výuka slohu, gramatice, výslovnosti i pravopisu.

Lubaśův výklad si též všímá významného podílu hromadných sdělovacích prostředků na zvyšování jazykové kultury dnešní polské společnosti. Zvlášt[161]ní pozornost přitom věnuje jazyku novin. Zejména kritizuje to, co nazývá „elitářským jazykem“, tj. vyjadřování zbytečně komplikované a přitom výrazově chudé, nevhodně vnášející do publicistiky jazykové prostředky textů administrativních nebo úzce odborných. Největší zlo spatřuje v nedostatečném ohledu autora novinového sdělení vůči adresátovi.

Lubaśova knížka jako celek vhodně spojuje zajímavý materiál ze všech oblastí společenské komunikace (odlišených podle funkčních stylů i podle hlediska „město — venkov“) se zajímavými poznatky moderní jazykovědy a sociologie sdělování. Koncepce autorova výkladu je přesvědčivou ilustrací jeho základní teze, že uvědomělá péče o jazyk je bezprostředním výrazem aktivního patriotismu každého člena vyspělé socialistické společnosti.


[1] O rostoucích požadavcích na literaturu tohoto druhu svědčí i skutečnost, že dokonce i tam, kde je domácí popularizační literatura velmi bohatá, např. v SSSR, nepřestávají přibývat významné překlady základních prací zahraničních. Připomeňme tu alespoň úlohu, jakou mezi sovětskými i našimi jazykovědci sehrál Gleasonův dostupný úvod do studia matematické lingvistiky a teorie komunikace v ruském překladu z r. 1959. V současné době může obdobnou mezeru zaplnit i ruský překlad anglické Bellovy knížky o sociolingvistice (R. T. Bell, Sociolingvistika (Celi, metody i problemy), Moskva 1980, 317 s.) a německých Friedrichových Dějin písma (F. Friedrich, Istorija pis’ma, Moskva 1979, 463 s.) atp. O důležitosti podobných knih pro mladou a začínající generaci zájemců o jazykovědu se zmiňuje i autor úvahy Nad knihou Jána Horeckého Základy jazykovedy v NŘ 63, 1980, s. 88n.

[2] Srov. např. též rec. A. Polívkové na knihu W. Cienkowského Język dla wszystkich (NŘ 63, 1980, s. 152n.).

[3] Autoři té první (A. Piotrowski, L. Zabrocki, M. Ziółkowski, Socjologia języka, Varšava 1978) uvádějí kritický přehled základních směrů v současné sociolingvistice, hlavně západní.

[4] Srov. u nás J. Kuchař, Regulační aspekt jazykové kultury, Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 95.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 3, s. 159-161

Předchozí Čestmír Amort: Studie o slavistických zájmech klasiků marxismu

Následující Adolf Kamiš: Citovat × citýrovat, pauzovat × pauzírovat

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1