Časopis Naše řeč
en cz

Nad knihou Jána Horeckého Základy jazykovedy

Šs (= Otakar Šoltys)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Všichni nelibě neseme, že rozdíl mezi střední a vysokou školou je stále větší, že přechod studentů ze střední školy na vysokou a jejich adaptace na vysoké škole je čím dál tím obtížnější. Čím je to dáno? Jistě tím, že vysoké školy jsou i vědeckými pracovišti, že do jisté míry reprezentují vědeckou úroveň přednášeného oboru. Mohli bychom tedy podstatu rozdílu mezi střední a vysokou školou v tomto okamžiku vidět právě v rozporu mezi úrovní vědeckého oboru a tím, jak je tento obor na střední škole předváděn.

[89]Zamysleme se nad tím, jaké jsou v současné době možnosti sblížení střední a vysoké školy, pokud jde o bohemistiku a obecnou jazykovědu. Ústřední úlohu na střední škole hraje v tomto procesu sblížení středoškolský profesor. Na jeho aktivitu lze však pro známé objektivní potíže spoléhat poměrně málo. Je tedy spíše nutné orientovat se na aktivitu žáka.[1]

Stane se tedy, že žák získá zájem o současnou jazykovědu. Kde a jak se o ní může poučit? Máme sice jazykovědné časopisy, avšak je středoškolák schopný z roztříštěných informací složit obraz celé problematiky současné jazykovědy? Domníváme se, že není. Konečně to naznačují i tato slova, která V. Mathesius napsal v úvodu k Češtině a obecnému jazykozpytu[2] a která svědčí o upřímnosti a velikosti tohoto předního českého jazykovědce: „Ze vzdálenosti let vidím, v jaké nevýhodě jsem byl při prvních krůčcích v jazykozpytu proti kamarádu přírodovědci, který již na vyšším gymnáziu čítal pravidelně ‚Vesmír‘ a poučoval se ze stěžejních děl českých geologů a zoologů. Mne tenkrát nikdo neupozornil ani na ‚Listy filologické‘, ani na Gebauerovu ‚Historickou mluvnici‘, a kdyby mne byl na ně někdo upozornil, nebyl bych v nich našel to, co jsem potřeboval.“ A Mathesius pokračuje: „Přál bych si, aby v mých statích našli mladí zájemci o metodiku a problematiku jazykozpytu v plné míře oporu, kterou jsem já sám před více než čtyřiceti lety marně hledal.“ Musíme bohužel konstatovat, že Čeština a obecný jazykozpyt, ze které jsme citovali úvod, je nyní více než vzácná a že je jen málo těch, kteří k ní mají přístup. Ani za posledních třicet let nevyšla původní česká knižní práce, která by uváděla do současné problematiky jazykovědného bádání. (Nehledě na to, že knihy tohoto druhu jsou odsouzeny k rychlému zastarávání.)

Teprve v r. 1978 vydal Ján Horecký knihu Základy jazykovedy. Kniha je koncipována jako vysokoškolská učebnice, nicméně je napsána takovým způsobem, že je přístupná každému, kdo se na střední škole bude o jazykovědu zajímat, a to je její velká přednost. Je to první kniha po 31 letech, která může naplnit to, čeho se dožaduje V. Mathesius v citovaném úvodu. Může posloužit k probuzení zájmu o jazykovědu jako vědní obor. V době, kdy se věková hranice ve všech oborech lidské činnosti posunuje směrem dolů, bychom si toto časnější probuzení zájmu mohli jen přát.

J. Horecký člení výklad do sedmi částí, do sedmi oblastí jazykovědné problematiky. V první části se vysvětlují takové otázky jako předmět jazykovědy, základní přístupy k jazyku po překonání historickosrovnávacího období ve vývoji jazykovědného bádání, vyčíslují se základní metody, probírají se některé otázky filozofie jazyka a některé otázky z jazykové kultury. Je třeba vysoko ocenit Horeckého výkladový styl, přehlednost a vyváženost jeho projevu zvláště na těch místech, kde vykládá [90]otázky složité a mnohdy ne zcela dořešené (vztah jazyka a myšlení, znak).

Druhá část má název Jazykové roviny. Je to část poměrně krátká (s. 66—70). Autor ukázal pouze na třech příkladech, jak je možné jazykový systém rozčlenit. Přitom je nutné poznamenat, že vedle Martinetova a Sgallova řešení uvádí také řešení své. Tento rys, rys odkazovat na vlastní názory nebo vlastní názory předkládat, je pro knihu Základy jazykovedy typický.

Další tři kapitoly sledují Horeckého model rozdělení jazyka na syntaktickou, onomatologickou a fonémickou rovinu. Tyto tři kapitoly tvoří jádro knihy (60 stran textu). Bylo by třeba se rozepsat o jednotlivých tematických okruzích, zdá se nám totiž, že text není zcela vyvážený, že pasáže, které jsou autorovu zájmu blíže, jsou probírány podrobněji než ostatní. To však není na škodu. Další charakteristický rys (vedle uvádění vlastních názorů, na které jsme již upozornili) je uvádění názorů, které jsou v povědomí současného lingvistického bádání a které toto bádání aktivně ovlivňují. Kniha je tedy v dobrém slova smyslu současná. Tento rys ještě podtrhují odkazy na literaturu. Můžeme jen s uspokojením konstatovat, že odkazy jsou uváděny v přiměřeném množství a že se odkazuje převážně na literaturu dostupnou. Zejména tento fakt je jednou z velkých předností knihy. Neméně závažné je i uvádění grafů, tabulek, různých modelů i exaktních zápisů, prostě exaktního výkladového aparátu, který má současná jazykověda k dispozici. Horecký často používá tohoto aparátu bez dostatečného objasnění základních principů, na kterých je aparát vystavěn, nicméně tento přístup je velmi inspirativní, neboť zájem čtenáře může vzbudit nejen problematika, ale i technologie jejího řešení a výkladu. Jako příklad může posloužit třeba tabulka u kategorie slovesného rodu (s. 122) nebo grafy konsonantických a vokalických fonémů (s. 142, 144).

Šestá a sedmá kapitola jsou věnovány jazykové typologii a genetické příbuznosti jazyků. Ani tady Horecký neslevil nic z vysokého standardu výkladové jasnosti a přesnosti. A opět by bylo třeba jen si přát, aby tyto stručné kapitoly podnítily zájem o oblasti lingvistiky, které mají v našem prostředí bohatou tradici.

Co říci na závěr? Naše společnost považuje za samozřejmé, že fyzika, která se přednáší na střední škole, nemůže být srovnávána s fyzikou jako vědeckou disciplínou. Naproti tomu se většina uživatelů mateřského jazyka domnívá, že celá, nejen středoškolská výuka mateřskému jazyku je předimenzovaná, protože představuje prakticky jazykovědu jako vědeckou disciplínu, a že je třeba věci zjednodušit. S tímto názorem nelze polemizovat do té doby, dokud jazykovědci neseznámí tyto lidi s tím, co je to vlastně současná jazykověda. Nezbytně nutné je však seznamovat veřejnost se současnou jazykovědou přístupnou formou. Kniha Jána Horeckého Základy jazykovedy ukazuje cestu, jak toho úspěšně dosáhnout. Mohla by se také [91]stát první naší vlaštovkou pro věc, která je v SSSR i jinde ve světě naprosto běžná, že totiž přední odborníci píší knihy, které dokážou mládež pro studium jejich oboru inspirovat a nadchnout.


[1] Srovnej recenzi J. Jiřičkové, — ČJL 29, 19, s. 467n.

[2] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 7.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 2, s. 88-91

Předchozí Alois Jedlička: Za profesorem Václavem Křístkem

Následující Jana Hoffmannová-Jiřičková: Syntax a jak jí vyučovat

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1