Citovat × citýrovat, pauzovat × pauzírovat

Adolf Kamiš

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tvoření sloves z cizích slovních základů příponou -ovati bylo už ve staré češtině obvyklé a je velmi produktivní i dnes. Z mnoha dokladů pro starou češtinu možno uvést z Gebauerova Slovníku staročeského[1] slova jako erbovati (‚erbem obdařiti‘), fallovati (‚klamati‘), falšovati, fedrovati (‚pomáhati, podporovati‘) atd. Tento způsob tvoření se ještě rozhojňuje v době humanismu a v době pobělohorské s přívalem přejatých slov do domácího jazyka.

Koncem 16. stol. začíná pronikat pod vlivem němčiny k sufixu -ovati rozšiřující sufix -ír-/-ýr-. Jde vesměs o slovesa tvořená ze základů latinských nebo románských. Ve starší době jsou častější podoby s -ovati (protestovati — KnSv 1605), v pozdější s -írovati (protestýrovati — KnSv 1630).[2]

Způsob tvoření sloves na -írovati je u humanistických spisovatelů běžný; z nich možno uvést příklady z Příhod Václava Vratislava z Mitrovic (napsaných r. 1599)[3]:

ložírovati se (‚ubytovat se‘, s. 181), pankytýrovati (‚hodovat‘, s. 157), presentýrovati (‚darovat‘, s. 17, 181), profantýrovati (‚zásobovat‘, s. 146), protestýrovati (‚ohrazovat se‘, s. 38), resolvírovati se (‚rozhodnout se‘, s. 170), sollicitýrovati (‚vymáhat‘, s. 141, 158), strangulírovati (‚zaškrtit‘, s. 65), traktýrovati (‚hostit‘, s. 144, 171).

Tento typ je rovněž častý v památkách neliterárních, ve stylu administrativně právním, jak možno doložit na městských knihách lounských z let 1620—1730:[4]

arestýrovati, atestýrovati (‚svědčit‘), examinýrovati, excedýrovati (‚dělat výtržnost‘), execírovati, fantazírovali, gubernýrovati, hauzírovati, interesírovati, konfiscírovati, kontribucírovati (‚platit kontribuci‘), konvenýrovati, ložírovati, maršírovati, parírovati, preskribírovati, protestýrovati, publicírovati, qualificírovati, rebelírovati, regírovati, renovírovati, repetýrovati, respektýrovati, reterýrovati se (‚uchýlit se‘), salvírovati se (‚zachránit se‘), sekvestýrovati (‚obstavit‘), skalírovati (‚hanět‘), sollicitýrovati (‚dožadovat se‘), študýrovati, taxírovati (‚oceňovat, hodnotit‘), titulírovati, vidimírovati (‚ověřit, potvrdit‘) apod.

Na obvyklost tohoto odvozování sloves na začátku doby obrozenské ukazují např. doklady z Krameriových novin z konce 18. stol.: garantýrovati, hauzírovati, licitýrovati, pankrotýrovati, pensionýrovaný, privilegirovaný, prakticírovati, rekrutýrování atp.[5]

V době obrození se však vidí v rozšiřující příponě -ír-/ýr- jasně německý vliv, a proto se začínají ze spisovného jazyka vytlačovat. V Jungmannově Slovníku česko-německém, v němž je ovšem [163]zaznamenáno poměrně málo přejatých slov, se uvádějí zpravidla už jen podoby bez -ír-.

U K. Havlíčka Borovského však můžeme pozorovat konkurenci mezi příponami -ovati a -írovati u přejatých sloves, dochází u něho k slohovému rozlišení těchto dublet.[6] Příponu -írovati volí tehdy, mají-li slovesa expresívní povahu nebo příznak nespisovnosti (aportýrovati, avancírovati atd.); u sloves spisovných neutrálních má jen -ovati (dekretovati, delegovati atd.).

V dnešní češtině slovesa s rozšiřující příponou -ír-/-ýr- jsou většinou nespisovná. Tak např. proti spisovné podobě citovati je obecně české citýrovati, proti pauzovat je v kartářském slangu pauzírovat atp.

Velká část sloves na -írovat je obecně českých, např. fantazírovat, mašírovat, planýrovat, sekýrovat, študýrovat a pod., nebo jsou zastaralá: execírovat, hauzírovat, interesírovat, kašulírovat, klempírovat/krempírovat, kopulírovat, kurýrovat, linýrovat, parírovat (‚poslouchat‘), regírovat, štrapacírovat, ženýrovat se ap., nebo jsou slangová: fixírovat, panýrovat, pauzírovat atp.

Jen málo takto utvořených sloves patří do spisovné slovní zásoby: kopírovat, lavírovat (sport. a výtv.; v běžném významu ‚kolísat‘ je hovorové), masírovat, režírovat (jako okazionalismus možno uvést z Jiřího Mahena podobu režovat),[7] servírovat, tupírovat apod.

---

[1] Díl I, II, 2. vyd., Praha 1970.

[2] Knihy svědomí z okresního archívu v Lounech, inv. č. I C 35 a I C 37 — dále KnSv.

[3] Citováno podle vydání J. Danihelky, Praha 1950.

[4] Knihy svědomí, inv. č. IC 36, IC 37 a IC 39.

[5] Srov. A. Kamiš, Slovní zásoba české publicistiky 18. století, Praha 1974, s. 90.

[6] Viz A. Stich, Přejaté a cizí prvky v lexiku Havlíčkovy novinářské prózy, Stylistické studie I, ÚJČ ČSAV Praha 1974, s. 103n.

[7] Viz Al. Jedlička, Slovesa na -írovat, Jazykový koutek Československého rozhlasu. První výběr, Praha 1949, s. 89n.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 3, s. 162-163

Předchozí Alena Polívková, Jiří Kraus: Nová populární knížka o polštině a obecné jazykovědě

Následující Rudolf Forstinger: Sopka svaté Heleny?