Časopis Naše řeč
en cz

Jazyk pro všechny

Alena Polívková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O tom, že se v Polsku klade velký důraz na jazykovou kulturu, jsme již v našem časopise několikrát psali.[1] Polští jazykovědci vykonali v péči o polský jazyk značný kus práce. Velmi záslužná je také jejich bohatá činnost popularizační. Řada polských prací tohoto druhu byla nyní obohacena o novou publikaci, a to o knížku Język dla wszystkich[2] od varšavského lingvisty Witolda Cienkowského.

Jednotlivé oddíly knížky jsou uspořádány v metodicky dobře uspořádaný [153]celek se záměrem podat čtenáři základní informace o jazyce a přivést k zamyšlení nad jazykem i ty, kteří o něm při jeho užívání obvykle neuvažují. Pro tento úkol si W. Cienkowski zvolil výklad převážně popularizující, nepříliš zatížený terminologicky, i když se pochopitelně základním jazykovědným termínům vyhnout nemohl. Populární forma podání však odbornou úroveň publikace nesnižuje.

Kromě předmluvy, v níž autor seznamuje čtenáře s posláním díla — sloužit jako užitečný jazykový rádce, obsahuje kniha osm základních oddílů. Jsou to: 1. Správnost a jazyková kultura, 2. Komunikativnost a dobrý styl, 3. Umění mluvit, 4. Užívání slov a slovních spojení, 5. Tvoření nových slov, 6. Některé obtíže v ohýbání slov, 7. Skladba, 8. Slovníky polského jazyka a jazykové příručky. Na konci najde čtenář i užitečnou základní bibliografii. Z postupu, který si autor zvolil, je zřejmé, že nejprve se probírají otázky obecnějšího charakteru, teprve v dalších částech pak otázky konkrétnější. Domníváme se, že od problematiky fonetické a ortografické upustil autor záměrně, a to asi proto, že jazykové výklady hláskoslovné by musely být do jisté míry odbornější než ostatní výklady a že o jevech pravopisných se čtenáři mohou zase poučit v mnoha jiných příručkách, jichž je v polské jak odborné, tak i popularizační literatuře opravdu dostatek. Nejvíc pozornosti věnuje W. Cienkowski otázkám týkajícím se jazykové kultury a správnosti a otázkám stylistickým.

První část knihy, nazvaná Správnost a jazyková kultura, se zaměřuje na protiklad mezi „kosmopolitismem“ a purismem, na jazykovou normu a odchylky od ní. Nechybí tu ani poučení o vztahu mezi „správností“ (tj. spisovností) a dialekty, popř. regionalismy, ani o vývojových tendencích v jazyce. Jazyková správnost se charakterizuje jako souhlas se základní (obecně platnou) normou. Tohoto souhlasu se však v jazykové praxi nedosahuje automaticky; důležité je, aby uživatelé jazyka byli vedeni k jazykové samostatnosti, kterou jim podle W. Cienkowského může dát aktivní znalost norem a schopnost uplatňoval obecná kritéria správnosti v konkrétních případech; proto by měli umět orientovat se v jazykových příručkách a slovnících.

Autor se zabývá i problematikou jazykového purismu, tj. odporu k přejatým prostředkům. Stejně jako ostatní slovanské jazyky i polština prošla puristickou vlnou, která vrcholila na konci 19. století.[3] Názory W. Cienkowského potvrzují to, že ani umírněný národní purismus nemá ve vědecké péči o kulturu polského jazyka místo. Paušální odmítání slov cizího původu považuje ve shodě s W. Doroszewským za snobské a nesmyslné.

Jazyková norma se v knize definuje jako zásoba společností přijatých jazykových prostředků, platných v jazyce v určitém údobí. Protože norma [154]stále podléhá změnám a kolísáním, je dynamičtější než jazykový systém.

Zajímavá je kapitola o jazykových chybách a nedorozuměních, které z nich vznikají. Za hlavní činitele způsobující jazykové chyby považuje Cienkowski: duševní (intelektuální) pasivitu mluvících a píšících, neznalost celopolské jazykové normy, nedostatek péče o náležité a správné vyjadřování; objektivním zdrojem chyb mohou být ovšem i jevy plynoucí ze změn vyvíjejícího se jazyka. Jazykové chyby dělí na fonetické, lexikální, frazeologické, slovotvorné, flexívní, skladební a stylistické.

Rozsahem největší je oddíl nazvaný Komunikativnost a dobrý styl. V souhlase s obvyklým polským tříděním autor rozlišuje funkční styl hovorový (potoczny), řečnický (styl ‚przemówień‘), publicisticko-novinářský (publicystyczno-dziennikarski), administrativní (urzędowo-kancelaryjny[4]), vědecký (naukowy), styl krásné literatury (literatury pięknej). Pro jednotlivé druhy těchto stylů se uvádějí připojené příklady. V kapitolce Mějme prospěch ze slovníků a příruček se přesvědčivě ukazuje na nutnost pracovat s jazykovými příručkami.

Oddíl Umění mluvit si všímá jednotlivých druhů veřejných projevů (politických, vědeckých, soudních, jubilejních, ale také přípitkových, pohřebních aj.). Plní v podstatě úlohu stručné učebnice rétoriky.

Pojednání o tvoření nových slov obsahuje poučení o neologismech, o přílivu nových přídavných jmen, o návratu některých archaismů (které se však objevují v nových významech), o přechylování[5] apod.

Jak vyplývá z názvu další části, tj. Některé obtíže v ohýbání slov, je tento oddíl zaměřen jak na problematiku ve skloňování některých podstatných jmen, tak na časování sloves.

Zajímavé jsou i některé poznámky z oddílu věnovaného skladbě. Týkají se např. užívání některých předložek, zvláště nadměrného pronikání předložkových spojení do textů (např. s předložkou dla), užívání genitivu nebo akuzativu a dalších aktuálních zajímavostí. V některých případech uváděných autorem s negativním hodnocením může jít i o projev vývojových tendencí.

V poslední části knihy autor podrobně vyjmenovává a charakterizuje současné polské slovníky, mluvnice a jazykové příručky.

O knížce Język dla wszystkich můžeme říct, že čtenáře živě seznamuje se současným stavem polštiny. Je svědectvím toho, že zájem o jazykovou kulturu je v Polsku (jako ostatně vůbec ve světě) velmi živý. Celkově lze knihu hodnotit jako dobrý přínos péči o kulturu polského jazyka. Této populární příručce by mohl prospět věcný rejstřík, popř. i výkladový slovníček nejdůležitějších jazykovědných pojmů.


[1] Viz o tom např. ve zprávě A. Polívkové Jazyková kultura v Krakově, NŘ 61, 1978, s. 102n.; Al. Jedlička — A. Tejnor: Knížka o polské jazykové kultuře, NŘ 55, 1972, s. 33n.

[2] Witold Cienkowski, Język dla wszystkich, Książka i Wiedza, Warszawa 1978, 366 s.

[3] Viz např. ve stati Teorie jazykové kultury dnes, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 252.

[4] V knize Kultura języka polskiego (aut. D. Buttlerová, H. Kurkowská, H. Satkiewiczová, Warszawa 1971) se však uvádí „styl urzędowy“.

[5] V polštině se např. na rozdíl od češtiny výraz doktor nepřechyluje. Přechýlené podoby filoložka lze užít jen v žertovné mluvě.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 3, s. 152-154

Předchozí František Cuřín: Významný příspěvek k historii novočeského tvoření podstatných jmen

Následující Mikoláš Zatovkaňuk: Problematika bohemismů v ukrajinštině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1