K dnešnímu územnímu rozrůznění řeči našich školáků (Na základě písemného testu při Olympiádě českého jazyka 1978)

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

-

0. Již po mnoho generací probíhající vyrovnávání krajových rozdílů v běžném českém úzu nabylo poslední dobou neobyčejně na intenzitě a tempu. Projevuje se to rozhodně v celkovém úhrnu běžné komunikace všech našich krajů, nejmarkantněji pak v běžné mluvě naší městské i venkovské mládeže. Naše řeč přinesla k tomuto procesu již více článků, vycházejících buďto z údajů speciálních anket, nebo přímo z rozborů a statistického vyhodnocení příslušných textů, popřípadě z dat obojího druhu zároveň.[1] Výsledky testů a anket, především o subjektivních [124]představách zkoumaných mladistvých osob o vlastním úzu (někdy v uvědomovaném protikladu vůči starším) a rovněž tak jisté prvky jejich reálných promluv, stylizovaných zpravidla jako sdělení směřující ven z vlastní skupiny (nadto k neznámým dospělým),[2] byly tu zpracovány zejména co do výskytu příznakových rysů hláskových, tvarových, slovníkových a slovotvorných. Šlo přitom převážně o kvantitativní posouzení diferencí zkoumaných projevů od spisovné normy a o ilustrativní postižení svéráznosti úzu určitých oblastí, přičemž převážila pozornost vůči takovýmto jevům v prostředí městském a v pohraničních územích.[3]

1. V následujících pozorováních, opírajících se o výsledky speciálního testu provedeného s účastníky soustředění vítězů Olympiády českého jazyka (tedy mezi povýtce výbornými žáky v češtině) v r. 1978,[4] chceme na několika typických příkladech ukázat též to, jak se projevuje celková územní diferenciace češtiny u naší nejmladší generace.[5] Ta tu je reprezentována náhodným vzorkem 73 žáků (22 hochů a 51 dívek) z celé ČSR, jenž postihuje celkem dostatečně aspoň rozdíly [125]česko-moravské.[6] Povšimneme si přitom i taktu doloženého sjednocování nejmladšího úzu ve srovnání se situací daných jevů v tradičních nářečích, v tomto ohledu zpravidla mnohem víc diferencovaných.

2. Test se skládal z šesti částí, zaměřených na různé diferenční položky zjišťované buď na izolovaných slovech (případně jako názvech určitých reálií), nebo v kontextu příkladových větiček. Druhá část testu takto obsahovala knižně stylizované věty, které měli žáci převádět do svého běžného úzu. Větu „Nyní však chci již jít domů“[7] tak např. přeložil jeden žák z Prahy Teď ale už chci jít domu a jedna žákyně ze severomoravského pohraničního Bruntálu Teď ale chcu už jit dom. Tyto odpovědi vytyčují vlastně samy o sobě meze diferenciace — v souboru všech dalších 71 odpovědí se prakticky nenašlo více podstatných diferencí, až na různé překládání a obměňování slůvka teď; dají-li se stranou expresivizující převody jako teď už musím zdrhat nebo teď už ale vážně zvedám kotvu, zbývá tu pak jen kolísání délky jít/jit, které žáci bez zvláštního upozornění — jako jev „nevědomý“ — zpravidla nepostihnou.

2.1. Obměňování příslovce teď různými přídavnými částicemi (které pro danou pozici ve větě není typické) je v našich nářečích mnohem rozrůzněnější, než jak je vykázal test, a navíc různé oblasti vycházejí buď ze základu ny-/ný- (jižní zóna), teď- (severní zóna) a včil- (východní zóna). V areálu „nyní“ tu máme namnoze již mizející podoby jako nejčko, nyčky, nyčkom, níčko, ničkyt, íčkrdle, neniky aj., v areálu mor.slez. archaismu „včil“ obměny jako včilka, včilky, včilej, včil[126]kaj, včuléj, včíl aj. a konečně v areálu „teď“ obměny jako teďka, teďko, tedkom, tejkonc, teďky, tejdě, teďkodlenc aj.[8] U všech tří základů se tu tedy projevuje v tradičním nářečí neobyčejná rozmanitost nastavujících částic a nepravidelné obměny hláskového skladu, což je vůbec pro variabilitu příslovcí a slovcí typické.[9] V testu se však již základ ny- neobjevil vůbec (jednou bylo ponecháno knižní nyní), výraz včil pak uvedla jen jedna žačka z Brna;[10] ostatní zapsali pro běžný úzus jistě základní teď (53) a jeho obměny — nejrozšířenější teďka (6), teďko (1), teďkom (2), teďkon a teďkonc (1). Přes jistý rozptyl je tedy výsledný obraz této položky silně koncentrován k jediné podobě teď/teďka.

2.2 Zato u příslovce domů, které v nářečích nevykazovalo vedle slovotvorné českomor. obměny domka a hláskových obměn základu do- | dó- | de- víc rozdílů než české domů|| -u a moravské dom, vyskýtá se právě tento protiklad i nadále — v poměru 33 || 19 : 23. Poněvadž se testu účastnilo jen 8 žáků a 12 žákyň z Moravy, je zřejmé, že je podoba dom velmi životná, a ve světle toho, že ji uvedlo i 7 žáků a žákyň z různých míst v Čechách, docela i nakažlivá.[11] — Obdobně polarizován je i česko-moravský protiklad v tvaru 1. os. j. č. přít. chci proti chcu: mor. chcu uvedlo 6 žáků a 9 žákyň, v tomto případě výhradně z moravských krajů.[12]

2.3 Jak patrno z jediné překladové větičky, některé prosté dvojčlenné rozdíly ve vnější formě jazykového výrazu (domů-dom), zvlášť pokud fungují jako součást gramatických tvarů (chci-chcu), se stále v běžné mluvě udržují jako produktivní regionální varianty. Naopak [127]velká variabilita základů i formálních částic (typ nejčko, ničkyť, včil, atd.) se stírá a mizí.

3. V další části obsahoval test transformační zadání, kde se již pozornost nesoustřeďovala na převádění jednoho každého prvku, nýbrž jen na základní proměnné — např. převodu věty ze singuláru do plurálu nebo naopak. Tyto větičky byly ovšem stylizovány hovorově jako ve skutečné běžné konverzaci. Větu „Ona se ta holka odtamtud brzo nevrátí“ dal již uvedený pražský žák do množného čísla v této podobě: Voni se ty holky tamvocaď brzo nevrátěj. Žačka z Bruntálu zase napsala: Ony se ty holky stama brzy nevrátí. — Opět se v těchto dvou značně rozdílných odpovědích obrazily hlavní protiklady celkové příslušné diferenciace — mezi čes. rodově nerozlišeným voni (ty holky) || voni (ty kluci) a moravským rozlišeným ony (ty holky) × oni (ti kluci) — a dále mezi tvary 3. os. mn. č. přít. č. sloves 3. a 4. třídy v střčes. a svčes. podobě nevrátěj (dříve střčes. tvar i nevrátěji) a v jzčes. a nově i mor. podobě nevrátí. Velkým překvapením tu nesporně je výsledek 53 zápisů tvaru (v)oni ty holky proti pouze 12 zápisům (v)ony. Přitom rodově rozlišené (v)ony uvedli i 4 hoši z Čech, naproti tomu 2 žáci a 4 žačky z Moravy (hlavně z Brna) uvedli nerozlišené (v)oni. Svědčí to (přes jistou možnost podvědomé „hyperkorekce“ při převádění do co nejzaručeněji nespisovného úzu) o životnosti některých výrazně nespisovných morfologických obecně českých prvků, včetně jejich dílčího pronikání na Moravu.[13]

3.1 Méně překvapivé, ale neméně pozoruhodné jsou dále výsledné údaje k 3. os. mn. č. přít. č. typu vrátí se / vrátěj se. Podobu vrátijou tu uvedla jen žákyně z Jihlavska, vrátijó jen žák z Prostějova (přitom hanácké é, ó proniklo do testů kupodivu dost silně), východomor. a slez. podoby na -ijá/-íja/-á/-um ap. se neobjevily vůbec. U mladých ostatně mizí i běžnému průměru bližší starší střčes. tvary na -eji — v testu doloženy vždy jednou z Čech a z Moravy. Zato koncovku -í uvádí vždy 13 testů z Čech a Moravy, koncovku -ej pak uvádí jako v Čechách dominující 34 žáků, ale zapsali ji i 4 Moravané (i sem tedy asi proniká). U žákyň z jz. Čech je poměr -í/-ej 7 : 4, v českém pohraničí však 2 : 7 — poslední fakt nasvědčuje tomu, že základní vyrovná[128]vání pohraničního oblastního úzu v Čechách má ráz obecně český, spisovné alternanty se zvláště v morfologii proti obecně českým nějak nápadněji více než ve vnitrozemí neprosazují.[14] Celkový výsledek pak ukazuje, že v nové vývojové vrstvě se starší markantní rozdíly v 3. os. mn. č. typu nosí/-ej/-eji/-ijó/ijá/á (s dalšími obměnami), jež bývaly považovány za výrazné příznaky oblastních variant interdialektů, redukují v základě na dvoučlenný územní protiklad -í/-ej, ostatní podoby se již opouštějí.[15]

3.2. Další rozdíly se v naší transformační větičce objevily jaksi mimo program ve dvou položkách zřetelně rozdílného charakteru — v příslovečných určeních brzy a odtamtud. Valná část testů reagovala tak, že ponechávala „předepsanou“ podobu brzo, jež zřejmě v centrálním běžném úzu převažuje. V 9 případech však bylo přece uvedeno spíš archaičtější a okrajovější brzy, dvakrát tu pak byla původní odpověď s -y přepsána na -o (patrně respondent s konečnou platností dal podobě brzo přednost jako hovorovější, korigované brzy ovšem mohlo do zápisu vniknout i jako spontánní forma základní). Zajímavé konečně je, že 2 žákyně z Těšínska tu uvedly ekvivalent skoro (ve spojeních jako skoro ráno je ovšem tento regionalismus mnohem širší).

3.3.1. Vůbec největší pestrost se v této části testu projevila na převodech příslovce odtamtud, jehož jednotlivé ekvivalenty a varianty mohou být i při vícenásobné možné dubletnosti též územně rozvrstveny. U této položky, vyjádřené zpravidla tříčlennou příslovečnou spřežkou, se totiž na celkové diferenciaci podílí řada protikladů různého stupně a charakteru. Nejvýznamnější z nich je opozice základního konstrukčního typu od(tam)tud — výchmor. ztama (s předložkou-předponou z se mohou pojit i jiné varianty jako ztamodtél a odpovící jzčes. ztamvociď, test je však nepřinesl). Výrazně se dále projevilo zakončení na změkčené -ď, příznačné i pro jiná příslovce jako pořáď, snaď. Kromě vlastně spisovného odtamtud (i v Čechách zapsaného třikrát bez proteze v-), u něhož se zakončení -d/ď zachytilo [129]v poměru 16 : 6, bylo měkké -ď uvedeno v 34 případech, tvrdé -d jen v 7 případech. Rozkolísána, i když v tradičních nářečích též územně rozvrstvena, je opozice u/a v typu vodtuď || vodtaď a stejně nevyhraněný ráz má výskyt (v)odsuď || (v)odsaď (psáno ovšem zpravidla [v]ocuď, [v]ocaď) — jzč. typ vociď zachycen nebyl. Spolu s případným dloužením typu vodsáď, různým pořadím složek od-tam-, tam-od-, vynecháním -tam- a konečně s protikladem počátečního o-/vo- dala tato položka i v našem omezeném testu 26 různých kombinací typů s předložkou od. Podoba ztama (psána spíš stama) se objevila čtyřikrát, odtama třikrát, jednou pak nezvyklé vodtam. Nejčastější jsou podle testu (co do obměn zakončení polarizované) podoby (v)odtamtud/-ď — v poměru 16 : 6 — a (v)odtamtad/ď — v poměru 3 : 19 (z toho jednou s délkou -áď). Expresívně působící české varianty vocamcaď byly zapsány dvakrát, vocamtaď jednou — tak rovněž obrácené složení tamvodtaď a netypické odtamtudy (výchmor. tama má ovšem význam ‚tudy‘, může tedy jít o interferenční variantu).

3.3.2. Zbývající podoby patří jednoduššímu dvojčlennému odtud/-sud a jeho variantám v tomto zastoupení: (v)odtud 4, odtuď 2, vodtaď 1 — vodsuď 1, vocaď 4, odsaď 3: podoby se zájmenným základem t- a s- se tu projevují vyrovnaně, u prvních pak převládá spojení se samohláskovým stupněm u, u druhých s a. Na závěr uvádíme pro zajímavost souhrnný poměr podob s vo- a o- 40 : 21, který svědčí o tom, že u formálních slov je proteze dosud velmi živá.

4. I 2. a 3. část testu přinesly tedy v mnoha aspektech zajímavá svědectví k tomu, jak se dnešní jazyková situace, a zejména pak její regionální rozložení obráží v povědomí nejmladší generace. Všechny tyto údaje mají ovšem ráz čistě indikační, jdoucí nad pouhá pozitivní zjištění jen v případech hromadnějšího výskytu variantních jevů (a i zde mají nespornou sílu jen ty případy, které lze vztáhnout — ať už kontrastně, nebo paralelně — k údajům o starším stavu v tradičních nářečních oblastech).

5. O něco dál tu mohly a vlastně musely jít údaje z 1. části testu, obsahující překlad desíti izolovaných lexikálních položek, zajímavých popřípadě i po stránce slovotvorné. Tyto položky zpravidla navazují na dřívější obdobné testy prováděné při výběru školáků mezi informátory pro Český jazykový atlas, jehož údaje mohou svým způsobem rozšiřovat a zčásti i verifikovat (viz i pozn. 5), a na hromadné písemné testy z více než 70 školních tříd v severomoravském pohraničí [130]z počátku sedmdesátých let.[16] Upozorníme zde jen na některé položky, jejichž výsledky byly v různém stupni zpracování zveřejněny.

5.1 Pro dřez v kuchyňské lince, popř. pro mycí stolek na nádobí vůbec se ujalo v Čechách jednoslovné pojmenování mycák — myčák, které v testu za Moravu hlásí jen Brno (4 případy). Zatímco v dvojici spacák — spačák ‚spací pytel‘ první varianta (bez alternace c-č) zřetelně převládla, je v testu nepoměr mycák — myčák méně výrazný — 19 : 15 — přitom u děvčat se hlásí jasnější převaha podoby mycák v poměru 17 : 10 (u hochů je naopak hlášený stav 2 : 5).[17]

5.2 Jednoznačněji se v testu vyhraňuje kolísání kvantity v jednoslovném názvu samoobsluhy samoška — sámoška 35:13, na Moravě v nepoměru 14 : 1. Šestkrát test zachytil stručnější samka, jednou samča, a dokonce i samice.

5.3 V slangových názvech žvýkací gumy (ob. žvejkačka) se zřetelně projevuje vedle převážně českého žvejka (17 zápisů, na Moravě jen 2 od žákyň), moravské žviksna (2 žáci), žvinda (2 žákyně) a žvýca (1 žačka); naproti tomu jen jako české se ojediněle projevily podoby žvejksna, žvejkanda a dvakrát žvejda (tu hlásí navíc i žačka z Brna). Překvapuje, že dřív hojněji zapisované původem slovenské podoby typu žuvačka jsou reprezentovány jediným dokladem žuvka z Čech.[18]

5.4 Mezi expresívními názvy pro silnou ránu míčem zvítězily přesvědčivě pecka (30) a bomba (25). Následují perda (13) a jen dívkami uváděná šupa (11); šlupka a šlupa mají spolu rovněž 11 hlášení. Ostatní výrazy jako šloha, šlaha, ďaha, řacha, drba nebo explicitnější metafory petarda, detonace jsou uváděny zpravidla jen jednou — [131]tak rovněž jediné v testech dosud nezastoupené expresívní gága od žáka z Moravy.[19]

6. K slangové 4. části testu nebudeme uvádět obsáhlejší ilustrace, přece však aspoň několik zběžných připomínek: pro sympatického mladého muže tu bylo zapsáno 47 různých označení, mezi nimiž převážil obecný borec a šikula, český machr a u moravských děvčat kořen/-ň; z výběru 21 označení pro sympatické děvče dominuje kočka (kóča), poměrně časté jsou kupodivu kost a kus.[20] — Vcelku obdobně jako v dřívějších testech se tu projevily termíny ze školního slangu, z nichž uvedeme příkladem názvy nedostatečné známky: absolutně převažuje koule-kule//kula (28—24), uváděná však moravskými žáky jen třikrát, dále jen česká bajle a sardel (obě 17), na Moravě pak baňa a flastr (vždy 7 dokladů — poslední šestkrát se zživotňujícím -a v akuzativu dostat flastra). Vedle známých „detonačních“ synonym jako petelice, pecka, prda, bomba, objevujících se zvlášť u žákyň, je tu ojediněle i několik výrazů zvláštních — sule, bača, bedna a dále spojení (za) plnej počet a búra (z argotického názvu „pětky“ — desetikoruny).[21]

7. Pro doplnění celkové představy o materiálu získaném v našem testu uveďme si ještě některé výsledky ze souboru dotazů na názvy dětských her v 6. části, a to výsledné zastoupení názvů „honěné“ a „schovávané“. Poněvadž jde v obou případech v základě jen o slovotvorné varianty, užívané nadto často i jako synonyma, a nikoli tedy jako krajově rozrůzněná heteronyma, nejsou zde vlastně pro celkový obraz závažné dílčí rozdíly, ale relativně koncentrovaná jednotnost, s případnou podvojností česko-moravskou, což svým způsobem platí pro konsolidování úzu naší mladé generace vůbec. Odchylky od běžného průměru pak také přestávají být ostřeji vymezeny v ose sociálně eko[132]logické, často není významnějšího rozdílu mezi údaji z velkoměst, menších měst a venkova.[22]

7.1 Název honička tak byl doložen v 44 testech, hoňka v 17 (z toho jen 2 v Čechách), na Moravě pak i hoňča (3). Staré označení na honěnou, doložené v 27 testech z Čech, bylo naproti tomu uvedeno jen od 3 žaček z Moravy; územně by se tu jevil protiklad čes. honěná — mor. hoňka || hoňča (v Čechách tu navíc bývá označení na babu — uvedlo 34 testů, na Moravě jen 3). V souboru se dále objevily odpovědi chytačka, chytka, chytaná (asi náhodou jen od 4 českých žaček — zůstává ovšem faktem, že výchmor. chytka proti západnějšímu hoňka takto zachycena nebyla).[23]

7.2 V pojmenování druhé hry — schovávané — dominuje překvapivě celoúzemně krátká podoba schovka || skovka, doložená v 44 || 15 zápisech, jeden žák z Moravy zapsal též schovča. Nezkrácená podoba schovávačka (sko-) byla zapsána za Čechy celkem pětkrát, jednou i mezitvar schovačka (možná mylně). Paralelně k staré podobě honěná se schovávaná objevila zase téměř jen v Čechách (24 dokladů), z Moravy pouze 2 zápisy od děvčat; v 5 případech tu bylo zapsáno sko-, které je jistě u všech variant hojnější. Dále se u této hry objevily výchmor. skryvky a širší skrývačka (celkem 4 doklady). Obraz uzavírá jiné pojmenování hry, které se opět jeví jako téměř výhradně česká pikola či pikaná (11), za Moravu zapsány 2 doklady. V širší řadě dětských her byly zachyceny ještě i jiné slovotvorně paralelní názvy jako stopka — stopovaná, čapka, sedaná.

8. Testy, kterými jsme takto ukázkově prošli, obsahují konečně i vlastní hodnotící postřehy respondentů k úzu rodičů, prarodičů a starší generace vůbec — ty si zaslouží zvláštního rozboru. Jde jistě o materiál svého druhu s řadou nedostatků a chyb — po této stránce se vlastně náš test řadí i k sondačním korespondenčním anketám o stavu našich nářečí po roce 1946, kterými se vlastně v Čechách jejich sou[133]stavný výzkum započal.[24] Navíc ovšem působí na kvalitu jeho výsledků nepříznivě ta okolnost, že jde o jakousi nepřipravenou zpověď, týkající se zvlášť obtížně postižitelných údajů o normě vlastní mluvy: vždyť takové výpovědi nedovedou o sobě vždy správně podat ani dospělí, zvláště jde-li tu o písemné vyjádření mluvených forem, nutně přinejmenším ovlivněné spisovnou grafikou. Přes uvedená omezení (a je jich jistě mnohem víc!) přinesl náš — s takovým zaměřením tuším první — simultánně získaný materiál, reprezentující zhruba celé české jazykové území v jeho nejmladší generační vrstvě (15—19 let), dosti cenných dat. Nejzávažnější z nich se týkají jednak postupu unifikace některých tradičních oblastních rozdílů v běžné mluvě (srov. výsledky u typu nevrátí/nevrátěj), jednak zase trvající bohatosti jistých regionálních variant (srov. varianty příslovce odtamtud). O zeměpisném rozrůznění prvků školáckého slangu jsme pak takto získali vůbec první detailnější přehled. Jde tu jistě o pohled zcela jiný, než jaký by poskytla např. čítanka České nářeční texty, pohled v jistém smyslu představující materiálový i metodický komplementární protějšek zobecnění údajů textových. A přitom i pohled vyzývající k další aplikaci dotazníkových testů podobného druhu.

---

[1] O data speciální ankety se školní mládeží tak opřel např. J. Kořenský čl. Výskyt variantních tvarů podstatných jmen v češtině, NŘ 32, 1971, s. 10n. O obdobných, více nářečně zaměřených anketách v pohraničí, zahájených v r. 1963, pojednalo v našem časopise několik článků S. Utěšeného (NŘ 51, 1972, s. 243n. — z jihozápadočeského pohraničí, NŘ 57, 1974, s. 8n. a NŘ 62, 1979, s. 234n. — ze severomoravského pohraničí). Celkový přehled tu podává jeho čl. Spolupráce učitelstva při zkoumání jazykové situace v pohraničí českých zemí, Český jazyk a literatura 23, 1972/73, s. 19n. Frekvenci příznakových jevů v textech naproti tomu sledují prakticky veškeré novější práce o obecné češtině a městské mluvě (srov. např. P. Jančák, Frekvence hlavních hláskoslovných znaků v mluvě pražské mládeže, NŘ 57, 1973, s. 191n.).

[2] Řada takovýchto interviewových projevů je publikována v Českých nářečních textech v redakci A. Lamprechta, SPN, Praha 1976, s. 332n. — O překážkách ztěžujících účastné pozorování jazyka dětí a adolescentů srov. mj. u M. Krčmové v čl. Jazyk mládeže na Moravě (sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Academia, Praha 1979, s. 233n.).

[3] První výsledky takto zaměřeného studia zobecnil J. Bělič v čl. Některé výtěžky zkoumání městské mluvy v oblasti českého jazyka, sb. Přednášky v XV. běhu LŠSS v r. 1971, Praha 1972, s. 7—23 (srov. i jeho širší zarámování dané problematiky v čl. Současná vývojová dynamika uvnitř českého jazykového celku, sb. Čs. přednášky pro VIII. MSS v Záhřebu, Lingvistika, Praha 1978, s. 15n.). Severozápadočeskému pohraničí se tu dostalo již dříve soustavnější pozornosti od B. Koudely (zejména v nepublikované kand. disertaci Vývoj nářečních typů v českém pohraničí severozápadním — Ústí n. L. 1966); severomoravskému pohraničí se takto věnuje S. Utěšený (viz pozn. 1 a čl. Moravská čeština na dnešním Šumpersku, Severní Morava 25, Šumperk 1973, s. 17n.).

[4] Za zajištění i vlastní provedení testu tu vděčíme K. Olivovi, který se úkolu podjal s nevšední iniciativou. V testu jsme navázali na praxi vyvinuvší se v rámci sond mládežnického úzu pro Český jazykový atlas a uvedených již školních testův pohraničí (překladových a doplňovacích větiček se ovšem s úspěchem využívalo již i v korespondenční anketě se Slovníkovým dotazníkem pro nářečí českého jazyka II, Praha 1958 — viz NŘ 42, 1959, s. 105n.). — Soudíme, že při všech slabinách této experimentální metody může hromadnost a zčásti i soustavnost získaných dat přinést když ne přímo objektivní odraz faktické situace sledovaných jevů, tedy aspoň podložené indicie k první orientaci v ní.

[5] První výchozí celoúzemní a přitom relativně rovnoměrně rozloženou základnu — s jistou preferencí moravskoslezského území — tu poskytne vrstva údajů od městské školní mládeže v ČJA (viz NŘ 57, 1974, s. 94n. a NŘ 60, 1977, s. 227n.). Náš „minitest“ zde zatím může vytknout jen některé výrazné rysy této diferenciace; tím, že byl o loňských prázdninách test za obdobných podmínek opakován, nabude možná na průkaznosti (a při opětovném opakování by se tu snad dal vybudovat i jistý perspektivní model k sledování vývojové dynamiky v mluvě naší školní mládeže).

[6] Poměr českých a moravských žáků tu činí 53 : 20, častěji jde ovšem i o žáky značně stěhovavé, nemluvě o různém krajovém původu rodičů. Po této stránce náhodný výběr odpovídá líp poměrům v celé populaci — pro ČJA byl naproti tomu výběr zúžen jen na žactvo s daným místem co nejúže spjaté, a to už i rodičovskou generací. Na sledování dalších méně rozsáhlých oblastních skupin ovšem početně tak omezený test nestačí (snad by tu bylo možno prošetřovat ještě i úhrnný protiklad vnitrozemí — pohraničí a možná i město — venkov).

[7] Nepřirozená knižní stylizace tu má vyprovokovat přímo nevyhnutelnou „opravu“ ve smyslu zadání (předložená formulace je respondentům prostě nepřijatelná). Přitom jako dobrá uvolňující „rozcvička“ pro tento úkol působila bezprostředně předcházející probírka aktivního slangového výraziva žáků. A zatímco v testovacích anketách uvedených v pozn. 1 a 3 šlo zároveň i o výrazné rozčlenění žáků podle inteligence a vyspělosti k plnění tak nevšedního zadání (nejslabší žáci zhusta neodpovídali nebo zůstávali na opisu předloženého textu, řada žáků pak na úkol stačila jen zčásti a „hlásila“ tu mj. nepravděpodobné kompromisní kontaminace knižních a hovorových prvků), mezi vybranými „olympioniky“ se mohly objevit spíš jen různé individuální rysy až zvláštnosti — celková úroveň jejich výpovědí však byla víceméně stejně uspokojivá.

[8] Viz Čeština všední a nevšední, Praha 1972, s. 46n.; podobně variantní ráz mají ekvivalenty místního určení zde tu tady (srov. tamtéž s. 48).

[9] Už jen pokud jde o vokalické alternace deiktických základů, přísuvné vokály a nástavné částice, může tu v různých kombinacích dostoupit počet takovýchto obměn základního půdorysu daného příslovce do mnoha desítek.

[10] Ústup včil je radikální i u starších generací — Z. Kovalčík tak např. v rukopisné práci Městská mluva v Olomouci právě na této položce demonstroval rozdíl mezi proklamovaným povědomím a faktickým územ: zatímco se na přímý dotaz přihlásila k podobě včil většina jeho informátorů, v textech od nich byla zastoupena ve srovnání s teď, teďka ap. jen mizivě.

[11] Nejspíš se tu projevil tzv. ohlasový efekt, který ovšem mohl být posílen i jistou sugestivností krátké podoby dom. Zčásti pak mohou tyto údaje svědčit o individuálním (např. rodičovském) moravském vlivu na určité mluvčí.

[12] Podoby chcu a dom patří vůbec k nejfrekventovanějším moravismům i v jiných anketách (srov. obdobně vysoké hodnoty v severomoravském pohraničí — 64,5 % a 67 % odpovědí — S. Utěšený, o. c. v pozn. 3, s. 20).

[13] Vedle typu dobrý kluci (bez alternace r-ř) jde tu zřejmě o nejpevnější zbytek dříve šíře založené vlastně české nářeční morfologické soustavy bez rozlišení nom. a akuz. plurálu (srov. naopak silně ustoupivší typ nom. a akuz. naše kluci).

[14] Starší vývody B. Koudely aj. o rychlejším směřování k bezpříznakové hovorově spisovné formě v pohraničním úzu se tedy zcela nepotvrzují. Nejspíše to ještě platí pro hláskové alternace jako ocet-vocet, motíl-motejl; v takových případech je však zpravidla citelný pohyb ke spisovnosti i ve středu Čech.

[15] Výjimku snad může na čas představovat střmor. -ijó, působící ovšem mimo svou oblast značně nápadně. Je dále zajímavé, že obě progresívní alternanty -í/-ej jsou o slabiku kratší než varianty ustupující; -ej se tu pak řadí k paradigmatům rozlišujícím 3. os. singuláru a plurálu (-u × -ou, á × aj), zatímco -í tu má nevýhodnou homonymii formy 3. os. sg. i pl.

[16] Nejúspěšnější ovšem byly testy v těch případech, kdy šlo o dostatečně vyhraněné regionální normy, a zvláště pak, lišily-li se jejich sledované prvky význačněji od spisovného či průměrného úzu (např. údaje z obcí sousedících s hanáckým vnitrozemím).

[17] Údaje z jč., zč. a sč. pohraničí (školy ve Volarech, Teplé u Mar. Lázní a v Rumburku) vykazují výrazné oblastní rozvržení podob mycák/myčák: 21 : 0 — 35 : 1 — 6 : 74 (srov. S. Utěšený, Dialektologické poznámky k funkčnímu rozvrstvení jazyka a k mluvě mládeže, Sborník příspěvků konference o slangu a argotu, SPF Plzeň 1977, s. 28n.).

[18] Viz naproti tomu S. Utěšený, Několik slovníkových a slovotvorných inovací v mluvě moravské mládeže, NŘ 57, 1974, 8n. (zde jsou názvy typu žuvačka, žufka doloženy ještě poměrně hojně, rovněž tak v anketě pro ČJA zhruba ze stejné doby).

[19] Viz NŘ 61, 1978, s. 154n. a též l. c. v pozn. 17, s. 29n.; na prvních místech v obou souborech zůstává stejné pořadí pecka, bomba, šlupka/šlupa, šleha, řacha, ďaha, perda, šupa.

[20] Výraz kočka, který se rozšířil přes Moravu nejen do Čech, ale i na Slovensko (srov. např. zmínku v Slovenské reči 44, 1979, s. 227), je zvlášť na Moravě dále různé obměňován (kóča, kočena) a kontaminován (koňa), hlavně v Brně se pak vedle toho stále drží i původní přejetí kchoc z něm. Katze.

[21] Viz k tomu Čeština za školou, Praha 1974, s. 77 — s relativně úplným výčtem slangových názvů pětky: i zde však naše testy mohou uváděné řady názvů rozhojnit.

[22] V míře slangové expresivity a zčásti i co do novotvarů hláskových a gramatických (mj. ve směru obecně českého vývoje) mívá v3ak Praha jisté nadřazené postavení v Čechách, v moravském prostředí pak obdobně Brno, zastoupené v našem testu 2 žáky a 3 žákyněmi.

[23] Viz Čeština všední a nevšední, Praha 1972, s. 286n. (tyto výklady se opírají převážně o korespondenční ankety, pořádané ÚJČ v letech 1946—1955 — srov. i následující poznámku). Ze srovnání různých vrstev údajů je i jinak zřejmé, že názvosloví dětských her je v neustálém pohybu.

[24] Srov. k tomu výčet anket u V. Vážného, K otázce jazykového atlasu českých zemí, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 161n. — a jejich přehledné hodnocení u J. Voráče — M. Rackové, Práce na Českém jazykovém atlase, Slovo a slovesnost 29, 1968, s. 312n.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 3, pp. 123-133

Previous Jan Petr: Gebauerův seminář pro slovanskou filologii

Next Igor Němec: Význam deminutiv a jejich spojitelnost s jinými slovy v kontextu