Časopis Naše řeč
en cz

Gebauerův seminář pro slovanskou filologii

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

-

K významným událostem v dějinách slavistiky nepochybně patří založení semináře pro slovanskou filologii na pražské univerzitě. Jeho významné výročí si připomínáme právě letos, kdy uplyne sto let od ustanovení Jana Gebauera mimořádným profesorem slovanských řečí a literatur a ředitelem semináře pro slovanskou filologii (9. ledna 1880), od vydání výnosu ministerstva kultury a vyučování o zřízení semináře včetně schválení jeho stanov (27. ledna 1880) a od konání prvního seminárního cvičení (15. dubna 1880). Seminář byl zřízen na německé, v té době ještě národnostně nerozdělené pražské univerzitě[1] (k tomu došlo až od zimního semestru 1882—1883),[2] byla to však předzvěst vítězného završení dlouholetého boje vlastenecky smýšlející části české buržoazie o zřízení české univerzity v Praze. To, že vedení semináře bylo svěřeno poměrně mladému, dvaačtyřicetiletému J. Gebauerovi (1838—1907),[3] po tolik let stíhanému nepřízní svého učitele a tehdejšího řádného profesora slavistiky Martina Hattaly (1821—1903), výmluvně svědčí o tom, že tehdejší významní představitelé českého národního hnutí na univerzitě (J. Kvíčala, V. V. Tomek a další) a zahraniční slavisté (zvláště F. Miklošič ve Vídni) v něm prozíravě viděli vědce, který poskytoval do budoucnosti záruku, že výchova bohemistů se bude na univerzitě provádět na vysoké odborné úrovni.

[114]V té době neustále vzrůstala potřeba stále většího počtu středoškolských profesorů češtiny. Byl to přirozený důsledek zákona o obecných právech státních občanů z r. 1867, podle něhož (§ 19) se čeština stala rovnoprávnou s němčinou na obecných a středních školách. Za těchto okolností bylo zřejmé, že dosavadní forma výuky na univerzitě, spočívající především ve vysokoškolských čteních, nemůže plně zabezpečit všestrannou odbornou výchovu budoucích učitelů češtiny. Ve vlastním pedagogickém procesu totiž chybělo v potřebném rozsahu bezprostřední odborné a ideově výchovné působení univerzitního učitele na studenta. Posluchač si nemohl v dostatečné míře ověřit ještě v průběhu studia své badatelské schopnosti a aktivně se podílet pod vedením učitele na vzdělávacím procesu.

Na tyto zřejmé nedostatky vysokoškolského studia upozorňovala již Thunova školská reforma z r. 1849 (navázala na tzv. Exnerův Entwurf z r. 1848).[4] V ní byl zdůrazněn význam vědecké práce a vědecké přípravy studentů na vysokých školách, zvláště ve společenskovědních oborech. Reforma poskytovala možnost zřizovat na univerzitách vědecké ústavy a semináře, instituce financované ze státního rozpočtu, v nichž by se studenti v průběhu praktických cvičení uváděli do samostatného studia oboru a připravovali na budoucí učitelské povolání. Na pražské univerzitě postupně vznikl seminář filologický pro přípravu učitelů klasické filologie (1849), historický (1873), pro německou filologii (1874), pro filologii francouzskou a anglickou (1875), matematický (1875) a pedagogický (1876).

Zřízení semináře pro slovanskou filologii na pražské univerzitě se opožďovalo za výše uvedenými semináři proto, že jeho založení nepřál M. Hattala. Neztotožňoval se přitom s těmi členy profesorského sboru pražské filozofické fakulty, kteří chápali jeho založení jako protiváhu semináře pro německou filologii a byli přitom vedeni potřebami národního hnutí.[5] Proto se museli ujmout záležitosti sami, bez Hattalovy účasti, a dosáhnout u rakouských úřadů souhlas k jeho založení. Dochovaný archívní materiál ukazuje, že nešlo o snadnou záležitost a že příslušná jednání, na nichž se ve velké míře podílel Šafaříkův zeť Josef Jireček ve Vídni, probíhala s jistými obtížemi po [115]celý rok 1879. Jak jsme již uvedli, byla úspěšně dovršena koncem ledna 1880. V seznamu přednášek na pražské univerzitě je poprvé uveden mezi vědeckými semináři pod názvem Seminar für slavische Philologie v LS 1880.[6]

Gebauerův slovanský seminář byl prvním univerzitním ústavem na světě, v němž se vědecky pěstovala bohemistika a slavistika. V prvním období měl shodně s potřebami naší společnosti a vědeckými zájmy jeho ředitele zaměření především bohemistické a teprve v druhé řadě slavistické. Bylo to v souladu se stanovami, v nichž se (§ 1.1.) uvádělo, že účastníci semináře mají být soustavně vedeni k vědeckému zpracování mluvnických a literárních otázek na úseku českého jazyka a literatury a týchž otázek na úseku ostatní slavistiky, a to těch, které jsou důležité pro historický vývoj českého jazyka a pro pochopení českých jazykových a literárních památek.

Slavistické zaměření seminárních cvičení se programově uskutečnilo a prohloubilo až po r. 1897, kdy se seminář na Gebauerův návrh rozdělil na tři specializovaná oddělení, staroslověnské, české a na oddělení pro nové slovanské jazyky a literatury. V nových stanovách z r. 1897 se v § 1.1. uvádí, že studenti mají „býti vedeni k vědecké práci o otázkách gramatických a literárních z oboru filologie slovanské a zvláště z oboru jazyka českého a literatury české.“ J. Gebauer zůstal nadále ředitelem semináře a zároveň vedl oddělení bohemistické, staroslověnské řídil F. Pastrnek a oddělení slovanských jazyků a literatur spravoval J. Polívka. Po Gebauerově smrti r. 1907 se rozdělilo bohemistické oddělení na jazykovědné (vedl E. Smetánka) a literárněvědné (vedl J. Vlček), slavistické oddělení se v r. 1913 rozdělilo na oddělení novějších slovanských jazyků (vedl J. Polívka) a slovanských literatur (vedl J. Máchal).

Toto organizační uspořádání semináře bylo změněno až po r. 1918, kdy došlo ke změně organizačního uspořádání fakultní slavistiky. Vedení fakulty totiž usilovalo o to, aby většina slovanských jazyků a literatur byla zastoupena na úrovni samostatných kateder a oddělení semináře. Podle nových stanov z r. 1923 se slovanský seminář členil na devět zvláštních oddělení, každé z nich vedl jako ředitel řádný profesor, jeden z ředitelů byl vždy na dobu tří let volen za [116]hlavního ředitele celého semináře.[7] Stanovy z r. 1930 rozšířily seminář o samostatný proseminář a bylo zřízeno lektorské oddělení. Posléze bylo utvořeno jako desáté oddělení lužickosrbské.

V současné době zajišťuje slavistické studie na filozofické fakultě UK katedra slavistiky, která byla zřízena podle zákona o vysokých školách z r. 1950. Není totožná se starším pojetím univerzitní stolice pro jednoho profesora, ale jako základní vědecký, ideově výchovný a organizační útvar sdružuje učitele slavistických oborů (kromě bohemistiky, slovakistiky a rusistiky včetně ukrajinistiky). Seminář není vědeckým ústavem, ale formou výuky studentů. Někdejší seminář pro slovanskou filologii přetrval jako nepedagogické pracoviště (zajišťoval knihovnu a dokumentaci) až do r. 1958, poté se stal součástí katedry slavistiky.

Slovanský seminář slavnostně zahájil svou činnost 15. dubna 1880. J. Gebauer vyložil shromážděným studentům (bylo jich padesát čtyři a dva suplující středoškolští profesoři) poslání semináře a nastínil způsob práce v něm. Za ústřední tematiku pro LS zvolil Přehled české literatury epické s výkladem vybraných básní epických (1 hod. týdně) a posuzování prací seminárních (1 hod. týdně). Mezi navrženými tématy pro písemné práce byl výklad staročeských textů — glos Svatořehořských (Časopis Čes. muzea 1878), glos v Opatovickém homiliáři (Časopis Čes. muzea 1880), zlomků legendy o Jidášovi (Listy filol. 1878), Alexandreidy (vyd. M. Hattaly a A. Patery 1881), Nové rady (vyd. J. Gebauera 1876), zlomků legend o apoštolech (Listy filol. 1879) —, lexikální excerpce spisů Štítného a Husa, popis některého nářečí, mluvnická charakteristika jazyka některého spisu nebo spisovatele a srovnání skladby vědeckého a běžně sdělovacího stylu českého jazyka. Dále uvedl několik témat literárněhistorických. Pokud by se neprobíraly na semináři práce, které připravili účastníci, měly se vykládat současné literární texty (např. Erbenovy Svatební košile), epická báseň Záboj z Rukopisu královédvorského a Život sv. Kateřiny (vyd. J. Pečírka a K. J. Erben 1860).

J. Gebauer si pořizoval pečlivé záznamy o každém seminárním cvičení,[8] a proto si můžeme na jejich podkladě udělat dosti podrobný obraz o jeho průběhu v letech 1880—1905. Zapisoval si zadané seminární práce a jména studentů, jímž svěřil jejich zpracování, hodnocení předložených prací, jejich posuzovatele z řad studentů, návrhy na [117]ocenění referátů a někdy výstižně formulované poznatky, k nimž referent došel. Tento obraz si ještě můžeme doplnit na základě semestrálních zpráv, které posílal J. Gebauer o činnosti semináře vídeňskému ministerstvu kultury a vyučování. Posledním zdrojem informací jsou vzpomínky účastníků Gebauerova semináře, které vyšly tiskem (např. J. F. Hrušky, J. Janka, J. Malovaného, Q. Hodury a J. Herbena).[9]

Na základě prezenčních listin z jednotlivých semestrů jsme vypočítali, že za Gebauerova pětadvacetiletého vedení se zúčastnilo semináře na 650 účastníků. Mezi nimi tvořili nejpočetnější skupinu bohemisté a slavisté, kromě nich se v něm v omezeném počtu vzdělávali také posluchači klasické a moderní filologie, dále historici, pedagogové, literární historici, folkloristé, etnografové a studenti dalších oborů. Početní Gebauerovi žáci působili po ukončení studií na středních a vysokých školách, uplatnili se ve vědeckém a kulturním životě doma i za hranicemi. Takto ovlivnili významným způsobem rozvoj české vědy a kultury až do meziválečného období a prostřednictvím svých žáků až do současnosti. Jejich a Gebauerovým přispěním byla čeština po dlouhou dobu nejdůkladněji prozkoumaným slovanským jazykem. Četné studie, které vyšly z pražského slovanského semináře, se staly pro zahraniční slavisty podnětem pro zpracování téže problematiky v jejich mateřském jazyce. Nešlo přitom jen o volbu tématu, ale především o metodologický přístup k zpracování shromážděného materiálu. V tomto ohledu jsou zvláště zajímavé dějiny polonistiky na Jagellonské univerzitě v Krakově.

V další části naší stati se zaměříme na jazykovědnou složku Gebauerova semináře, o ostatních vědních oborech v něm pěstovaných se zmíníme jen stručně a zájemce odkazujeme na publikaci cit. v pozn. 5.

J. Gebauer se v semináři zaměřil v prvé řadě na výklad staročeských textů, dále na probírání staročeského hláskosloví, tvarosloví, kmenosloví, skladby a slovní zásoby; kromě toho si všímal současné češtiny, nářečí, historické dialektologie a onomastického materiálu. Nevěnoval [118]zvláštní pozornost jazykové stránce Rukopisů, a to ani v době, kdy o ni vedl se svými odpůrci bouřlivé spory. Pouze V. Prach (a to v r. 1896) referoval o jerových střídnicích v některých staročeských rukopisech ve srovnání s jerovými střídnicemi v Rukopise královédvorském.

Slavistická tematika byla v semináři zastoupena v omezené míře. Od ZS 1882 do LS 1896 J. Gebauer četl a vykládal zografské čtveroevangelium, v LS 1884 vykládal starosrbské Simeonovo evangelium z XII. století a přednášel staroslověnskou mluvnici podle Leskienova Handbuchu anebo Kovářova Nákresu mluvnice starobulharské. Některé seminární práce měly širší slavistické zaměření, avšak nebylo jich v průběhu 25 let příliš mnoho. Josef Horák referoval o některých slovanských slovních a flektivních formách (ZS 1890—1891), J. Roubal o měkkých slabikách se slovotvorným elementem -n- ve slovenštině (ZS 1892—1893), J. Vajs o hlaholském písemnictví v Čechách (LS 1894), V. Prach o staroslověnském stupňování v kodexu Zografském a Marianském (LS 1895) a v dalších památkách (ZS 1896) aj.

Není možné říci (jak to učinil V. Flajšhans[10]), že J. Gebauer v semináři soustavně probíral památky podle Historie literatury české J. Jungmanna (1. vyd. 1825, 2. vyd. 1849) a tím získával od studentů materiál pro staročeskou mluvnici a slovník. O nesprávnosti takového tvrzení se může přesvědčit každý, kdo srovná programy seminářů a dochované Gebauerovy poznámky o jejich průběhu se staročeskými památkami uváděnými v Jungmannových dějinách. Můžeme však nikoli bezdůvodně vyslovit domněnku, že J. Gebauer zadával seminární práce v návaznosti na nově vydané edice staročeských textů, které takto posuzoval, opravoval v nich některá chybně přepsaná místa a vykládal jejich jazyk. Kromě toho zadával seminární práce o dosud nevydaných staročeských rukopisech chovaných v pražských knihovnách (jako např. o Životech sv. Otců, Zjevení sv. Brigity, české hlaholské bibli z r. 1416, Husově Postile z r. 1414, Štítného a Všehrdových rukopisech atd.).

Nejčastěji se na seminárních cvičeních probírala Alexandreida (podle vyd. M. Hattaly a A. Patery 1881), dále Kniha Rožmberská (Listy filol. 1880), Nová rada pana Smila Flašky z Pardubic (vyd. J. Gebauer 1876), žaltář Wittenberský (vyd. J. Gebauer 1880), Dalimilova kronika (1878, později podle vydání V. E. Mourka 1892), spisy Štítné[119]ho, Chelčického a Husa, Pasionál (Listy filol. 1878, 1881, 1882, 1885, 1886, 1887 aj.), Hradecký (1881) a Svatovítský rukopis (1896) a některé další staročeské památky.

V jiných případech J. Gebauer volil pro seminární práce témata navazující na jeho vlastní studie. Studenti podle nich detailně zkoumali jazyk, popř. určitý jev v jedné staročeské památce. Pro J. Gebauera to byla vítaná příležitost, jak mohl prověřit vlastní poznatky na novém materiále a upřesnit tak platnost obecných závěrů, k nimž sám dospěl. Účastníci semináře tak měli možnost hlouběji proniknout do vědecké metody svého učitele a uplatnit ji tvůrčím způsobem při výkladu konkrétního jazykového materiálu. Gebauerovo pojednání o staročeské jotaci (Listy filol. 1878 a další) se stalo východiskem pro seminární práci J. Satranského v ZS 1887 a V. Tilleho v LS 1887, na Gebauerův výklad o podřadicí spojce a, an, ana (Listy filol. 1875 s. 47) navázal v ZS 1883 referát V. Hauera, tvary slovesa jíti, jdu podle Gebauerova pojednání v LF 1879, s. 52—55 zkoumal v ZS 1887 J. Satranský v Životech sv. Otců a V. Hanus v Hradeckém a Svatovítském rukopise. Gebauerův článek o staročeských deverbativních adjektivech na -úcí, -ujúcí, -ějúcí (Listy filol. 1887) byl v LS 1887 vodítkem pro seminární práci Č. Zíbrtovi o adjektivech na -úcí atd.

V několika případech opět shledáváme zřejmou návaznost seminárních prací na Gebauerova univerzitní čtení. Tak na přednášku O slovcích neohebných (LS 1890) navázal F. Frank v práci o neohebných slovech v žaltáři Klementinském nebo E. Smetánka na Výklad sklonění zájmenného a složeného (ZS 1892—1893) v práci o složené deklinaci v moravských a slovenských nářečích. Podněty z přednášek se nepochybně promítají v dalších seminárních pracích, nejsou však patrné z jejich názvů.

J. Gebauer se samostatně nezabýval ve větším rozsahu dialektologií. Překvapuje nás, že ani při zpracování staročeské mluvnice nepřihlédl více k nářečnímu materiálu, přestože znal mladogramatickou teorii jazyka, v níž se mu přisuzoval značný význam pro poznání historie jazyka.[11] Nezávisle na tom však podporoval své studenty, jestliže se chtěli věnovat zkoumání zvláště svého rodného nářečí, aby se plně zaměřili na toto odvětví jazykovědy. V jeho semináři vzniklo několik hodnotných dialektologických prací (některé z nich vyšly [120]v upravené a rozšířené podobě tiskem), zpracovaných podle tehdy běžně uplatňovaného historického principu. J. Hruška takto popsal chodské nářečí, Q. Hodura litomyšlské, F. Jokl hanácké, J. Malovaný císařovské na Moravě (u Přerova), L. Zachoval drahanské, J. Folprecht podlužské na jihovýchodní Moravě, D. Ježíšek těšínské a bohumínské atd.

Na historickou dialektologii se zaměřil pouze P. Váša v seminárních pracích o nářečních jevech v J. Beckovského Základu (1706—8), v kázáních B. J. Bílovského (1720) a F. Veselého (1723—38), v Slavatových Zápisech (1601—3) a ve Výkladech sv. ceremonií, řádův, svátkův … Ferd. Seeliska (1774). Přestože historickodialektologická problematika musela být J. Gebauerovi velmi blízká, nepodařilo se mu získat pro její soustavné zpracování nikoho ze svých žáků.

Poměrně malá pozornost se v semináři věnovala onomastice (poprvé v LS 1889), přestože si byl J. Gebauer dobře vědom významu osobních a místních jmen pro historickou mluvnici. Z takto zaměřených seminárních prací uvedeme studii V. Voborníka o osobních a místních jménech v sedmi urbářích ze XIV. a XV. století, V. Flajšhanse o bohemikách v Kosmově kronice a O. Stehlíka o osobních jménech v Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Jen A. Profous předložil r. 1901 syntetickou práci věnovanou českým jménům složeným (J. Gebauer ji ve svých záznamech velmi kladně ocenil). Malé zastoupení onomastických studií v semináři nejspíše souvisí s tím, že osobní a místní jména byla v té době stále ještě předmětem odborného zájmu především historiků a že nebyla ještě propracována metoda lingvistické analýzy vlastních jmen. Jejich historickoetymologický a dnes bychom řekli sociolingvistický výklad byl již v té době znám, a proto bylo možné na tyto poznatky navázat.

V průběhu čtvrt století vyšla z Gebauerova semináře celá řada budoucích jazykovědců a filologů, z nichž se někteří zapsali do dějin české vědy. Mezi Gebauerovy žáky patří F. Ryšánek, E. Smetánka, O. Hujer, J. Vajs, J. Janko, J. Chlumský, Q. Hodura, V. Mathesius, A. Frinta, J. Baudiš, E. Kovář, V. Ertl, V. Flajšhans a další. Ze zahraničních slavistů zde připomeňme alespoň A. Teodorova Balana, L. Miletiče, S. Dobrzyckého a I. Bǎrbuleska. Každý z uvedených absolventů semináře si našel po ukončení studií své vlastní pracovní a vědecké zaměření, avšak vždy v určité podobě čerpal z toho, čemu se naučil od svého velkého učitele.

V Gebauerově semináři vznikl větší počet později uveřejněných ča[121]sopiseckých studií a knižních prací. Jejich výčet by tvořil úctyhodný bibliografický soupis. J. Gebauer totiž rád umožňoval svým posluchačům, aby po potřebné úpravě publikovali své zdařilé seminární práce v odborných časopisech. Takto vděčí svému učiteli za otištění své studentské práce J. Bartoch (Listy filol., dále jen LF, 1881), V. J. Dušek (LF 1883), M. Opatrný (LF 1884, 1885), J. Hanuš (LF 1886), J. Hruška (LF 1890), V. Flajšhans (LF 1890), J. F. Hruška (LF 1891), F. Černý (LF 1893), J. Bidlo (LF 1894), E. Smetánka (LF 1895), K. Novák (LF 1899, 1900, 1902), F. Černý (LF 1900) nebo I. Hrubý (LF 1900). Vědeckým orgánem semináře byly Listy filologické.

Za zmínku také stojí práce, které se vážou na Gebauerovo působení na univerzitě nebo na jeho pojetí vědecké mluvnice staré češtiny. Počátky četných z nich můžeme najít v seminárních pracích. Jako průkazné příklady tohoto tvrzení zde uvedeme Hláskosloví nářečí jihočeských (Praha, I. 1894, II. 1897) V. J. Duška nebo Nářečí litomyšlské (Litomyšl 1905) Q. Hodury. Základy celoživotního díla E. Smetánky je třeba hledat v Gebauerově semináři. Učitelovo odborné vedení se zcela výrazně projevuje také v jeho práci Petra Chelčického Postilla (Praha, I. 1900, II. 1903) nebo v habilitačním spise O staročeských Životech sv. Otcův (Věstník KČSN 1904). Smetánkův záměr pokračovat v nedokončeném staročeském slovníku J. Gebauera bohužel nepřinesl očekávané výsledky.

J. Gebauer v souladu se stanovami semináře a s vymezením profesury také pěstoval českou literární historii, avšak v rozsahu mnohem menším než jazykovědu. Souhrnně můžeme uvést, že některé seminární práce se zaměřovaly na obsahovou stránku staročeských památek a na přípravu jejich vydání, na srovnávání textů příbuzných, na posouzení překladů, na estetické rozbory některých děl novočeských básníků a na studie o významných spisovatelích od doby obrozenské až po současnost. Z Rukopisu královédvorského zadal již v r. 1880 (LS) L. Bratršovskému obsahovou analýzu básně Záboj a J. Herbenovi výklad písně Jaroslav. Pozdější jazykovědec E. Kovář na semináři srovnával Erbenovy Svatební košile s Bürgerovou Lenorou a Mickiewiczovou baladou Ucieczka a v další práci hledal paralely v Kollárově Slávy dceři a básních Petrarky a Danta. Obdobných prací s literárněvědnou tematikou najdeme v Gebauerových záznamech více, v období let 1880—1905 jsme jich napočítali okolo třiceti pěti. Některé z nich ovšem, zvláště pokud pojednávaly o staročeských památkách a starším českém překladatelském umění (např. o legendě o sv. Ka[122]teřině, Alexandreidě apod.) stojí na pomezí mezi jazykovědnou a literární historií.

Přestože J. Gebauer nebyl literární historik, dovedl svou pracovní metodou a přísnou vědeckou akribií vychovat značný počet pracovníků pro tento obor, který mu byl hlavně v mladších letech na studiích značně blízký. Jeho seminář navštěvovali pozdější spisovatelé a publicisté F. Herites, J. Herben, F. Táborský, J. Kvapil, F. Řehoř a vysokoškolští učitelé S. Souček, J. Vlček, J. Jakubec, J. Hanuš, A. Novák, J. Máchal, J. Horák a A. Pražák. Přísným filologickým školením prošli F. Bílý, F. Strejček, J. Voborník a J. Š. Kubín, kteří se přičinili o rozvoj české literární historie.

V neposlední řadě J. Gebauer vyškolil několik významných folkloristů. Na semináři nejčastěji zadával folkloristické práce o motivech a metaforických obrazech v lidových písních, o slovanských lidových písních vůbec, o českých i slovanských pohádkách, o lidových pověrách, zvycích a lidových podáních. S takto tematicky zaměřenými referáty na semináři vystoupili Č. Zíbrt, V. Tille, J. Kabelík, J. F. Hruška, J. Jakubec, E. Kovář, J. Kašpar, F. Vojtíšek, J. Loriš, Z. Tobolka a několik dalších studentů.

Gebauerovými žáky a účastníky semináře byli také pedagogové O. Kádner a O. Chlup, historikové J. Bidlo a Z. Tobolka, skladatel a dirigent O. Ostrčil, spisovatel R. Těsnohlídek, J. Š. Kubín a další, kteří se sice nevěnovali po studiích vědeckému zkoumání českého jazyka nebo české literatury, ale plně využívali v tom oboru, který si zvolili, pracovní návyky a konkrétní jazykové znalosti získané od svého učitele. Až do konce života se k němu hlásili a tvůrčím způsobem rozvíjeli jeho vědecký odkaz.

To, co jsme zde ve stručnosti uvedli, nás opravňuje k tomu, abychom s hrdostí a úctou vzpomenuli stého výročí založení semináře pro slovanskou filologii, první vědecké univerzitní instituce toho druhu na světě. Teprve po něm totiž vznikl slavistický seminář na univerzitě ve Vídni (1886, založil V. Jagić), v Krakově (1887, založil L. Malinowski) a ve Štýrském Hradci (1892, založil G. Krek).

Nezdůrazňujeme však na prvním místě skutečnost, že v tomto případě má pražská univerzita prvenství, ale význam, který měl pod vedením J. Gebauera seminář pro rozvoj vědy (zvláště bohemistiky) a kultury v českých zemích. Bylo to v době, kdy se postupně dovršoval boj českého lidu proti cizí nadvládě, směřující k dosažení politické nezávislosti a státní samostatnosti. A v tomto společenském[123]procesu, jak nejednou ve svých pracích zdůraznil Z. Nejedlý,[12] sehrál významnou úlohu J. Gebauer. Také v jeho semináři pro slovanskou filologii na pražské univerzitě se účinně bojovalo po boku vlastenecky smýšlející části českého lidu o dosažení těchto práv v plném rozsahu. Bojovalo se zbraněmi všestranného vědeckého studia českého jazyka, nejdůležitějšího atributu konstituovaného českého národa.


[1] O. Kádner, Školství v republice Československé, Čs. vlastivěda X, Osvěta, Praha 1931, s. 194—199.

[2] Dále v textu zkracuji zimní semestr ZS, letní semestr LS.

[3] T. Syllaba, Jan Gebauer. Bibliografický soupis publikovaných prací s úvodní studií a dokumentací k 100. výročí založení Gebauerova slovanského semináře, Praha 1979.

[4] Dílo cit. v pozn. 1, s. 185—186.

[5] Podrobnosti o jednání při založení semináře se uvádějí ve sb. 100. výročí založení semináře pro slovanskou filologii na Univerzitě Karlově. Práce z dějin slavistiky VII, Praha 1979 (uspořádal J. Petr). Zájemce v něm také najde podrobný popis činnosti semináře z let 1880—1905. Autory jednotlivých statí jsou J. Petr, O. Bartoš, Z. Urban a T. Syllaba.

[6] Ordnung der Vorlesungen an der k. k. Universität zu Prag im Sommer Semester 1880, s. 35 a 38.

[7] Slovanská filologie na Karlově universitě v letech 1918—1929, Praha 1929 (uspořádal M. Weingart).

[8] Čerpal jsem z rukopisné pozůstalosti J. Gebauera, zvláště z části nadepsané Slovanský seminář 1880—1905. V ní jsou uloženy seznamy účastníků a probírané látky, písemné práce, referáty o nich a klasifikace, dále německy psané zprávy o činnosti semináře, zasílané ministerstvu kultury a vyučování ve Vídni. Literární archív PNP, Jan Gebauer, k. I/26/34.

[9] Některé vzpomínky účastníků Gebauerova semináře jsou přetištěny v publikaci citované v pozn. 3, s. 47—61.

[10] V. Flajšhans, Za Janem Gebauerem, Národní listy 47, č. 145, 28. května 1907, s. 1.

[11] Srov. k tomu M. Komárek, Gebauerovo historické hláskosloví ve světle dalšího bádání. In.: J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého. Díl 1. Hláskosloví. Praha 1963, s. 723—765, na s. 724—725.

[12] Z. Nejedlý, Z české kultury, Praha 1951, s. 315—322 a v celé řadě dalších prací.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 3, pp. 113-123

Previous Pavel Trost: K původu slov

Next Slavomír Utěšený: K dnešnímu územnímu rozrůznění řeči našich školáků (Na základě písemného testu při Olympiádě českého jazyka 1978)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1