Časopis Naše řeč
en cz

Ďaha, žaha, dyha, duna, šuma aj.

Slavomír Utěšený a kolektiv

[Články]

(pdf)

-

Silná rána míčem, zvlášť je-li to kop (popř. hod) směřující jako prudká střela na branku, vzbuzuje často obdiv spoluhráčů i diváků, který se projevuje i po jazykové stránce uznáním jako „to byla ale…“. [155]Nato následuje jeden z nejméně padesáti výrazů, které tu má dnes český sportovní slang k dispozici a z nichž jen menší část je takto zaznamenána v slovnících (pokud je tomu tak ve Slovníku spisovného českého jazyka, opatřujeme výraz v úvodním výčtu hvězdičkou).

Valná část těchto slov je silně expresívní, a to buď svou metaforičností (typ bomba, pecka, prda), nebo stránkou slovotvornou (vypalovák, pruďas, pumelenice k puma, petelice k petarda, detka k detonace), nebo konečně i hláskovým skladem (ďaha, šlupka, řacha, šala, šuma, sekundárně i moravská rana), přičemž se mohou uplatňovat i přejaté základy (flastr, hyba, morda, šajba). Soubor těchto výrazů se ovšem mění v čase i prostoru a vedle dlouhodobých a po celém území běžných označení jsou tu četné výrazy módní, často jen jednosezónní; hodně je pak takových, které charakterizují jistá delší údobí, a též takových, které platí spíše oblastně (zde jsou výrazné rozdíly zejména mezi Čechami a Moravou).

Zpracovat v tomto smyslu celý příslušný materiál by vyžadovalo zvláštní studii. S omezením na sedmdesátá léta a na území vlastních Čech probereme v dalším jen rozvržení odpovědí na zadanou otázku (1) v rámci indikačního kolektivního testu mezi žáky 8. a 9. třídy ZDŠ ve čtyřech pohraničních městech — Ústí n. L., Rumburku, Teplé u Mar. Lázní a Volarech[1] — a (2) v přímých anketách s takovýmito informanty v 30 městech v Čechách, jež byla vybrána pro Český jazykový atlas.[2]

V obou anketách byly zároveň zapsány následující slangové výrazy pro silnou ránu míčem v tomto pořadí (první číslo označuje počet odpovědí v kolektivních testech, druhé počet měst v Čechách, kde byly zapsány pro ČJA): 1. pecka 80—25, 2. *bomba 73—25, 3. *šlupka 37—14, šlupa 19—3, 4. *šleha 25—13, 5. ďaha 16—13, 6. *dělovka 18—6, 7. řacha 18—4, 8. perda 12—7, 9. šupa 12—3, 10. *petarda 3—11, 11. prda 1—10, 12. puma 7—3, 13. pumel(en)ice 5—5, 14. petelice 6—3. 15. žíně 3—4, 16. detonace 2—4, 17. morda 1—4, 18.—19. drba, herda 2—1, 20. šajba 2—0, 21—22. dělo, hyba 1—1. — Jak patrno, klesá frekvence údajů z kolektivních testů i počet měst, kde byly zapsány, [156]vcelku souběžně, zvláště na počátku tabulky; v její druhé půli, počínaje petardou, je častěji výrazná převaha pozitivních záznamů pro ČJA — vyšší druhá cifra. To může být způsobeno jednak regionálností některých položek (testy se týkají jen okrajů západní poloviny Čech),[3] jednak intenzívnějším zaměřením přímého sběru.

Dále byly v testech jedenkrát zapsány tyto výrazy: čmouha, flastr, palba, pruďas, šmahovka, šumice, trha, žucha (celkem 8), v zápisech pro ČJA pak zase birda (deformací k perda?), čuta, dělovice, detka, duna, jedovka, morovice, pumánice, šala (celkem 9). Že ani tím není počet vyčerpán, ukazují např. 4 další výrazy zapsané v testu z Nového Malína u Šumperka na sev. Moravě (dyha, haluzovka, vypalovák, žaha), v anketovém výběru jen náhodou nezastoupené svč. pecarda a konečně třeba i nové „pražské“ šuma, zachycené tu jen jednou v odvozené podobě šumice. Většinou však půjde již jen o obměny uvedených výrazů, z nichž ostatně některé jako žíně, haluzovka, jedovka, morovice mají specifické významové odstíny — např. protáhlého prudkého kopu, ošemetné střely ap.[4] Některé výrazy v souboru, jako vypalovák či palba, souvisí patrně se starším slangovým označením pro působivé, vervně zahrané hudební číslo — zejména džezový šlágr (srov. i vztah něm. Schlager k schlagen ’bít‘), jiné byly původně jen označením dosažené branky — tak flastr, šajba; soudíme však, že do zkoumaného okruhu lze i tyto druhotné výrazy pojmout.

Frekvenční tabulka, která od sebe odtrhla významově nebo formálně blízké řady názvů, ukázala zato zřetelně trojí kategorii slov: 1. základní slova celonárodní (1—2 a neuvedené rána), 2. běžné slovní dublety, obvyklé zvlášť v Čechách (3 až 14) a 3. slova omezenější až ojedinělá (15 a další): zde ovšem mohou vystupovat i téměř zaniklé výrazy starší (šala) i dosud nerozšířené inovace (žaha ap.).

Pokud jde o formální třídění našich výrazů, převažují v nich naprosto dvojslabičná feminina — jistě v příklonu k základnímu slovu tohoto pole — rána (srov. zejména zvukomalebná expresíva řacha, šupa a nové ďaha, šuma, žaha, duna). — K základu x-ová rána vznikly názvy s příponou -ovka (jedovka, dělovka, haluzovka a modelovým tvořením i peckovka, šmahovka), popř. -(ov)ice (dělovice, morovice, [157]šumice). — Zvláštní kategorii vytvářejí „rozvíjející“ obměny k metaforickým základům jako petelice, pumánice, pumelice, pumelenice.[5] Ojedinělým pak zůstal případ deformačního zkratu detonace detka, nevznikla-li takto z petardy pecka (pecarda je ovšem kontaminace pecky a petardy). Velmi řídká jsou maskulina jako padáček, pruďas, vypalovák; je možné, že v házené, kde se spíše vychází ze sousloví prudký hod ap., je takových výrazů více. Konečně je zajímavé, že i valná část metafor je rodu ženského, výjimkou je jen flastr, případně i dělo (odvozené zpětně k dělovka, jako naopak je k puma přitvořena pumovka).

Velmi zajímavá je motivace jednotlivých druhů pojmenování silné rány míčem. Účastní se při tom výběrově všechny složky, které ránu — střelu[6] míčem spoluvytvářejí, zvlášť u rány kopnuté: 1. vystřelení, 2. prudký let střely, 3. tvrdý dopad střely a její následky. V první a třetí složce se výrazně uplatňuje zvuk odpálení (u rány kopnuté) a nárazu dopadu, méně se vychází ze svištivého letu. Zato se významně podílí motiv způsobu prudkého vystřelení (pojmenování podle různých druhů úderů a ničivých zásahů). Není divu, že na prvních místech se tu uplatňují metafory podle názvů výbušných zbraní: tak starší petarda a puma, spíš mladší bomba a dělo. Ze samé exploze vychází název detonace, detka a též řídké palba. Mnohem civilněji a neválečnicky pak zní řada pojmenování zvukomalebných jako ďaha, duna, dyha, řacha, šuma, šupa, žucha atd., vycházející zčásti z citoslovcí řach, šup, žuch ap., zčásti ze sloves jako dunět, šumět, žahnout ap. Svým způsobem sem pak patrně patří i šala (z něm. Schall?). Dá se říci, že právě tato pojmenování představují jádro specifických a přitom silně expresívních označení střely v míčové hře (proto jsme je seřadili v nadpise článku).

Řada pojmenování dále vychází z momentu síly a způsobu zadaného pohybu: tak čuta, drba, prda, šleha, trha, žaha (k slovesům čutnout, [158]drbnout atd.).[7] Tyto názvy mohou navazovat i na řadu synonym označujících ránu vůbec, jako herda, hyba, morda, pecka, šupa. Hlavně na let střely se váží označení čmouha, šmahovka, haluzovka, žíně. A konečně jsou tu názvy jako jedovka, morovice a nejspíš i morda, které označují nebezpečnost a ošemetnost rány. Ve srovnání s tím jsou ovšem názvy jako pruďas či vypalovák prozaicky popisným označením jisté části střeleckého aktu, nikoli ovšem po formální stránce, která je výrazně slangová. Konečně by bylo třeba přehlédnout i vzájemné vztahy ovlivňujících se podob, jež jsme naznačili jen mimochodem: sem patří řady jako petarda perda prda pecka, birda, — herda morda perda (se zakončením -rda), šupa šlupa — šuma puma duna (s kmenovou temnou samohláskou -u-), ďaha žaha dyha šmouha (se zakončením -ha) a mnoho jiných; i tento rozbor si ovšem vyžaduje úplnějšího materiálu.

Na závěr bychom jen chtěli upozornit na využití některých častějších pojmenování silné rány pro slangové označení nejhoršího prospěchového stupně — pětky: bomba, puma, pecka, morav. flek a flastr, a navíc obecné koule/kule(-a). „Detonační“ charakter má konečně i slangové označení pro neuspění, propadnutí: prasknout, puknout, rupnout, řachnout aj.


[1] Zpracovány byly indikační testy z 1. třídy ve Volarech (21 žáků), 2 třídy v Teplé u Mar. Lázní (40 žáků) a po 3 třídách různých škol v Ostí n. L. (89) a v Rumburce (96) — celkem 246 testů, z nichž však u každé položky vždy jistá část byla diskvalifikována nezapsanou, nesprávnou, popř. též nečitelnou odpovědí. Výsledné součty jednotlivých druhů získaných odpovědí mají v zásadě jen cenu orientační.

[2] O projektu a provádění výzkumu městské mluvy v rámci ČJA viz zprávy v Naší řeči 57, 1974, s. 94n. a 60, 1977, s. 227n.

[3] Zejména se to týká oblastního rozložení dvojice perda (jz.) a prda (sv.), přičemž vzájemný vztah obou podob není zatím jasný: jde o výrazy nezávislé, nebo je jeden z nich (a to který?) původnější.

[4] Zpravidla obrazné slangové názvy různých druhů střel podle způsobu kopnutí a letu míče, jako bodlo, šídlo, placírka, patička, šajtle, šourák, roura, svíčka, zvedák, padáček aj., tvoří ovšem zvláštní soubor, který zde můžeme jen připomenout.

[5] Slovo pumelice patřilo již dříve jako označení rány v bitce ap. do siláckého výraziva pražských pepíků, zajímavě pak bylo ze sportovního slangu přeneseno do oficiálního označení každoročního plesu TJ Sparta ČKD Sokolovo — „Sparťanská pumelice“. Zdá se, že tuto volbu názvu podporovala asociace s vyzněním slova veselice, popř. i metelice, chumelenice (srov. ostatně i variantu pumelenice).

[6] Je zajímavé, že samo slovo střela zůstalo v této soustavě zejména jen jako výraz z oficiální sportovní terminologie mládeží hodnocený jako knižní. Pozoruhodné je tu ovšem z počátků naší kopané slovo čutat ‚kopat‘ z angl. to shoot ‚střílet‘; v meziválečném slangu na severní Moravě, značně ovlivněném němčinou, žil též ekvivalent šisa.

[7] Otázkou zůstává vztah výrazu perda k peru, práti — je ovšem zřejmá vazba perda//herda.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 3, s. 154-158

Předchozí Emanuel Michálek a kol.: Pomsta a trest

Následující Marie Ludvíková, Ludmila Uhlířová: Lingvistika a informatika

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1