Časopis Naše řeč
en cz

Nový svazek sborníku Filologické studie

Josef Hrbáček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V roce 1976 vydala pedagogická fakulta KU již sedmý svazek svého sborníku Filologické studie.[1] Všechny dosud vydané svazky tohoto sborníku dobře dokumentují šíři a rozmanitost odborných zájmů pracovníků filologických kateder pedagogické fakulty v Praze.[2] Sedmý svazek Filologických studií je zaměřen výlučně bohemisticky a uspořádal ho Zdeněk F. Oliverius, vedoucí katedry českého jazyka a literatury. Obsahuje šest statí, z toho jsou čtyři jazykovědné a dvě literárněvědné.

Kladným rysem všech statí sborníku je jejich využitelnost pro praxi. Hned první, obsáhlá stať Františka Cuřína, podávající metodicky zpracované výsledky průzkumu gramatických (morfologických) vědomostí maturantů — K rozboru vědomostí maturantů v morfologii (s. 7—27) — by mohla mít velký význam pro učitelskou praxi na středních školách i pro vypracování nové koncepce výuky v českém jazyce. Ukazuje, že znalosti české mluvnice u žáků před maturitou nejsou lepší než znalosti žáků nejvyšších tříd ZDŠ, čili že střední škola nedává v tomto směru studujícím nic. Jsou-li i u nejlépe kvalifikovaných absolventů střední školy gramatické znalosti stejně špatné jako u špatných žáků, jak průzkum, o nějž se autor opírá, rovněž ukázal, znamená to, že dobrých výsledků dosahují žáci ve výuce literární. Vzhledem k důležitosti, kterou má gramatika mateřského jazyka pro rozvoj myšlení žáků, se autor právem závěrem ptá: „Je v pořádku, že je na středních školách mluvnice tak málo a že se k ní nadto při klasifikaci málo přihlíží?“

[41]Ve stati Kolísání rodu podstatných jmen (s. 29—43) sleduje Radoslava Brabcová srovnáváním různých gramatických kodifikací posledních desítiletí dynamiku tohoto jevu i měnící se postoj kodifikátorů k jednotlivým případům kolísání a dokládá vývojový trend bohatou vlastní excerpcí. Nejprve probírá případy tvarově v nominativu nerozlišené: hřídel, ozim a čepel, kde vývoj směřuje k jednomu rodu. U hřídele jsou poměry složitější, v odborném vyjadřování převládá mužský rod, v neodborném ženský, u ozimu převládá mužský rod, kdežto čepel směřuje jednoznačně k ženskému rodu. Podrobněji se autorka zabývá vývojovými tendencemi variant tvarově v nominativu rozlišených: pásek páska, fazol fazole, břich — břicho apod. Zvlášť probírá přejatá slova obojího typu: prestiž, růž, fakt faktum, kvartet kvarteto apod. U přejatých slov typu růž, prestiž působí na rod více vlivů (rod v původním jazyce, rod synonyma: růž — rtěnka). U typu rozlišeného v nom. tvarově dochází k rozlišení významu (např. kvartet = skladba, kvarteto = soubor čtyř hráčů) nebo se rozlišení významu udržuje (fazol fazole). Autorka to považuje za výhodné, protože „se tím značně obohacují vyjadřovací možnosti jazyka“. Dodáváme však, že to má i druhou, méně výhodnou stránku: rozlišením významu se lexikální varianty mění v paronyma a paronyma se často chybně v řeči zaměňují.

Milada Marková přispěla do sborníku statí Slovosledná pozice atributivních polopredikativních konstrukcí se slovesným adjektivem v současné spisovné češtině (s. 45—60). Rozsáhlý dokladový materiál umožnil autorce zevrubně sledovat tendence vedoucí k postpozici či prepozici rozvitého adjektivního dějového přívlastku. Tři čtvrtiny dokladů několikatisícového dokladového materiálu, s nímž autorka pracovala, ukazují na postavení za řídícím substantivem. Postpozice je zejména nutná, (1) je-li konstrukce hodně rozvitá, (2) je-li rozvita vedlejší větou, (3) v případech, kdy by konstrukce vytvářela v prepozici falešnou větnou dvojici, (4) kdy by vedla k sousedství dvou předložek. Stať M. Markové, která je nepochybně cennou slovoslednou studií, vyvolává však zásadní otázku, pokud jde o samo vymezení polopredikativní adjektivní konstrukce. Autorka podle mého soudu vymezuje adjektivní polopredikativní konstrukce příliš široce podle znaků, které pro polopredikativnost nejsou rozhodující.[3] Za adjektivní polopredikativní konstrukci je podle mého mínění vhodné považovat jen tzv. volný přívlastek, neboť pouze on má charakter nevětné predikace. Nezužuje pojmový rozsah substantiva (čili nedeterminuje ho), nýbrž přidává k substantivu nějaký další znak (= predikace). Autorkou uváděné doklady s dějovým přívlastkem determinujícím typu: orgány a organizace provádějící tyto práce jsou povinny… (s. 47) bych tudíž už za polopredikativní nepovažoval (možnost transformace ve vedlejší větu není rozhodující, v predikaci lze transformovat téměř každou adjektivní determinaci substantiva, [42]a dějovost adjektiva rovněž ne, protože bychom za polopredikativní konstrukci museli považovat i spojení typu tekoucí voda, spadlý strom apod.).

V poslední lingvistické studii sborníku Archaismy v díle Zikmunda Wintra (s. 61—75) konstatuje Naděžda Kvítková, že Z. Winter hojně využíval staré češtiny (16.—17. stol.) pro dosažení dobového koloritu ve svých dílech. Nejvíce archaismů nalézá autorka v oblasti lexika a tvoření slov, ale Winter se nevyhýbá ani užití archaismů hláskových, tvarových a některých skladebných. Že však i Wintrovi záleželo na tom, aby jeho díla byla čitelná, svědčí fakt, že stavba věty je zcela přizpůsobena literárnímu úzu konce 19. století. Winter jazykově čerpal hlavně z tzv. černých neboli smolných knih. Autorka Wintrovy archaismy srovnává s jazykem těchto knih, se starými slovníky a se staročeskými slovníky a zjišťuje, že Wintrův staročeský jazykový materiál je autentický. Wintrovy archaismy slouží nejen k vytvoření dobového koloritu, ale dodávají textu také výrazné estetické kvality. Autorka se však zmiňuje jen o využívání expresívních slov, otázku estetického působení archaismů nezpracovala.

Druhou polovinu Filologických studií VII tvoří dva obsáhlé literárněvědné příspěvky. Josef Polák píše o dětské poezii J. V. Sládka (s. 77—114), je to nejdůkladnější dosavadní zhodnocení této části Sládkovy básnické tvorby, a Jaromír Plch se zabývá problematikou základů literární výchovy jako vědní disciplíny (s. 115—152). Jde mu především o exaktní vymezení předmětu metodiky literární výchovy, jejího obsahu a vztahu k jiným disciplínám.

Sedmý svazek Filologických studií je cenným příspěvkem v odborné bohemistické produkci nejen materiálem, který přináší, ale i otázkami, které vyvolává.


[1] Filologické studie VII, sborník pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 1976, 153 stran.

[2] Zprávu o 3. a 4. svazku Filologických studií viz NŘ 57, 1974, s. 156—158.

[3] Srov. její stať K problematice tzv. polopredikativních konstrukcí, SaS 28, 1967, s. 245—255, zvl. s. 251.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 1, s. 40-42

Předchozí Alena Fiedlerová: Ze sedmého sešitu Staročeského slovníku

Následující Zdenka Rusínová: České nářeční texty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1