Časopis Naše řeč
en cz

Brněnská historická mluvnice

Milada Homolková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Před koncem letního semestru na vysokých školách se studenti češtiny (a nejen oni) dočkali knižního vydání učebnice historické gramatiky brněnských autorů Arnošta Lamprechta, Dušana Šlosara a Jaroslava Bauera.[1] Předcházelo jí dvojí vydání studijního textu,[2] které se stalo žádanou studijní pomůckou, ale jako skripta už svým omezeným nákladem nemohlo postačovat ani potřebám výuky, ani zájmu širšího okruhu bohemistů. Podle nového názvu knihy — částečně přepracované a doplněné — bychom mohli očekávat, že vedle tradičního hláskosloví, morfologie a syntaxe obsáhne také staročeské tvoření slov a vývoj slovní zásoby. Samostatné oddíly věnované této problematice zde však nenajdeme, pouze úvodní kapitola přináší základní všeobecné údaje a poučení; druhá a zvláště pak třetí část uvádí jednotlivé informace ve výkladech o tvarosloví a skladbě. Lze si to vysvětlit tím, že při studiu jazyka na filozofických fakultách se klade především důraz na všestranné poznání hláskoslovného a morfologického (méně už syntaktického) vývoje češtiny. Šířeji koncipovaná příručka by přesahovala rámec učebnice, nehledě už na to, že otázky lexikálního vývoje jsou u nás systematičtěji řešeny poměrně kratší dobu a v menší míře než otázky fonologické a gramatické. Svým obsahem navazuje tedy Historický vývoj češtiny na všechny dosavadní historické mluvnice českého jazyka; má však i svá specifika a mnohé přednosti z hlediska obsahového i metodického.

Vlastní výklady hláskoslovné, tvaroslovné a syntaktické uvádí část nazvaná Vývoj jazyka (s. 5—11). Vychází ze zjištění, že vývoj jednotlivých plánů jazyka se řídí vlastními zákonitostmi. Pro působení vývojových faktorů v oblasti fonémů se zdůrazňuje zejména systémová souvztažnost všech změn; u morfologického vývoje je podtržena souvislost s vývojem hláskoslovným i s potřebami ostatních plánů jazyka. Výklad doprovázený příklady vývojových procesů je sice stručný, ale nikoli zkratkovitý. Předpokládá znalost složitějších lingvistických pojmů, ale některé termíny i běžně užívané v lingvistických pracích poslední doby přesto vysvětluje (např. „periférie systému“ na str. 6; vedle toho vztah morfu a morfému na str. 7 by si zasluhoval jasnějšího vymezení). Pro vývoj plánu syntaktického se na prvním místě konstatuje jeho sepětí s vývojem lidského myšlení, ale není opomenut ani vliv psané podoby jazyka a cizích jazyků. Pozornost se nakonec zaměřuje [33]i na faktory působící na vývoj plánu pojmenovacího; je charakterizován jako systém, v němž se nejrychleji odrážejí změny v životě společnosti. Vztahy mezi jednotkami tohoto systému jsou komplikovanější.

Na tyto výklady, které dají studentu dobrý obecný základ pro pochopení složité vývojové dynamiky „systému systémů“, volně navazuje kapitolka o způsobech poznání jazykového vývoje a pramenech k němu (str. 11—14). Vedle písemných památek a rekonstrukce tzv. pračeského stavu (od konce 10. do pol. 12. stol.) na základě srovnávání s příbuznými jazyky přikládají autoři značný význam všem teritoriálním dialektům. Důležitost komparatistických údajů a zvláště nářečních faktů však nejlépe prakticky dokládá jejich příkladné využití ve fonologii a morfologii. Příručka však nechce nahradit učebnici české dialektologie. Už proto ne, že omezuje údaje o územním rozložení jednotlivých dialektů a o jejich příslušnosti k určité širší nářeční skupině.[3] Ve výkladech se také často musíme spokojit s odkazem na „archaická, tradiční nářečí“ nebo vůbec na „nářečí lidová“ bez udání názvu a teritoria.

Oddílem Hláskosloví navazuje A. Lamprecht na svá široce pojatá bádání v historické fonologii češtiny, která již dříve shrnul do práce Vývoj fonologického systému českého jazyka.[4] Nová učebnice ji v podstatě přebírá, ovšem s četnými doplňky i úpravami. Více než desetiletí, které uplynulo od 1. vydání této monografie, přineslo řadu příspěvků k jednotlivým problémům. A. Lamprecht je nejen zachycuje ve výčtu literatury za jednotlivými statěmi, ale reaguje na ně i v samotném výkladu (srov. např. Vývoj praslovanských souhlásek s. 41n., o první praslovanské palatalizaci velár). Na základě zevrubného systémového rozboru hláskových poměrů ve staré češtině i v nářečích došel už ve Vývoji k pojetí širokého rozsahu měkkostní korelace souhlásek a k novému výkladu jejího zániku. Přehlásky ve 14. stol. pak chápe jako důsledek rozvinutí této měkkostní korelace. Provedení přehlásek (korelace se tím omezila na pozici před předními samohláskami) bylo podnětem k dovršení depalatalizačního procesu. Připomeňme ještě, že toto pojetí neuznává stč. hlásku ě za samostatný foném, a tudíž ani tzv. ztrátu jotace za samostatný jev (srov. str. 89). Složitost problému i možnosti odlišné interpretace (především v pracích M. Komárka[5]) vedly A. Lamprechta k tomu, aby se znovu soustředil na průběh depalatalizačních procesů.[6] Výsledky tohoto zkoumání spolu se staršími tezemi nově systematicky vykládá v kapit. Hlavní historická depalatalizace neboli ztráta měkkostní kore[34]lace (s. 72—83). Detailně zde vysvětluje postup depalatalizačních procesů a vznik samostatné nekorelační řady palatálních souhlásek ť, ď, ň daný přesunem zubnic t’, d’, n’. Pomůckou nad jiné užitečnou jsou pro objasnění těchto i všech dalších vývojových postupů četné grafické obrazce. Autor jimi znázorňuje synchronní vztahy i vývojový pohyb v hláskovém systému nejen spisovného jazyka, ale i dialektů. Z dalších metodických předností, o nichž podrobněji pojednává Luttererova recenze, je třeba znovu podtrhnout zvláště systematické utřídění probíraných jevů v rámci tří vývojových etap, neustálý zřetel k hláskovým poměrům v nářečích a k systémové souvztažnosti změn samohláskových a souhláskových.

Na výklady hláskoslovné navazuje oddíl Tvarosloví od D. Šlosara (s. 113—227). Autor sleduje závislosti změn morfologických na změnách v plánu fonologickém (srov. např. s. 142, 145, přesuny slovesných tříd s. 186 aj.), akceptuje také dialektické tvary a zvláštnosti. Zachycuje vývojovou dynamiku tvaroslovnou od rekonstruovaného pračeského stavu (se stručným ohlédnutím na stav starší) až k nové češtině spisovné i obecné. Rozsáhlý materiál, který je pro zkoumání stč. tvarosloví k dispozici v historických mluvnicích a ve speciálních příspěvcích, bylo ovšem třeba zredukovat a utřídit v souhlase s potřebami vysokoškolské učebnice. V obou oddílech — Skloňování a Časování — se vychází od stručného poučení o genezi a významu gramatických kategorií. Podrobněji jsou rozebrány ty kategorie, které prodělaly během historického vývoje zásadní změny (zvl. jde o kategorie jmenného rodu, času a vidu). Jmenná paradigmata jsou pak seřazena podle tradičního pořádku a stáří od vokalických jmenných typů přes skloňování zájmen až k deklinaci složené. Tam, kde staročeský stav je plynulým pokračováním stavu pračeského a staršího (např. o-kmenů, a-kmenů aj.), vystupují jako základní rekonstruované podoby pračeských koncovek. Pro staročeské tvary (tj. před změnami 14. století) se autor rozhodl tam, kde stará čeština vykazuje stav již značně pozměněný (konsonantické deklinace). Doprovodné stati se soustřeďují především na proměny a přesuny koncovek v době historické a směřují k objasnění pádové homonymie a synonymie v současném jazyce.

Ve výkladu o staročeské soustavě časů a utváření vidového systému musel D. Šlosar vyjít také z předhistorického stavu. Přebudování těchto kategorií sleduje se zvláštním zájmem, stejně tak i přesuny slovesných tříd a typů od praslovanštiny až k nové češtině. Rozhodl se pro třídění sloves primárně podle prézentního kmene a paradigmata uvádí v jednotné staročeské podobě s naznačením předchozího hláskového vývoje některých koncovek. Příkladů na jednotlivé typy časování není mnoho, ale jsou to slovesa významná buď svou frekvencí, nebo z hlediska morfonologického. Problematika tříd a kmenů by si však zasloužila méně zhuštěný výklad; ten nemůže vyvážit ani přehledná tabulka (s. 184). Nebylo by snad zbytečné podrobněji charakterizovat každou z tříd a doplnit tabulkou s rozdělením podle infinitivního [35]kmene. Usnadnilo by to určování jednotlivých sloves při rozboru staročeských textů v seminářích.

Na vydání učebnice se bohužel již nemohl podílet J. Bauer († 1969). Jím zpracovaná část o staročeské skladbě (s. 229—293) byla beze změn převzata z výše zmíněných skript. Syntax je zde sledována od stavu, který zachycují nejstarší písemné památky, až k češtině nové se zvláštním důrazem na situaci v 15. století. V tomto úseku autor rozlišuje osm období, a to podle měnícího se uplatnění spisovného jazyka v závislosti na společenském vývoji. Po charakteristice větných typů pokračuje rozborem větných členů a polovětných konstrukcí. Krátce se zmiňuje i o slovosledu a dospívá nakonec k nejdetailněji zpracované partii o staročeském souvětí, která vychází z obsáhlé Bauerovy práce Vývoj českého souvětí.[7] Utváření jednotlivých typů vět a syntaktických vztahů v rámci věty i souvětí, proměny syntaktických funkcí různých slovesných konstrukcí i jmenných tvarů a stejně tak i osudy uvozovacích a spojovacích výrazů dokumentuje řada příkladů vhodně zvolených především ze známých literárních textů. Výklad o syntaktických jevech bylo nutno na mnoha místech organicky spojit s poučením lexikálním. Např. u četných staročeských částic sledujeme ústup jejich původního lexikálního významu a jejich gramatikalizaci ve spojky. Tento proces souvisí s vyhraňováním jednotlivých typů souvětí a s tím, jak se spojovací prostředky, kterých se dříve užívalo pro vyjádření různých vztahů, postupně specializovaly a zároveň se ustalovala jejich podoba. Z lexikálního hlediska jsou cenné také pasáže věnované tázacím a přacím částicím, vyjadřování záporu a volní modality a neméně i participiálním konstrukcím, které měly ve stč. jiný syntagmatický charakter a v nové době byly vytlačeny především větnými útvary.

Učebnici doplňuje příloha se dvěma mapkami znázorňujícími vznik nářeční diferenciace češtiny a vydělení češtiny ze západoslovanské skupiny. Na konci knihy jsou uvedeny zkratky citovaných starých památek podle úzu Staročeského slovníku.[8] (Jen u dvou dokladů v textu byly nejspíš omylem ponechány zkratky Gebauerovy, srov. s. 159, 170). Dále je zde shrnuta základní literatura, na niž se odkazuje za jednotlivými kapitolami, především v Hláskosloví. Pro větší přehlednost by bylo lépe utřídit ji abecedně podle jmen autorů. Kniha by měla být taká doplněna rejstříkem probíraných jevů, už proto, že v oddíle Hláskosloví a Tvarosloví jsou sice časté, ale nikoli přesné stránkové odkazy na výše či níže vysvětlený jev. Z tiskových nedopatření připomeňme pouze nejzávažnější: na s. 45 chybí nadpis kapitoly uvedený v obsahu. Ostatní chyby (a je jich velmi málo) jsou zanedbatelné a ani ony nemohou ohrozit vysokou úroveň této „staronové“ učebnice, jejíž hodnota částečně byla a nepochybně bude nejlépe ověřena ve školní praxi.

[1] A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historický vývoj češtiny, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1977, 312 stran, 1 příloha.

[2] A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Vývoj mluvnického systému českého jazyka, SPN, Praha 19641, 19702.

[3] Srov. J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972.

[4] Univerzita J. E. Purkyně, Brno 19641, 19682. Recenzi o této monografii z pera I. Lutterera uveřejnila NŘ, s. 215—221. Závažná je i recenze Fr. Kopečného ve Slově a slovesnosti 30, 1969, s. 166—171. Konfrontuje názory A. Lamprechta a M. Komárka na sporné otázky měkkostní korelace hlásek a třetí depalatalizace.

[5] Srov. např. M. Komárek, Hláskosloví (1. díl Historické mluvnice české), Praha 19581, 19622, 19683.

[6] Srov. A. Lamprecht, K depalatalizaci v staré češtině, SaS 33, 1972, s. 154—159.

[7] J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1962.

[8] Srov. Staročeský slovník, úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 1, s. 32-35

Předchozí Miroslav Komárek: Za Jaromírem Běličem

Následující Alena Fiedlerová: Ze sedmého sešitu Staročeského slovníku