Polská ženská příjmení v češtině
Teresa Z. Orłośová, Miloslav Sedláček
[Články]
-
Překladatelé z polštiny a také novináři a redaktoři bývají někdy v nejistotě o tom, v jakých podobách mají užívat polských ženských příjmení v češtině. V polštině je totiž repertoár ženských příjmení širší, frekvence jednotlivých typů se v průběhu posledních asi padesáti let měnila a ani současný stav není zcela ustálen. Aby bylo zřejmé, s jakými problémy je možno se setkat, podáme nejprve stručný přehled tvoření ženských příjmení v polštině.
Mužská příjmení jsou v polštině — stejně jako v češtině — dvojího druhu; buď mají formu jmen přídavných, nebo podstatných.
I. Adjektivní typ mužského příjmení
1. Ženská příjmení od jmen končících na -ski, -cki, -dzki jsou zakončena na -ska, -cka, -dzka, např. Broniowski — Broniowska, Lewicki — Lewicka, Grodzki — Grodzka, a mají (jako v češtině) adjektivní skloňování.
2. Od ostatních adjektivních příjmení (zakončených na -y, -i) se vyskytují ženská příjmení trojího druhu[1]:
a) Přechýlené podoby adjektivní, např. Chromy — Chroma, Górny — Górna, Suchy — Sucha.
b) Nepřechýlené podoby — mužské podoby se užívá i jako příjmení ženského a pak se neskloňuje, např. pan Chromy — pani Chromy (7. pád z panią Chromy), Jan Krótki — Zofia Krótki (2. pád Zofii Krótki);
c) Přechýlené podoby s příponou -owa, např. Cichy — Cichowa, Górny — Górnowa, Suchy — Suchowa; „dceřiná“ příjmení, tj. příjmení neprovdaných žen (k tomu viz ještě dále), se mohou tvořit příponou [144]-ówna, ojediněle také -anka (-ianka), např. Górny — Górnówna (Górnianka), Polny — Polnówna (Polnianka), Suchy — Suchówna (Suszanka).
II. Substantivní typ mužského příjmení
Zde je situace ještě pestřejší, ale omezíme se jen na charakteristiku v hlavních rysech. Obecně lze říci, že ženská příjmení přechýlenou podobu většinou mít mohou, ale leckdy ji nemají, a pokud se přechýlená podoba vyskytuje, bývá jiná pro manželky a jiná pro (neprovdané) dcery.
1. Od mužských příjmení končících na souhlásku (s výjimkou -g) a na -e, -o se tvoří příjmení pro manželky příponou -owa a pro dcery příponou -ówna, např. Nowak — Nowakowa (manželka) — Nowakówna (dcera), Wende — Wendowa — Wendówna, Moniuszko — Moniuszkowa — Moniuszkówna.
2. Od mužských příjmení končících na samohlásku -a se tvoří příjmení pro manželky příponou -ina (-yna) — nikoli však důsledně — a pro dcery příponou -anka (-ianka), např. Puzyna — Puzynina (manželka) — Puzynianka (dcera), Zawisza — Zawiszyna — Zawiszanka. Příjmení pro manželky tvořená příponou -ina jsou v současné polštině značně na ústupu[2], poněkud živější je tvoření příjmení pro dcery příponou -anka.
Z hlediska přechylování není mezi příjmeními uvedenými v bodě 1. a příjmeními v bodě 2. ostrá hranice. Tak od mužských příjmení zakončených na -a se dnes tvoří ženská příjmení i příponami -owa a ówna (např. Zasada — Zasadowa — Zasadówna), a naopak přípona -anka se vyskytuje u jmen zakončených na -g, -ge, -go (důvod je psychologického rázu, zakončení -gówna by vzbuzovalo nežádoucí asociace).
Při přechylování některých příjmení dochází v polštině ke střídání hlásek. Nepodáváme zde systematický přehled tohoto střídání, omezujeme se jen na příklady nejčastěji se vyskytujících typů (týkají se převážně jmen zakončených na -g, -ga, -go, -ge): Maciąg — Maciążanka, Skarga — (Skarżyna— Skarżanka, Kalgo — Kalżanka, Lange — Lanżanka; Sikora — (Sikorzyna) — Sikorzanka; Grudzień — Grudniówna.)
3. Stále častěji užívají dnes polské ženy mužské podoby příjmení a ta se obvykle neskloňuje, zvláště končí-li na souhlásku, např. Ma[145]ryla Rodowicz, 2. pád Maryli Rodowicz. Příjmení zakončená na -a se buď skloňují (častěji), nebo neskloňují, např. Maria Wałda, 2. p. Marii Wałdy nebo Marii Wałda.
Nepřechýlená příjmení žen se vyskytovala v Polsku — třebaže poměrně zřídka — již v 19. století[2a], avšak byly proti nim vznášeny četné námitky. Po druhé světové válce se velice rozšířila. Dnes se jich běžně užívá v úředních dokumentech[3] a jejich šíření podporují i některé důvody psychologického rázu (ne každá žena chce informovat o svém stavu, mnohé rozvedené ženy se vrátily ke svému původnímu příjmení). Někdy už je dokonce důvodem i neznalost nebo nejistota, jak se přechýlená podoba tvoří.[4] Výrazný ústup lze dnes pozorovat zvláště u přípon -ina a -anka; ty se dnes vyskytují už jen v jistých, tradičně ustálených typech příjmení, např. Skarżanka (od Skarga) — jméno známé polské herečky.
Užívání nesklonných nepřechýlených podob jako příjmení pro ženy vyžaduje spojení s „opěrným“ jménem, buď křestním (Teresa Nowak, 2. pád Teresy Nowak), nebo obecným (pani, panna, koleżanka atp.), např. Byłem z panią Nowak v kinie. Setkáváme se sice i s nepřechýlenými podobami bez „opěrného“ slova, např. Nowak mówiła, ale tento způsob není vhodný.
Dnes přibývá v Polsku také ženských příjmení dvojčlenných; žena si ponechává jak příjmení původní, tak i manželovo, např. Willman-Grabowska. V těch se první jméno neskloňuje, nekončí-li na -ska, -cka, -dzka.[5]
Podali jsme (ovšem jen v obryse) přehled o stavu užívání ženských příjmení v Polsku jednak proto, že je zajímavé i užitečné seznámit se se zvyklostmi v blízké a přátelské zemi, jednak z toho důvodu, že při překládání je nezbytné mít dostatečný přehled o jazykové a společenské situaci toho národa, z jehož jazyka se překládá. Poměrně značná [146]pestrost podob ženských příjmení v polštině přináší pro překladatele do češtiny některé problémy. Nebylo by totiž únosné ponechávat v češtině všechna polská příjmení v té podobě, v níž se vyskytují v textu polském.
Jak známo, v češtině se uvádějí téměř všechna cizí ženská příjmení v přechýlené podobě, která odpovídá zásadám o přechylování v našem jazyce, např. Valentina Těreškovová, Galina Něščimenková, Anna Seghersová, Françoise Saganová, Sophia Lorenová.[6] Naproti tomu v polštině zůstávají často ženská příjmení v nepřechýlené podobě (viz výše). V českém textu je třeba takováto příjmení přechylovat, a to pomocí českých přechylovacích přípon, tj. u substantivních příjmení pomocí přípony -ová, u adjektivních -á, např. Maryla Rodowiczová, paní Białá (od Biały). V převážné většině případů nahrazujeme českými přechylovacími příponami i přechylovací přípony polské.
Pro naše hromadné sdělovací prostředky je užívání českých přechylovacích přípon nyní už dosti běžné, např. ve zpravodajství z XII. zimních olympijských her v Innsbrucku jsme četli a většinou i slyšeli příjmení polských závodnic jen v podobách Majerczyková, Bugajczyková, Piechová, Kanaszová, Rysová, tedy bez zřetele k tomu, jakou podobu mají tato ženská příjmení v polštině. Stejně se dnes postupuje i u příjmení ruských, srov. např. jména Smetaninová, Kulakovová, Amosovová, Averinová, Stěpanská.
Původní (citátové) podoby polských (i ruských) ženských příjmení se v českých textech objevují stále řidčeji, nejčastější jsou v textech odborného zaměření. Tam nejspíše je únosné (ale jen zřídka nutné) užívat psaných, či spíše tištěných podob jako Eliza Orzeszkowa, Maria Konopnicka, Gabriela Zapolska, Maria Kuncewiczova (stejně i N. K. Krupskaja[7]). To se ovšem týká polských příjmení zakončených na -owa a -a, která mají paralelu v českých na -ová a -á.[8] Ve většině pří[147]padů však není únosné ponechávat v původní podobě i ostatní typy přechýlených polských příjmení. Např. příjmení Suliżyna je většinou třeba převést do podoby Suligová, příjmení Nowakówna změnit na Nowaková, takže zmizí rozdíl mezi jménem dcery a manželky.[9]
Tento postup doporučujeme jako základní. Výjimky sice nelze vyloučit, ale měly by se omezovat na případy odůvodněné, např. jde-li o příjmení osoby velmi známé, nejspíše o jméno umělkyně (Skuszanka — známá divadelní režisérka), historické postavy (Maryna Mniszchówna) atp.[10]
[148]Původní podoby příjmení neměníme ovšem tehdy, odvoláváme-li se na literaturu (zvláště odbornou) v polském originále, a leckdy ani v česky psaných vědeckých dílech zabývajících se polskými záležitostmi, např. polským uměním, dějinami atp.[11] Nejméně vhodné by bylo ponechávat polské podoby v překladech literárních děl ze současnosti, v literatuře pro děti, ve filmových titulcích atd.
Dvojčlenná polská příjmení (v Polsku běžnější než u nás) je možno převést do češtiny tak, že přechýlenou podobu budou mít obě části, ale obvykle se (stejně jako v polštině) první část nepřechyluje a neskloňuje, jestliže končí na souhlásku, např. Willman-Grabowská, 2. pád Willman-Grabowské atd. Obě části se přechylují u příjmení typu Broniowska-Michalska (v češtině mívají obvykle podobu Broniowská — Michalská).
Jak je patrno, nepovažujeme za vhodné přenášet zvyklosti v pojmenování žen mechanicky z polštiny do češtiny. To se týká nejen polštiny, ale i některých jazyků jiných.[12] Práce překladatele tím sice může být ztížena (musí zjistit mužskou podobu příjmení), zato český čtenář se pak mnohem snáze orientuje o vztazích mezi osobami, jejichž jména se v textu vyskytují. A zřetel ke čtenáři by měl být podle našeho mínění rozhodující.
[1] Jejich výskyt se nedá postihnout obecně platným pravidlem.
[2] Srov. Słownik ortograficzny języka polskiego (hlavní redaktor M. Szymczak), Varšava 1975, s. 48.
[2a] Srov. Polszczyzna piękna i poprawna, Vratislav — Varšava — Krakov 1966, s. 529.
[3] V úředních dokumentech a písemnostech se dnes substantivní příjmení nepřechylují. Pravopisný slovník cit. v pozn. 2 doporučuje na s. 48 nepřechylovat ani příjmení adjektivního typu. Avšak podle ústního sdělení referentky na matričním oddělení Městského národního výboru v Krakově se v platných pokynech žádá, aby se adjektivní příjmení přechylovala, např. Suchy — Sucha.
[4] Stalo se např. při přijímacích zkouškách na filologickou fakultu krakovské univerzity, že mladá (svobodná) nositelka příjmení Kostka nespojovala oslovení Kostczanka se svou osobou a na toto oslovení nereagovala.
[5] V češtině zacházíme obdobně s rodovými mužskými příjmeními, jako jsou Clam-Martinic, Thurn-Taxis (2. pád Clam-Martinice, Thurn-Taxise), a ovšem i s ženskými příjmeními od nich utvořenými (Clam-Martinicová, 2. p. Clam-Martinicové).
[6] Výjimkou je jen několik jmen populárních umělkyň, literárních postav, popř. známých veřejných pracovic, např. Dolores Ibarruri, Manon Lescaut, Ada Sari, Greta Garbo, Gina Lollobrigida. — Srov. např. J. Kuchař, Přechylujme ženská příjmení cizího původu!, NŘ 39, 1956, s. 302n.; F. Váhala, Skloňování vlastních jmen osobních a místních, sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 187n.; M. Knappová, Těreškovová, nebo Těrešková? NŘ 46, 1963, s. 271n.
[7] Srov. K. Hausenblas, Psaní a skloňování ruských jmen vlastních v češtině, Kniha o překládání, Praha 1953, s. 208n.
[8] Poněkud ovšem překvapí, jestliže v krátkém časovém rozmezí vyjdou v téže knižnici dvě literární díla přeložená z polštiny touž překladatelkou, a přitom jméno jedné autorky se důsledně uvádí v podobě počeštěné, kdežto jméno druhé v podobě citátové. Srov. Marie Konopnická, Na fujarce (Světová četba, sv. 187, Praha (1958); Eliza Orzeszkowa, Vědma (Světová četba, sv. 257, Praha 1961).
[9] Současná čeština zvláštní typ příjmení pro dcery nemá, ve starších obdobích však lze najít náběhy k rozlišování jmen žen svobodných od vdaných. Původně se to asi týkalo jen jmen obecných, tak ciesařovna a královna byla z počátku pojmenováními pro dceru císaře a krále, kdežto ciesařová a králová pro ženu panovníka. Ale dost brzy se přestalo rozlišování dbát a pojmenování císařovna a královna se rozšířila i ve významu „ciesařová, králová“. Avšak u vlastních jmen se s náznaky (většinou nedůslednými) rozlišování jmen pro ženy svobodné od vdaných setkáváme ještě dosti dlouho (hlavně mezi šlechtou). Např. v Korespondenci Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem… (vydal Z. Kalista, Praha 1941) čteme: panna slečna Berkovna (s. 99), slečna Berkovna (s. 214, 225), Anna Kateřina Sekerkovna z Sedčic (s. 110), Hedvika Ropalovna z Riffmberka (s. 235), a naproti tomu např. paní Skuhrovská (s. 41), paní Šenkirchová (s. 44), pani Homutová (s. 54), paní Rašínová (s. 57), ale také vzal si ňákou pannu Čejkovou (s. 150). — Srov. též F. Oberpfalcer, Rod jmen v češtině, Praha 1933, s. 183n.
V 19. století se projevovaly dost silně snahy rozlišovat příjmení vdaných od svobodných žen příponami -ová a -ova. V prvním vydání Brusu jazyka českého z roku 1877 se o tom na s. 11 píše: „Dle těchto přídavných jmen přivlastňovacích nyní často skloňují se vlastní jména žen. rodu na -ova, znamenají-li osoby svobodné, aby prý se rozeznaly od osob vdaných s koncovkou -ová. Tak prý znamená Anna Mráčkova svobodnou, A. Mráčková pak vdanou či paní. Než rozdíl ten mezi -ova a -ová jest původu nového, na starých listinách nezaložený a nad to i zbytečný… Pišme tedy Anna Mráčková, M. Svobodová atd., ať tato jména znamenají paní neb slečny;…“ Avšak ještě v r. 1935 žádal A. Frinta v Naší řeči (s. 194n.) v článku O příponě -ova : -ová u jmen osobních, aby se přípona -ova u příjmení svobodných žen dodržovala. Redakce Naší řeči s jeho požadavkem nesouhlasila.
[10] Nejspíše s úmyslem navodit kolorit doby a prostředí se užívá v překladu Sienkiewiczových Křižáků např. jména Jurandovna, což je jakási adaptace polského příjmení Jurandówna (pro dceru). To však je řešení poněkud diskutabilní. Viz H. Sienkiewicz, Křižáci, přeložil J. Janouch, Praha 1959. — Někteří překladatelé jsou v převádění polských „dceřiných“ příjmení do češtiny vynalézaví. Např. Vl. Dvořáčková nahrazuje v překladu Vědmy (viz pozn. 8) polskou podobu Budrakówna několikrát spojením Budrakova dcera (s. 146, 148, 149), někde volí místo příjmení křestní jméno (Klemens z Budrakówną — Klement s Nastkou, s. 187), při spojení křestního jména s příjmením užívá české podoby příjmení (Nastka Budrakówna — Nastka Budraková, s. 187, 188, 189). J. Vlášek v překladu knihy Korupce (Praha 1974) od Andrzeje Kuśniewicze nahrazuje příjmení Floriańczykówna spojením mladá Floriaňczyková (s. 168), místo podoby Sikorzyna volí Sikorová (s. 34). A. Gajdoš převedl v překladu knihy Orati na úhoru od Jana Wiktora (Praha 1948) polské příjmení Tomalanka (mužská podoba Tomala) na Tomalová (s. 40).
[11] Srov. např. K. Krejčí, Dějiny polské literatury, Praha 1953.
[12] Srov. zmínku o maďarských příjmeních v Kuchařově článku cit. v pozn. 6, o lužickosrbských v čl. J. Mudry O lužickosrbských jménech vlastních v češtině, NŘ 52, 1969, s. 32n., dále sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 188.
Převádění maďarských ženských příjmení do slovenštiny věnuje pozornost Gizela Valkovičová v čl. Ako prekladať maďarské ženské mená do slovenčiny, Kultúra slova 10, 1976, s. 10n.
Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 3, s. 143-148
Předchozí Miroslav Roudný: Paralelní vývoj českého a slovenského názvosloví mluvnického
Následující František Kopečný: Úvod do etymologie
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1