Časopis Naše řeč
en cz

Přechylujme ženská příjmení cizího původu!

Jaroslav Kuchař

[Drobnosti]

(pdf)

-

Nedávné mistrovství Evropy v košíkové žen, konané v Praze, bylo také s jazykového hlediska událostí jedinou svého druhu: ženy z šestnácti evropských států si totiž kromě sportovního umění přivezly s sebou i svá jména, a tato jména bylo nutno pohotově začleňovat do českých vět a skloňovat. Ještě nikdy se snad v našem tisku, rozhlase, televisi a ve veřejných hlášeních na sportovním hřišti neobjevilo tolik ženských příjmení nejrůznějších národů najednou.

A tu se ukázalo, že zdaleka ne pro všechny uživatele češtiny je důsledné přechylování ženských příjmení věcí samozřejmou, zejména jsou-li to příjmení příslušnic cizí národnosti. Vedle příjmení přechýlených českým způsobem (ta byla častější) se ne zřídka objevovala i příjmení nepřechýlená, po př. přechýlená podle pravidel jiných (slovanských) jazyků, t. j. ve své původní podobě. Přitom se tato nezčeštěná příjmení skloňovala podle pravidel českého tvarosloví, zařazovala se ke vzorům podle svého hláskového zakončení, takže vznikaly tvary někdy velmi podivné.

Několik typických příkladů: Sovětský svaz dohrával bez hráčky Arciševskáji a měl nejlepší střelkyně v Otse a Alexejevě; v bulharském družstvu vynikla Penčeva, která vystřídala Vojnovu, na hřiště nastupopovala maďarská hráčka Fischer a další z maďarských hráček byla jednou nazývána Matayné, jindy zase Matay, Matayová nebo i Mataynová. Nechyběly ani případy, že se z žen staly v ústech hlasatelů muži, tak na př. se Francie ujala vedení Colchenem (řidč. neskloněné Colchen), která byla faulována Foltinekem, což je hráčka rakouská. Také další Rakušanka byla ohlašována jako Vsudybyl.

Přechylování příjmení, t. j. tvoření ženských příjmení od mužských zvláštní slovotvornou příponou, je — jak známo — specifickou vlastností jazyků slovanských a ojediněle některých jazyků jiných.

[303]Ale ani ve slovanských jazycích se přechylování neuplatňuje ve stejné míře a stejným způsobem. Na př. ruština zásadně nepřechyluje příjmení cizího původu a kromě toho ani některá příjmení domácí (na př. příjmení na -ič a -o, Duchovič, Otkalenko). Co do způsobu přechylování má kromě tvarů ženských přídavných jmen nestažených (typu Arciševskaja, Smirnickaja) jednotnou přechylovací příponu, pouhé -a (Alexejeva, Čudina, Popova)[1]. Obdobně i bulharština. Současná spisovná polština užívá sice přechylovacích přípon několika (-owa, -ówna, -anka, -a, -ina), ale způsob nepřechylovat ženská příjmení, zejm. v úředním styku, prostoupil celou zásobu příjmení velmi silně a prakticky mají dnes polské ženy na vybranou, které z obou podob užít, přechýlené nebo nepřechýlené.[2] Polština má však možnost svými prostředky rozlišit navíc kategorii žen svobodných (příponami -ówna, -anka) od vdaných. Důsledně této možnosti využívá maďarština, v níž se přechylují jen příjmení žen vdaných, a to příponou -né ke jménu manžela, kdežto příjmení žen svobodných se nijak neliší od příjmení otců. Spisovná čeština sice nemůže tuto významovou kategorii rozlišit slovotvorně, zato však přechyluje nejdůsledněji, s výjimkou menších skupin příjmení na (Hořejší) a (Matějů), u všech příjmení původu domácího i cizího.

Stranou zůstává jen poměrně malá skupina příjmení příslušnic cizí národnosti, a tu je třeba objasnit. Jde většinou o populární umělkyně (Greta Garbo, Ada Sari, Lucia Bose), známé veřejné pracovnice (Dolores Ibarruri, madame Curie), řidč. sportovkyně (Nina Dumbadze). Příjmení tohoto typu jsou jakousi mezinárodní značkou, která zároveň naznačuje původní, jinonárodní příslušnost jeho nositelky. O tom, že jde o pojmenování svého druhu „citátová“, svědčí jednak to, že se vyskytují jen ve spojení s dalším označením (ať už se jménem t. zv. křestním nebo jiným), které vlastně určuje ženskou příslušnost a tvoří s příjmením nedílný celek, jednak to, že se často odlišují od jiných příjmení i svou podobou zvukovou. Příjmení jsou také zakončena takovou samohláskou, která není u českých příjmení obvyklá. Jsou to tedy případy výjimečné, příznakové (srovnej neutrální paní Curieová), jejichž frekvence v mluveném jazyce, a tedy i potřeba skloňovat je, bývá malá.[3]

Žádný z uvedených důvodů však nebyl na místě u našich košikářek: příslušnost tu byla většinou dána celkovou situací (kontextem) nebo přímým přesným označením (Maďarka, italská hráčka a pod.), o „citátové“ naznačování jejich výjimečnosti tu zajisté také nemohlo jít a po[304]třeba často je skloňovat v mluveném projevu byla velmi naléhavá. Jestliže se přesto nepřechýlené podoby vyskytovaly, je možno to hodnotit jako nevhodnou snahu zachovat původní podobu příjmení za každou cenu, plynoucí z obavy před jejich domnělým komolením.

Je třeba dodat, že tendence „zdomácňovat“ příjmení cizích příslušnic není jen typicky česká, jak se někdy omylem uvádí. I takové jazyky, které nepřechylují (na př. francouzština nebo angličtina), převádějí si, zejména v mluveném jazyce, a nejde-li o pojmenování „citátová“, slovanská přechýlená příjmení na podobu nepřechýlenou (madame Petrof, miss Sazel). Slovanské jazyky zase nezachovávají českou délku koncových samohlásek (Zátopkova) ap.

A ještě poznámku k přechylování maďarských příjmení vdaných žen (typ Malayné, Blahoné). Správně je přechylujeme příponou -ová přímo od příjmení manžela, tedy Matayová, Blahová, nikoli s příponovou souhláskou -n- (Mataynová, Blahonová). Maďarské ženy mají totiž možnost přidávat slovotvornou příponu -né i ke svým jménům křestním, jestliže je uvádějí, a kromě toho tato přípona -n- stejně pro nás nemá významovou hodnotu.[4]


[1] V češtině odpovídá prvnímu typu podoba Smirnická (chápe se jako česká jména adjektivního typu, jako Veselá), druhému typu Čudinová.

[2] Naposledy o tom W. Doroszewski, Rozmowy o języku, seria II, 1952, s. 11, a seria IV, 1954, s. 329.

[3] Ponechávám stranou ty případy, kdy se v tisku vyskytují nepřechýlená příjmení z toho prostého důvodu, že překladatel neví, zda jde o muže, či ženu.

[4] O převádění ruských příjmení žen viz K. Hausenblas, Kniha o překládání, 1953, s. 206. Jinak o přechylování v češtině v běžných příručkách, zvláště souhrnně v souboru rozhlasových výkladů Jazykový koutek Čs. rozhlasu (První výběr), 1951 (2. vydání), s. 197 n.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 9-10, s. 302-304

Předchozí Zdeněk Tyl, František Kopečný: Z knih, časopisů a novin

Následující Jaroslav Machač: Etapisace, úsekisace

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1