Časopis Naše řeč
en cz

O příponě -ova : -ová u jmen osobních

Antonín Frinta

[Články]

(pdf)

-

(Kapitola ze sociologie jazyka.)

O tomto předmětu bylo již několikráte pojednáváno v Naší řeči, naposled F. Oberpfalcrem v roč. XVII, str. 72 a násl. Ale ani tento příspěvek nemohu považovati za poslední slovo k této otázce, která se týká nejen podoby hláskové, a tedy i orthoepické, nebo tvaroslovné, nýbrž i psychologie a sociologie našeho jazyka.

Kol. Oberpfalcer přiznává v onom článku (str. 75) užívání přípony -ova : -ová k rozlišení žen svobodných od vdaných nebo ovdovělých jen češtině hovorové; o tento usus se prý před lety (kdy to?) opírala teorie hlásající správnost takového rozlišování i v jazyce spisovném, což O. odmítá (stejně jako Gebauer a nověji O. Hujer) poukazem na to, že prý »o takovém rozlišování není starých svědectví«.

S historického hlediska jest ovšem nesporné, že jmenný tvar -ova je starší než složený -ová, a je pozoruhodné, že právě jen u těchto adjektiv přivlastňovacích se jmenné tvary (i v jiných pádech singuláru) zachovaly podnes živé (a to v postavení přívlastkovém, nikoli jen doplňkovém!), kdežto u obyčejných adjektiv jde vlastně již jen o několik ustrnulých archaismů, nehledíme-li při tom k příčestím trpným, kde se spisovně udržují tvary jmenné v doplňku důsledně, [195]ač v řeči hovorové (a tedy i ve spis. slovenštině) se nahrazují složenými.

Přihlédněme blíže ke vzniku ženských příjmení s typicky českou příponou -ova : -ová. Byla to původně adjektiva, jako podnes ve výrazech: žena (manželka) i dcera Novákova (stejně jako mlynářova atp.), a odpovídá se jimi na otázku čí? A skutečně byl tím za staršího názoru sociálního vyjádřen majetek daného vlastníka, t. j. říkalo se s touž právnickou příchutí: chalupa, ovce, žena i dcera kovářova nebo Novákova. Muž, ať otec či manžel, byl tím prostě prohlášen majitelem svého mrtvého i živého inventáře. Jde-li o děti, trvá tento jazykový, ale vlastně i sociální stav věcí dosud, neboť na otázku čí? se odpovídá všeobecně nejen holka Novákova (východočesky ďouče Novákovo, jinde Novákovic), ale i hoch Novákův, (východočesky: kluk Nováku, jinde Novákovic, Novákojc, Novákuc), tedy jen jmenným tvarem, třebaže už nikoli ve všech pádech. Jde-li pak o jméno osobní, z něhož se nedá utvořit adj. přivlastňovací, poněvadž je to vlastně složený tvar adjektivní, sahá náš lid ke genit. plurálu, na př. hoch, holka Novejch. (Mám i navštívenku slečny Boženy Černých.) Tak živá je dosud potřeba vyjádřiti tento těsný vztah dětí k rodičům (v posledním případě svobodné dcery k oběma manželům nebo k rodině Černých). Nejde tedy o umělou teorii mluvnickou, nýbrž o jemnou funkci ohebného tvaru ve službě určitého názoru sociálního.

Při vdané ženě byl stav původně týž jako u dětí, ale nastává v něm změna směrem k vyjádření jakési samostatnosti nebo rovnoprávnosti v poměru k muži, zvláště pak jde-li o vdovu. Srovnejme dále rozdíl výrazů: žena mlynářovapaní mlynářová (neboli mlynářka) nebo společenský rozdíl, vyjádřený též slovosledem: králova choť — paní králová (srov. pak název vdovských sídel: Dvůr Králové, věnné město od r. 1308, a Hradec Králové, od r. 1363). Připojí-li se k přivlastňovacímu adjektivu, utvořenému ze jména manželova nebo otcova, křestní jméno ženské, je pak tím cennější ona možnost našeho jazyka vyjádřiti malou změnou Marie Novákova (adj. na otázku čí?) — Marie Nováková (substantivum na otázku která?), jde-li o ženu svobodnou nebo vdanou (anebo již ovdovělou nebo rozvedenou). Totéž výhodné rozlišení trvá i při užití samotného příjmení, jež je rovněž už substantivem, odpovídajícím na otázku kdo?: (stará) Novákova (lidově též Novačka, což neznamená nikdy dceru!) — (studentka) Novákova.

Při starých dokladech však musíme býti velmi opatrní, neboť v textech rukopisných se dlouho čárek neužívá nebo [196]nespolehlivě[1] a také tvar genitivní není vždy průkazný, protože se už od 14. stol. úží v -í, takže, uvádí-li Gebauer v Hist. ml. III, 263 (vedle nepochybného složeného tvaru z r. 1543 Kristiny Markowe) doklad z archivu kolínského z roku 1568 manžel Lidmily Kraliczkowy, není jasné, zdali tu máme ještě jmenný tvar Králíčkovy nebo tvar složený a změněný z původního Králíčkové. Zato nepochybné jsou doklady akusativní od doby, kdy se rozlišil tvar -ovu od složeného -ovau, -ovou; tak cituje Z. Winter archivní zápis ze 16. stol.: pannu Alenu Mrázovu (Z rodiny a domácnosti staročeské, Praha 1911, str. 86); ve svatební smlouvě J. A. Komenského z r. 1624 (v Knize města Brandýsa n. O.) čteme, že paní Dorota Cyryllová mu dává za manželku svou dceru, pannu Dorotu Cyryllovnu. Ještě průkaznější by byly staré doklady dativů nebo lokálů -ově : -ové, ale neznám jich.

O tom však, že si lidové a hovorové rozlišování ženských jmen dobylo již místa v naší literatuře, stačí poukázati na tyto klasické spisovatele, rodilé z různých krajů, kteří praktický rozdíl dětí[2] svobodných a žen vdaných ve svých spisech vyjadřují (třeba různě): B. Němcová (v Babičce vystupuje: Cilka Kudrnovic a stará Fousková atp.), V. Hálek (Vojtěch Bartošův nebo Bartošovic vedle starého Bartoše a Madlenka Kejvalovic vedle staré Kejvalové (v. povídku »Kovářovic Kačenka« z r. 1859), J. Neruda (v Malostr. povídkách vystupuje paní Schleglová a slečna Schleglova, Lizinka Perálkovic vystřídává Lízinku Perálkovu), Z. Winter (v Rakovnických obrázcích: Dornička Beranovic, souseda Bolehlavová neboli Bolehlavka, panna Filipína Welserovna a j.),[3] AI. Jirásek (v Pokladu, str. 76: ptal se slečny Těmínovy, str. 75: jakmile Těmínovu zahlédl; ve spise »Z mých pamětí« I, str. 43: pojal za manželku Ludmilu Elsnerovu, str. 42 neznal jsem babičky Prouzové, jen na babičku, rodem Kociánovu, se pamatuju; str. 44: tetku Klikarku a tetku Kubíkovou atp. důsledně!), J. Karafiát (v Pamětech spisovatele Broučků I, 1919, str. 69 čteme: Manželce Jana Karafiáta Marii Peškově…, str. 73: za manželku si vzal Růženu Karafiátovu, třetí dceru Josefa Karafiáta atd.). R. 1879 vyšly v Praze »Immortel[197]ly«, básně Irmy Geisslovy; r. 1893 překlad »Povídky z Kostnice« od D. Alcockovy. Sem patří ještě Ign. Herrmann (Vdavky Nanynky Kulichovy atp. důsledně — v. jeho obranu zavrhovaného rozdílu, o nějž nám jde, v Naší řeči II, 209) a ze žijících spisovatelů J. S. Machar (v. báseň »Marie Wiltova« ve sbírce »Zde by měly kvést růže…«), P. Bezruč (v. báseň »Maryčka Magdónova«) a j.

Že se náš problém týká stejně slovenštiny, třebaže i tam usus hovorový i spisovný kolísá, toho dokladem buďtež povídky: Bludári (Kochanovce 1908) a Za presvedčenie (St. Turá 1912), jež sepsala svobodná Kristina Royova[4] (tamtéž str. 206 stojí: Irénu Strakoničovu, dcéru Jovy Strakoniča).

Zvláštní důležitosti praktické nabyla tato dvojtvárnost v době, kdy si také naše vdaná ženská inteligence začala po sňatku ponechávati své dívčí jméno, avšak umisťovala je někdy za jméno manželské (Foerstrová-Lautererová), jindy před ně (Laudová-Hořicová). Poněvadž však po zavržení přípony -ova Pravidly českého pravopisu vznikala úřední nedorozumění, musil být r. 1933 vydán ministerský výnos, kterým byl předepsán pro vdané státní zaměstnankyně onen první způsob, platný také ve volebních seznamech a j.

Doufám, že ze všeho, co jsem zde jen naznačil, je vidět důležitost sociologického hlediska jak při studiu a výkladu některých jazykových jevů, tak zvláště při normativní úpravě spisovné, t. j. i státní a obchodní řeči. Zároveň z mého rozboru vysvítá vědecká neudržitelnost stanoviska, jež zaujala redakce Naší řeči již od počátku, tvrdíc (v. I. roč. str. 191), že »rozdíl mezi tvary paní Nováková a slečna Novákova je zbytečný, na dokladech nezaložený a původu nového«, ba vyhlašujíc genitiv Pavly Adamovy za »hrubý poklesek tvaroslovný« (III, str. 176). Jestliže se právem nepřipouštějí do spisovné češtiny vulgárně nivelisované názvy ulic Husová, Vodičková[5] (a podle toho i Palacká!) místo původních Husova atp., měl by se respektovati, t. j. oficiálně uznati zcela obdobný, starý, ještě živý, prakticky výhodný a tak svérázný tvar (slečna) Marie Novákova atp.[6]


[1] Sem patří doklady z nekrologů, urbářů a městských knih do 16. stol., uváděné v transkripci Oberpfalcrem l. c. str. 74, neboť nevíme, nejde-li ještě o příponu -ova po případě -ovu, nebo již o přípony -ová, -ovú!

[2] Jde také o příjmení chlapců a ženichů na rozdíl od jejich otců a dědů, neboť soustava jazyková je v této věci úplná!

[3] Ovšem v jeho statích »Z rodiny a domácnosti staročeské« čteme též: baba Vlčkova, vdova Kateřina Joachymova vedle: vdova Markyta Kašová a j. Buď je to kolísání usu spisovatelova nebo přehlédnutí v tisku, protože tamtéž (str. 74) čteme i genitiv: smlouva stran Důry Šípařovy atp.

[4] Ovšem na povídce »V pevnej ruke« (St. Turá 1921) stojí: Kristina Royová a sama autorka se mi na ni podepsala: Kristina Roy! (To je však vliv mluvnických theorií a různých brusičských a j. zákazů.)

[5] Na tabulce nároží v Praze I. stojí »Kaprová«, ač ulice ta byla od 16. stol. nazvána podle rodiny Kaprů z Kaprštejna.

[6] K tomuto thematu se NŘ. ještě vrátí. — Tvar Cyryllovnu na str. 196 byl autorem dodatečně dosazen podle faksimile rkp. místo chybné cizí transkripce Cyryllovu.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 194-197

Předchozí Václav Flajšhans: Předložka bez a složeniny

Následující Prokop M. Haškovec: O dvou vazbách českých

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1