Časopis Naše řeč
en cz

Úvod do etymologie

František Kopečný

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto titulem vyšla jako skriptum koncem r. 1975 nákladem rektorátu brněnské univerzity závažná, zajímavá a zasvěcená publikace, určená podle podtitulu bohemistům a ostatním lingvistům[1]. Jejími autory jsou vynikající brněnští vysokolští učitelé Adolf Erhart a Radoslav Večerka. Zájem o etymologii je u brněnských žáků profesora Machka pochopitelný.

Imponující je šíře záběru. Poznáme to při srovnání s díly nebo částmi děl majícími stejné zaměření, např. s knihou A. S. C. Rosse Etymology (1. vyd. Londýn 1958) nebo se starším a stručným úvodem k slovníku Holuba-Kopečného. Přitom všecky tři „úvody“ jsou do jisté míry popularizační, počítají se širším kruhem čtenářstva v jazykovědě odborně nevyškoleného. V novém Úvodu je tu navíc první kapitola, „Vývoj etymologického bádání“. Je to kapitola vlastně nadplánová, protože o různých novějších směrech bádání se čtenář dozví dále v textu, ale rozhodně zajímavá. Za nejpotřebnější v ní je třeba uznat upozornění na starý už problém, zda je význam slova dán „přirozeně“ (fysei), tj. zda vyplývá z jeho hlásek, či zda je dán společenskou konvencí (thesei). Už dávno víme, že platí to druhé, zásadně je slovo ideologický znak nemotivovaný, tj. jeho význam nijak nevyplývá z jeho zvukové obálky, až na sféru zřetelné onomatopoie, ač i tam je ta „zřetelnost“ relativní: Přírodní zvuk nelze zvukově „ofotografovat“, nutno ho reprodukovat normálními hláskami toho kterého jazyka (i když někdy v méně obvyklých jejich kombinacích) — a za druhé je třeba ho zařadit do morfologické struktury příslušného jazyka. Takže kdo neumí maďarsky, neuhádne, že hortyogni je chrápat a sziszegni syčet, kdo neumí rusky, nemusí hned znát, že čoknut’sja je ťuknout si — ač zejména v obou prvních případech jde o zvukomalebnost velmi výraznou.

Ale jinak je tomu z hlediska genetického. Zde má svou váhu tvrzení Trombettiho, že onomatopoického původu jsou kořeny sloves akčních, ba najdou se i velcí jazykozpytci, kteří z tohoto podhoubí vyvozují slovní poklad celý[2], i když ne tak naivně jako třeba Baumann, který vyvozoval německé Licht z téhož základu jako lecken [150](světlo „olizuje“ předměty) a do téhož hnízda dává i kořeny legh-, ‚ležet‘ a leubh- ‚milovat‘[3]. Pravda je, že z hlediska „posledního původu“ nutno počítat jen s tím, že východiskem je zvukomalba nebo bezděčná činnost mluvidel. Připomeňme, že myšlenka o onomatopoickém původu akčních sloves není Trombettiho novum, vyslovuje ji u nás dávno před ním ve své Čechořečnosti Rosa, „slovesa, jimiž vyjadřujeme naše lidské činnosti … pocházejí svým původem od nějakého přirozeného zvuku, který vzniká buď činností rukou, nohou, úst nebo činností vody, větru, stromů, kamení atp.“ — a je to patrně myšlenka Komenského. A máme také svého předchůdce ve vyznavači integrální motivovanosti v našem Fr. Matouši Klácelovi, který ve své líbezné knížce „Počátky vědecké mluvnictví českého“ (1843) věnuje motivační stránce hlásek místo skoro ústřední a naivností dokladů nestojí nijak za citovaným Baumannem; to on už spojuje lecken, ležet, leben/lieben, láska, lákat, schlucken/ /polykat a holit…

Jádrem knížky jsou kapitoly II a III. Rozsáhlá je zejména kapitola II s bohatou tematickou náplní: rekonstrukce prajazyků, rekonstrukce praslovanského a indoevropského hláskového stavu, hláskové změny, morfologické změny — se vším nutným přidruženým aparátem: s poučením, co je kořen, sufix (derivační a gramatický, jejich splynutí), ablaut, derivace a zpětná derivace, morfologická analogie, lidová etymologie, kontaminace, sémantické změny, tabu. — Třetí kapitola je lexikologická. Jedná o druzích slovních shod (zda jde o shodu genetickou, nebo o tzv. elementární) a obsahuje rozbor české, respektive slovanské slovní zásoby, zjišťuje její vrstvy: jen česká, slovanská, širší. Cílem je ovšem odpověď na to, jak se dá slovo etymologicky vyložit a tím do té či oné vrstvy zařadit; končí se odstavcem o obtížných etymologiích.

Kapitola IV je jednak bibliografická (obsahuje výčet etymologických slovníků, obecnějších i pro jednotlivé indoevropské větve — nejpodrobnější je výčet etymologických slovníků slovanských), jednak slibuje návod, jak s nimi pracovat. Zde se vlastně omezuje na Machkův návod, jak třeba číst etymologický slovník, a pak přináší ukázky rozdílného způsobu pojetí a šíře našich tří nejnovějších českých etymologických slovníků (Machkova, Holubova-Kopečného a Holubova-Lierova). V tabelárním přehledu hláskových obdob vynechává brněnský Úvod z úsporných důvodů jazyky keltské, arménštinu, albánštinu, tocharštinu, hetitštinu (aj. indoevropské jazyky maloasijské), omezuje se tedy na slovanštinu, litevštinu, germánštinu, latinu, řečtinu a staroindičtinu.

Nakonec je uvedena dosti bohatě základní literatura. Máloco podstatného by bylo třeba doplnit. Chybí např. Trubačevova Istorija slavjanskich terminov rodstva (Šaurova Etymologie slovanských příbuzenských termínů vyšla těsně před Úvodem).

[151]Tak jako se přehled indoevropského hláskosloví omezil na šest hlavních jazykových větví (jen příklady přesahují někdy tuto mez, ač i zde se hledí vystačit s daným rámcem), byla z přehledu hláskosloví slovanského vynechána polabština, která by i tak už složitý přehled zejména svým svérázným vývojem samohlásek ještě víc zkomplikovala. Na druhé straně si ovšem autor této pasáže (Večerka) svůj úkol ztížil čechocentrickým východiskem. Ani osmistránková (!) tabulka, ani za ní následující 23stránkový dokladový přehled nebudou příliš lákat k četbě, zejména při dost zhuštěné sazbě, a když ještě se k tomu autor zbytečně drží známého způsobu označovat výslovnost v hranatých závorkách. Vyjít od češtiny není nemožné, ukazuji to v úvodu slovníku Holuba a Kopečného, ale je pak třeba vynechat podrobnosti a vynechat slavistická srovnání (tím vzniká jiné manko); ovšem tabulka má být lehce přehledná.

Jen máloco uniklo pozornosti autorově z tohoto velmi bohatého a velmi záslužného přehledu. Nebylo by třeba všímat si nahodilých mank (na s. 62 chybí např. za ruským zdorov’je ukrajinské zdorov’ja a běloruské zdarouje, upozornilo by to na chybu zdorovije) nebo i připomínek toho druhu, že analogické -č- máme i v českém typu jehněčí, prasečí, kůzlečí (vedle kůzlecí a jen „řádného“ kuřecí, telecí) podle zaječí, králičí; chybí také poukaz na výslovnost ukrajinských dokladů s -i- za původní -o- (stil stolu, nič — noči, nis nosu). Podle mého soudu se však měla zvlášť výrazně vytknout specifika některých slovanských jazyků: chybí např. upozornění, že jediná ukrajinština zachovala palatálnost proslovanského c, že jedině slovenština zná i dlouhé slabičné ŕ a ĺ; kontext na straně 53 volá po doplnění, že běloruské r je jen tvrdé (proto ruskému reká, ukrajinskému riká odpovídá běloruské raká). Protože se z psl. sonantního l dochovala do češtiny jen jeho původní palatální varianta, a to jen po retnicích (jak správně autor uvedl), bylo radno uvést na svém místě proti mlčet i mluvit a proti plný i pluk, aby čtenář rozdíl viděl (popř. ještě hned upozornit, že sonantní l v jiné pozici, např. slza, nebo jiné kvality, např. jablko, není praslovanské).

Z ostatních připomínek se omezme na tyto: na straně 50 se vlastně stírá rozdíl mezi rvát a řvát, měl se naopak zdůraznit upozorněním, že původní poměr byl rváti-ruju proti řúti-řevu. — Na straně 108 jsou ablautové stupně u některých dokladů udány nepřesně: české říkat a umírat neobsahuje zdloužený redukovaný stupeň, ten má staroslověnské -ricati, umírati, v češtině jde o stupeň zdloužený (srov. staročeské nařiekati, umierati). Na téže straně dole by bylo vhodné upozornit, že některé alternace ablautového původu se staly postupně běžným morfologickým prostředkem v polštině, srov. dvojice zaprosić : zapraszać, zakończyč : zakańczač, jasně sekundární je pozdrawiać : pozdrowić a zejména umawiač : umóvič (srov. i ruské zakančivat’, sprašivat’). — Nevěstu na straně 111 je nejpřirozenější vyložit jako „neznámou“ (tj. stylizovanou jako neznámou), protože při tomto výkladu není potřeba nic konstruovat: -věst jako „známý“ je doloženo (srov. [152]z legendy o apoštolích „to jest řěč zvěstá = věc známá), věstъ „přivedený“ nikoli; při tom je ovšem i výklad „nově přivedená“ ještě pořád lepší nežli výklady jiné. — Ke straně 113 by se mělo uvést, že Machek svůj výklad manžela z 1. vydání odvolal, ač právě tento výklad (autoři to cítili) má větší šanci než jeho výklad poslední. Vaillant v Revue des études slaves 19, s. 102 soudí, že první složka doloženého duálu malъžena ‚manželé‘ vznikla disimilací z *manъžena (srovnává ji se staroindickým manuš ‚muž, člověk‘). — Na straně 115 by šlo upozornit, že svérázným druhem deprefixace je i ztráta jejího povědomí, např. v českém soužit (dnes nedokonavé proti skutečně složenému zúžit). — K straně 138: Velmi intenzívně pracuje na široce založeném slovníku sémantických paralel J. Schröpfer[4] (vydavatel známých Semantische Hefte). — Spojení bogъ „udělující“ a bogatъ ‚bohatý‘ (s. 158) je neorganické: bohatý patří k bogъ „úděl“, tedy k tzv. nomen acti, ne k nomen agentis.

Velmi záludné mohou být chyby písařské: na straně 3 se kořen slovesa lepit prohlašuje za stupeň e-ový. V originále bylo asi o-ový (plyne to zřetelné ze s. 106), ale „pohotový“ písař autorovo „přehlédnutí“ hbitě „opravil“ (pokud si ovšem nezdříml sám Homér).

V řadách příkladů na s. 42 a dalších měly být pomlčky spíš mezi jednotlivými doklady než uvnitř nich (oddělují praslovanský tvar).

Jistě by bylo spravedlivé upozornit naopak na výtečné partie a postřehy na mnoha místech. Vnímavé studenty jistě zaujme, do jaké až hloubky může jít některá etymologie (např. s. 9 kalhoty). Pěkné jsou výklady o povaze hláskových změn (s. 72—81), výborné postřehy najde čtenář na stranách 103, 104—105, 125—126, 132, 140, 164.

Ale ani naše kritické připomínky nechtějí snižovat vysokou hodnotu díla. Byl by to div, kdyby se nenašly v takové spoustě materiálu nějaké mezery nebo nesouměrnosti. Spíš pokládám za jistý — a zbytečný — nedostatek, když se z Machkových etymologií uvádějí bez komentáře i takové, které lze sotva přijmout (např. děva jako zkrácená prý *děto-vojьna „po dětech toužící“) nebo které se na jiném místě nepřímo popírají, např. domněnka o přesmykovém poměru slov godъ a Tag (s. 129 tu do jisté míry koriguje s. 8). Naštěstí jen výjimečně se naopak opomíjejí výsledky novějšího (notabene brněnského) výzkumu: Tak na straně 116 figuruje ještě fiktivní tvar praslovanské předložky kъn (prý kъn jemu > k němu). Podobu kъn nezná Miklošič, ani Gebauer, ani Berneker (třebaže ten s praslovanským falešně spojuje i bulharské kъm), ba neoperuje přímo s touto formou ani Machek, ačko[153]li vešla od dvacátých let do obecného povědomí lingvistů. První ji vytvořil Vondrák[5], staví ji vedle forem vъn a sъn, třebaže ještě i v 2. vydání své Vergleichende Grammatik opakuje opatrnou formulaci „und wahrscheinlich auch kъn z vydání 1. K proniknutí této formy do lingvistického povědomí přispěla i stať J. Zubatého „Předložky vъ, sъ, kъ[6]. A přece je kъn jen výtvorem analogie: jednak je k vedle s a v vlastně téměř jedinou neslabičnou předložkou (zbývá jen z < jъz), jednak ji starší spojování se staroindickou postpozitivní partikulí kam opravdu dovolovalo k formám sъn a vъn přiřadit. Tvary sъn a vъn jsou ovšem dosvědčeny jako verbální prefixy (vъn dokonce i jako předložka!), mající očekávané jmenné varianty sǫ- a ǫ-. Pro *kъn takové přímé svědectví chybí, k nemá vedle sebe prefix, ač prefix právě obyčejně přežívá předložku (srov. vy- a prakticky téměř i roz- a vz[7]) a to je právě jedním z opěrných bodů nové etymologie. Už r. 1989 jsem ve stati „Slavisch “, věnované akad. Havránkovi[8], ukázal, že slov. je stejně jako shodné s ním sogdijské (severoíránské) ku od původu zájmenným adverbiem s významem ‚kde/kam‘ (sogdijské ku nadto ještě klidově ‚v‘ a směrově ‚do‘). V sogdijštině je u této formy dochován i adverbiální význam ‚kde/kam‘, který byl v praslovanštině vyhrazen pro formu zesílenou partikulí -de, tedy pro kъde. V uvedené stati, pak v 1. svazku Etymologického slovníku a ve statích dalších[9] ukazují, že dosud existují areály, kde je homonymie pronominálních adverbií a předložek běžná, i když se musí očekávat pozdější tendence po formálním rozlišení. A předložky z těchto adverbií nebývají nikdy předponami.


[1] Je sice prodejná a laciná (192 kvartových stran za 11,50 Kčs), ale vychází — při velkém zájmu o etymologii — příliš malým nákladem 250 výtisků.

[2] Např. H. Schuchardt, srov. L. Spitzer, H. Schuchardt-Brevier, 2. vyd., s. 234.

[3] G. Baumann, Ursprung und Wachstum der Sprache (1913), s. 79 a 115 (cituji podle Kořínkových Studií z oblasti onomatopoie, Praha 1934, s. 140.)

[4] Z jiných personálních nesouměrností uveďme alespoň, že nelze při výčtu účastníků etymologických sympozií v Moskvě (1967) a v Lipsku (1972) opominout dvě významné pracovnice moskevského etymologického týmu, totiž Ž. Ž. Varbotovou a V. A. Merkulovovou.

[5] V 1. vydání své Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen v 1. dílu (Göttingen 1906) s. 324, ve 2. vydání (1924) s. 418.

[6] Vyšla ve sborníku Prace ofiarowane J. Baudouinowi de Courtenay, Kraków 1921, s. 78—80.

[7] Předložkou je raz jen ve slovinštině (tecite raz polje ‚utíkejte z pole‘) — předložkové reflexy za vъz jsou v srbocharvátštině uz (uza), v makedonských dialektech voz, v lidové bulharštině văz (dříve byly i jinde, např. ve staročeštině).

[8] Vyšla v Anzeiger für slavische Philologie 3, s. 5—12.

[9] Srov. zejména ZslPh 35, 1970, s. 104—108.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 3, s. 149-153

Předchozí Teresa Z. Orłośová, Miloslav Sedláček: Polská ženská příjmení v češtině

Následující Slavomír Utěšený: Český jazykový atlas a český podíl na Slovenském jazykovém atlase

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1