Časopis Naše řeč
en cz

Znovu o inovačních procesech a tendencích v současných spisovných jazycích slovanských

Jana Jančáková, Olga Martincová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V posledním květnovém týdnu se uskutečnilo v Praze už 7. vědecké setkání slavistů pražské a varšavské univerzity. Tematika této mezinárodní konference se soustředila na otázky současné spisovné češtiny a polštiny, současné české a polské literatury a na jejich vývoj za posledních 30 let. Tím se také konference důstojně začlenila do univerzitních oslav 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou.

Podobně jako při posledním setkání před rokem ve Varšavě[1] zaměřilo se jednání lingvistické sekce znovu na inovační procesy a tendence v současné spisovné češtině, polštině i slovenštině (některé referáty se týkaly i dalších slovanských jazyků). Konfrontační pohled na vymezené problémy je velmi podnětný, neboť umožňuje jak sledovat odlišnosti ve vývoji našich příbuzných jazyků, tak i ukázat na řadu procesů shodných. V obou těchto složkách — v důsledně konfrontačním pohledu i v zaměření na inovační procesy a tendence — pražská konference na předcházející konferenci varšavskou úspěšně navázala a její hlavní myšlenky plodně rozvíjela.

Konference byla zahájena 26. května plenárním zasedáním, na němž byly předneseny dva jazykovědné referáty — St. Skorupky a V. Křístka, a pokračovala pak jednáním ve dvou sekcích. V lingvistické sekci — a na tu se zde omezíme — bylo pak předneseno celkem 9 referátů (z toho 5 referátů ze strany polské, 4 ze strany české) a 7 sdělení (všechna od českých autorů). Diskuse ke všem referátům i sdělením byla bohatá a živá, velký počet diskusních příspěvků (88) svědčí jistě o tom, že přednesená problematika byla zajímavá a vědecky podnětná.

[48]Referát V. Křístka, jímž byla zahájena řada českých přispěvků, byl věnován otázkám vývoje češtiny a polštiny v socialistickém období se zvláštním zaměřením na publicistický styl. V konfrontačním aspektu ukázal na řadě příkladů (zvl. z oblasti slovní zásoby, tvoření slov a syntaxe), že v průběhu sledovaného období lze zjistit v obou jazycích vedle jistých odlišných jevů i celou řadu rysů společných, vyplývajících jak z jazykového příbuzenství, tak i ze shodného společenského vývoje (např. úplně shodné nebo velmi podobné jsou typy tvoření pojmenování v oblasti politického života).

Při srovnávání vývoje češtiny a polštiny ukázal K. Horálek na vývojové shody nejen v době nejnovější, nýbrž i v době historické. Zatímco však dříve šlo většinou o nezávislé paralely, je shodný vývoj v nové době podporován i kvalitativně novými kontaktovými vztahy. V současné lingvistice se klade důraz na problematiku sémantickou, zvl. na sémantiku větných výrazů. Autor zdůraznil, že při zkoumání těchto otázek je vhodné vycházet z přesně vymezených kategorií, které mohou být pak různým způsobem vyjadřovány. Sám tento postup dokumentoval na vyjadřování kategorie posesívnosti v obou jazycích.

Na konfrontační studium spisovných jazyků v současné době se ve svém referátu zaměřil Al. Jedlička a poukázal na důležitý moment, totiž na rozšíření konfrontačního studia na oblast fungování jazyka. Promyšlený teoretický pohled na tyto otázky dokumentoval pak na bohatém a průkazném materiálu a ukázal jeden z možných metodologických postupů pří konfrontaci dvou příbuzných jazyků. Z tohoto rozboru vyplývá, jak autor v závěru zdůraznil, potřeba shodných metodologických postupů při respektování specifičností daného spisovného jazyka.

O bohatý materiál se opíral také teoreticky fundovaný referát J. Petra o vývoji kategorie predikativ v současné polštině a češtině. Autor se zabýval vymezením celé kategorie i její vnitřní klasifikací. Z jeho analýzy vyplynula i celá řada přechodných typů; při jejich interpretaci prokázal autor citlivý přístup k řešení této složité otázky.

Referát K. Svobody byl věnován některým otázkám lexikologie a lexikografie. Na českém materiále ukázal měnící se vztahy a významové posuny u řady sémanticky blízkých slov v průběhu jazykového vývoje (na základě hodnocení starších i nejnovějších našich slovníků).

Na jeden důležitý inovační jev v současném jazyce, na tvoření zkratkových slov, se zaměřil ve svém referátu J. Hrbáček. Bohatá a široce založená excerpce umožnila autorovi vyčerpávajícím způsobem analyzovat typy tvoření zkratkových slov v současné češtině.

Mnoho zajímavých myšlenek a pohledů na zkoumanou problematiku přinesla i jednotlivá sdělení. Zvláštního typu jazykových inovací si ve svém sdělení všímala V. Budovičová. Při jazykovém kontaktu blízce příbuzných jazyků (autorka to demonstrovala na češtině a slovenštině) dochází totiž v některých případech k vzájemnému ovlivňování. — Vývojem publicistic[49]kého stylu v posledních 30 letech se zabývaly dva příspěvky. A. Kamiš na českém materiále ukázal některé vývojové tendence projevující se v publicistickém stylu a poukázal na vcelku dobrou úroveň současných novin. Na materiále vybraných slovenských novin a rozboru jejich jazyka před 30 lety a dnes demonstrovala O. Schulzová kladný vývoj, kterým v tomto období jazyk novin prošel. — Konfrontačně byl zaměřen příspěvek L. Řeháčka. Na řadě konkrétních jazykových jevů se snažil postihnout rozdíly mezi češtinou a polštinou podložené typologicky. Zbývající tři sdělení byla věnována otázkám speciálnějším. V teoreticky i materiálově fundovaném sdělení se zabýval E. Dvořák vývojem přechodníkových konstrukcí v současné spisovné češtině, a to i na pozadí historickém. Syntaktické problematiky české se týkal příspěvek J. Štěpána o souvětí s řetězovou závislostí, založený na bohaté excerpci materiálu (20 000 souvětí). Dílčí problematiku řešilo i sdělení O. Martincové; autorka charakterizovala jeden typ tvoření adjektiv („domácnostní“) v češtině a v polštině.

Také polské příspěvky přednesené na konferenci se vyznačovaly uvedenými už rysy: jednak se zaměřovaly na inovační jevy a tendence v současné spisovné polštině uplynulého třicetiletí, jednak byly charakteristické tím, že se v nich při výkladu polských jazykových jevů uplatňoval aspekt porovnávací.

V přednášce St. Skorupky, významného lexikologa, lexikografa a stylistika, která byla zařazena na úvodní plenární zasedání, tvořil aspekt porovnávací (konfrontační) základní přístup při výkladu problematiky frazeologických spojení. Porovnáváním českých, polských, ruských a slovenských frazeologických jednotek autor ukázal, že některá frazeologická spojení se v těchto jazycích shodují po stránce významové i strukturní, některá jsou shodná buď pouze z hlediska významového, nebo pouze ze strukturního, a že další, tvořící specifickou skupinu, nemají ekvivalenty v jiných jazycích. Tyto základní typy byly ilustrovány příkladem spojení se slovem nos. Z hlediska metodologického přístupu k frazeologickým jednotkám i z hlediska jejich lexikografického zpracování v synonymickém slovníku se jeví — podle autora — jako nejvhodnější ten přístup, při němž se vychází ze sémantických polí. V závěru autor zdůraznil, že lexikografické zpracování těchto jednotek ve vícejazyčných synonymických slovnících bude značným přínosem pro konfrontační studium a bude mít význam i pro práci překlatelskou.

Živý ohlas vyvolal referát přednesený D. Buttlerovou. D. Buttlerová, která se zabývá problematikou současné spisovné polštiny a jazykové kultury, soustředila se na inovační procesy v slovní zásobě, podmíněné převážně mimojazykovými faktory. Vyčlenila mezi nimi jako nejtypičtější proces terminologizace slovní zásoby, proces její unifikace a proces internacionalizace. Z hlediska systémové dynamiky reprezentují jednotlivé inovační typy dvě tendence charakteristické pro pohyb slovní zásoby v plánu pojmenova[50]cím: tendenci k sémantické a strukturní kondenzaci pojmenování a tendenci k analytičnosti pojmenování. Při výkladu vývojových procesů v slovní zásobě uplatnila zřetele k vnitřní dynamice systému i k stylové a útvarové diferenciaci lexikálních prostředků. Došla pak k závěru, že pro slovní zásobu současné polštiny je příznačné obecně platné napětí mezi tendencí k ekonomičnosti a mezi tendencí k přesnosti vyjadřování a rovněž i napětí mezi lexikálními prostředky jazyka psaného a mluveného.

V dalším referátu představil M. Szymczak, lexikolog, lexikograf a dialektolog, zásady zpracování připravovaného slovníku spisovného jazyka polského. Po seznámení s koncepcí slovníku, se zásadami výběru a zpracování slovníkových hesel poukázal rovněž na problémy spojené se zpracováním současné polské slovní zásoby (slovník bude obsahovat proti Slovníku jazyka polského zpracovaného za redakce W. Doroszewského navíc nových 30 000 hesel — výrazů z poválečného období). Na závěr vyzdvihl význam a podnětnost dosavadních zkušeností polské a české lexikografie a zdůraznil potřebu mezinárodní spolupráce při řešení teoretických i praktických lexikografických otázek (např. při řešení otázky kvalifikátorů).

Velmi cenný byl referát B. Bartnické o opisném stupňování přídavných jmen a příslovcí v současné spisovné češtině, polštině a slovenštině. Jde o typy vyjadřující při srovnání větší nebo největší míru nějaké vlastnosti, jako např. č. více zajímavý, nejvíce zajímavý, pol. bardzo cenny, bardziej cenny, najbardziej cenny atd. Rovněž se však zkoumaly typy tzv. stupňování záporného, tvořeného pomocí tzv. gradantů v č. méně, nejméně atd., v pol. mniej, najmniej atd. Údaje získané statistickým výzkumem poskytují zajímavý obraz o poměru stupňování opisného a derivačního z hlediska dobového výskytu i z hlediska stylové diferenciace v jednotlivých jazycích. Avšak údaje o frekvenci opisného stupňování v jednom jazyce doplněné porovnáním s dalšími jazyky poskytují rovněž informace důležité pro charakteristiku současných spisovných jazyků z hlediska typologického. Ukazuje se, že v polštině na rozdíl od češtiny a slovenštiny je silnější tendence k opisnému stupňování.[2] Na závěr autorka naznačila problematiku stupňování dalších slovních druhů, zvl. slovesa.

Na programu posledního dne jednání byl referát bohemisty C. Piernikarského, v němž se autor zabýval problematikou binárních opozic. Výklad této obecné jazykové problematiky ilustroval na příkladech z roviny lexikální (na antonymech typu malý velký) a z roviny větně sémantické (na předložkách před a po a předložkách před a za). Ukázal, že antonyma typu malý — velký, krátký — dlouhý se odlišují od typu bílý — černý tím, že se zakládají na vztahu k střednímu (neutrálnímu) členu. Proto lze např. adj. krátký, dlouhý vztahovat k různým předmětům reality, které se liší navzájem délkou, jako zápalky, hole apod. Autor se pokusil stanovit rysy ně[51]kterých typů relací založených na základním vztahu binárně opozičních členů, jejž lze vyjádřit zápisem x : a : y. Vyjádřil názor, že porovnávací studium jazyků založené na tomto přístupu může být pro jazykovědu přínosné.

Příspěvky z této významné pražské konference budou otištěny ve sborníku Slavica Pragensia.


[1] Viz J. Hrbáček — Al. Jedlička, O inovačních procesech a tendencích v současných spisovných jazycích slovanských, NŘ 57, 1974, 256—258.

[2] Vysvětlení tohoto jevu v češtině podal Fr. Daneš v Malém průvodci po dnešní češtině, Praha 1964, s. 196.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 1, s. 47-51

Předchozí Alena Fiedlerová: Z šestého sešitu Staročeského slovníku

Následující Marie Čechová, Karel Oliva: Podporujeme zájem žáků o český jazyk

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1