O slohu pro novináře

Pracovníci oddělení jazykové kultury ÚJČ ČSAV

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Naše jazyková stylistika věnovala v době po r. 1945 mnoho pozornosti a péče jazykové a slohové stránce českého novinářství. Třebaže se stylistika u nás v tomto období teoreticky propracovávala velmi intenzívně, počet samostatných praktických slohových příruček je nevelký. A ty, které k dispozici jsou, vznikly téměř všechny jako nástroje k jazykové a slohové výchově novinářů. Dnes však jsou všechny obtížně dostupné a také materiál, na němž jsou zpracovány, je většinou už staršího data.[1] Nejnovější odpovědí české stylistiky na potřeby novinářů, zvláště mladých, je stylistická příručka, která se nyní připojila k řadě starších uvedených prací. Jejím autorem je J. V. Bečka, má název Jazyk a styl novin.[2] Bečkova [260]knížka připomíná v něčem starší knížku Jelínkovu; materiál, který se v ní rozbírá a posuzuje, je vzat výhradně z novin a cílem výkladu je nikoliv teoretický rozbor, nýbrž praktická a konkrétní poučení, která mají novináři umožnit posuzovat vlastní text a tak zlepšovat jeho slohovou úroveň. Na rozdíl od Jelínka, který své výklady bohatě dokládal i úryvky z novin okresních a závodních, omezil se Bečka na ústřední deníky; také časový rozsah příkladového materiálu je u Bečky přesně vymezený: jde o materiál získaný z novin, které vyšly v údobí dvou měsíců v první polovině roku 1971. Toto zúžení materiálového hlediska má své výhody; umožnilo autorovi podat obraz materiálu vnitřně značně sourodého.

I když teoretické otázky nebyly hlavním předmětem Bečkova zájmu, musel se přece vyrovnat se základní pojmovou a terminologickou problematikou týkající se této oblasti jazykového dorozumívání. Úkol byl o to naléhavější, že právě v tomto tematickém okruhu stylistiky chybí dosud v naší i v cizí odborné literatuře ustálené a obecně přijímané teoretické stanovisko. Přesto se však ukazuje právě v tom, jak k této věci přistoupil Bečka, že v nejdůležitějších rysech se názory českých stylistiků na základní pojmy značně sblížily,[3] i když v terminologii se toto sblížení zatím projevuje poměrně slabě. Bečkova koncepce slohového okruhu, k němuž se řadí novinové texty, je tato: existuje zvláštní publicistický styl, odlišný od stylu uměleckého a odborného. Je to styl funkční (Bečka však tohoto termínu neužívá), protože je podmíněn speciálními úkoly, které plní jazykové projevy, v nichž se tento styl uplatňuje; jde o úkol informovat a formovat adresáta projevu. Texty publicistického slohu působí na rozum adresáta (zvláště tam, kde převládá úkol informovat), ale i na jeho vůli a cit (zvláště tam, kde vystupuje do popředí úkol „formovat“ adresáta projevu). Formativní úkol publicistického slohu nepojímá Bečka úplně jednotně; převážně jej vysvětluje jako následek výchovného a apelového záměru autora, někdy však (a méně šťastně) jako úkol výchovný a naučný. Podle toho, který z obou úkolů převládá, člení se publicistický sloh na dva slohové podtypy, totiž sloh informační a úvahový. Toto dělení samo odpovídá podle našeho soudu empirické zkušenosti; nejsme však plně přesvědčeni o účelnosti tradičního termínu úvahový užitého v této souvislosti, protože význam slova úvaha v sobě zahrnuje v obecném povědomí rysy, které danému slohovému jevu plně neodpovídají (ukazuje to i způsob, jakým heslo úvaha vykládá Slovník spisovného jazyka českého — v úvaze bývá zdůrazněn uvažující subjekt, který rozjímá, medituje, a i hodnotí, ale chybí zřetel [261]k oslovované osobě a prvek přesvědčování — formování v Bečkově názvosloví —, který je právě pro tento typ textů nejpodstatnější). Autor knížky upozorňuje, že vedle toho existují i slohové druhy hybridní, v nichž se publicistický sloh mísí v různém poměru s postupy někdy slohu odborného, jindy slohu uměleckého.

Vlastní doménou publicistického slohu je podle Bečky sdělování pomocí hromadných sdělovacích prostředků. (Stranou nechává Bečka tzv. projevy řečnické, pronášené přímo k posluchači, bez prostřednictví moderní rozhlasové nebo televizní techniky; i ony však podle našeho názoru jsou s ostatními projevy publicistického stylu v základních rysech slohově sourodé). Jsou tedy podle Bečkova pojetí publicistické projevy mluvené, pouze však v rozhlasovém, televizním, popř. filmovém zpravodajství, a psané (tištěné). Tato druhá skupina se objevuje v tzv. publicistice v širším slova smyslu; Bečka ji dále člení na žurnalistiku (denní listy) a publicistiku v užším smyslu (periodické časopisy). Tato teoretická konstrukce odpovídá v hlavních rysech jazykově slohové skutečnosti. Stranou však zůstávají např. neperiodické tiskoviny zaměřené na získání čtenářů (např. letáky); řešena není slohová problematika reklamy (která je také přece po stránce slohové druhem „formativních“ textů) a publicistických pořadů nezpravodajských v rozhlase a televizi.

Současný český publicistický sloh charakterizuje J. V. Bečka jako sloh převážně intelektuální a neexpresívní a zároveň téměř zbavený příznaků patosu a rétoričnosti. Soudíme, že tato charakteristika platí jen v omezené míře; pro ten podtyp publicistického slohu, který J. V. Bečka nazývá slohem úvahovým (a který podle nás je vlastním jádrem slohového typu, o který tu jde, ať už mu budeme říkat publicistický, nebo nějak jinak), je expresivita slohovým znakem příznačným, ba přímo základním, rozlišujícím oblast tohoto slohu od slohu odborného. Pro další úvahy v tomto směru pokládáme za potřebné upozornit, že při vymezení a popsání specifického funkčního slohu mohou někdy zavádět nediferencované a neinterpretované údaje kvantitativní, např. zjištění, že v novinách převládají věty oznamovací — to je ovšem pravda, ale právě výskyt vět neoznamovacích a jejich funkční využití, odlišné od textů odborných i uměleckých, je specifickým rysem publicistického funkčního slohu. Kromě toho číselný údaj o výskytu oznamovacích vět v publicistických textech neříká sám o sobě příliš mnoho, protože slohové kvality jako expresivita, patos apod. se mohou navrstvovat na základní, konstatující sémantiku oznamovací výpovědi.

Vlastní výklady jsou v knížce Jazyk a styl novin soustředěny do dvou velkých kapitol. První z nich podává poučení o jevech spojených se slovem (pojmenováním). Naznačíme její obsah aspoň výčtem slohových jevů, kterým se tu věnuje pozornost — je to např. využití abstraktních pojmenování v novinách, funkce hodnotících prostředků, úloha obrazných pojmenování [262]a frazeologických spojení v novinách, slohové účinky opakování slov, využití expresívních lexikálních prostředků v novinách atd. Druhá kapitola shrnuje výklady týkající se věty: v ní jsou obsaženy pasáže např. o využití různých typů vět podle postoje mluvčího, o pořádku slov; dále se tu pracuje s pojmovými kategoriemi známými už z Bečkova Úvodu do české stylistiky, jako je dynamika věty, nasycenost a sevřenost výrazu; mluví se tu i o takových jevech, kterým autor říká vyváženost věty, amplifikace (rozvedení do šíře) a pointování věty — jsou to termíny, které je obtížné přesně vymezit, ale které přitom jsou pro člověka stylizujícího text jistě velmi závažné. V obou kapitolách převládá živel popisný, zároveň se však prosazuje i postoj slohově kritický; ten pak plně převažuje v závěrečných úsecích obou kapitol, které jsou celé věnovány posouzení případů z hlediska jazykové a slohové normy pochybených. K dvěma základním kapitolám je připojena ještě nerozsáhlá kapitolka o slohových vlastnostech a rysech, které se projevují ve vyšších textových útvarech, než je věta.

Bečkovy praktické příklady a výklady o nich jsou velmi živé, názorné a přesvědčivé. Ve způsobu podání se projevuje dlouholetá pedagogická zkušenost autorova; čtenář je veden k poznání mnohdy i značně složitých slohových jevů velmi instruktivním způsobem, aniž se předpokládá, že se mu dostalo předběžného speciálního školení ve stylistice. Přitom v pozadí jednotlivých kapitol není jen úkol poznat jev; čtenář je zároveň veden k tomu, aby byl schopen poznatky sám účelně využít při vytváření vlastních textů. Například jev tak složitý a obtížně postižitelný jednoduchými přímočarými pravidly, jako jsou rozložené vazby slovesně jmenné (kterému se v naší praktické stylistické literatuře věnovalo poměrně dost pozornosti a místa), je v Bečkově knížce vyložen v takovém rozsahu a tak názorně, že trochu pozorný čtenář získá dobrou představu, jak by se mohl při užívání těchto vazeb vyvarovat slohově závadných způsobů. Velkou výhodou Bečkova podání je schopnost spojit odborný výklad s živým slohem, v němž se pojmové zaměření vhodně kombinuje s působivým využitím velmi konkrétních obrazů a přirovnání. Bečka se nebál leckdy popisovaný jev podat i zjednodušeně — tím sice zanikly jemné diference, které by vědecká stylistika jistě nezanedbala, ale výrazně se zesílila instruktivní působivost výkladu.

Pokud jde o měřítka, s nimiž autor přistupoval k hodnocení jednotivých slohových jevů, jsou vesměs velmi uměřená; nesetkáváme se v knížce téměř vůbec s příkrým prosazováním slohových požadavků zastaralých nebo spoutávajících slohovou osobitost novinářovu; naopak na několika místech jsme měli pocit, že byl Bečka k novinářům až příliš shovívavý (např. v pasáži o automatizovaných novinářských metaforách a klišé). Jen v několika případech zaujal autor stanovisko jednoznačně kritické ve věcech, kde se už v naší stylistické literatuře projevila mínění tolerantnější. Tu by bylo bývalo [263]účelné na tyto rozdíly v hodnocení daného jevu upozornit, popřípadě se s odchylným míněním vypořádat. Týká se to např. vazeb se 7. pádem ve spojeních jako zaútočit středním útočníkem[4], nominativů jmenovacích u jmen českých obcí typu v obci Milín[5] nebo zeugmatických vazeb typu vcházet a vycházet z budovy. Také Bečkovo odmítání vztahových příslovcí, které v této knížce opakuje ze svých starších prací[6], by po speciálních studiích věnovaných tomuto jevu zasloužilo podle našeho mínění zmírňující korektury.[7]

Po stránce terminologické je Bečkova knížka chvályhodně ukázněná, drží se vžitého slohového názvosloví a podřizuje se mu ukázněně i tam, kde autor sám ve svých pracích nepopularizačního zaměření užívá termínů odlišných. Námitky tu mohou vyvolat jen některé ojedinělé případy: za rušivé pokládáme, že přídavného jména sdružený se v posuzované knížce užívá ve dvou odlišných terminologických spojeních (sdružená pojmenování, sdružená synonyma), přičemž v každém z nich má toto příd. jméno význam naprosto odlišný. Za neúčelné pokládáme zužovat termín neologismus v rozporu s naší tradicí pouze na lexikální útvary, tvořené ad hoc, vesměs s citovým nebo hodnotícím zabarvením (pro tyto neologismy se dnes razí např. v sovětské stylistice přiléhavý termín okazionalismus).[8] Proti tomu za vhodné následování považujeme přidržovat se shodně s Bečkou termínu sevřenost výrazu a opustit synonymní termín těsnost, jehož se ve stylistice také užívá (název těsnost se totiž užívá i pro jevy úplně odlišné povahy, totiž jevy lexikální a větně sémantické).

Vcelku je možno uzavřít, že Bečkova příručka je práce užitečná, živě napsaná a účelná. Novináři, zvláště začínající, u nichž se slohová erudice často ani zdaleka nevyrovná jejich zaujetí pro novinářskou práci, získali přístupný a bohatý zdroj poučení. Na adresu nakladatelství však musíme adresovat výtku, že korekturám byla věnována péče pramalá a že počet tiskových chyb (nevyjímaje pravopisnou chybu v tiráži) převyšuje míru snesitelnou i pro velmi mírného posuzovatele.

---

[1] Především novinářům byly určeny Kapitoly z praktické stylistiky F. Daneše, L. Doležela, K. Hausenblase a F. Váhaly, vydané v r. 1955 a 1957 (viz NŘ 40, 1957, 37n.); výhradně jazyku a stylu novin byly věnovány publikace M. Jelínka O jazyku a stylu novin, Praha 1957 (viz NŘ 41, 1958, 210n.), a F. Váhaly a kolektivu, Žurnalistika, jazyk a styl (Sešity novináře I., č. 4, Praha 1966; viz NŘ 51, 1968, 159n.).

[2] Vydalo ji Vydavatelství a nakladatelství Novinář jako 3. svazek Knihovničky novináře, Praha 1973, 217 s. Pro zájemce o stylistiku nejsou nezajímavé ani předcházející dva svazky této knižnice, kolektiv, Novinářské žánry (1. část), Praha 1973, a K. Štorkán, M. Bauman a kol., Umění interviewu, Praha 1973.

[3] Srov. v této souvislosti zvl. výklady o publicistickém slohu v Základech české stylistiky A. Jedličky, V. Formánkové a M. Rejmánkové (Praha 1970), stať K. Hausenblase o učebním slohu v NŘ, 55, 1972, 150n., a dále výklady M. Jelínka ve sb. Kultura českého jazyka, Liberec 1969, 82, a A. Sticha, Čs. rusistika 10, 1965, 97n. a NŘ 54, 289n.

[4] Srov. J. Chloupek v NŘ 40, 1957, 60.

[5] Srov. F. Daneš v NŘ 33, 1949, 55, a v Malém průvodci po dnešní češtině Praha 1964, 261 a 268.

[6] Srov. jeho Úvod do české stylistiky, Praha 1948, 249, a jeho stať Těsná a volná spojení větná ve sb. První hovory o českém jazyce, Praha 1946, 123.

[7] Srov. A. Jedlička v Základech české stylistiky, citovaných v pozn. 3, s. 99 (kde shrnuje své starší publikované výklady o této věci), F. Daneš, M. Knappová v SaS 33, 1972, 106n., a M. Knappová v NŘ 56, 1973, 11n.

[8] Srov. O. Martincová v SaS 33, 1972, 283n., a E. Chanpira ve sb. Stilističeskije issledovanija, Moskva 1972, 245.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 5, s. 259-263

Předchozí Pracovníci oddělení jazykové kultury ÚJČ ČSAV: Nauka o českém jazyku

Následující Josef Štěpán: Jungmannovo výročí a studentská vědecká činnost