Časopis Naše řeč
en cz

Nová příručka praktické stylistiky

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Péče o kulturu spisovného jazyka byla u nás dlouho nedostačující: kultura spisovného jazyka se nejčastěji chápala příliš úzce — jako jazyková správnost v historickém a puristickém smyslu. S tímto pojetím jazykové kultury souvisel i způsob kodifikace spisovné normy: v normativních jazykových příručkách, zejména v úředních Pravidlech českého pravopisu, byla jazyková norma uměle archaisována. Tím se dostávala do rozporu s živým jazykovým usem a svou ztrnulostí bránila stylistické diferenciaci spisovných projevů. Obrat znamenají teprve léta třicátá, kdy moderně orientovaná jazykověda, vycházející z kritiky tradičního brusičství a purismu, stanoví jako kriterium jazykové správnosti úkonnost (funkčnost) jazykových prostředků. Důležité je, že zde nejde pouze o úkonnost prostředků slovníkových nebo mluvnických, nýbrž i o úkonnost stylistickou. Péče o jazykovu kulturu se neomezuje už jen na jazykovou správnost, nýbrž se rozšiřuje i na otázky stylistické přiměřenosti a vhodnosti.[1] Zásadní význam má v tomto období sborník Pražského linguistického kroužku Spisovná čeština a jazyková kultura; pro jazykovou stylistiku je v něm důležitá zvláště stať B. Havránka Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, obsahující mimo jiné vynikající systematiku stylů spisovného jazyka. V třicátých letech a začátkem let čtyřicátých vychází pak několik dalších důležitých prací o české stylistice. Pro vývoj naší jazykové stylistiky má význam především synthetická Mathesiova studie Řeč a sloh, vyšlá r. 1942 ve sborníku Čtení o jazyce a poesii; pojetí této dnes již klasické, ale v širších kruzích málo známé, protože nepřístupné stati určuje, jak uvidíme dále, i metodu a postup naší jazykové stylistiky nejnovější. Podobný metodologický význam nemohla mít pro nejednotnost svého pojetí jinak nepochybně záslužná kniha J. V. Bečky Úvod do české stylistiky (1948). Teoretický zájem o otázky české stylistiky znovu vzrůstá po r. 1950. Dokladem tohoto zvýšeného zájmu je jednak zásadní studie akad. Fr. Trávníčka O jazykovém slohu, nově pojímající zvláště otázku t. zv. slohotvorných činitelů, jednak vědecká porada o stylistice (1954), uvědoměle navazující na naši stylistickou tradici (Havránek, Mathesius, Trávníček).[2]

Theoretická pozornost věnovaná otázkám stylu je v souhlase s praktickými potřebami současného spisovného jazyka, neboť stylistická [38]úroveň jazykových projevů, i veřejných, není vždy uspokojující. Avšak k tomu, aby stylistická theorie mohla působit na jazykovou praxi, je třeba prací, které by stylistické poznatky a poučky vhodnou formou popularisovaly. Tento úkol si stanovila knížka, o níž zde stručně referuji — Kapitoly z praktické stylistiky; jejich autory jsou pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV Fr. Daneš, L. Doležel, K. Hausenblas a Fr. Váhala.[3] Kapitoly z praktické stylistiky jsou určeny především novinářům, ale jejich dosah je širší: jsou praktickou příručkou pro všechny uživatele spisovného jazyka, kteří se chtějí vyjadřovat jazykem vytříbeným. Theoretickým základem knížky jsou výsledky, ke kterým dospěla zmíněná konference o otázkách stylistiky (dva z autorů knihy, K. Hausenblas a L. Doležel, byli také autory referátů, resp. koreferátů na konferenci). Obsah knihy je rozdělen do čtyř částí: I. Obecně o jazykovém slohu (s. 7—25), II. Sloh a slovník (26—40), III. Sloh a mluvnice (41—104) a IV. Slohové nedostatky jazyka současného tisku (105—119).

První oddíl vysvětluje pojem „styl“ a rozdíl mezi slohem individuálním a (funkčním) stylem jazyka, zabývá se t. zv. slohotvornými činiteli; patří k nim na př. materiál zvukový nebo grafický (mezi projevem mluveným a psaným jsou značné rozdíly ve využívání jazykových prostředků), dialogická nebo monologická forma, především však cíl projevu a jeho funkce. Dále se zde pojednává o t. zv. stylových vrstvách jazykových prostředků, t. j. jazykových prostředcích, kterých se obvykle užívá jen v určitém stylu (jsou to na př. slova hovorová, odborné názvy, různé typy básnických pojmenování a pod.). Klasifikace slohotvorných činitelů i funkčních stylů spisovného jazyka vychází v této kapitole z pojetí, které bylo formulováno na zmíněné stylistické konferenci v referátě Hausenblasově. Novinkou je přiřazení řečnického stylu k stylu publicistickému, což je jistě možno přijmout se zřetelem k tomu, že jak projevy řečnické, tak projevy publicistické se vyznačují specifickou funkcí agitační, přesvědčovací. Mezi oběma typy projevů je ovšem značný rozdíl, plynoucí z přímého působení na posluchače u projevů řečnických.

V druhém oddíle, věnovaném slovníku, pojednávají autoři o synonymech, o rozdílech mezi nimi a o jejich využití v jazykovém projevu, o obrazném pojmenování a jeho slohové funkci, o frazeologii jako prostředku oživení slohu a o slohovém a citovém zabarvení slova. Celá kapitola velmi názorně ukazuje, že volba slova (pojmenování) je akt mnohostranně podmíněný nejrůznějšími činiteli stylistické povahy, a upozorňuje na nutnost motivace při užívání lexikálních prostředků stylisticky příznakových (na př. slov hovorových, expresivních).

[39]Oddíl třetí, o stylistické hodnotě mluvnických prostředků, přináší řadu užitečných poznámek o užívání slovních tvarů i o rozdílech mezi tvarovými dubletami, o stavbě věty a slovosledu i o výstavbě souvětí. Hranice mezi mluvnicí a stylistikou je ovšem v této oblasti dosti neurčitá, což má za následek, že se v této kapitole probírají mnohdy i jevy, které mají povahu spíše gramatickou než specificky slohovou, na př. slovesný vid u sloves jako padnout (o šatech), věnovat, přísudkový instrumentál (byl vojákem × byl voják) a pod. Poznatky obsažené v této kapitole nejednou opravují poučky tradičně opakované; týká se to na př. pravidla o postavení příklonek po t. zv. neukončené přestávce: ve shodě se skutečným jazykovým usem připouštějí autoři, aby příklonka stála přímo po pause, na př. Dopisy, jež tehdy posílal otci, se všechny ztratily. Správně konstatují, že výslovnost je při tomto postavení příklonky plynulejší, než když příklonka stojí až za prvním přízvučným členem (…, všechny se …). Toto zjištění je možno ještě doplnit: postavení příklonky přímo po neukončené pause je jev funkční, vzestupný začátek má zde funkci spojovací, navazuje na větnou část, která předchází před vsuvkou nebo vloženou větou.[4]

Poměrně nejméně propracovaná je v této třetí kapitole část pojednávající o vyjadřování slovesném a jmenném (s. 97 n.), za zdařilou nepovažuji ani „celkovou charakteristiku vazeb těsných a jmenného vyjadřování“ (s. 98 n.); přehled v této části uvedený je pestrá směsice různých jevů, jejichž vzájemná souvislost je někdy velmi volná.

K výkladům třetí kapitoly mám ještě tyto dvě drobné připomínky: Není zcela přesné tvrzení, že se zájmena tento neužívá samostatně, nýbrž pouze ve spojení s podstatným jménem (s. 51); zvláště v odborném stylu nejsou řídké případy tohoto typu: Palacký i Šafařík, tento Slovák, onen Moravan, psali spisovným jazykem českým; nebo (s vypuštěním zájmena ono): Teoretické poznání nemůže se smlouvati s hlediskem prospěchovým, byť toto bylo založeno sebemravněji (K. Čapek). — Présens historický se tvoří i od sloves dokonavých, nikoli jen od sloves nedokonavých, jak by vyplývalo z výkladu na s. 56.[5]

Poslední, čtvrtý oddíl ukazuje na příkladech slohové nedostatky jazyka dnešního tisku. Zjišťuje trojí druh těchto nedostatků: nevhodné přenášení prostředků jiných stylů (na př. slov hovorových, odborných termínů) do stylu publicistického, jednotvárnost a frázovitost. Autoři kritisují tyto závady, ale zároveň jsou si vědomi — a to je jejich metodologický přínos—, „že od projevů publicistických nemůžeme žádat (vždy a ve stejné míře) ty vlastnosti, které jsou příznačné pro styly jiné; [40]na př. šíři a mnohotvárnost prostředků, po případě novost jejich užití či kombinování jako v slovesných dílech uměleckých, terminologickou přesnost jako v dílech naukových či živou bezprostřednost jako v projevech hovorových“.

Na konec ještě několik poznámek k stylistické a jazykové stránce knihy. Autoři se pokusili — a to myslím se zdarem — napsat populární příručku stylistiky. Jejich výklad je jasný, konkretní (proto, že uvádějí řadu výstižných příkladů), srozumitelný, místy i poutavý, a není přetížen odbornými termíny. Někdy se nám však zdá, že autoři ve snaze učinit text přístupnějším zašli zbytečně daleko: vhodnější je podle mého mínění, říkáme-li tradičně o souvětí, že je přetížené, než říkáme-li, že je přepěchované, a pod. Občas, i když jen velmi zřídka, upadá výklad z obavy před obtížně srozumitelnou stručností do jejího opaku — do zbytečné rozvláčnosti (srov. s. 101 n.).[6]

Celkový náš soud o Kapitolách z praktické stylistiky je možno shrnout takto: Autorům se podařilo napsat velmi užitečnou a přístupnou, přitom však teoreticky velmi dobře podloženou knížku, jež může platně přispět ke zvýšení české jazykové kultury. K tomu by ovšem bylo třeba, aby kniha byla brzy znovu vydána[7] ve větším nákladu a aby tak bylo umožněno její působení na nejširší kruhy uživatelů spisovné češtiny.[8]


[1] Srov. Fr. Trávníček, O jazykové správnosti, sborník Čtení o jazyce a poesii, s. 290 n.

[2] Viz Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 1 n.

[3] Vydalo nakladatelství Orbis za spolupráce Novinářského studijního ústavu v Praze, 1955, stran 119, cena 9,20 Kčs.

[4] Na spojovací funkci vzestupného větného začátku upozornil V. Mathesius, srov. sborník Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 264 n.

[5] Na s. 89 je mezi příklady trpného přechodníku omylem zařazeno spojení jsouce citlivé.

[6] Škoda, že v textu knihy zůstaly neopraveny některé drobnější chyby, na př. na s. 112: Jestliže se pak text článku „skládá“ z takových … formulací, třebas byly věcně správné, snižuje se … jeho působivost (minulý čas po spojce třebas nelze zde podle mého mínění dosud považovat za spisovný). Na s. 10: Tento postup se stává … samoúčelný (lépe samoúčelným).

[7] Druhé vydání je již v sazbě a vyjde v krátké době. —

[8] Potřebnost této příručky potvrdil i zájem čtenářů: v několika dnech byla vyprodána (náklad byl značně malý — pouhých 3000 kusů).

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 1-2, s. 37-40

Předchozí Václav Machek: Znova o slově peskovati

Následující Karel Sochor: Nové odborné slovníky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1