Učební styl v soustavě stylů funkčních

Karel Hausenblas

[Články]

(pdf)

-

1

Učení má v životě jednotlivce i v praxi společenské velmi významné místo, je to jeden z nejdůležitějších druhů lidské činnosti[1]. Učební[2] proces (jako celek nebo některé jeho druhy[3], ev. stránky) [151]je předmětem zájmu nejen pedagogiky, ale i jiných věd, tradičně už psychologie, nověji sociologie, nejnověji nauky o komunikaci, kybernetiky, odedávna také jazykovědy. Tento široký zájem, který v poslední době ve světě neobyčejně vzrostl, je nejen teoretický, ale také, ba především praktický: hledají se cesty, jak zvýšit účinnost učení.

Je na místě, abychom připomněli, že „učením“ můžeme v češtině rozumět jak činnost toho, kdo učí, tak i toho, kdo je učen nebo kdo se sám učí. Čeština má dvojici slovesa nezvratného a zvratného učit — učit se, zatímco některé jazyky užívají slovesa z různých základů, srov. latinské doceo — disco nebo anglické teach — learn. Máme sice možnost rozlišovat podle významu i podstatné jméno slovesné učení — učení se, avšak druhé podoby se neužívá pravidelně, a proto se často proti učení (jímž se v tom případě rozumí činnost toho, kde se učí) staví vyučovaní, bez zřetele k slovesné dvojici učit — učit se. Nám ovšem jde o učení jako o komunikační proces, dorozumívací styk mezi „učícím“ a „učeným“ v nejrůznějších jeho modifikacích — např. subjektem učícím mohou být také autoři učebnice, nebo subjektem učeným třebas statisíce posluchačů rozhlasových kursů atp. Zajímá nás styl verbální složky učebního procesu, a ten je směrodatně určován především subjektem učícím, cílem, který stanoví, metodami, kterých k jeho dosažení užívá atd. Podstatně ho ovlivňuje ovšem i zřetel k adresátovi, subjektu učenému, k stupni jeho počátečních znalostí a dovedností, stupni rozvoje mentálních schopností podle věku atd.

Pokud jde o naši jazykovědu, věnovala a stále věnuje pozornost učení, vyučování jazykovému, a to v jazyce mateřském i v jazycích cizích. Kompetence jazykovědy a zvláště stylistiky je však v oblasti učení širší: patří do ní zřetel k verbální složce učení vůbec, i nejazykového. Verbální složka má v základních oborech učení, zvl. školní výuky, stále podstatnou a často zcela převažující úlohu. Dostává se jí pozornosti v pracích metodických, příležitostně také v rámci jazykové kultury, odborné péče o úroveň vyjadřování.

Jen na okraji zájmu však zůstala verbální složka učení v pracích z okruhu stylistiky (a výkladu funkční diferenciace jazyka, pokud tuto problematiku nebudeme do stylistiky zahrnovat). Je to zřejmé i z výkladů věnovaných klasifikaci funkčních stylů. Styl těch druhů promluv a jejich částí, které tvoří základ verbální složky učebních procesů — např. v jazykových učebnicích jsou to výchozí text ukázkový, výklad jevů v dané lekci probíraných, mluvnické a jiná poučky, cvičení různého druhu, kontrolní otázky, souhrn probrané látky atd. — není vydělován jako zvláštní druh nebo typ, ev. podtyp funkčního stylu a nebývá mu pak pochopitelně vymezováno místo [152]v soustavě funkčních stylů (zpravidla je implicitně zahrnut do oblasti odborného stylu praktického, pracovního). Domníváme se, že obojí je potřebí udělat. Problematika učebního stylu je velmi bohatá, má řadu specifických rysů a také význam jejího propracování pro učební praxi je mimo jakoukoli pochybnost.

V tomto příspěvku se zaměříme především na otázku druhou, na určení místa učebního stylu jako (komplexního) podtypu v soustavě funkčních stylů. Pokud jde o jeho vlastní charakteristiku[4], musíme se zde omezit jen na vytčení některých základních rysů.

 

2

Stylotvorným činitelem, na jehož základě jsou konstituovány a vzájemně rozlišeny funkční styly, je funkce promluvy, jakou plní v dorozumívacím styku. Funkcí se v této oblasti rozumí zaměření prostředku na cíl. Užití jazykových prostředků a vůbec celá výstavba promluvy se přizpůsobuje různým cílům dorozumívání. Cíle tyto a v souvislosti s tím také funkce promluv[5] jsou velmi rozmanité a mají různý vliv na výstavbu promluv. Lze je ovšem také různě chápat. V novější jazykovědě existuje několikeré pojetí jazykových a promluvových funkcí a to se také obráží v rozdílech při vymezování a klasifikování funkčních stylů.

U nás obvyklá klasifikace funkčních stylů vyšla z Havránkovy klasifikace funkcí spisovného jazyka a na nich založených funkčních jazycích z roku 1932[6]. Havránek rozlišil tyto funkce: (A) sdělovací, a to 1. komunikativní (obcovací), 2. prakticky odbornou, 3. teoreticky odbornou, (B) 4. estetickou. Těmto funkcím přiřadil funkční jazyky[7]: [153]1. hovorový, 2. pracovní (věcný), 3. vědecký, 4. básnický. — Pojem funkčního stylu nedosahoval u Havránka (podobně jako u V. Mathesia[8]) tak vysokého stupně zobecnění jako pojem funkčního jazyka. Havránek rozlišuje funkční styly spisovného jazyka podle konkrétního cíle projevu: jsou jimi např. zpráva, populární poučení, odborný výklad. Později[9] však naznačil, že rozdíly mezi funkčními styly jsou dány — kromě jiného — zvláště záměrem (cílem) projevu a spojil to přímo s Bühlerovým[10] rozlišením „sémiologického záměru“ na zobrazení, expresi a apel; podle toho pak jsou příslušné soubory prostředků stylu funkčního rozloženy do „mluvy (řeči) zobrazující, expresívní a apelativní“ atd.

Při oživení zájmu o stylistiku u nás (zhruba od r. 1953) se v klasifikaci funkčních stylů navazovalo především na Havránkovy práce, nikoli však na posledně uvedené rozlišení uvnitř funkčních stylů, nýbrž vlastně na jeho rozlišení funkčních jazyků. Třídění funkčních stylů bylo dále propracováváno, vedle jiných zvl. též Aloisem Jedličkou[11] v jeho pracích o spisovné češtině, stylistice i věnovaných speciálně tomuto tématu. Byla podána zevrubnější charakteristika některých funkčních stylů, především vědeckého, a rejstřík byl dále rozšířen: jako samostatný byl v padesátých letech vydělen styl publicistický, uvnitř stylu odborného (se zaměřením na adresáty neodborníky, resp. nespecialisty) styl popularizační. V souvislosti se stále živými otázkami češtiny hovorové a obecné, ev. i „běžně mluvené“ byla věnována pozornost i druhému pólu řady, stylu hovorovému (prostě sdělnému), celkem nejméně zpracována zůstávala oblast stylu „prakticky odborného“ (nepočítáme-li ovšem práce týkající se odborné terminologie).

Tu je vhodné upozornit na jednu důležitou okolnost. Rozlišení, z něhož u nás tradiční klasifikace funkčních stylů vyšla, totiž ono rozlišení funkčních jazyků (ev. dialektů či vrstev), chce postihnout hlubší rozdíly v systému jazykových prostředků, zvl. pokud jde o charakter prostředků lexikálních a gramatických; Havránek[12] to výslovně zdůrazňuje: „… při tomto rozvrstvení jde o strukturní jevy zasahující sám soubor jazykových prostředků, jde o strukturu jazyka samého…, nikoli jen [154]o organizaci jazykových projevů, třebaže tato organizace je rovněž funkční…“ — Klasifikace funkčních stylů v dnes obvyklém pojetí však sleduje jiný cíl: je zaměřena na postižení důležitých rozdílů ve způsobu výstavby promluv. A tu se nejednou setkáváme s tím, že výstavba promluv určitého druhu má řadu specifických rysů, aniž je to nutně doprovázeno hlubšími rozdíly v lexikálně gramatickém systému jazykových prostředků. To platí zejména o oné prostřední sféře „prakticky odborné“. Připomeňme si například svéráznou podobu písemností typu dotazníků atp., které vznikají vyplňováním formulářů: gramatické prostředky organizace větných celků jsou v nich ze značné části nahrazeny prostředky grafického rozčlenění a rozmístění atd. — tím se velmi vzdalují promluvám běžného typu s jejich plynulou větnou stavbou a postupně rozvíjeným tématem.

 

3

Vycházíme-li ve stylistice z rozlišení způsobů výstavby promluv, je zřejmé, že obvyklé třídění funkčních stylů nevystačuje, a to především proto, že nepřihlíží ke všem hlavním funkcím promluv ve společenském dorozumívacím styku. Rozdíly mezi vyjadřováním neodborným a odborným a uvnitř odborného mezi mimovědeckým a vědeckým (rozlišení sféry praktické a teoretické nebývá dost jednotně chápáno) atd. jsou zajisté i pro stylistiku velmi důležité, jde však v podstatě o distinkce v rámci jedné funkce, totiž — v bühlerovské terminologii funkce zobrazovací — mohli bychom ji (abychom se zároveň vyhnuli příliš širokému pojmu sdělovací) nazvat funkcí věcně informativní, resp. jednoslovně zpravovací (nunciativní). Kritériem, podle něhož jsou vyčleněny jednotlivé podtypy, je vlastně různý stupeň intelektuálních nároků na zvládnutí předmětu řeči; tato náročnost vrcholí v oblasti vědecké (slovesné umění necháváme stranou, nepatří do jedné řady s ostatními komunikačními sférami). Havránek tuto odstupňovanou náročnost vyjádřil rozlišením hlavních požadavků kladených na vyjadřování hovorové, prakticky odborné a vědecké, tj. srozumitelnost — určitost — přesnost.

Klasifikace funkčních stylů potřebuje přihlížet i k jiným funkcím než k funkci zpravovací. Může přitom čerpat z poznatků, k nimž dospěla jazykověda v obecných výkladech o promluvových funkcích[13], jednak práce z (mimolingvisticky) pojaté nauky o sociální komunikaci.[14]

[155]Obecná teorie promluvových funkcí rozšířila trojici základních funkcí (odpovídající zaměření na předmět řeči, mluvčího a adresáta) o některé další (tak aby byly postiženy i ostatní složky komunikační situace): vedle estetické ještě o kontaktovou (zaměření na sám kontakt mezi komunikanty) a metajazykovou (zaměření na systém jazykových prostředků — uplatňuje se, když se v řeči mluví o řeči a jazyce samém). Přitom však ne všechny jsou takové povahy, že by se na jejich základě vytvářel specifický funkční styl. Promluvy s funkcí metajazykovou mohou být z hlediska stylového přiřazeny k promluvám zpravovacím. Bylo už také zjištěno, že při komunikativním přístupu k jazyku a řeči — a o ten jde také v našem výkladu — nelze dobře mluvit o funkci ve vlastním smyslu expresívní.

Můžeme proto při výkladu funkčních stylů vyjít z těchto základních funkcí: 1. zpravovací (nunciativní), 2. působící, ovlivňovací (konativní)[15]; k nim pak přistupuje 3. funkce estetická, v jazykové komunikaci vlastně všudypřítomná, avšak uplatňující se v promluvách některých typů zvláště výrazně (především v dílech slovesného umění, ale nejen v nich, nýbrž také v promluvách založených na komice aj.), a 4. funkce kontaktová, vystupují do popředí („obnažená“) v situacích, kdy chybí jiná motivace ke komunikování než udržení komunikačního kontaktu samého; takové situace se vyskytují někdy ve společenské konverzaci.

V konkrétních promluvách — i v různých jejich typech na nižším stupni zobecnění z hlediska stylového — se vyskytují uvedené základní funkce pospolu, ovšem v různé míře a v různé hierarchii. Analýzou promluv, v nichž určitá z nich dominuje, můžeme však popsat jednotlivé funkční styly v jejich „čisté“ podobě jakožto styly simplexní. Na jejich základě pak můžeme popsat i významné kombinace dvou nebo více takových stylů (a také kombinace se styly založenými na jiných faktorech než funkčních), které se ve společenské dorozumívací praxi vyvinuly a zaujímají tu důležité postavení — ty pak označíme jako styly komplexní[16]. Takovou povahu má i styl učební, jak ukážeme.

Necháme-li pro stručnost stranou funkci kontaktovou (funkční styl na její dominanci založený má ostatně pozici jen okrajovou) a funkci estetickou (nejen pro její notoricky známou, ale ne vždy přiznávanou [156]obtížnost jejího náležitého uchopení, ale i proto, že hlavní oblast, kde se výrazně uplatňuje, slovesné umění, nelze dobře probírat v jedné řadě s typy promluv mimouměleckých), vidíme, že hlavní váhu mají v komunikační praxi funkční styly zpravovací a působící. Protože — jak už bylo řečeno — tradičně vydělované funkční styly jsou vlastně s výjimkou stylu uměleckého všechny jen určitými modifikacemi stylu zpravovacího (souvisícími hlavně se stupni intelektuální náročnosti), je potřebí obrátit pozornost zvláště na sféru stylu působícího. Faktoru působení, ovlivňování (řízení, přesvědčování nebo zase manipulování atd.) ve společenském styku lidí, a to jednotlivců i skupin a institucí, se věnuje hodně pozornosti v pracích o sociální komunikaci. Tak vznikl svého času[17] pokus vyčlenit v rámci stylů funkčních nově funkční styl direktivní (řídicí). Je to styl instrukcí, příkazů, pokynů a zpětných hlášení atd., jimiž je řízena a kontrolována činnost kolektivů i jednotlivců ve výrobě, státní správě, ve vojenství aj. Z hlediska úspěšného fungování společenských celků hospodářských, správních atd. je řídicí styl velice důležitý, není však jediným druhem působícího stylu, jak by se mohlo zdát podle předložené klasifikace[18]. Je tu třeba ještě vydělit funkci získávací, vlastní ve veřejném vyjadřování stylu publicistickému, propagační (reklamnímu) a asi ještě jiné. Např. pro důležitou sféru styku „jednacího“ (obchodního, diplomatického apod.) jsou příznačné komunikační situace, při nichž se i do výstavby promluvy promítá strategie, jíž je vedeno jednání komunikantů. Ta zahrnuje i faktor působení, které se však neprojevuje v podobě direktivních instrukcí, ale také ne v podobě vlastností, jaké vyznačují promluvy stylu publicistického nebo reklamního. Zde ještě čeká stylistiku (ve spolupráci s naukou o komunikaci) kus práce, než bude možno mluvit o relativní úplnosti funkčního rozlišení.

Pokud jde o první ze základních funkcí, o funkci zpravovací, i tu bude záhodno provést další vnitřní rozlišení. Bude třeba uvážit, zda by nebylo na místě koordinovat toto rozlišení s tím, jak se rozlišují tzv. slohové postupy: proti funkci prostě oznamovací, popisné a vyprávěcí by stála funkce vysvětlovací (konstitutivní pro výklad a úvahu).

[157]I když tedy klasifikace funkčních stylů ještě není dostatečně úplně a rovnoměrně propracována, můžeme se přece na základě distinkcí, které byly uvedeny, pokusit zařadit do systému funkčních stylů styl učební.

 

4

Než dáme odpověď na otázku, na kterých funkcích je učební styl založen, zastavme se krátce u toho, jaké místo zaujímají promluvy učebního stylu z hlediska rozlišování stylu neodborného, odborného mimovědeckého a vědeckého. Naprostou většinou patří do oblasti stylu odborného. Už existence kterékoli učebnice svědčí o tom, že v daném úseku bylo dosaženo potřebného stupně odbornosti, i když by šlo třebas o učebnici společenských tanců. Je ovšem i přímé učení neodborné, např. v rodině učení dětí různým dovednostem, též vyjadřovacím. Stupeň odbornosti může být velmi různý, od elementární výuky dětí až k vysoce náročnému učení dospělých odborníků v nějaké speciální disciplíně, i vědní. Promluvy učebního stylu tedy mohou z oblasti prakticky odborné přesahovat i do oblasti vědecké. Mnohé vysokoškolské učebnice mají podstatné rysy děl vědeckých (nejen po stránce obsahové, tím že přinášejí nová řešení vědeckých problémů, ale i v nemalé míře způsobem podání), aniž ztrácejí charakter učebnice, textu s výraznými rysy učebního stylu.

Z hlediska funkčního je nejdůležitějším rysem promluv učebního stylu to, že se v nich spojují, různým způsobem kombinují dvě základní funkce. Jednou z nich je funkce zpravovací, a to především vysvětlovací. Promluvy stylu učebního (podobně jako stylu popularizačního) patří mezi ty, v nichž je důležitý rozdíl informační úrovně mezi podávatelem a adresátem (předpokládaným příjemcem). Zatímco však popularizační text je adresován i pouhým zájemcům o dané téma, má předpokládaný příjemce učebního textu téma ovládnout. Způsob podání látky musí tedy zajistit co nejlépe její zvládnutí na stanovené úrovni jakožto konečný efekt určité etapy učebního procesu. To se zajišťuje tím, že autor učebního textu působí na adresáta ve zcela určitém směru, že postup zvládnutí látky je cílevědomě řízen a výstavba textu podle toho uzpůsobena. Spolu s funkcí zpravovací se tedy v učebních textech uplatňuje výrazně i působící funkce řídicí, a to v několikerém směru: především tak, že se vyvolává aktivita příjemce zadáváním různých úkolů, hlavně zadáváním problémů k řešení a ukládáním cvičení, dále pak tím, že se kon[158]troluje zvládnutí dílčích partií (zadáváním kontrolních otázek apod.), upevňuje se zvládnutí probrané látky pokyny k opakování atd. Probíhá-li učební proces v přímém kontaktu učitele s žákem, může být řídící složka mnohem těsněji spjata se zpravovací, učitel (ale také stroj) může průběžně sledovat a kontrolovat stupeň zvládnutí jednotlivých složek učiva, žáci sami mají možnost žádat podrobnější nebo přístupnější vysvětlení a mohou tak zase poskytovat kritéria pro hodnocení průběhu učení. Velmi těsného skloubení dosahuje kombinování zpravovací a řídicí složky při tzv. programovaném učení, může být i detailně propracován algoritmus s příslušnou soustavou kontroly.

Není však naším cílem postupovat ve výkladu tímto směrem dále, naším tématem není metodickodidaktická problematika učebního procesu, o tom poučuje soustavně bohatá literatura. Nám šlo o něco jiného: o zjištění základních stylových faktorů funkčních, které se v promluvách učebního stylu uplatňují. Došli jsme k závěru, že je to specifická, nejrůzněji využívaná a mnohdy do nejmenších podrobností propracovaná kombinace funkce zpravovací a působící funkce řídicí.

Učební styl jakožto typ komplexního stylu by bylo ovšem možno dále charakterizovat podle toho, jak se v příslušných promluvách uplatňují jiné stylotvorné faktory. I tu dávají nové práce v oboru sociální komunikace řadu podnětů, např. rozlišováním různých druhů komunikačních situací (učební proces ve škole probíhá např. v podmínkách sálové situace), kontaktů mezi komunikanty atd. Novější pedagogická literatura zase dává podněty k charakteristice vnitřní, např. širokým rozpracováním motivační stránky učení, důrazem položeným na aktivitu žáků, zkoumáním optimálního poměru mezi náročností a přiměřeností obsahu i způsobu podání vzhledem k stupni mentální vyspělosti žáků atd.

Připomínám tyto širší souvislosti zejména proto, že jsem přesvědčen, že pro prohloubení výkladů stylistických je potřebné, aby jazyková stránka stylů byla zkoumána jako složka problematiky stylů v celé jejich šíři — to znamená, aby byl překonán nepoměr, který zatím existuje mezi podrobně již zpracovaným repertoárem vlastních jazykových prostředků a dosud ne úplně zmapovaným terénem, jejž tvoří způsoby výstavby promluv v jednotlivých sférách dorozumívacího styku.

---

[1] J. Linhart, Psychologie učení, Praha 1967, s. 11, rozlišuje tři základní formy lidské činnosti: hru, učení a práci — je zde ovšem ještě boj, sdělování informací, tvorba artefaktů, odpočinek aj.

[2] Učební bereme jako vztahové adjektivum k učení, protože pro tvoření adjektiv na -ový k verbálním substantivům není dosud v češtině uvolněna cesta (taková adjektiva sice existují, srov. napěťový nebo seťový, vztahují se však k subst. verbálním v konkrétnějším významu).

[3] V tomto výkladu budeme mít na mysli jen tzv. učení přímé a záměrné, se speciálním cílem a alespoň elementárně vypracovanými postupy (jinak se člověk učí i při hře, při práci atd. — prvky těchto činností zase mohou být na druhé straně zapojeny do procesu učebního). Zato přihlížíme k učení školnímu i mimoškolnímu (též např. rozhlasem a televizí), dětí i dospělých, vedené učitelem i tzv. „samoučení“, hl. s pomocí učebnic pro samouky, v písemné i ústní podobě. — Vzhledem k tomu, že existují přechodné formy mezi vlastním učením a podáváním informací v podobě návodů a podobných „poučení“, omezíme oblast učení na procesy, při nichž se vyvolává speciální učební aktivita žáků — ať už dochází k obousměrné výměně informací (žák odpovídá na otázky učitele, učitel žáka opravuje atd.), anebo nikoli (jako při samoučení).

[4] Stylem nejdůležitějšího druhu učebních textů se podrobně zabývá M. Červenka ve studii Pokus o rozbor stylu učebnic, Sborník pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, v tisku. (Užívá z mého podnětu termínu styl pedagogický, nyní dávám přednost obecnějšímu označení učební.)

[5] Rozlišujeme funkce promluv (verbálních komunikátů) od funkcí jazyka (systému jazykových prostředků). Jazyk má dvě základní funkce: mentální (slouží jako opora při vytváření myšlenkových konstrukcí) a komunikativní, dorozumívací (slouží k vytváření promluv). Srov. K. Horálek, Filosofie jazyka, Praha 1967, s. 103n.

[6] Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932.

[7] V čl. K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka, ČMF 28, 1942, s. 409n., dává Havránek přednost termínům funkční dialekt, resp. funkční vrstva (spisovného) jazyka.

[8] Srov. o tom můj výklad v čl. Práce Viléma Mathesia o stylu a česká stylistika v uplynulém čtvrtstoletí, SaS 31, 1970, s. 194n.

[9] V čl. cit. v pozn. 7.

[10] Sprachtheorie, Jena 1934.

[11] Viz zvl. K stylovému rozvrstvení dnešní spisovné češtiny, Jazykovedné štúdie VII, 1963, s. 133n., a Základy české stylistiky, Praha 1970; mnoho pozornosti věnoval A. Jedlička také teoretickým i praktickým otázkám odborné terminologie a ovšem také jazykové výchově, o níž byla řeč výše.

[12] V hesle Stylistika v OSNND VI, 1, Praha 1940, s. 471n.

[13] Odkazujeme na výklady K. Horálka v SaS 23, 1962, s. 126n., a v práci citované v pozn. 5; tam viz další literaturu.

[14] Srov. u nás zvl. J. Janoušek, Sociální komunikace, Praha 1967, a V. Lamser, Komunikace a společnost, Praha 1969.

[15] Označení funkce apelová (výzvová) je pro náš cíl úzké.

[16] O pojmech styl simplexní — styl komplexní srov. v mé práci Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1971.

[17] Lingvistické problémy řízení socialistické společnosti, SaS 23, 1962, s. 244n. a Kybernetika a jazykověda, ve sb. Kybernetika ve společenských vědách, Praha 1965, s. 267n.

[18] Zde se rozlišují tyto funkční styly: rekognoskativní (poznávací), direktivní, kontaktový a estetický. — Také styl „poznávací“ je užší pojem než styl zpravovací, s nímž pracujeme zde („poznatek“ je už speciální druh věcné informace).

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 2-3, s. 150-158

Předchozí Marie Těšitelová: Kvantitativní hodnocení lexikálních prostředků a jejich stylistické využití

Následující František Cuřín: K charakteristice jazyka Antala Staška