Nauka o českém jazyku

Pracovníci oddělení jazykové kultury ÚJČ ČSAV

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto názvem (dále zkracujeme NČJ) vydalo Státní pedagogické nakladatelství základní jazykovou příručku o češtině, jejímž autorem je významný bohemista, profesor Vladimír Šmilauer. Knížka je určena studentům škol II. cyklu jako pomocná kniha; systematické vyučování češtině je totiž, jak je známo, podle nynějších školních osnov ukončeno absolvováním základní devítileté školy, zatímco na školách II. cyklu je těžisko jazykového vyučování přeneseno na slohový výcvik a látka gramatická, lexikologická atd. doprovází toto slohové vyučování jen příležitostně a podle potřeby. Podle této zásady je koncipována i učebnice českého jazyka pro gymnasia z pera E. Čecha, K. Hausenblase a K. Svobody (odlišně je pojata učebnice E. Čecha, A. Sticha a A. Tejnora pro učňovské školy a odborná učiliště, v které se i jazyková látka podává systematicky, jak to vyžaduje specifická situace těchto škol). Školní praxe však ukazuje, že takové pojetí osnov pro vyučování mateřskému jazyku není ani zdaleka realistické a že i ve školách II. cyklu je třeba věnovat výuce jazyka pozornost ve větší míře a soustavně. Pro tento účel je Šmilauerova kniha dobrým a účelným pomocníkem, přicházejícím v pravý čas. Vyplňuje se takto mezera v pedagogické bohemistické literatuře mezi Stručnou mluvnicí českou B. Havránka a A. Jedličky, určenou žákům škol I. cyklu, a Českou mluvnicí týchž autorů, která má sloužit jednak vysokoškolákům, jednak ostatním dospělým uživatelům spisovného jazyka jakožto pramen soustavného poučení o češtině i jako praktická příručka, v níž lze získat jednotlivé informace potřebné při každodenní aktivní jazykové činnosti. Také NČJ obsahuje popis češtiny v takovém rozsahu, že může plnit onen vyšší cíl, totiž uplatnit se jako základní zdroj poučení pro dospělé, a tím se staví České mluvnici po bok. Jejich vzájemné doplňování je umožněno i tím, že NČJ obdobně jako Česká mluvnice soustavně a záměrně navazuje v terminologii a v základním pojmosloví i ve volbě slov sloužících jako vzory na Stručnou mluvnici.[1]

[251]NČJ podává všestranné poučení o současné spisovné češtině; stejné pozornosti jako rovině mluvnické se v ní dostává i slovní zásobě a zvukové i grafické stránce jazyka.

Vlastnímu jádru knihy je předeslán stručný, ale obsahově bohatý a hutný úvod, který obsahuje poučení o obecných pojmech týkajících se jazyka. Stejně jako i v ostatních částech knihy pracuje tu autor se základními, ve vědecké práci už osvědčenými pojmy a termíny novodobé jazykovědy, a to zvláště s pojmy rozpracovanými pražskou školou, jako jsou pojmy jazyk — řeč, funkce, norma, kodifikace, jazyková kultura atd. To je jistě možno jen uvítat, protože mnoho svízelů ve fungování spisovného jazyka koření dnes v tom, že jazyková praxe i kultivovaných uživatelů jazyka a jejich posuzování jazykových jevů vycházejí nezřídka ze zastaralých, strnulých a často i nesprávných představ o jazyce. Od pojetí běžného v současné české jazykovědě se autor v této části knihy odchýlil pouze v tom, že termín řeč vyhrazuje pro jazykovou schopnost tvořit texty (fr. langage); tím však se ztratil termín pro sám proces vytváření textů a pro výsledek tohoto procesu, tj. konkrétní mluvené a psané jazykové projevy. Proto se v knížce také nesetkáváme s mezinárodním termínem parole, který se pro tento pojem už [252]vžil.[2] Navíc se tu pracuje s pojmy mluva (s. 25) a proces mluvení (26), ty se však kladou jako samozřejmé, bez definice nebo výkladu. Jisté ustálení a sjednocení této základní terminologie v hlavních školních pomůckách je tedy ještě stále věc budoucnosti.

Vlastní obsah knihy je uspořádán netradičně do dvou oddílů, jejichž tematika je dána základními jednotkami jazyka, totiž pojmem slova a věty (neboli, z jiného hlediska, mathesiovskými pojmy pojmenování a usouvztažnění). Tento postup je neobyčejně výhodný jako prostředek k tomu, aby žák (nebo i dospělý čtenář) získal pevnou a názornou představu o jazyce jakožto soustavě vnitřně uspořádané a propojené vzájemnými vztahy a aby tak překonal atomismus v pojímání jazyka, který v něm přece jen budí vyučování češtině v I. cyklu škol.

Oddíl nazvaný Slovo nejen zahrnuje problematiku tvaroslovnou, ale obsahuje poučení i o slovních druzích, dále látku slovotvornou, lexikologickou, poučení o zvukové stavbě slova a o pravopisné stránce slova. Připojena sem je i krátká kapitola o pojmenovacích jednotkách víceslovných. Zvláště je tu třeba s oceněním upozornit na ty části výkladu, v kterých se podrobně, soustavně a s bohatým, zajímavým příkladovým materiálem probírají ty složky jazykové soustavy, kterým se ve škole věnuje u nás už tradičně pozornost minimální. Vedle výkladů o tvoření slov máme na mysli především kapitolu nazvanou Slovní zásoba a její změny a kapitolu Změny významu (je to po skriptech V. Šmilauera samého, Fr. Trávníčka a Fr. Jílka, a kapitole v České mluvnici vlastně první obecně přístupné rozsáhlejší poučení o této problematice v naší jazykovědné literatuře určené širší veřejnosti). Zvlášť vítaná je i mistrně napsaná, promyšleně a přesvědčivě podaná kapitolka o přejímání slov, tedy o jevu, který u laiků budí stále pozornost velmi silnou a který je i jedním z hlavních zdrojů nejasností, pochybností a sporů v jazykové praxi; výklad obsažený v NČJ, pokud ho bude ve školní praxi dobře využito, by mohl v tomto ohledu v naší jazykové praxi i v mínění veřejnosti o přejaté složce slovní zásoby přivodit žádoucí [253]obrat. Látka celého oddílu o slově je podána s rozsáhlým a zajímavým doprovodem příkladů; autor tu mohl využít mnoha svých dřívějších speciálnějších prací, kupř. monografie o tvoření slov (srov. NŘ 55, 1972, 263n.) nebo různých děl věnovaných onomastice. Jednoduše a přitom názorně se tu ukazuje např. jev tak složitý a zároveň pro porozumění jazykové stavbě a fungování jazyka tak důležitý, jako jsou systémové vztahy uvnitř slovní zásoby (s. 47—52). Čtenář, zvláště mladý, se tu setká i s vysvětlením různých otázek v podstatě encyklopedického zaměření, které se vynořují před každým, kdo přestane brát jazyk jako samozřejmost a začne se nad ním zamýšlet (zvláště upozorňujeme na pasáže NČJ věnované různým jazykům světa, rozsahu slovní zásoby jednotlivých jazyků, motivovanosti obecných a vlastních pojmenování atd.). Velmi vhodně je v knížce využito i údajů statistických, čerpaných hlavně z díla Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v češtině (jehož autory jsou J. Jelínek, J. V. Bečka a M. Těšitelová a u jehož zrodu sám V. Šmilauer stál, srov. i NŘ 46, 1963, 80n.) — materiál tohoto díla, vydaného před více než deseti lety v nepatrném počtu výtisků, může tímto způsobem aspoň v základních obrysech vejít do obecného povědomí. A nejde přitom o informace, které by byly jen jakousi ozdobou, neúčelným doplňkem k pochopení jazykové stavby. Vezměme např. v úvahu, jaké představy nabude žák při dosavadním způsobu vyučování o soustavě českého slovesa. Při tzv. slovním rozboru se s vynaložením značného úsilí naučí odříkávat slovesné vzory a po několikaletém drilu dokáže jednotlivá slovesa více nebo méně úspěšně zařazovat k jednotlivým vzorům. Smysl této znalosti, a hlavně její praktický účel, mu však většinou uniká (přinejlepším pochopí, že je to praktická pomůcka při tvoření 3. osoby množného čísla přítomného času u sloves 4. třídy). Pouze tím, že se v NČJ u jednotlivých vzorů udává číselný údaj o počtu sloves, která pod něj spadají, může čtenář pochopit dynamiku a napětí v soustavě českého slovesa; uvědomí si totiž např. protiklad základních a formálně přitom nekomplikovaných typů dělat, kupovat a typů početně omezených a přitom již uzavřených, neproduktivních — na druhé straně však velmi frekventovaných v jazykovém dorozumívání (péct, začít — obojí po sedmi slovesech, apod.). Výhodou pro uživatele jsou zvláště v tvaroslovné pasáži různé seznamy a rejstříky prostředků, které mají nesystémové odchylky nebo které v praxi působí z nějakých příčin potíže: tak tu uživatel najde např. abecedně uspořádaný soupis nepravidelných podstatných jmen (s. 161) a nepravidelných sloves (s. 220), u jednotlivých slovesných vzorů jsou připojeny rejstříky jednotlivých sloves, která ke vzoru patří, atd. Velmi užitečná jsou z hlediska určení knihy i různá poučení, jejichž účelnost ocení použivatel mnohdy až mnohem později, když totiž je postaven před různé konkrétní úkoly, jako je abecedně řadit údaje, transkribovat text z jiné grafické soustavy, např. z azbuky, atd. To všechno jsou věci v životě velmi důležité, avšak [254]v dosavadním vyučování se opomíjely a i poučení o nich získával uživatel jazyka jen obtížně. A ocenit je konečně třeba i to, že v NČJ najde čtenář racionálně vyloženo i to, s čím se ve škole často setkává jen jako se soustavou pouček, jimž se musí pouze pamětně naučit a jejichž vnitřní podmíněnost a zdůvodnění mu uniká (srov. např. výklad o současném českém pravopisu a komentář k Pravidlům na s. 246).

Druhý oddíl textu NČJ tvoří učení o větě. V. Šmilauer tu mohl využít bohatého materiálu své Novočeské skladby (srov. NŘ 50, 1967, 104n.) a některých praktických syntaktických pomůcek (zvl. své Učebnice větného rozboru, skriptum, Praha, 1. vyd. 1955). Zvlášť hodno obdivu je, s jakou úsporností, a přitom obsažností a úplností dokázal tuto rozsáhlou a složitou problematiku podat. Předností jeho výkladu je opět to, že i syntaktická pasáž dává čtenáři dobrou možnost vniknout do systémové podstaty větné skladby a že zároveň zahrnuje množství neocenitelných konkrétních údajů, rad a pokynů pro samostatný větný rozbor. Oddíl obsahuje v závěru i stručná poučení o zvukové a grafické podobě věty a o pořádku slov a vět.

V závěru knihy umístil autor dvoustránkové poučení nazvané Celková charakteristika češtiny. V heslovité podobě a s pomocí konfrontace s jinými jazyky je tu podáno velké množství informací, které výrazně dokreslují obraz národního jazyka a které přitom běžným uživatelům jazyka zůstávají dosud většinou neznámé.

NČJ má ještě mnohé jiné přednosti; například může se pro studenty stát vyčerpávajícím zdrojem poznání jazykovědné terminologie, a to důsledně vždy domácí i mezinárodní, pokud existuje obojí. To, jak jí bude využito, záleží ovšem již ze značné části na způsobu, jak se s ní bude pracovat zvláště ve školách. Bylo by proto (a i z jiných důvodů) účelné, kdyby např. krajské ústavy pro doškolování učitelů uspořádaly pro češtináře škol II. cyklu semináře, jejichž cílem by bylo seznámit účastníky s touto pomocnou knihou co nejdůkladněji, a to jak po vlastní stránce obsahové, tak po stránce formální, aby byli schopni využívat co největšího počtu informací, které jsou v ní uloženy[3] (podle našich zkušeností by podobné péče zasluhovaly i jiné základní jazykovědné prameny, zvl. Slovník spisovného jazyka českého, jehož materiálové bohatství se využívá, pokud se ho vůbec užívá, ve školách i v praxi jen ve velmi omezeném rozsahu). Tento návrh a upozornění souvisí i se způsobem autorova podání. V. Šmilauer je znám jako mistr stručného, uspořádaného, vnitřně dobře členěného a přehledného výkladu — je až k nevíře, že se mu zdařilo podat celé poučení o současné spisovné češtině v takovém rozsahu a hloubce na pou[255]hých 334 stranách i s rejstříky. Účelné a plodné působení NČJ však právě proto vyžaduje, aby uživatel zvládl alespoň v základních obrysech soustavu a způsob podání této knihy; pokud jde o učitele, je tento požadavek naléhavější u těch, kteří neprošli školením u prof. Šmilauera na pražské filosofické fakultě.[4]

Protože lze předpokládat, že NČJ jakožto součást základní české jazykovědné literatury určené pro nejazykovědnou veřejnost vyjde v dalších vydáních (což by bylo možno jen vítat), pokládáme za účelné připojit některé konkrétní poznámky týkající se případů, které by bylo podle našeho soudu dobré ještě uvážit.

1. Doplnit by bylo účelné některé typy zkratek na s. 71, např. tv, rtg, EKG, VHJ (ty zároveň uvádějí v pochybnost tvrzení, že „toto tvoření je v češtině omezeno jen na jména institucí a výrobků“); na s. 73 doplnit v § 4—1 (2) typ králodvorský a v souvislosti s tím upravit i § 4—546, odst. 2 b (na s. 100), chybí také inverzní typ labskoústecký; ve výkladu o přejímání slov by bylo možné a prospěšné ukázat na významové rozdíly mezi slovy téhož původu v různých jazycích (např. české idiosynkrazie = silný odpor k něčemu × angl. idiosynkrasy = náklonnost), popř. i na rozdíly mezi jazyky v existenci domácích synonym (např. české akcie, sloven. akcia i účastina apod.), na s. 119 by bylo vhodné upozornit i na apelativa z cizích osobních jmen (diesel, besemerovat); na s. 170 by bylo účelné doplnit příjmení typu Mestek — Mesteka (pociťovaná jako domácí, ale bez vztahu k obecnému podst. jménu) a Smrt — Smrta.

2. V některých případech se lišíme v názoru na kodifikační předpis, jak jej podává NČJ: na s. 77 je uvedeno, že existuje jen podoba Kladeňák; potenciálně však lze utvořit plně spisovné jméno s příponou -an od téměř všech jmen měst, a s reálnou podobou Kladeňan jsme se také už v jazykové praxi setkali; na s. 237 se požaduje striktně výslovnost (filolók, filolóžka, anatom) — domníváme se, že současná norma je tu dnes už ustálena s krátkými samo[256]hláskami a že bude i v kodifikaci nutno opustit vzor původního jazyka; na s. 292 se vyžaduje užívat vylučovací spojky či jen v tázacích větách, SSJČ ji však připouští i u přípustky a jinde ji označuje jako řidší a knižní — ani tento předpis však plně nevyhovuje, protože pomíjí zřetele slohové, totiž možnost slohově diferencovat a zároveň významově hierarchizovat členy netázacích mnohanásobných vylučovacích nebo eventualitních spojení.

3. Přístup k jazyku, který se uplatnil v NČJ, je ryze synchronní; jazyk se vykládá ze současného stavu. Někdy však se uplatňuje zřetel historický, a to podle našeho mínění v neprospěch věci. Např. na s. 80 se to týká podst. jmen svícen, pochodeň, která se vykládají jako substantivizovaná příd. jména; jako vzorová slova pro různé typy dějových jmen se uvádějí slova sad, sada, saze (s. 84), třebaže jejich dějovost je ze současného hlediska nulová, také zařazení slov jako krmě, nůše, plot mezi dějová jména je možné jen a jen z hlediska čistě vývojového; na s. 115 je jako vzorové slovo na adverbia utvořená ze sloves uvedeno příslovce kolmo, třebaže jeho souvislost se slovesem klát (které je navíc samo o sobě silně knižní a v současné jazykové praxi se téměř neobjevuje) je víc než oslabena (k celému tomuto problému srov. i M. Dokulil v NŘ 55, 1972, s. 268). Ze stanoviska současného jazyka je těžko tvrdit, že adjektivní skloňování má koncovky jmenné a zájmenné (s. 180), a stejně tak, že tvary nedávna, mlada jsou ve spojeních jako do nedávna, za mlada jmenné pádové tvary příslušných příd. jmen — právě proto, že jimi nejsou, pokračuje v těchto případech vytváření příslovečných spřežek tak rychle, rychleji, než to stačí kodifikace vůbec sledovat.

4. Poměrně mnoho námětů k zamyšlení dává NČJ, pokud jde vůbec o současný stav české kodifikace, zvláště výslovnostní a tvaroslovné. Právě proto, že autor knihy současnou kodifikaci až na opravdu ojedinělé výjimky plně respektuje, vyniknou při množství uváděného materiálu a při jeho velmi systematickém a názorném uspořádání její slabá místa velmi zřetelně. Ve výslovnostní kodifikaci autor respektuje příručku Výslovnost spisovné češtiny I. a Pravidla. Těžko však může učitel žákům rozumně vyložit, proč je ortoepická např. výslovnost [krezep, svadep], nikoli však [kladep, pladep], a proč je navíc nespisovné vyslovovat [krezební, svadební, svadepčan]. V případech, kdy NČJ připouští jen výslovnost [vosme, nekasme], jde za kodifikační předpis (s. 207), protože Výslovnost I. připouští u z, ž, ď výslovnost znělou aspoň jako oblastní variantu; zároveň by se tímto předpisem NČJ, důsledně uplatněným, snižovala i schopnost jazyka i formálně vyjadřovat významové rozdíly, jako pověsme — povězme. (V souladu s Výslovností spisovné češtiny I. je poučení, které o této věci NČJ podává na s. 241; bylo by tedy asi účelnější při tvaroslovném výkladu na s. 207 na toto výslovnostní poučení pouze odkázat). Stejně tak je podle našeho soudu neužitečné a pro školní praxi i vytváření pocitu jistoty ve [257]vztahu k jazyku a jeho kodifikaci škodlivé vymáhat ve shodě s Pravidly a SSJČ pouze podoby kravám, kravách, kravami, třebaže norma je tu už silně rozkolísaná a v úzu převažují systémové podoby s dlouhou samohláskou základu. Problematičnost současné tvaroslovné kodifikace odhaluje NČJ např. u 1. pádu podst. jmen mužských; nejsou jen farářové a astronauti (s. 144-5), ale i faráři a astronauté, koncovka -i u přípon -ita, -ista (s. 147) se stává koncovkou neutrální, zatímco -é má už výrazný slohový odstín knižnosti. Zbytečně se komplikuje obraz vlastních jmen cizího původu zakončených na sykavky (s. 143); dnes už máme v slohově neutrálních spisovných projevech pouze Adonise, Aloise a Krause, tvary s koncovkou -a jsou fakt knižní, ba přímo archaický. Zbytečně komplikovaný je i obraz 6. p. některých typů zeměpisných jmen (s. 174) — přitom zde se navíc v jednotlivých případech NČJ i liší od SSJČ — snad je užitečné připouštět i ve spisovném jazyku jako oblastní varianty podoby ve Vamberce, v Žamberce, v rozporu s živou normou jsou podoby na Bezděze (tu má SSJČ dokonce vedle koncovky -u i koncovku -i!), v Platýze; každý trochu přemýšlivý uživatel jazyka bude však asi zaražen tím, že se na druhé straně nepřipouští dubletní koncovka -u u jmen typu Cařihrad, Zderaz, Křivoklát, třebaže je to v rozporu s českým územ (v užším slova smyslu) a třebaže se tak brzdí obecnější tendence odstraňovat tvary, v nichž alternuje koncová souhláska základu. Stejně je neužitečné prosazovat ve spisovném jazyce, aby se cizí vlastní jména zakončená na -c (Harc, s. 177) skloňovala jen podle vzoru „stroj“.[5] Ve shodě s kodifikací, ale v rozporu s normou jsou i některá určení rodu a skloňovacího typu některých přejatých podst. jmen (např. copyright, s. 169, je běžně maskulinum skloňované podle vzoru „hrad“; guinea (ve významu anglická zlatá mince), tamt., je nesklonná jen tehdy, vyslovuje-li se, poněkud preciózně, ve shodě s angličtinou [giny], vedle toho v úzu existuje (a převažuje) výslovnost [gvinea], a pak se slovo skloňuje obdobně jako idea. U jmen latinského původu na -us je v některých případech už vyrovnání s českou tvaroslovnou soustavou úplné, např. u slova turnus (s. 166) je 2. p. turnu ne řidší (jak uvádí SSJČ), ale naprosto archaický. Tím vším se stává, že (nikoli vinou NČJ, ale vinou kodifikace) si dnešní žák odnese dojem, že české tvarosloví nelze v uspokojivé míře zvládnout.

[258]5. V některých případech se v NČJ setkáváme s teoretickými názory, které nejsou přijímány obecně nebo které se týkají jazykových jevů, u nichž obecně přijímaný výklad vůbec neexistuje. Tu jde obvykle buď o rozdíly v teoretické koncepci, nebo o rozdíly podmíněné složitostí, přechodovostí nebo periférností jazykového jevu samého, a to je třeba respektovat. Ve školním vyučování se však často právě na tyto jevy klade důraz a dokonce se stávají předmětem zkoušení a klasifikace, jak lze bohatě doložit z ohlasů této nedobré školní praxe v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český. V těchto případech by mohl právě tak zkušený teoretik vyučování češtině jako prof. Šmilauer neblahou situaci hodně usměrnit tím, že by na takové případy výslovně upozornil a doporučil pro školu přiměřený postup (např. u slovnědruhové platnosti výrazů s číslovým významem, u slovnědruhové platnosti výrazů jako všichni, každý, žádný, kde se zavedením pojmu vymezovacích zájmen vznikla i nová diference mezi NČJ (s. 183) a Českou mluvnicí (s. 198), u povahy spojky leda (s. 262 a 283) atd.).[6]

[259]Závěrem znovu opakujeme: Šmilauerovu příručku lze jen s radostí vítat a přát jí to, co už vyjádřil její autor sám, totiž aby přispěla co nejvíce k zlepšení vyučování češtině na školách II. cyklu. A navíc jí přejeme, aby našla dobrý ohlas v co nejširších kruzích veřejnosti, a zvláště u těch lidí, kteří spisovného jazyka v denní praxi běžně aktivně užívají. V tomto směru by měla co nejvíce působit i naše jazykovědná popularizace; vždyť veškerá její námaha a soustavné působení se ze značné míry míjí a bude míjet účinkem, dokud se takové prameny, jako jsou obě verze Pravidel, Slovník spisovného jazyka českého, Česká (popř. Stručná) mluvnice a nyní i Nauka o českém jazyku nestanou samozřejmým a každodenním pomocníkem jazykové praxe ve školách, redakcích, úřadech a vůbec všech místech, kde zní spisovný jazyk nebo kde se jím píše. A stejně tak lze NČJ uvítat i jako vyzrálé dílo syntetizující jednu část životní tvorby svého autora, totiž jeho dlouholetou práci zasvěcenou spisovné češtině.

---

[1] Tuto ukázněnost, která je zvlášť pro školní praxi velmi potřebná, je možno jen uvítat a ocenit, stejně jako to, že v NČJ se velmi svědomitě výslovně upozorňuje na ty (řídké) případy, kdy se tato knížka od Stručné mluvnice v terminologii uchyluje. Bývá to tehdy, kdy rozdíl terminologický nebo obdobná více méně konvenční diference odráží rozdíl v pojetí. Autor NČJ se např. v 1. prézentní slovesné třídě vrátil ke gebauerovskému vzoru tře (proti vzorovému slovu umře, užívanému ve Stručné i České mluvnici). Důvod je vcelku pochopitelný; sloveso třít umožňuje nenásilně utvořit i trpné příčestí, od něho slovesné adjektivum (třená bábovka) a podstatné jméno slovesné, zatímco vzorové slovo umřít v tomto případě učitelovi i žákovi život dost ztěžuje, a to zvlášť žákovi přemýšlivému, který jako podstatné jméno slovesné uvede úmrtí, přičemž učitel dnes obvykle není tak zběhlý v historické mluvnici, aby mohl omyl žákovi rozumně vysvětlit. Přesto však můžeme z praxe jazykové poradny uvést, že i to vyvolalo mezi učitelkami češtiny bratrovražedný (či spíše sestrovražedný) boj. Svědčí to jistě o nepříliš hlubokém a do jisté míry formalistickém pojímání jazyka u leckterého češtináře, musíme však počítat se situací, jaká je, nikoliv s takovou, jakou bychom si přáli. Podobně se v NČJ vrací starý termín příčestí činné (místo minulé); domníváme se, že tento termín vyhovuje lépe, nejen proto, že je tak zachován v názvosloví protiklad činný - trpný i v pojmenování obou těchto neurčitých slovesných tvarů, ale i proto, že výrazně vystihuje rozdíl v slovesném rodu mezi slovesnými příd. jmény, která jsou od těchto příčestí utvořena (např. neuznalý × neuznaný, zachovalý × zachovaný apod.). V obou těchto případech se autor NČJ vrátil k stavu, jaký byl stanoven a pro školy předepsán v Základních pojmech mluvnických (Praha 1945). Tato restituce má nesporně pozitivní stránky; ovšem je nutno počítat i s jistými komplikacemi ve školní praxi. Shodujeme se tak vlastně s názorem, který V. Šmilauer sám vyjádřil v NČJ na s. 50, kde odsoudil terminologická synonyma obecně, z jazykovědných např. synonyma k víceslovnému termínu aktuální členění výpovědi; tu však by bylo bývalo podle našeho mínění dobré naznačit čtenáři, že nejde vždy jen o libovůli a terminologickou nekázeň, ale že terminologické změny leckdy odrážejí snahu o jazykové zachycení výsledků, k nimž se dospělo hlubším a všestrannějším poznáním věci samé, jak tomu je podle našeho mínění právě v případě různých termínů pro aktuální členění výpovědi.

[2] Obdobně se termínu parole (jakožto synonymu odborného názvu řeč) vyhnuli J. Bauer a M. Grepl v Skladbě spisovné češtiny, Praha 1972, s. 7; řečí na rozdíl od NČJ rozumějí „sdělování (komunikaci) myšlenek pomocí jazyka“. Protože jejich kniha je učebnice vysokoškolská, narazí tu student, zvyklý z gymnasia na pojmovou a názvoslovnou metodu NČJ, na rozpor, který ho bude mást. Jeho pochyby ještě zesílí Česká mluvnice (Praha 1970, s. 3), kde řeč se klade jako synonymum k mluvení a jazyk (národní) se chápe jako ustálená společná podoba řeči (příslušníků téhož národa). K řešení, které nacházíme v NČJ, je třeba ještě připomenout, že autor vyšel ze stavu, který byl pracovně navržen pro připravovaný Slovník slovanské lingivistické terminologie; v definitivní verzi tohoto slovníku se však dospělo nakonec k řešení poněkud odchylnému, totiž: langue — jazyk; parole — řeč, mluva; langage — řeč (je ovšem jasné, že ani toto řešení k plné terminologické stabilizaci nepřispívá).

[3] Dobrý a záslužný první krok udělal v tomto směru už autor knihy sám tím, že otiskl vlastní výklad o smyslu, uspořádání a možnostech využití NČJ ve škole (viz Český jazyk a literatura 23, 1972-3, 212n.).

[4] Na některých místech se text ze snahy o vyjadřovací úspornost stal až příliš telegrafickým; např. na s. 75 nahoře u slovního rozboru, dále v některých případech, kdy se autor vyjadřuje elipticky — na s. 102 a u adjektiv typu nahnědlý poznámka „jakoby ze slovesa“; někdy by prospěly aspoň odkazy, protože např. označování slovních druhů pouhými číslicemi, např. na s. 74, nebo zápis slovního rozboru tvaru (ze) tří v podobě 2. 00 „kost“ na s. 195 předpokládá soustavného uživatele knížky, držícího v mysli celou její formální strukturu, diskvalifikuje však uživatele příležitostného. Stejné potíže mohou (ojediněle) vzniknout i v případech, kdy se předjímá terminologie, aniž je odkázáno na místo, v textu teprve následující, kde je vyložena: srov. pejorativní (s. 76—88), depalatalizace (s. 75—84), palatalizace typu B (143—235), legato (228—305). Potíže, které z toho mohou nezkušeným uživatelům, zvláště studentům, vzniknout, by bylo možno aspoň zčásti odstranit obecným návodem (např. u seznamu zkratek a značek), že v těchto případech je třeba uchýlit se k rejstříku.

[5] V této souvislosti se v NČJ mluví o souhlásce c jako o měkké; za přiléhavější pokládáme v tomto případě formulaci České mluvnice (cit. vydání s. 26 a 55), kde se mluví o souhlásce „pravopisně měkké“. (Pravidla českého pravopisu se v tomto případě snaží zabránit možnému chybnému pojetí alespoň tím, že mluví o „tzv.“ souhláskách měkkých); ale ani toto řešení není bez problémů a bylo by třeba v pravopisné komisi uvážit, zda c není souhláska pravopisně obojetná, jak ukazuje např. přídavné jméno bezpalcý, nebo tvary jako 2. p. kibucu, 1. p. množ. kibucy; tak by z pravopisné kodifikace mohla zmizet i anomální grafická podoba skici, působící stále a stále potíže.

[6] Jen na okraji upozorňujeme na některá nedopatření: na s. 40 má být zřejmě opětovací nosil (m. nesl), na s. 83 není podle našeho soudu na místě vykládat výraz (útočná) vozba jako změnu dějového významu ve význam původce děje, na s. 103 se chápou příd. jména jako ležatý, visutý, slovutný tak, že jde o děj (pojatý jako vlastnost), při němž je určované podst. jméno právě původcem děje — podle našeho mínění tato charakteristika přiléhá jen u slovesných adjektiv typu ležící, visící, zatímco v uvedených případech jde naopak o děj neaktuální, o trvalou vlastnost (přiléhavě jsou tato příd. jména charakterizována na s. 101 formulací, že se jimi pojmenovává „vlastnost trvalá“ — bylo by tedy účelné rozpor odstranit), na s. 107 by bylo lépe sloveso kašparovat vykládat podle formule „chovat se jako…“, nikoli jako sloveso změny stavu (to by patrně mělo podobu kašparovatět); význam ‚dělat si kašpary z někoho‘, který dokládá SSJČ z J. Holečka, je zřejmě individuální; na s. 111 bychom navrhovali z hlediska synchronního zařadit mezi nepředložkové předpony i vz-, na s. 132 bychom doporučovali u podoby Belinskij připomenout, že Pravidla pro běžnou jazykovou praxi uvádějí podobu Bělinskij, na s. 159 je uvedeno, že ve slově studio je před koncovkou o samohláska, to však platí jen z hlediska grafiky; na s. 171 se jméno Lenau ocitlo mezi jmény s dlouhou koncovou samohláskou, což bude čtenáře, zvláště středoškoláky, svádět k dlouhé výslovnosti [ú] (bylo by tu záhodno alespoň připomenout poučení uvedené na s. 228, že dvojhlásky se považují za dlouhé); na s. 172 nepokládáme za vhodné vysvětlovat jména jako Ray Charles jakožto sousloví — jde o normální spojení rodného jména a příjmení —, nesklonnost první složky jména (které lze z hlediska zvukové roviny bez obtíží zařadit ke vzoru „muž“) plyne asi z toho, že grafické zakončení [y] je neobvyklé a že v textu u cizích vlastních jmen postačí vyjádřit význam pádu jen jednou, zde u příjmení Charles; na s. 196 se objevil omyl u čtení roku zapsaného číslicemi: jednak je běžnější číst tisíc devět set sedmdesát dva, jednak pokládáme za vyloučeno číst roku tisíc devět set sedmdesátého druhého — tu podle našeho povědomí lze buď i po slově roku užít číslovky základní v plném rozsahu (a to je případ dnes častější), nebo užít celé složené číslovky ve tvaru číslovky řadové. Na s. 228 doporučujeme vysvětlit citátový termín mixed vowel (není uveden v rejstříku).

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 5, s. 250-259

Předchozí Jaroslav Kuchař, Alexandr Stich, Milena Rulfová: Soudobá populární hudba a její jazyk

Následující Pracovníci oddělení jazykové kultury ÚJČ ČSAV: O slohu pro novináře