O jazyku a stylu novin

Jaroslav Kuchař

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po „Kapitolách z praktické stylistiky“ (1. vyd. 1955,[1] 2. vyd. 1957), napsaných jazykovědnými pracovníky pražského Ústavu pro jazyk český, vychází v krátké době již další jazyková příručka určená pracovníkům tisku; je tentokrát z pera brněnského jazykovědce M. Jelínka a nazývá se O jazyku a stylu novin.[2] Jazykovědní pracovníci věnují dnes jazyku tisku pozornost skutečně soustředěnou a poskytují novinářům pomoc všestrannou. Novináři vedle různých článků, přednášek, kursů a speciálních jazykových školení pro ně určených — i vedle kritických glos uveřejňovaných pravidelně v Naší řeči a jinde — mohou nyní najít poučení i ve dvou knižních publikacích, které se jak svým různým určením, tak i různým metodickým postupem výkladu celkem doplňují.

„Kapitoly z praktické stylistiky“ jsou určeny širšímu okruhu spolupracovníků novin (konec konců všem uživatelům spisovného jazyka), chtějí osvětlit základní otázky praktické stylistiky a poskytnout vhled do problematiky všech stylů spisovného jazyka; proto jejich jádro tvoří [211]souhrnný teoretický výklad, doložený ilustračními příklady. Naproti tomu Jelínek si klade úkoly omezenější a praktičtější; chce „pojednat o vlastnostech publicistického stylu, poskytnout redakčním pracovníkům metodický návod k jazykové úpravě rukopisů a probrat nejčastější chyby, kterých se naše noviny dopouštějí“. Vychází z rozsáhlého materiálu, který shromáždil excerpcí z ústředních, krajských, závodních a okresních (vesnických) novin, a tento bohatý materiál má podstatný vliv na celé pojetí příručky a způsob jejího zpracování.

Převážnou část knihy zaujímá kritika chyb; to však neznamená, že se Jelínek omezuje jen na mechanický výčet záporných jevů. Své hodnocení zdůvodňuje stylistickou teorií a teorií jazykové správnosti (čerpající zejména z prací Trávníčkových), materiál soustavně člení a uspořádává, doprovází ho obecnějším výkladem a příručku uvádí vstupní obecnou kapitolou o základních vlastnostech jazyka a stylu novin. Znalost novinářské práce a jejích potřeb ho však vede i k zařazení samostatné kapitoly metodické a praktický zřetel výrazně proniká i v kapitolách ostatních.

V základních teoretických otázkách není mezi autory obou příruček podstatného rozdílu. Také Jelínek uznává samostatnost publicistického stylu (sám toto pojetí pomáhal probojovávat),[3] rozlišuje jeho varianty, styl novinářský a řečnický (nepovažuje však za různotvar styl politických publikací jako autoři „Kapitol“), a shodně určuje jeho tři základní funkce, informační, agitační a vzdělávací, kterou nazývá výchovnou.

Rovněž ve vymezení základních vlastností publicistického stylu (požadavků na něj kladených) jsou mezi oběma příručkami rozdíly rázu vlastně jen formulačního. Jelínkův rozbor je v těchto výkladech propracovaný a bohatě ilustrovaný konkrétními příklady. Okolnost, že si knihu jako jediný autor koncipoval sám, umožňuje mu uceleněji spínat teoretický výklad s ukázkami nedostatků (i když ovšem ani on se neobejde bez toho, aby se na různých místech neopakoval) a jednotněji řešit některé otázky teoretické, zejména ukázat vzájemnou souvislost vlastností publicistického stylu a určit pořadí jejich důležitosti.

Na první místo klade požadavek obecné srozumitelnosti, odpovídající základním funkcím tisku; na srozumitelnost je vázána výrazová přesnost projevů (v odborném stylu takové omezení neplatí). Třetím požadavkem je přehlednost projevů. V této stati podařilo se Jelínkovi zvlášť názorně vyložit stavbu nadvětných útvarů, především členění na odstavce, které má vyhovět dvěma základním úkolům: (1) přehlednému rozhraničení tematických celků a (2) souměrnému rozvržení celkového tématu na témata dílčí. Metodickým účelům tu dobře poslouží vypracování schématu několikastupňové te[212]matické osnovy, jíž lze přehlednost projevu kontrolovat. K této části je poněkud neorganicky připojen výklad o nadpisech, který je sám o sobě velmi instruktivní a přináší nové poznatky a postřehy. Tak např. vytýká Jelínek jako hlavní nedostatek dnešních novin zbytečné užívání nadpisů zobecňujících (typ Vojáci na počest osvobození ve zprávě ke konkrétnímu sdělení, že jedna vojenská úderka horníků uzavřela určitý závazek).

Další vlastnost publicistického stylu, přesvědčivost, závisí — pokud se jazykové stránky týče — především na vlastnostech již uvedených, zejména na přesnosti. Proto se Jelínek v této části omezuje jen na otázku publicistických frází (rozlišuje fráze „stylistické“ a „tematické“) a na rozbor některých logických rozporů ve stavbě promluvových celků.

Požadavek výrazové rozmanitosti probírá autor na pozadí toho, jak se uvedená vlastnost uplatňuje ve stylu uměleckém a odborném. Míra osobitosti projevu je v novinách ohraničována menšími výběrovými možnostmi publicistického stylu, jakož i výběrovými tendencemi různých novinářských útvarů (žánrů). Přesto ani publicistický styl osobitost, ovšem ukázněnou, nevylučuje. Je škoda, že autor v dalším rozboru této vlastnosti byl nucen omezit se jen na nejčastější chyby, které se v novinách vyskytují, a to na opakování týchž prostředků lexikálních a skladebních.

V druhé kapitole, nadepsané „Metodika jazykové úpravy novin“, pojednává se jednak o rozsahu a způsobech jazykové úpravy podle povahy textu, podle osobnosti autora a zaměření redakce, popř. redaktora, jednak o fázích úpravy (orientační, analytické a syntetické) a konečně ve stručné formě o různých stránkách úpravy (pravopisné, mluvnické, lexikální a stylistické); tu jsou rovněž stanoveny požadavky na znalosti upravovatele a je uvedena nejdůležitější odborná literatura. V jinak velmi přehledně a názorně zpracované stati, o jejímž praktickém významu nelze pochybovat, nás nemile překvapí jen povrchně sestavený přehled odborných terminologických příruček, v němž jsou náhodně vybrána a vedle sebe postavena díla značně nestejné hodnoty, např. Malý filmový slovník vedle slovníku Teysslerova-Kotyškova. Přitom není upozorněno na to, že dnes je již názvosloví téměř každého oboru terminologicky určitým způsobem zpracováno, ať už ve formě slovníků více méně závazného názvosloví, nebo dokonce v normách ČSN, anebo konečně v autoritativních dílech předních pracovníků a oficiálních institucí.

Další tři kapitoly (III. „Základní úprava pravopisná a gramatická“, IV. „Výběr skladebních prostředků“, V. „Výběr lexikálních prostředků“), v nichž je těžiště celé příručky, podrobně rozbírají jednotlivé stránky jazykové úpravy, přičemž jazykové prostředky hodnotí jak [213]z hlediska jejich noremní platnosti, tak i z hlediska stylistického. Nejméně místa je věnováno úpravě pravopisné, tvaroslovné a slovotvorné; slohová platnost tvaroslovných a slovotvorných prostředků, popř. i pravopisných jevů se přechází mlčky. Značně rozsáhlé je zato pojednání o výběru prostředků skladebních (celkem 70 stran). V něm se také nejnázorněji obrážejí přednosti a nedostatky autorovy koncepce i metodiky výkladu; proto se na tomto místě o nich zmíníme podrobněji. Excerpce značného počtu nejrůznějších novin a časopisů (autor uvádí 221 titulů s různým počtem jednotlivých výtisků) přinesla Jelínkovi velmi cenný materiál, ukázala mu nedostatky v daném druhu tisku nejtypičtější a umožnila mu jak zjistit některé prvky nově se v jazyce tisku objevující, tak i šíře zobecnit některé jevy již známé. Z nových prvků bychom rádi upozornili aspoň na podřadné vyjadřování zřetelně souřadných vztahů mezi větnými členy (typ zvýšit produktivitu při současném snížení nákladů) a na šířící se užívání vztažných příslovcí i tehdy, jde-li o přisuzování vlastnosti nevyplývající jasně z místního, časového nebo způsobového vztahu (typ podle znění zákona, kde se uvádí); z nově zobecněných poznatků uveďme alespoň pěkný výklad o harmonii, popř. disharmonii souřadných větných členů (typ kniha pomáhá růstu hospodářství a (v) rozvoji společenského života), o chybách plynoucích z nesprávného výběru vidových prostředků, kdy se vid dostává do rozporu s časovým nebo měrovým určením, popř. s vidovým schématem souvětí nebo odstavce (typ vyrostly a vyrostou stále nové závody), a o nesprávném předsunování a odsunování větných členů, porušujícím významovou stavbu věty (typ při rosení jsem poukazoval, že stonky musí být v nejslabších vrstvách místo správného poukazoval jsem, že při rosení musí být stonky v nejslabších vrstvách).

Autorův úmysl vybírat jen nejtypičtější záporné jevy přímo formuje postup výkladu a způsob zpracování, což má za následek jisté nedostatky. To, že zpracovatel vychází převážně jen ze zřejmých chyb a jen z nich se snaží poučky zobecňovat, zabraňuje mu podat výklad jevů v celé jejich šíři, popsat všechny možnosti jejich uplatnění a slohového využití a vysvětlit jevy méně jasné a ne jednoznačné.

Ukažme si to na několika příkladech. Na s. 125 je z jediného příkladu, citovaného ze stodských vesnických novin (JZD si dala závazky k sázení brambor hnízdově), vyvozena tato poučka: „Neústrojné je příslovce ve funkci přívlastku u podstatného jména dějového. Proto je nahrazujeme buď přídavným jménem, nebo příslovečným výrazem.“

I když je v daném citátě užito příslovce skutečně neobvykle, je přece zřejmé, že uvedená poučka neplatí obecně, protože s podstatnými jmény (dějovými právě tak jako jinými) se spojuje velká skupina příslovcí, [214]která např. Kopečný[4] nazývá relačními (typy chůze pěšky, střelba vstoje, sed ležmo, úklon vlevo, život dnes aj.).

Teze „nesprávné je přecházet od jednotného čísla k množnému (rozuměj ve slovesném přísudku) v témž souvětí nebo v sousedních větných celcích, má-li podmět hromadný význam,“ (s. 94) platí sice pro příklady na této straně uvedené, ale stěží bychom s ní mohli souhlasit v souvětích a větných celcích bohatě rozvitých, kde je další přísudek značně vzdálen, takže se nabízí užití množného čísla podle smyslu.

Tvrzení „nesprávně se v novinách užívá substantivního zájmena tento (rozuměj v samostatném postavení). Je to prostředek nečeský a zcela zbytečný…“ (s. 146), které se objevuje i v „Kapitolách“, vyvrátil již v citované recenzi „Kapitol“ Komárek poukazem na případy, nikoli řídké, v nichž je užití tohoto zájmena zcela vhodné.

Nejde však vždy jen o případy takových zřejmých omylů v jednostranném zobecňování záporných jevů. Těch konec konců není mnoho a vzhledem k uváděným příkladům nemají pro daný účel příručky rozhodující význam. Ve snaze uplatnit typické příklady zřejmých chyb byl však autor někdy nucen omezit vlastní výklad; důsledkem toho je hodnocení místy nepřesvědčivé, málo zdůvodněné, a proto i málo instruktivní. Týká se to např. výběru mezi jménem podstatným a přídavným v přívlastku (s. 124), kde k pochopení různých možností volby by bylo nutno upozornit ještě na další činitele, především na volnost nebo těsnost přívlastkových vztahů podle popisné nebo pojmově zhuštěné povahy vyjadřování. Potom by ovšem bylo nutno zpřesnit i tvrzení, že „výhody přináší obyčejně výběr přídavného jména“. Zvolené příklady tím, že zachycují jen jevy okrajové, zkreslují vlastně skutečnost jako celek.

Ne vždy je výběr množného čísla podílného nevhodný, jak je vyvozeno na s. 120 z příkladů tam uvedených (Místní rozhlasy — důležitá složka masově politické práce na vesnici). V jiném nadpise (Ženy — důležitý pomocník národních výborů) se bez něho lze jen stěží obejít. Někdy je autor nucen pro nemožnost podrobnějšího výkladu odvolávat se k jazykovému povědomí, jako na s. 123 při pojednání o výběru z dvojice infinitiv — dějové jméno (typ soutěž urychlila zvládnout jarní práce vedle vhodnějšího zrychlila zvládnutí jarních prací). Nedostatek příkladů na vhodné užití jazykových prostředků vadí také tam, kde autor zamítá jen jejich „neúkonné“ užívání. Třeba na s. 121 mluví jen o neúkonném užívání schématu zaměřit se na něco; příklad, kde je užití tohoto výrazu na místě, není uveden.

Zvlášť rušivě pak v této části působí nestrukturní a slohově nefunkční hodnocení některých nepůvodních předložek a spojkových výrazů. Ačkoli si je autor dobře vědom potřeby specifikovaných prostředků pro vyjadřování složitých a jemných syntaktických vztahů (viz s. 26n.), [215]přesto např. jednostranně zamítá pro „nečeskost“ předložky dík, díky (již v I. díle Příručního slovníku jsou uvedeny bez poznámky s doklady z Nerudy a Olbrachta), pro „nepotřebnost“ předložku včetně (srov. k tomu výklad podaný v Naší řeči 41, 1958, s. 82n.) a některé předložky jiné.[5]

Uveďme v této souvislosti, že i na jiných místech Jelínek celkem zbytečně užívá hodnocení jako „hrubě nečeské, cizího původu“ ap. V metodické kapitole (s. 62, 63) se rovněž vyskytuje, a to několikrát, výraz „čistota jazyka“. Protože však autor zřejmě nemá v tomto spojení na mysli jazykovou čistotu ve starším puristickém smyslu, je škoda, že své pojetí tohoto výrazu nikde blíže nevysvětluje.

I v hodnocení spojovacích prostředků se ojediněle vyskytují paušální soudy, které by bylo třeba rozvést a zpřesnit. Tak výraz v případě, že má dnes již v odborném vyjadřování své pevné místo a v určitých kontextech je na místě i v novinách. Rovněž hodnocení vztažného zájmena jenž je dost strohé, zvl. co se týče 2. a 3. pádu mužského a středního rodu; knižní ráz zájmena jenž není v těchto pádech tak pociťován. Srovnej nevhodnost náhrady zájmenem který např. ve spojení čerpadlo, jehož součástí je píst, nebo třeba ve větě z Havířské balady M. Majerové: Nejdále od vlaku zaletěl vyčouhlý muž, jemuž batoh seděl skoro na lopatkách.

Ke každému příkladu uvádí Jelínek vedle původní stylizace chybné i opravenou stylizaci správnou. S těmito úpravami můžeme vesměs souhlasit. Jen s jednou úpravou, a to na s. 29, nemůžeme být spokojeni. Protože jde o případ zajímavý, ocitujeme jej celý. Původní znění A rolníci … si pak právem kladou otázku, jak je možné, když strana a vláda proklamují politiku přátelství, a ti, co tuto politiku mají na okrese provádět, jednají opačně upravuje Jelínek takto: … jak je možné, že strana a vláda proklamuje politiku přátelství, kdežto ti, kdo tuto politiku mají na okrese provádět, jednají opačně. Takovou úpravou sice nahrazuje některé nedostatky citovaného souvětí, mění však zároveň jeho významovou stavbu, takže celek dostává podstatně jiný, téměř protikladný smysl.

Závěrečná kapitola o prostředcích lexikálních (rozsahem už značně menší) pojednává o přesnosti výběru slov, slovních spojení a frazeologických jednotek, jakož i o výrazové úspornosti. Jsou v ní zařazeny výklady o lexikálním míšení a spřahování (se zvlášť bohatým a pečlivě utříděným materiálem) a dále o úplnosti, složitosti a několikanásobnosti vyjádření.

V této části, v níž hodnocení prostředků nevyžadovalo detailnější rozbor a komplexnější pohled, vynikají všechny přednosti autorova [216]způsobu podání: promyšlenost a cílevědomost, přehlednost členění, jasnost výkladu, a zejména názornost uváděných příkladů a jejich úpravy. To jsou konečně vlastnosti, které velkou většinou charakterizují i ostatní části příručky. Kritickým připomínkám, které byly převážně zaměřeny na metodický přístup k zpracování příručky a měly pomoci při jejím eventuálním dalším vydání, bylo snad věnováno více místa, rozhodně jsme však jimi nemínili ubrat na významu práci velmi užitečné jak pro pracovníky tisku, tak i pro zájemce o jazykovou kulturu, a zejména ovšem pro ty, kdo o jazykovou kulturu pečují. Vždyť už sám průzkum tak rozsáhlé a dosud málo známé oblasti tisku krajského, okresního a závodního, snad poprvé v takové šíři provedený, je velmi záslužný a přináší řadu nových a zajímavých poznatků.

Jedním z oněch poznatků, který jsme si ovšem sami z citovaných příkladů vyvodili, je ten, že demonstrované nedostatky tisku venkovského a závodního mají ve srovnání s tiskem ústředním ve velké míře jiný ráz, týkají se více jazykové správnosti než slohového využití jazykových prostředků; doklady z tohoto okrajového tisku tvoří v Jelínkově knize převážnou většinu podkladového materiálu (citátů z ústředního a krajského tisku je méně, a většinou ještě slouží jako ilustrační materiál kladný). Nezbytně se pak vnucuje otázka, zda jsou v Jelínkově příručce zachyceny typické nedostatky současné publicistiky, či zda není pohled na současný publicistický jazyk a styl volbou materiálu a jeho metodickým zpracováním poněkud zkreslen.

---

[1] Referát o tomto vydání je v Naší řeči 40, 1957, s. 37—40.

[2] Milan Jelínek, O jazyku a stylu novin, Rudé právo, Praha 1957, 179 stran.

[3] Srov. k tomu jeho referát o odborném stylu uveřejněný ve Slově a slovesnosti 16, 1955, s. 30.

[4] V Základech české skladby, s. 86n.

[5] Autor některé strohosti v hodnocení nepůvodních předložek koriguje ve speciálním článku, který vyjde v Naší řeči. — Red.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 7-8, s. 210-216

Předchozí František Daneš: Bibliografie československé lingvistiky

Následující Miroslav Roudný: Anketa k připravovanému hutnickému terminologickému slovníku