Soudobá populární hudba a její jazyk
Jaroslav Kuchař, Alexandr Stich, Milena Rulfová
[Články]
-
V současné jazykové praxi je jedním z nejzajímavějších zjevů způsob vyjadřování, který se váže k oblasti takzvané pop-music. Je to okruh činnosti nový, vzniklý a rozšířivší se poměrně nedávno, a tedy i jazykové prostředky, kterými se o této činnosti mluví nebo píše, jsou nové, nezvyklé; a jak už to bývá ve věcech jazyka běžné, nové okruhy výraziva poutají i v tomto případě pozornost a stávají se předmětem zvýšeného zájmu, posuzování a často i odsuzování. V oblasti pop-music je však tento „zápas o vyjadřování“, jak bychom snad mohli celý proces posuzování, vytváření a přetváření nazvat, mimořádně silný a leckdy přímo vášnivý. Ti, kdo výraziva spojeného s pop-music užívají (to jsou hudebníci, kteří pop-music hrají, a zvláště mládež, která ji především poslouchá, obdivuje a pokládá někdy přímo za součást svého životního slohu), svůj způsob vyjadřování velmi houževnatě a se značným citovým zanícením hájí, a to zvláště tím, že na svém způsobu vyjadřování lpějí a neradi se ho vzdávají i tam, kde je možné bez větších nesnází zavést a užívat jazykové prostředky, které by z hlediska českého jazyka (a zvláště jeho spisovné podoby) vyhovovaly lépe. Proti tomu širší veřejnost, zvláště lidé střední a starší generace, způsoby vyjadřování spojené s pop-music často odsuzují (stále se znovu objevují např. dopisy psané v tomto duchu v novinách a časopisech); podpory se dostává tomuto kritickému stanovisku i v názorech novinářů samých a jiných kulturních pracovníků (např. některých rozhlasových redaktorů, literárních kritiků atd.). Lze říci, že jsme tu svědky dramatického dění v oblasti jazykové stavby a užívání jazyka, a to samo už je silný podnět k tomu, aby i jazykověda věnovala jazykové stránce pop-music zesílenou pozornost.
Ale nejen úzce odborný zájem jazykovědy jako vědního oboru vyzývá ke zpracování této jazykové otázky; stejně závažným a oprávně[239]ným podnětem je tu pro jazykovědu i snaha pomoci vyjadřovací praxi samé. Je ovšem nutné uvědomit si, že jazykověda nemůže přinést sama a definitivně řešení, které by plně a všestranně uspokojovalo; jazyková stránka pop-music je podmíněna celým komplexem společenských, kulturních a psychických jevů, a může být tedy v úplnosti posouzena jen tehdy, budou-li o to usilovat i hudební teoretikové (zvláště ti z nich, kteří se touto hudbou sami zabývají), jiní kulturní pracovníci (např. redaktoři hudebních rubrik a časopisů, hudebních redakcí rozhlasu a televize), dále sociologové, psychologové (zvláště ti, kteří se zabývají mládeží) atd. Tento článek je proto zamýšlen pouze jako první krok v daném směru; jeho cílem je v prvé řadě formulovat problém, o který jde, ukázat ho na vybraném souboru dokladového materiálu, nastínit vlastní jazykovou stránku celé věci a ukázat alespoň v náznaku, jak by bylo možno na jazykovou stránku pop-music nahlížet a řešit ji prozatím aspoň v základních rysech jako součást spisovného jazyka.[1]
Pro oblast pop-music, a tedy i pro její jazykovou stránku, je především charakteristické to, že se zpočátku pěstovala (v jiných zemích i u nás) v poměrně úzkých a uzavřených kruzích hudebníků, posluchačů a obdivovatelů. Dnes však už vidíme, že pop-music jako kulturní jev zasahuje, ovšem s různou intenzitou, téměř celou společnost, a to s sebou nese jako následek, že i s jazykovou stránkou pop-music se stýkají (zase ovšem v různém rozsahu) téměř všichni členové jazykového společenství.
Druhou důležitou stránkou, kterou musíme mít na paměti, je to, že sám pojem pop-music není dosud ani zdaleka přesně vymezen, vyhraněn a ohraničen vůči jiným typům a druhům hudby (není to tedy zatím pojem v pravém smyslu slova); pop-music souvisí svým vznikem i typem do jisté míry s džezem, ani zdaleka však nelze oba tyto druhy ztotožňovat a zaměňovat. Přes zmíněnou jistou mlhavost a neurčitost, co vlastně pop-music je, si však musíme uvědomovat, že je dost zřetelné, co všechno není — není to jistě tzv. hudba vážná, ale není to ani to, pro co se u nás ustálil název hudba lidová, nebo hudba taneční (při pop-music se může tančit, ale nemusí, a naopak naprosto ne každá hudební skladba při které se tančí, je součástí pop-music v tom smyslu, [240]jak se obsah tohoto pojmenování dnes běžně chápe). A nakonec, co je pro jazykovou stránku nejsvízelnější, pop-music nelze významově plně ztotožnit ani s českým domácím pojmenováním populární hudba, protože to má přinejmenším mnohem větší významový rozsah (a jak se zdá, jsou tu i rozdíly kvalitativní).[2]
Posuzujeme-li jazykovou stránku pop-music z našeho, českého hlediska, vystupuje do popředí to, že její názvosloví se výrazně odlišuje od názvosloví jiných oborů.[3] Tato odlišnost v rámci češtiny je dána tím, že celá terminologie a i mnoho výrazů poloterminologických a neterminologických, s nimiž se v pop-music setkáváme, je přejata až na naprosto ojedinělé výjimky z angličtiny. To je jazykový odraz skutečnosti, že tento druh hudby se šířil a šíří z oblastí, v nichž se mluví anglicky. Patří sem např. názvy hudebních stylů jako beat, rock, rhythm and blues, bop (bebop, rebop), cool, country, western, folk, mainstream (ze starších pojmenování stylových typů jazz, swing, [241]rock’n’roll), názvy označující způsob tvoření tónů a přednesu jako growl, off beat, funky, free, drive, scat, hot aj., souborné označení vlastností skladeb jako happy, hard, crazy, sweet, dále názvy hudebních jednotek jako song, gospel, názvy hudebních vystoupení jako festival, forum, parade (paráda), jam session, show aj., ale také pojmenování osob jako jazzman, rocker, boper, beboper, folksinger, sampler, hitmaker, speaker, leader, bandleader, disc-jockey, showman, názvy technických zařízení jako texmex, mexbox aj.
Výrazy z angličtiny jakožto jednoho ze světových jazyků se v nové době přejímají do češtiny, stejně jako do jiných jazyků, v oblasti odborného názvosloví i mimo ni v dost velké míře. Stěží však najdeme v češtině (a i v jiných jazycích našeho jazykového a kulturního okruhu) v odborném vyjadřování jinou oblast činnosti, která by z angličtiny, nebo z jiného živého jazyka, přejala spontánně téměř celý základní soubor svého výraziva a zároveň do takové míry zpřetrhala jazykové spoje s ustálenou terminologií starších příbuzných druhů této činnosti. I zcela nová rozsáhlá vědecká a technickoprůmyslová odvětví, jako je např. jaderná fyzika, kybernetika, makromolekularní chemie, kosmonautika apod., budují své názvosloví alespoň zčásti na základech terminologie klasických oborů tradičních (fyziky, elektrotechniky, chemie, astronomie atd.) a využívají jazykového materiálu klasických mezinárodních mrtvých jazyků, řečtiny a latiny, a z jisté části i materiálu domácího, v našem případu českého. Stará terminologie se přitom propracovává, starším názvům se dává nová významová náplň apod., a jen zčásti se přitváří terminologie úplně nová.[4] To lze do jisté míry tvrdit i o názvosloví některých zájmových oblastí, např. o názvosloví sportovním (přičemž sport má s pop-music naopak některé rysy podobné, např. to, že dal vzniknout speciálnímu slangu a že se alespoň v některých svých odvětvích šířil z oblastí, kde se užívá angličtiny). Soubor pojmenovacích prostředků pop-music nepředstavuje ovšem radikální rozchod s tradiční hudební terminologií jen v češtině, ale stejně i v angličtině samé.[5] Anglická terminologie tohoto oboru sama vznikala nejdříve jako terminologie slangová, a tím se ještě zesílil její odlišný charakter, který je obecně mezi anglickou terminologií a názvoslovím jiných jazyků našeho kulturního okruhu, totiž její obraznost založená [242]hlavně na metaforickém přenášení významu. Anglická terminologie je mnohem méně popisná než např. česká (to souvisí s jazykovým typem angličtiny, která má poměrně omezené prostředky k tvoření slov odvozováním). Terminologie pop-music je navíc díky svému slangovému původu často silně expresívně zabarvena.
Z toho, co jsme právě uvedli, plyne následek, že je velmi obtížné a někdy přímo nemožné najít pro jednotlivá anglická terminologická pojmenování pop-music v češtině vhodné odpovídající domácí náhrady. Na druhé straně se anglická terminologie přejatá do češtiny velmi obtížně přizpůsobuje jazykové stavbě češtiny a působí při dorozumívání potíže nejrůznějšího druhu.
Jako jistý druh jazykové nepřizpůsobivosti v oblasti pop-music bychom mohli posuzovat už to, že jen málokdy lze využít pro terminologii jako náhrad anglického slova výrazu domácího (nebo zdomácnělého), třebaže se k takové náhradě zdánlivě přímo nabízí. To, co se dnes označuje výrazy country, western, folk aj., souvisí sice se staršími výrazy trampský, kovbojský, lidový (popř. americký, černošský), do jisté míry i folklórní, ale nikoli v té míře, aby jich bylo možno užít jako ekvivalentů výrazů anglických. Jsou ovšem případy, jako slovo hitparáda, kdy starší zdomácnělé české slovo (paráda) umožnilo anglický výraz (hitparade) češtině aspoň částečně přizpůsobit. Je to případ o to zajímavější, že slovo paráda samo má (proti neutrálnímu spisovnému přehlídka) ráz hovorový až nespisovný — tak ho charakterizuje SSJČ. To, že slovo hitparáda zčásti ráz nespisovnosti už ztratilo, lze přičíst okolnosti, že se stalo názvem pro zvláštní televizní pořad. Jsou ovšem i případy, kdy je tato nepřizpůsobivost udržována uměle a nepřirozeně, jako odraz křečovité a i směšné snahy po „světovosti“ a jazykové výlučnosti. Tuto snahu lze pochopit tam, kde jde o dorozumívání neveřejné; je totiž příznačná pro mladé lidi nejen tam, kde jde o pop-music. Ale méně ji lze chápat tam, kde jde o vyjadřování veřejné, a zvláště pak tam, kde se o pop-music pojednává jako o předmětu odborného zájmu, popisu a vysvětlení (to je např. v odborném časopisu věnovaném tomuto druhu hudby). Bylo by asi těžké určit, čím se liší speaker od vžitého konferenciéra, alespoň v některých souvislostech by slovo session bylo možno nahradit českým slovem schůzka, na újmu terminologii by podle našeho soudu nebylo např. to, kdyby se dvouslovné pojmenování hard style do češtiny kalkovalo („přeložilo“) jako tvrdý sloh (popř. styl), third stream jako třetí proud atd. Možnosti lexikální adaptace, přizpůsobení, jsou ovšem, jak si uvědomujeme, [243]omezené, a to především tam, kde došlo v jazykových prostředcích pop-music v angličtině k výraznému zúžení významu. Jako příklady nám mohou posloužit slova sound, country; v angličtině znamenají ‚zvuk; země, venkov‘, ale v pop-music se jich užívá v prvém případu ve velmi vyhraněném zúženém významu ‚osobitý zvuk některého nástroje, jehož sólo je dominantní pro celou skladbu‘, v druhém případu ‚hudba vzniklá nikoli v některém známém centru, ale mimo ně‘.
Ruku v ruce s nepřizpůsobivostí lexikální jde i malá přizpůsobivost slovotvorná. Ta je patrná zvláště u přídavných jmen. Pro angličtinu je charakteristická tzv. konverze, tj. přechod lexikální jednotky z jednoho slovního druhu do jiného bez jakékoli slovotvorné úpravy; slovní druh daného slova lze pak v konkrétním případě určit pouze ze syntaktických (včetně slovosledných) vztahů slova ve větě. Tato adjektiva se v českých textech ponechávají ve víceslovných pojmenováních také v podobě slovotvorné nepřizpůsobené a mluví se o country (beatu), folk (songu), gospel (songu), western (skupině), folk and country (klubu). Obdobně se v českých textech neadaptují ani původní anglická přídavná jména (tj. ta, která nevznikla konverzí ze jmen podstatných); setkáváme se tak s podobami happy (music), free (music), sweet (music), hard (rock), funky (blues), be (bop) aj. V souvislých textech se tak objevují podoby jako: „zpívala gospel songy, soutěž o nejlepší country desku roku, připojil se k western skupině, skladby v hard rocku“ atd. Adjektiva přejatá do češtiny dříve mají v češtině vžité podoby slovotvorné přizpůsobené, např. džezový (psáno někdy i jazzový), swingový atd. (Proto také nelze podle našeho soudu pokládat za spisovné podoby jazz (forum), jazz (festival) apod.). Naopak původní přídavná jména, jako sweet, hard, happy, funky, crazy, hot, se v současné české jazykové praxi zásadně slovotvorně nepřizpůsobují. Důvod je patrně v tom, že ti uživatelé jazyka, kteří umějí anglicky, chápou tato přídavná jména naprosto oprávněně jakožto přídavná jména prvotní, a nespojují je s českými příponami -ový, popř. -ský, -ný/-ní, jimiž se v češtině tvoří tzv. vztahová přídavná jména od jmen podstatných. U těchto prvotních adjektiv by tedy bylo především potřebné přizpůsobit je v českém textu lexikálně (tedy např. místo hard rock užívat tvrdý rock apod.).
Složitější situace je u konvertovaných přídavných jmen. Ta mohou (na pozadí českých vztahových adjektiv) přijímat české slovotvorné přípony, především příponu -ový, a skutečně i v jazykové praxi se setkáváme s podobami jako folková (skupina), rockový (sound), bluesová [244](skladba), westernová (skupina). Tato tendence k slovotvornému přizpůsobení je silnější tam, kde se přídavné jméno spojuje s českým podstatným jménem: je jistě přirozenější a pro autora projevu samozřejmější mluvit o folkové skupině než o folkové music (tu je ovšem obtížné pochopit, proč se vůbec užívá ve spisovném projevu spojení slov folk music, nikoli folková hudba). Naopak tendence užívat neadaptovaných podob je podporována tím, že tato přídavná jména se i v češtině leckdy užívají zároveň i jako jména podstatná, např. v kontextech jako „soubory zaměřené na country, v gospelech se ozývalo přání, soudobý western, jam se konal (nebo konalo)“ atd. Tu čeština nejen přejímá anglické lexikální jednotky, ale i napodobuje anglickou slovnědruhovou konverzi. Tendenci nepřizpůsobovat uvedená přídavná jména posiluje i to, že se v pop-music často užívá slangových výrazů typu altsax, sopránsax (psaných — a chápaných — mnohdy i jako dvouslovné pojmenování, tj. alt sax apod.), třebaže v spisovné terminologii existují adjektiva altový, sopránový (a také ovšem saxofony, nikoli „saxy“). Přes tuto vnitřně rozpornou situaci lze však vidět jednu z cest, jak překlenout propast mezi terminologií pop-music a spisovnou češtinou, v tom, že se bude podporovat slovotvorné počešťování alespoň konvertovaných anglických přídavných jmen. Jsou ovšem případy, kdy neobvyklé zakončení anglického adjektiva bude zpočátku budit pocit neobvyklosti a tedy i nevhodnosti (např. u slova country — countryový), ale případy jako ragbyový, bandyový ze sportovní terminologie ukazují, že jde jen o zvyk. V textech týkajících se pop-music se setkáváme někdy také s tím, že se slovotvorně adaptují několikaslovná anglická adjektivní spojení (např. rhythm & bluesové trio); to je tendence, která je věci na prospěch; je však záhodno zachovávat přitom pravopisné zásady v češtině obvyklé a psát takový výraz jako jedno slovo (v tomto případě tedy rhythmandbluesový).
Jinou cestou k slovotvornému přizpůsobení je postup, kdy se anglické několikaslovné pojmenování v českém jazykovém prostředí přehodnotí a chápe jako složenina (někdy k tomu bývá podnět i v angličtině samé). To se týká pojmenování jako folksong, bluegrass, jazzman, a ostatně i nadřazeného pojmenování pop-music samého. Také spojení slučovací (bezspojková i se spojkou) mají někdy tuto tendenci, jak ukazuje např. pojmenování rokenrol (rock-and-roll). Jednoslovné chápání tu podporují i odvozená slova, zvláště přídavná jména jako folksongový, rokenrolový, bebopový apod.
[245]Dalším příznačným jazykovým rysem některých výrazů, které slouží tomuto hudebnímu oboru, je jejich malá přizpůsobivost nebo úplná nepřizpůsobivost tvaroslovná. Podklad k tomu je dán v povaze výchozího jazyka, tj. angličtiny. Lexikální prostředky, které čeština získala z klasických jazyků, latiny a řečtiny, nebo které vznikly z materiálu těchto jazyků (a to je převážná část naší dnešní internacionální terminologie), jsou tvaroslovně adaptovány beze zbytku (nebylo tomu tak vždy — například v obrozenské češtině nebyla ještě tvaroslovně přizpůsobena podst. jména středního rodu řeckého původu typu muzeum). Proti tomu jmenné prostředky anglického původu — a stejně i výrazy přejaté z francouzštiny — (u sloves jsou poměry jiné) se v češtině adaptují dodnes jen zčásti, a to proto, že hláskový sklad anglických slov vůbec a zvláště povaha jejich zakončení bývá pro češtinu tak neobvyklá, že zařazení k některému skloňovacímu typu působí značné, ba někdy téměř nepřekonatelné potíže.[6] Tyto potíže se mohou týkat jak zařazení k některému ze tří jmenných rodů, tak zařazení k skloňovacímu typu (vzoru). Klasickým příkladem je hned základní pojmenování pop-music — má zakončení, které je charakteristické pro česká podst. jména mužského skloňování (protože tvaroslovný základ končí ve výslovnosti na pravopisně tvrdou souhlásku k), ale věcně významová souvislost s českým slovem hudba a i etymologická spojitost s českým muzika způsobila, že ho chápeme jako jméno ženské; z toho však plyne nutný následek, že je (a bude) v češtině nesklonné. Některá pojmenování v rodě kolísají — např. slovo session bývá obvykle střed. rodu (a pak zůstává nesklonné), někdy se však řadí k mužským podst jménům, a pak může přijímat tvarové přípony (mluví se např. o jam-sessionu, jam-sessionech). Tento druhý postup je pro češtinu zdánlivě výhodnější; avšak to, že ve výslovnosti je na konci tvaroslovného základu skupina souhlásek (-šn), která se v češtině jinak v téže pozici nevyskytuje, působí, že se uživatelé jazyka tomuto řešení vyhýbají. Nejnápadnější je tvaroslovná nepřizpůsobivost u některých adjektiv (zvláště primárních, neodvozených), o nichž jsme mluvili už výše. Setkáváme se však i s případy, kdy se neskloňují výrazy, u nichž jazykové podmínky pro adaptaci jsou (např. se píše, že zpěvačka vystoupila se svým proslulým gospel song — třebaže slovo song se v češtině zařadilo k typu „hrad“ a nic nebrání skloňovat ho způsobem, který je [246]v češtině obvyklý). V těchto případech je ovšem nutno jazykovou praxi posuzovat negativně a pokládat takové způsoby vyjadřování za nespisovné.
Jiným znakem tvaroslovné nepřizpůsobivosti je to, že se v textech, v kterých se mluví a píše o pop-music, objevují nezřídka dokonce tvary s anglickými skloňovacími koncovkami. To je způsob v češtině úplně nový a naprosto neobvyklý. Setkáváme se s podobami jako work songs, sessions apod. — a podobně i s podobou hippies. Takové výrazy si pak zachovávají plně povahu výrazů citátových a ztrácejí možnost stát se výrazy přejatými.[7] Ve většině případů však nejsou tyto podoby následkem toho, že neexistuje jiné, přijatelnější řešení, nýbrž jsou odrazem snahy o vyjadřovací neobvyklost, exkluzivitu.
Odrazem mluvnických vlastností angličtiny (tzv. saského genitivu) jsou i případy, kdy se v českém textu užívá dvoučlenných osobních jmen jako adjektivního přívlastku v typech „hrát s Miles Davisovým orchestrem, Lester Youngův a Coleman Hawkinsův rytmus“ apod. Tento způsob vyjadřování pokládáme však za nespisovný.
Složitá je i pravopisná problematika výrazů týkajících se pop-music. Český pravopis směřuje už více než 150 let (sice s jistými oklikami, někdy i návraty, ale přesto vytrvale) k tomu, aby se přejatá slova zachycovala v písmu podle stejných zásad jako slova domácí. Výrazy anglického původu souvisící s pop-music se dosud v naprosto převažující většině píší způsobem právě opačným, tj. zachovává se pravopis původní. Dělá se to i tam, kde je pravopisné počeštění nasnadě: máme sice už i podoby bugy-vugy a rokenrol, diskžokej, ale mohli bychom psát např. i skifl, drajv apod. Pravopisné adaptace tu totiž pomáhají tomu, aby se slovo mohlo včlenit do slovní zásoby češtiny jako její plnoprávný člen.
Druhým příznačným rysem těchto slov je, že často nebývá jejich pravopisná podoba ustálena (někdy to odráží i pravopisné poměry v angličtině samé). Zvlášť to bývá u dvouslovných pojmenování obsahujících přídavné jméno. Tak se setkáváme např. s podobami folk song, folk-song, i folksong, a to dokonce někdy se všemi uvnitř téhož textu. Je zřetelná [247]tendence chápat tato pojmenování v češtině jako složeniny, tj. jako jedno slovo (pokud se ovšem příd. jméno nepřizpůsobilo češtině slovotvorně, tj. pokud nemáme co činit s podobami jako „folkový song“). Pravopisná kodifikace však zaujala k těmto otázkám stanovisko jen ojediněle a vždy případ od případu, nikoli zásadně a s přihlédnutím k rozsáhlejšímu počtu jevů. Tak se stalo, že je v češtině kodifikována podoba big beat (v SSJČ, dodatky ve IV. dílu; Pravidla českého pravopisu i NŘ 48, 1965, 62n.), ale pop-music (SSJČ, dodatky), rock-and-roll, ale i rokenrol (Pravidla, SSJČ v dodatcích, původně měl SSJČ podobu rock and roll) atd. Definitivně řešit tuto pravopisnou otázku nemůže být úlohou tohoto článku, lze tu pouze uvést jistá doporučení, chápaná jako návrh. Za základní by bylo možno považovat psaní dohromady, a to všude tam, kde první část původního spojení zůstává při skloňování v českém textu neměnná (tedy ragtime — popř. i regtajm —, folksong atd., obdobně i bigbeat — popř. bigbít —). Jsou však i případy, kdy uživatelé pociťují z různých důvodů složenost výrazu a relativní samostatnost první složky dosti silně, tam by bylo možné a účelné připustit i psaní se spojovníkem; takový případ je zřejmě pojmenování pop-music, kde se cítí souvislost první složky s přídavným jménem populární a druhé složky se slovem muzika. Psaní dohromady naopak převládá tam, kde se od výrazu tvoří jméno přídavné, které se v češtině píše vždy bez spojovníku, tedy v případech jako bigbeatový, bebopový apod.
Texty zabývající se pop-music obsahují i symboly, které jsou v češtině jinak nezvyklé, např. & (užívaný kdysi v obchodním vyjadřování, ale dnes už zaniklý). Je to spíše zase jen projev snahy o jazykovou výstřednost — vždyť např. v témž textu je vedle podoby rhythm & blues i podoba rhythm and blues. A protože se v textech o pop-music odráží i moderní a módní tendence užívat zkratek (mimochodem silná i v angličtině), nacházíme týž pojem zachycen i v podobě r&b (stejně jako country and western klub má někdy i grafickou podobu c&w klub).
Zvláštní poměry jsou někdy i ve výslovnosti. Vcelku je snaha vyslovovat výrazy podle výslovnosti anglické [mjúzik], ale s respektováním zásady, že anglické hlásky, které čeština nemá, se nahrazují výslovnostně a akusticky nejbližšími hláskami českými (rhythm se vyslovuje někdy [ritm], jindy [rism], jen ojediněle [ridzm], popř. [rifm] — tato výslovnost působí hledaně, afektovaně). Najdou se ovšem i případy sporné; např. příd. jméno psychedelic se snaží někteří vyslovovat [248][sajkedelik], třebaže přirozenější je adaptovat ho slovotvorně na psychedelický a vyslovovat ho týmž způsobem — vždyť je tu zřetelná souvislost s mnoha jinými slovy v češtině běžnými, která jsou rovněž odvozena z původem řeckého slova psyché.
Náš popis jazykových poměrů v oblasti pop-music není zdaleka úplný. Přesto lze uvést alespoň některé závěrečné návrhy, popř. náměty k zamyšlení pro ty, kteří se touto hudbou zabývají.
Je jazykový i společenský fakt, že terminologie i mnohé výrazy neterminologické v oblasti pop-music jsou vytvořeny na jazykovém základě anglickém; z toho je nutno vyjít, stejně jako přijímáme skutečnost, že terminologie vážné hudby vyrostla na základě italském. (Z toho ovšem plyne, že je nutno počítat s tím, že si zvláště některé poloterminologické lexikální prostředky z oblasti pop-music aspoň částečně i v budoucnosti zachovají povahu výrazů citátových.) Výrazivo spojené s pop-music má zčásti povahu termínů, protože však jde i o širokou oblast zájmovou pěstovanou zejména mládeží, uplatňují se i v jazykové stránce značně silně postoje citové a mnohdy i snahy o jazykovou uzavřenost, zvláštnost (typické pro jazykové slangy). Z toho plyne, že ani vlastní terminologie není plně profesionalizována a že existuje značné množství výrazů poloodborných (show, showman, hit, evergreen) — přitom pomíjíme třetí vrstvu, vlastní slangové nespisovné výrazy, vzniklé často až v českém prostředí, jako je reprobedna, elpíčko, profík, líbivizna apod. V oblasti pop-music se setkáváme se značnou nepřizpůsobivostí lexikální, slovotvornou, tvaroslovnou, pravopisnou i výslovnostní.
Je v zájmu tohoto oboru samého, aby usiloval o to, tyto rozpory řešit tam, kde je to možné, a tím zmenšoval propast, která je mezi způsobem, jakým se píše a mluví o pop-music, a mezi spisovnou češtinou. Dosavadní praxe někdy sám tento hudební obor diskvalifikuje a odsouvá ho za hranice norem nejen jazykových, ale i společenských vůbec. Ukázali jsme si na některé z možností takového sblížení — připomeňme si alespoň hlavní z nich — jsou to úpravy v grafice (pravopisné typu skifl), alespoň částečné adaptace tvaroslovné a slovotvorné (typu, kdy se mluví o westernových klubech, nikoli o „western clubbs“) i lexikální (kdy se užívá českého ekvivalentu, např. tvrdý džez, chladná škola, pochodový džez, blokový akord místo „hard jazz, cool škola (!), marching jazz, block akord“). Toto začleňování výraziva z oblasti pop-music do spisovné češtiny mohou provádět a prosazovat ovšem především ti, kdo se touto hudbou vážně zabývají. Bylo by účelné, [249]kdyby se např. kolem časopisu Melodie soustředil kruh lidí, kteří by se tímto úkolem ve prospěch svého oboru soustavně zabývali.
Na druhé straně je nutno počítat s tím, že expresívní a slangová stránka vyjadřování o pop-music tu zůstane, stejně jako existuje v jiných oblastech zájmové činnosti. Ve veřejných projevech, zvláště psaných, je ovšem pak vždy nutné citlivě vážit podle obsahu a zaměření toho nebo onoho textu, do jaké míry jsou takové prostředky vhodné i pro tyto situace. Je jasné, že např. odborné dílo nebo historický přehled snese takových prostředků minimální množství, zatímco mluvené slovo provázející vystoupení některého zpěváka či souboru nebo hudební rubrika v časopisu (např. v Mladém světu) tu má ruce (či vlastně jazyk) méně svázané; i zde by se však mělo dbát, aby základní tón projevu byl spisovný a prostředků silně expresívních a výrazně slangových se užívalo jen jako prostředků slohových, které dodávají textu ráz jisté důvěrnosti, intimnosti a bezprostřednosti.
[1] Materiál k naší úvaze čerpáme především z časopisu Melodie (1972—73), a dále z některých u nás vydaných knižních publikací a z hudebních rubrik časopisů.
K jazykové stránce této vyjadřovací oblasti srov. i výklad A. Chmelové (Polívkové) a Z. Salzmanna v NŘ 53, 1970, 127n. a 309n., a J. Krasnické v NŘ 48, 1965, 62n.
[2] Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ), díl IV, Praha 1971, s. 997, vykládá sice heslo pop-music opisem „populární hudba (u nás zvláště džezová)“, ale je se obávat, že tento výklad, volený zřejmě jako východisko z nouze, se nesetká se souhlasem těch, kteří tento druh hudby pěstují. Ani v jazyce, z něhož jsme tento název přejali, není významová situace pojmenování pop-music, jak se zdá, zdaleka jednoznačná. Ani nové slovníky angličtiny, které jsme měli k dispozici, ho neuvádějí; The Shorter Oxford English Dictionary (vydání z r. 1968) má pouze staré zkratkové slovo pop ve významu ‚populární (lidový) koncert‘, Webster’s Third New International Dictionary (Springfield 1969), který více obráží americkou jazykovou situaci, uvádí jednak substantivní heslo pop (jako zkratkové slovo z popular) ve významu ‚populární (tj. lidový) orchestr nebo koncert‘, popř. ‚populární popěvek n. nahrávka‘, jednak adjektivní heslo, tj. ‚vyznačující se populární melodií nebo smíšením populární a klasické hudby vypočítaným na to, aby bylo dosaženo účinku na lidi obecně‘. Lze z toho vysoudit, že český výraz pop-music se významově navíc nekryje s týmž pojmenováním anglickým, nýbrž že je významově zúžen (což je při přejímání slov jev poměrně dost častý); ani anglické pop-music není však zřejmě jakákoli „popular“, tj. lidová hudba, nýbrž jen jistý typ moderní zábavné lidové hudby. Na celou tuto spletitost terminologickou jen okrajově upozorňujeme, nejsme jistě příslušni ji řešit. Podrobněji se lze o celé věci poučit např. v publikaci Lub. Dorůžky „Tvář moderního jazzu“, Bratislava 1970. Pro nás z toho plyne především závěr, že užíváme-li pojmenování pop-music a populární hudba jako synonym, děláme to s vědomím, že se dopouštíme jisté nepřesnosti.
[3] Zabýváme se dále především terminologií pop-music ve vlastním slova smyslu; jen na okraji přihlížíme i k prostředkům poloprofesionálním a nespisovným („fanouškovským“); hranici mezi vlastní, spisovnou terminologií a výrazivem pomezním, popř. výrazně nespisovným lze ovšem právě v této oblasti zatím vést jen obtížně. Příznačnou vlastností jazykového dorozumívání o pop-music je přitom i to, že právě tyto polospisovné prvky, vzniklé jako součást slangu, pronikají v nesrovnatelně větší míře do veřejného („spisovného“) sdělování, než je tomu jinde. Často se objevují v reklamách, propagačních textech, ve vyjadřování konferenciérů atd., ale běžné jsou i tam, kde se o pop-music pojednává ze stanoviska odborného, např. v časopisu Melodie.
[4] O tom viz J. Kuchař — M. Roudný, České odborné názvosloví, NŘ 48, 1965, 135.
[5] Srov. cit. publikaci L. Dorůžky, s. 39.
[6] Srov. obecný výklad J. Kuchaře v kolektivní příručce O češtině pro Čechy, 2. vyd., Praha 1963, 130n.
[7] Srov. o nich článek J. Hrbáčka, Citátové výrazy a jiné periferní lexikální prvky cizího původu v slovní zásobě češtiny, SaS 32, 1971, 26n. Tvaroslovným rysem, že nepřijímá skloňovací přípony z jiných jazyků, se čeština výrazně odlišuje např. od němčiny, srov. V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1973, 122. Tento rys češtiny vedl k tomu, že plurálové podoby typu hippies se v češtině někdy, nevhodně — užívají pro označení jednotlivce, srov. A. Chmelová (Polívková) — Z. Salzmann v NŘ 53, 1970, 61.
Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 5, s. 238-249
Předchozí Václav Křístek: Současné novinové titulky
Následující Pracovníci oddělení jazykové kultury ÚJČ ČSAV: Nauka o českém jazyku
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1