České odborné názvosloví v uplynulém dvacetiletí

Jaroslav Kuchař, Miroslav Roudný

[Články]

(pdf)

-

Postihnout — třeba i v náznakových obrysech — pohyb, který se v uplynulých dvaceti letech uskutečnil v českém odborném názvosloví, není bez obtíží. Brání tomu především již sám obrovský rozsah odborných názvů, jichž se dnes ve všech formách odborného vyjadřování užívá.[1] Nejsou dosud také jasně stanovena jazykovědná kritéria takového popisu, není vypracována taková teorie pojmenování a pojmenovacích struktur, na níž by studium terminologie mohlo být založeno (proto je i nedostatek dílčích předběžných studií, o něž by se mohl takový souhrnný pohled opřít). A konečně — jak známo — lze jen obtížně hodnotit vývojová jazyková fakta bez dostatečného historického odstupu. Proto i následující výklad má spíše ráz přípravných poznámek než podrobné souhrnné studie. Pokusíme se tu sledovat v základních charakteristických rysech jednak „vnější“ vývoj odborného názvosloví v daném období, jednak jeho pohyb vnitřní, tj. vlastně jazykový, vzhledem k struktuře jazyka a jeho slohovým kvalitám, a nakonec se zmíníme o péči o odborné názvosloví.

1. Revoluční přeměna našeho hospodářského a politického života v r. 1945 a v letech následujících se nepochybně výrazně odrazila na stavu a složení češtiny, neznamená však základní přelom nebo zvrat v jejím vývoji. Zastihla náš národní spisovný jazyk již vypracovaný a ustálený, uplatňující se i z hlediska své odborné funkce v plné šíři, ve všech oborech vědeckých, technických, kulturních i správních. Na rozdíl od období po r. 1918, kdy se čeština teprve ujímala funkcí v některých oborech státní správy a kdy bylo nutné v krátkém čase nově vytvořit rozsáhlé názvoslovné soubory (např. názvosloví vojenské aj.),[2] čeština po r. 1945 nepotřebuje již v oblasti odborného názvosloví vyplnit žádné prázdné místo, které by bylo předtím obsazeno jazykem jiným. Nena[134]stává tu tedy proti letům těsně předválečným podstatnější změna ve vnějších podmínkách vývoje jazyka co do rozšíření (rozsahu) jeho funkce odborné, a proto také i odborné názvosloví více méně plynule navazuje ve svém vývoji na toto období předchozí.

Vnější vlivy a podněty, které se v nových podmínkách uplatňují, mají poněkud jiný ráz. Jde především o zásadní ideologické přehodnocení té části dosavadní terminologie, která byla těsně spjata se starým společenským zřízením, nesla jeho výrazné stopy a v nových podmínkách nemohla najít místo. Nová orientace ideologická a politická se ovšem nedotkla jen oborů společenských, jako filosofie, ekonomie (viz např. názvosloví národohospodářského plánování) apod., popř. teoretických základů jiných oborů a odvětví společenské činnosti, jejichž názvosloví bylo nově přehodnoceno na základě marxistických principů, nýbrž zasáhla hlouběji i do názvosloví těch konkrétních forem společenského života a jeho organizace, které vznikly jako přímý důsledek ideologických a politických přeměn. To se týká např. názvosloví správního, organizace výroby, distribuce, ale také třeba názvosloví některých oborů vojenských, opírajících se dříve o západní vojenskou doktrínu francouzskou.

Toto přehodnocování terminologie nemá vždy za následek jen výměnu názvů (jednotlivých, nebo celých skupin); nezřídka se při zachování vnější formy termínů již dříve užívaných mění podstatně jejich obsahová náplň, popř. se takto přehodnocené názvosloví nově vytváří z termínů starších. Při formování významu termínů a někdy i při utváření jejich vnitřní, ba i vnější formy vykonávalo, zejm. v letech padesátých, usměrňující vliv názvosloví ruské jako prostředník sovětských zkušeností při výstavbě socialismu.

Ruku v ruce s procesy ideologickými a politickými jde i vývoj hospodářský, provázený mechanizací a automatizací průmyslové i zemědělské výroby, rozvojem vědy a techniky, vznikáním nových oborů a profesí, zaváděním nových výrobních prostředků, vytvářením nových výrobků, vývojem nových materiálů atd. Tyto procesy jsou zároveň doprovázeny potřebou intenzivnější výměny odborných informací zprostředkovávané odbornou literaturou (v prvních fázích zvl. překladovou), jejíž vydávání se rozrůstá do značné šíře. To vše přirozeně klade na spisovné odborné vyjadřování, zvláště pak na jeho pojmenovací složku, na odborné názvosloví, náročné úkoly.

Je třeba především doplňovat dosavadní zásobu odborných pojmenování ať už dotvářením termínů nových, nebo přetvářením termínů starších, popř. adap[135]továním termínů přejímaných. Vedle této nápadnější stránky názvoslovného vývoje probíhají ovšem i procesy méně zjevné, týkající se významového zpřesňování odborných názvů, jejich specializace a popř. i jejich uspořádávání v soubory s jistými logickými (systémovými) vztahy a klasifikačními závislostmi. Obojí tyto procesy se zpravidla souhrnně označují jako propracovávání terminologie.

A konečně jako nezbytný protipól uvedených procesů jsou tu i velmi silné tendence rovněž vlastní samé podstatě odborného názvosloví, totiž snahy o sjednocování odborných názvů, jejich koordinaci uvnitř oboru i mezi obory příbuznými, jakož i o jejich ustalování. V některých oborech, zvl. jde-li o soustavnou činnost kolektivu odborníků a mají-li výsledky této činnosti povahu závaznou, mluví se zpravidla o normalizaci názvosloví. Již starší tradici má zvláště normalizace názvosloví technického, která se opírá o zákonné podklady a jejíž rozvoj je proto již více méně automatický; dnes však normalizace názvosloví postupně proniká i do celé řady oborů jiných, např. i kulturních a sportovních.

Přehodnocování, propracovávání a normalizace názvosloví jako nejcharakterističtější znaky „vnějšího“ vývoje názvosloví po r. 1945 neuplatňují se ovšem v každém oboru ve stejné míře, ani nejsou od sebe navzájem izolovány, nýbrž v různých podmínkách a v různých oborech vystupuje do popředí ten nebo onen jejich aspekt.

Je zřejmé, že uvedené procesy znamenají obohacení českého názvosloví, jeho kvantitativní růst a zvětšování pole jeho působnosti, jde tu však vesměs, jak jsme již řekli, o plynulé navázání na stav starší. I zcela nová rozsáhlá vědecká a technickoprůmyslová odvětví, jako třeba jaderná fyzika, kosmonautika, kybernetika, makromolekulární chemie, elektronika, automatizace, vývoj a výroba plastických hmot aj., budují zpravidla své názvosloví na základech terminologie klasických oborů tradičních (fyziky, astronomie, chemie, různých oborů technických), a to jejím propracováváním. Např. kybernetická teorie informace se ve svém názvosloví opírá především o starší termíny elektrotechniky, popř. sdělovací techniky (srov. např. výrazy přijímač, vysílač, informace, přenos, kód aj.), jimž dala novou, obecnější obsahovou náplň. Podobná fakta by bylo možno uvést i z nověji pěstovaných oborů okrajových, jako je třeba kosmetika nebo sportovní odvětví vodního lyžování.

Naproti tomu se rozsah názvosloví nezúžil ani v těch oborech, které byly spjaty s kapitalistickým řádem, jako je třeba burzovnictví. Třebaže frekvence [136]takových termínů je značně nižší, protože se jich neužívá pro pojmenování skutečností našeho života, přesto z jazyka zcela nezmizely a jsou potenciálně stále v zásobě pro označování skutečností spjatých s cizím prostředím (což je nutné nejen pro odborná — i historická — pojednání ekonomická, ale také např. pro překlady beletrie).

2. Sledovat v podrobnostech, jak se tyto procesy odrážejí v jazyce samém, jaký mají vliv na systém jeho prostředků, je bez určitého odstupu velmi obtížné, nicméně některé obecnější rysy tu lze konstatovat už dnes.

Rozhodující úlohu při dotváření a propracovávání terminologie mají dnes nesporně pojmenování několikaslovná, zvl. s řídícím jménem podstatným. Některé typy těchto struktur, zvl. dvojčlenných, byly sice již využity a rozvinuty i terminologií starší (srov. třeba názvosloví botanické, zoologické, chemické), avšak dnešní propracovávání názvosloví i v řadě jiných oborů, souvisící se specializací názvů (diferenciace názvů druhových, rodových aj.), s jejich začleňováním do klasifikačních systémů (nomenklatur) apod., způsobuje, že se tento pojmenovací postup stává základním postupem vytváření nových terminologických pojmenování. Jde tu na jedné straně o terminologické využití dalších typů dvojčlenných pojmenování (např. s účelovými adjektivy na -cí), zejm. však o neustálý růst pojmenování vícečlenných, o třech, čtyřech, pěti i více slovech, s různě kombinovanými přívlastky shodnými (adjektivními) i neshodnými, popř. předložkovými, postavenými před řídícím jménem podstatným i za ním.

Tento způsob explicitního popisného pojmenování vede k užití slovních spojení se složitými obsahovými i formálními vztahy; srov. např. škrabací stroj na brambory, konfekční stroj na pláště pneumatik, laminační nenasycená polyesterová pryskyřice, pneumatický digitální paměťový člen, vysílací elektronka s vnější anodou v keramickém provedení, pásová ocel válcovaná za tepla na matice lisované za studena, tyče průřezu I výšky do 160 mm širokopřírubové apod. Nelze dosud s určitostí říci, zda tu odborné názvosloví vedle využití produktivních typů struktur vyskytujících se i mimo oblast odborného pojmenování nevytváří, popř. nepřizpůsobuje si typy nové, pro ně specifické. (Podobně jako třeba botanické názvosloví si svého času přizpůsobilo méně obvyklý typ struktur s přívlastkem shodným postaveným za jménem podstatným.)

Uplatnění takovýchto explicitních odborných pojmenování je především v textech mimo větnou souvislost, tj. v různých seznamech, klasifikačních soupisech, katalozích, slovnících a normách, popř. i ve větném kontextu, jde-li [137]o výčty (např. v objednávkách). Ve větných výpovědích a promluvách s úže specifikovaným kontextem dochází ke kondenzaci několikaslovných termínů, k různým druhům elips a implicitních úprav termínů, směřujících k ekonomičnosti výstavby odborného textu. Sem lze zahrnout také hojné procesy univerbizační (vytváření jednoslovných pojmenování), dále užívání zkratek (zkratkových slov), značek a symbolů, zastupujících odborná pojmenování. Netvoří tedy dnes termín vždy neměnnou formální jednotku, ale vyskytuje se v různých druzích textu v různých podobách.

Vedle naznačených pojmenovacích postupů má — jak se domníváme — při propracovávání terminologie v tomto období tvoření slov úlohu značně menší. Vývoj odborných názvů má také vliv spíše na rozšiřování české slovní zásoby dotvářením jmen přídavných (často i složených) než tvořením jmen podstatných; to nepochybně souvisí s převládající úlohou několikaslovných pojmenování využívajících hojně adjektivních přívlastků.

Je dáno propracovaností a ustáleností dnešní češtiny, že se nové odborné názvy jednoslovné opírají téměř výhradně o produktivní slovotvorné typy. Tak např. při odvozování jmen podstatných jsou v nových odborných názvech účelových jmen prostředků (tj. nástrojů, přístrojů apod.) nejhojněji zastoupeny jednak velmi produktivní typy s příponou -č a -čka (popř. cizími příponami -or a -ér), jejichž homonymita se stejně tvořenými životnými jmény činitelskými je přímo předurčuje pro pojmenování strojů a přístrojů konajících práci pomocí vnitřního mechanismu, jednak typy s příponami -ník a -nice, kde kromě této souvislosti se stejně tvořenými životnými jmény konatelskými a jmény nositelů vlastností vystupuje do popředí i jejich způsobilost vytvářet potřebné podoby univerbizační (tu má ovšem i přípona -čka, popř. obecněji -ka).[3] Podobně se při odvozování jmen přídavných omezuje nová terminologie zpravidla jen na využití typů nejproduktivnějších, tvořených příponou -ový od jmen podstatných, příponou -ní, popř. účelových na -cí od sloves.[4] Při tvoření skládáním jsou v odborném názvosloví bohatěji zastoupena složená adjektiva (bezešvý, plochooválný, vysokotavitelný), a to bez zřetele k tomu, zda se kombinují z prvků domácích a cizích (srov. např. vysokofrekvenční, bezkon[138]taktní), kdežto poměrně méně produktivní způsob skládání podstatných jmen z domácích základů má i v terminologii uplatnění menší.

Mluvíme-li o produktivitě pojmenovacích (slovotvorných) struktur ve vztahu k odbornému názvosloví, je třeba si uvědomit, že jde o spojité nádoby, že terminologie nejen využívá produktivních jazykových struktur (prostředků), nýbrž že zároveň je hlavním činitelem, který má na produktivitu těchto prostředků, a tím i na vytváření jejich systému vliv.

To je dobře patrné při přejímání a adaptování slov a pojmenování cizích. Převážná většina těchto přejímek přechází do češtiny právě prostřednictvím terminologie a zároveň je to i jediný způsob, jak se dnes rozmnožuje zásoba slovních základů, popř. i odvozovacích prostředků češtiny (srov. např. slovní základy radar, gesce, tranzistor, trend, infra-, příponu -fikace (radiofikace) aj.).

Naproti tomu využití domácích slovních základů zastaralých a nářečních, popř. slovotvorných prostředků a typů dnes neproduktivních je omezeno na případy zcela ojedinělé; k nim patří např. oživení jmen na -ivo (sušivo, tavivo, pěnivo aj., které přineslo odbornému názvosloví novou významovou kvalitu, formální prostředek pro pojmenování „aktivních látek“). Ovšem takové hromadné využití starších a méně produktivních domácích základů a slovotvorných prostředků, jakého jsme byli kdysi svědky při tvoření např. terminologie botanické a zoologické, je dnes nemyslitelné.

Znamená tedy poslední období další postupný krok k internacionalizaci českého názvosloví, a to nejen ve smyslu obsahovém, nýbrž i ve smyslu formálním; typickým příkladem toho je např. prudce se vyvíjející názvosloví chemické (a na ně navazující názvosloví třeba průmyslového odvětví plastických hmot), které se obohacuje nejen přejatými slovními základy a slovotvornými prostředky, ale přejímá (kalkuje) i některé slovotvorné postupy, zvl. při skládání jmen podstatných a přídavných (srov. α-nitroso-β-naftol, 3,5-dinitrosalicylová kyselina). Podobné procesy můžeme sledovat i v jiných oborech. Puristické názory na „čistotu“ názvosloví se dnes v oblasti vlastní terminologie téměř neuplatňují.

Přejímání cizích jazykových prvků a prostředků se ovšem neděje bez jejich přizpůsobování a adaptace pravopisné a tvaroslovné, významové i jiné. Ba právě naopak, zvýšený rozsah přejímání přispívá zároveň k rychlejšímu zdo[139]mácňování cizích slov, k odstraňování jejich cizosti.[5] Důsledkem toho je v odborném názvosloví např. hojné tvoření tzv. složenin „hybridních“,[6] které se dříve považovaly (alespoň u podstatných jmen, nikoli u jmen přídavných) za neústrojné.

Internacionalizace názvosloví nemá ve všech oborech stejný rozsah, záleží tu jak na tradici domácího názvosloví v daném oboru, tak na „mezinárodnosti“ oboru. I ve vědách technických a přírodních, které nejvíce užívají termínů přejatých a v nichž se nejvíce uplatňují mezinárodní souvislosti, existují vedle nových termínů adaptovaných i starší výrazy domácí, někdy s dosti starobylými prostředky (srov. např. termín stavebná mechanika), takže tu dochází k jistému vnitřnímu napětí.

Na dokreslení těchto procesů vzájemného ovlivňování odborného názvosloví a systému jazykových prostředků je třeba se zmínit ještě o tom, že tzv. sémantické tvoření termínů (metaforické, metonymické, synekdochické) je dnes už ve vlastním odborném názvosloví opuštěno a je vyhrazeno jen pro profesionální výrazy slangové.[7] To je ve shodě se zmíněnými tendencemi propracovávání odborného názvosloví, s tendencemi po vyjádření explicitnějším, přesněji klasifikujícím.[8]

Také po stránce slohové je možné sledovat určité přesuny v začlenění odborných názvů do slohového rozvrstvení češtiny.

Je to na jedné straně proces, který by bylo možno označit jako neutralizaci termínů,[9] zmírnění, popř. ztrátu jejich knižního a odborného charakteru, jejich odborné výlučnosti. Tento proces společensky souvisí s celkovým zodborněním našeho života, s popularizací vědy a techniky, s jejím pronikáním a uplatněním v širokém měřítku.[10]

Nejde ovšem jen o neutralizaci užívaných terminologických jednotek, hotových termínů, nýbrž zároveň i o změnu slohové hodnoty jazykových pro[140]středků, z nichž se termíny skládají. Sem patří také zdomácňování přejatých slov i jednotlivých jejich prvků (umožňující pak tvořit z nich nové výrazy i v mateřském jazyce bez cizího vlivu), o němž již byla řeč.

Vedle neutralizace terminologie, která je sice procesem platným obecně pro celou oblast zásoby pojmenování, avšak velmi diferencovaně se uplatňujícím u různých oborů i u různých druhů termínů, nápadné jsou také přesuny vyskytující se jen v jednotlivých oborech, zvl. takových, které si teprve v uplynulém období vytvářely vlastní odbornou literaturu (např. v některých odvětvích sportovních), popř. kde sice odborná literatura a odborné názvosloví mělo starší tradice, bylo však rozrůzněno krajově (nářečně) a obsahovalo značné procento výrazů nespisovných, slangových (např. v hornictví). Pro taková odvětví je příznačný proces zodborňování názvosloví, jeho přizpůsobování jednotnému spisovnému užívání, který je často doprovázen změnou slohové charakteristiky výrazů, popř. i jednotlivých prostředků (srov. změnu slohové charakteristiky u značné části jmen konatelských s příponou -ář[11]). Tím, že původní slangové výrazy zastupují v odborné literatuře vlastní termíny spisovné, stírají se hranice mezi spisovností a nespisovností takových termínů.

Souhrnný ráz tohoto článku nedovoluje podrobněji se dotknout speciální problematiky názvosloví jednotlivých oborů, velmi od sebe odlišné.

3. Vývoj odborného názvosloví se děje, stejně jako vývoj celého spisovného jazyka, dvěma proudy. Jednak živelným růstem a živelnými změnami, jednak uvědomělou snahou o normalizaci jazykových prostředků a o racionální řízení jejich rozvoje. V odborném názvosloví je racionální úsilí velmi důležitou a silnou složkou tohoto stavu i pohybu; je mnohem významnější než v jiných oblastech jazykové kultury a má větší předpoklady k uplatnění proti proudu živelného vývoje, než je tomu na úsecích jiných než odborných. Názvoslovný systém každého oboru úzce souvisí s jeho teoretickými základy. Proto se odedávna objevovaly snahy po uspořádání a usoustavnění názvoslovných systémů, [141]které se pak mohou stát důležitým východiskem dalšího pokroku příslušného oboru.[12]

V dnešní době neustále vzrůstá význam těchto východisek a základen k dalšímu rozvoji vědy, protože tempo vědeckého pokroku nabývá závratného tempa a bez občasných zastávek využitých k usoustavnění dosavadních výsledků, poznatků, nově vzniklých pojmů a jejich názvů by nebylo možno udržet alespoň poněkud uspokojující přehled. Uvědomělá péče nabývá stále více na významu a dostává ustálené a stále vyhraněnější formy. Tato činnost se na rozdíl od minulých dob, kdy často rozhodoval osobní vliv významné vědecké autority, více kolektivizuje. Na mezinárodním fóru byl založen už v r. 1934 mezinárodní výbor pro terminologii při Mezinárodní normalizační organizaci. V posledních letech (po r. 1950) byla jeho činnost dovršena vydáním závěrečných návrhů hlavních zásad mezinárodně jednotného způsobu péče o normalizaci a tvorbu odborného názvosloví a periodickým vydáváním bibliografie a zpráv o světové terminologické činnosti. Československá normalizační komise pro terminologii (řízená Úřadem pro normalizaci a Ústavem pro jazyk český) je od r. 1959 řádným členem tohoto mezinárodního výboru. V r. 1963 byl založen při UNESCO Výbor pro bibliografii, dokumentaci a terminologii; jeho práce se dosud plně nerozvinula.

V Československu a v ostatních socialistických státech se jeví potřeba normalizace a propracovávání názvosloví mnohem naléhavěji, než je tomu jinde. Administrativní a ekonomické sjednocení někdy vzájemně velmi odlehlých a roztroušených hospodářských jednotek vyžaduje vytvářet jednotu odborného jazyka a cílevědomě překonávat roztříštěnost zděděnou z minulých dob.[13] Odborné instituce, ústavy nebo závody zřizují názvoslovné komise, které uveřejňují výsledky své práce buď jako články v odborných časopisech, nebo jako slovníky různých forem a různého rozsahu; nejautoritativnější ráz mají názvoslovné normy.

Péče o odborné názvosloví se dnes už neomezuje jen na jazykovou správnost [142]jednotlivých slov a názvů, jak tomu převážně bylo v dřívějších obdobích. Také počet názvoslovných komisí se neobyčejně rozrostl a změny a revize celých názvoslovných souborů jsou daleko častější, než tomu bývalo dříve. Z toho vyplývá i změna charakteru práce. Dnes je to převážně záležitost organizační a klasifikační.[14] Práce zpravidla vychází z celého souboru pojmů, které náleží do příslušného oboru. Další práce na tvoření, třídění a definování názvů i pojmů pak postupuje se zřetelem k celému souboru a usiluje o vytvoření uceleného systému pojmového a o jednotný způsob jazykového tvoření názvů. Názvoslovná činnost je tedy velmi náročná a přesahuje rámec jazykovědy; bez dobré znalosti teorie daného oboru a bez pomoci logických zásad o tvoření, struktuře, hierarchii a definování pojmů se už dnes soustavná péče o názvosloví neobejde.

Bezprostředním podnětem zásahů do odborného názvosloví jsou z převážné většiny aktuální potřeby vlastního odborného sdělování v tom kterém oboru, nedostatečnost, nepřesnost a nesoustavnost názvosloví, jeho rozkolísanost a nejednotnost. V těch oborech, jejichž názvoslovné soustavy (nomenklatury) jsou více či méně vázány terminologií mezinárodní, dochází také k občasným revizím názvosloví a jeho mezinárodní koordinaci pod vlivem mezinárodních dohod a konvencí, tedy z důvodů ryze vnějších (v uplynulém období např. v anatomii, botanice, zoologii, v některých úsecích chemie, elektrotechniky, v názvech a značkách fyzikálních veličin apod.), zpravidla však mezinárodní koordinace názvosloví nemá vliv na konkrétní vnější formy domácích termínů, nýbrž doporučováním jistých zásad pro jejich tvoření, sestavování do souborů (slovníků) apod. usiluje o shodu mezi významovou náplní termínů realizovaných v jednotlivých národních jazycích. A jsou tu pak také podněty výchovné, zvl. potřeba čas od času revidovat a stabilizovat základní názvosloví oboru pro potřeby školní výuky (tak tomu bylo např. v matematice, fyzice, jazykovědě aj.).

Práci komise je možno pokládat za ukončenou teprve tehdy, když vyjde její výsledek tiskem v podobě slovníku nebo normy. Příprava takového vydání prochází několika stadii, v nichž bývají často i jednotlivé termíny různě měněny. Proto není možno chápat dílčí výsledky normativně.

[143]Jen za posledních deset let vyšlo ve vydavatelství Úřadu pro normalizaci přes dvě stě názvoslovných norem; některé z nich však už zastaraly nebo vůbec pozbyly platnosti a jsou nebo budou nahrazovány novými. Je tedy dosti obtížné získat aktuální přehled o současném stavu názvosloví v jednotlivých oborech. Vyplývá to především z obrovského tempa vývoje vědy a techniky.

Kromě norem vyšel značný počet odborných slovníků výkladových i překladových, z nichž některé svou kvalitou a důležitostí dosahují světového významu (např. šestijazyčný slovník astronomický). Jejich bibliografické soupisy přináší čas od času Naše řeč (se stručnými charakteristikami).

Obecné zásady tvoření odborných názvů byly shrnuty v několika publikacích. Roku 1955 vyšla Příručka o českém odborném názvosloví od Karla Sochora, určená širší veřejnosti, a v roce 1956 teoretičtěji pojaté Základy slovenskej terminológie od Jána Horeckého. Obě tyto práce jsou zaměřeny hlavně na stránku jazykovou.

V našich podmínkách má velký význam i koordinace české a slovenské terminologie. V roce 1961 byla založena Československá ústřední terminologická komise, jejímž úkolem je právě organizovat vzájemnou spolupráci mezi českými a slovenskými institucemi při vytváření odborných názvů a při vydávání názvoslovných norem a slovníků. Tato komise pečuje též o odbornou spolupráci názvoslovných komisí všech oborů se zástupci Ústavu pro jazyk český a Ústavu slovenského jazyka. Je hlavním orgánem pro názvoslovné záležitosti v obou našich jazycích a Československá normalizační komise pro terminologii tvoří její technickou sekci a prostředkuje její spojení v otázkách normalizace technického názvosloví s mezinárodním výborem ISO/TC 37 (International Standard Organization — Technical Committee 37 „Terminologyprinciples and coordination“).

Československá ústřední terminologická komise vydává od r. 1962 celostátní Československý terminologický časopis, jehož předchůdcem byl slovenský časopis Slovenské odborné názvoslovie. Jeho úkolem je napomáhat organizaci a koordinaci terminologické činnosti a napomáhat řešení teoretických otázek názvosloví. V roce 1964 ve třetím čísle tohoto časopisu vyšly Zásady koordinácie českej a slovenskej terminológie (14 stran). V nich se obrací pozornost vedle otázek jazykových též k otázkám organizačním, klasifikačním a k otázce vztahů obou jazyků, jejich zvláštností a odlišností, zvláště z hlediska tvoření pojmenování. Důležitá je ta část těchto zásad, která pojednává o třídění a de[144]finování pojmů. Později vyšly „Zásady“ česky ve Věstníku Československé akademie věd (roč. 1964, č. 5).

V dalším vývoji soustavné péče o odborné názvosloví vyvstává problém, který je společný všem jazykům na světě: jak zajistit koordinaci všeho názvoslovného snažení a jakých prostředků použít, aby bylo možno uskutečňovat celonárodní jednotu v názvosloví všech oborů. Je to velmi obtížný úkol a jeho neustálé pružné a pohotové řešení bude jistě dlouhodobou náplní práce všech terminologů v nejbližší budoucnosti.

---

[1] Odborné názvy nejsou nikde souhrnně registrovány a často se pochybuje, zda je vůbec bude možno (i s pomocí automatizačních prostředků) v nějakém centrálním archívu souborně zachytit.

[2] Viz B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II, 1936, s. 131n.

[3] Podrobněji bude možno sledovat využití odvozovacích prostředků jmen podstatných po vyjití 2. dílu Tvoření slov v češtině, kde jsou u jednotlivých slovotvorných typů podstatných jmen zvlášť označeny útvary zachycené až po vydání Příručního slovníku, tj. v posledním období, a naznačeno i jejich terminologické využití.

[4] Bude zachyceno v 3. dílu Tvoření slov v češtině, věnovaném odvozování jmen přídavných, příslovcí a sloves.

[5] Srov. čl. Zd. Sochové, Některé novinky v současné slovní zásobě v příštím čísle Naší řeči.

[6] Srov. Vl. Mejstřík, Tzv. hybridní složeniny a jejich stylová platnost, Naše řeč 48, 1965, s. 1n.

[7] Pokud se setkáváme i v novější terminologii s metaforickými názvy (např. paměť stroje, umělé ruce, popř. automatický čtecí přístroj aj.), jde vesměs o oživení starších typů metafor, někdy ne zcela bez vlivu terminologie anglické.

[8] Srov. J. Kuchař, Základní rysy struktur pojmenování, Slovo a slovesnost 1963, s. 113n.

[9] Viz též A. Jedlička, K stylovému rozvrstvení dnešní spisovné češtiny, Jazykovedné štúdie VII, Bratislava 1963, s. 140n.

[10] Průkazně by mohlo tyto procesy dokázat např. statistické sledování podílu odborných, popř. populárně odborných textů na celkovém souboru vydávaných textů, popř. statistické srovnání výskytu odborných termínů v denním tisku a v beletrii s obdobím předválečným apod.

[11] Např. Hornický slovník terminologický, Praha 1961, uvádí už jako spisovné odborné termíny — bez jakéhokoli omezení — jména dopravář, dráhař, jamař, kolejář, lampář, lanovkář, lokomotivář, porubář, práškař, skrývkař, vrátkař, záchranář aj., tj. jména na -ář, která se dříve vyskytovala jen v hornickém hovorovém slangu; Příruční slovník jazyka českého většinu těchto výrazů vůbec nezachytil, nebo je označil jako slangové (záchranář), vydávaný Slovník spisovného jazyka českého některé z nich již uvádí jako termíny odborné (lanovkář, porubář, práškař aj.). Podobná fakta by bylo možno uvést i z terminologie hutnické (dýmař, pecař, struskař), sportovní (diskař) aj.

[12] Ve srovnání se staršími obdobími vývoje terminologické činnosti nabývá postupem času stále větší důležitosti též historické studium názvosloví. Dnešní historické zkoumání starších způsobů výroby ve vztahu k ekonomice dané doby je nezbytně spojeno se studiem staršího odborného názvosloví. Objasnění základních terminologických otázek starších dobových úseků má i několik jiných důvodů. Význam historického studia terminologie spočívá mimo jiné v tom, že v některých případech lze ze samého názvu, z jeho doslovného významu (motivace), způsobu tvoření nebo používání vyčíst něco z techniky nebo technologie staré doby.

[13] V poslední době se setkáváme i s jistým úsilím o jednotnou koordinaci názvosloví mezi členskými státy RVHP.

[14] Velmi záleží na tom, v jakém složení se komise ustaví a jak si práci organizuje. Aby měla dostatečnou autoritu, je nutné ji sestavit ze zástupců významných institucí vědeckých i správních a výrobních složek; rovněž účast předních odborníků má svou důležitost. Jazykoví odborníci se účastní práce jen jako poradci.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 3, s. 133-144

Předchozí Alois Jedlička: Dvacáté výročí osvobození a český jazyk

Následující Alexandr Stich: Novinářský jazyk a publicistický styl v letech 1945—1965