K osmdesátinám Aloise Získala

Josef Filipec

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 4. srpna 1971 se dožil osmdesáti let významný český lingvista a lexikograf Alois Získal, od r. 1916 člen Kanceláře Slovníku jazyka českého České akademie věd a umění, od r. 1939 její ředitel a od vzniku Ústavu pro jazyk český r. 1946 jeho vnitřní ředitel do r. 1952.

Rodák z Mašovic u Pelhřimova přinesl si z tohoto historicky i přírodně rázovitého kraje, jemuž vévodí Křemešník a další památné kopce, a z holečkovsky patriarchálního rodného prostředí zemědělského smysl pro konkrétní realitu, houževnatou pracovitost, samorostlou životní hloubavost, vlastenecké cítění a uměleckou vnímavost pro literaturu a hudbu (byl později v Praze aktivním členem Křičkova Hlaholu). Tyto vlastnosti uplatnil po letech jako lexikograf, citlivě vážící hodnoty, jimiž čeští spisovatelé obdařili slova svého jazyka, a jako znalec, který má dodnes vpravdě encyklopedický zájem o terminologii nejrůznějších oborů, jako je matematika, geo[259]logie, botanika a zoologie, který má praktické znalosti v zemědělství, zahradnictví, stavebnictví aj. Získalova přirozená hloubavost, vůle přijít všemu na kloub se rozvinula na klasickém gymnasiu v Pelhřimově, kde byl jeho vynikajícím učitelem klasický filolog Ferd. Hoffmeister, a na filosofické fakultě Karlovy university v Praze, kde se věnoval v širším rámci slavistiky a germanistiky studiu češtiny a němčiny v letech 1910—16. Úspěšná studia u profesorů Pastrnka, Zubatého, Smetánky, Vlčka, Jakubce, Máchala, Janka, Krause aj., přerušená v letech 1912—13 dvousemestrovým pobytem v Štýrském Hradci, kde byl mimo jiné posluchačem R. Meringera, hlasatele teorie „Wörter und Sachen“ a vydavatele stejnojmenného časopisu, a profesora M. Murka, zakončil v r. 1916 doktorátem. Jeho disertace podávala morfologický výklad slovanského imperfekta. Na germanistice předložil ještě v duchu pojetí mladogramatického práci komparatistickou, a to srovnání hláskosloví a tvarosloví staré horní němčiny, staré saštiny a staré angličtiny, jejímiž výsledky mu byla otevřena cesta k habilitaci. Nevyužil však této možnosti, stal se středoškolským profesorem na malostranské reálce, ale na doporučení profesorů Zubatého, Hujera a Smetánky začal pracovat hned od r. 1916, zprvu vedle toho a později výhradně v Kanceláři Slovníku jazyka českého České akademie věd a umění, kde se především zaměřil na významnou práci lexikografickou, týkající se akademického slovníku současné češtiny, kterému zůstal v podstatě věren dodnes.

K této práci ho předurčovala řada vlastností, nutně charakterizujících každého význačného lexikografa-lingvistu: Je to kromě rozsáhlých věcných znalostí mimořádný zájem o to, jak se současné dění promítá do slovní zásoby novými lexikálními prostředky, novými formami, významy a užitími existujících slov, vypěstovaný a jemný smysl pro adekvátní interpretaci významové stránky jednotek, pro tzv. přenesené významy, synonyma atd., schopnost vypracovat metodu analýzy umožňující konstruovat významovou stavbu polysémních hesel, smysl pro hierarchii jevů, schopnost určovat ekvivalenci jevů, inkluzi, znalost definičních postupů, smysl pro systémové souvztažnosti jednotek a vnímavost pro jejich stylové hodnoty, zvláště ve spojení s jejich užitím v krásné literatuře. Ščerbův požadavek, aby lexikograf měl pasivní schopnost uměleckou, má-li vážit doklady z krásné literatury, je tedy jen jedním z mnoha dalších a neméně významných.

K vyzrání Získalova talentu napomohla řada šťastných okolností: Byla to především důkladná znalost materiálu, ukládaného od r. 1911 v základním lexikálním archívu Kanceláře, podepřená několikaletou vlastní excerpcí významných českých autorů od obrození[1] Z této práce vytěžil jubilant několik článků, vynikajících jemnou jazykovou a stylovou analý[260]zou. V článku První redaktoři Schönfeldských novin po Krameriovi[2] dovozuje na základě lexikálně stylové analýzy autorství redaktorů V. Tháma a J. Tandlera. Článek O řeči Boženy Němcové v „Babičce“[3] lze hodnotit jako příspěvek k poznání individuálního stylu autorky Babičky. Svéráznost autorčina stylu se zjišťuje rozborem dokladů slov hlava, srdce a oko, přičemž se rozlišují prvky lidové a výlučně umělecké.

Zkušenosti z této práce vedly nepochybně — i při jisté kritičnosti k jazykovým dokladům z excerpovaných autorů — k tolerantnosti, k uznávání práva významných autorů na vlastní vyjadřovací prostředky a individuální prvky a k opuštění praxe brusů. Chystal se tu nepochybně blahodárný přelom, který se projevil v pozdější Ertlově koncepci „dobrého autora“, pojatého ovšem jen z hlediska krásné literatury. Pro mladého lingvistu znamenala mnoho osobnost Ertlova, jeho koncepce excerpčních prací naznačená v jeho nástupním ředitelském referátě z r. 1919 a diskuse s ním, jakož i s B. Havránkem a Kv. Hodurou. Právě rok 1929 přinesl bohatý myšlenkový kvas v době prvního sjezdu slovanských filologů v Praze, jemuž byly předloženy Teze Pražského lingvistického kroužku, a tento kvas pokračoval i v letech třicátých známou diskusí o spisovném jazyku a jeho funkčním rozvrstvení na základě koncepce naznačené už v Tezích B. Havránkem. Odraz tohoto vývoje můžeme sledovat i v Získalově rozboru zemědělské terminologie v posudku Škodova překladu[4] a potom v celé jeho redakční práci na Příručním slovníku.

V téže době byl jubilant též spoluautorem významné čtyřsvazkové Cvičebnice jazyka českého pro I.—IV. třídu středních škol.[5] Tato cvičebnice znamenala nové období jazykového pojetí didaktiky u nás. Byla vzorem i pro vypracování učebnic českého jazyka po 2. světové válce (rovněž za vedení B. Havránka), kde jsou vynikající vhodné ukázky ze soudobé literatury zásluhou Získalovou. Jubilant sám odůvodnil a obhájil synchronní třídění sloves do pěti tříd podle kmene prézentního, užité poprvé v uvedených Havránkových Cvičebnicích, a zejména zdůraznil hledisko současného systému.[6]

Všechny tyto práce, jakkoli významné, ustupují však před rozsáhlejší a vědecky i kulturně společensky důsažnou prací na akademickém Příručním slovníku jazyka českého, který byl pak vydán v letech 1935—57. Jako spoluautor pracoval Získal od r. 1932 do r. 1939 spolu s Hodurou také na [261]vnitřní redakci rukopisu kolektivu autorů, zvláště na významové stavbě hesel, od r. 1939 obstarával sám celou vnitřní redakci a od r. 1948 převzal po zesnulém E. Smetánkoví v pátém díle (S) členství v hlavní redakci. Opravy autorského rukopisu se týkaly zvláště zařazování nových hesel, nových významů a dokladů, a to na základě dřívějšího i nového excerpčního materiálu, výběru vhodnějších dokladů, zvláště z odborné literatury a z publicistiky, uvádění vazeb, stylistických charakteristik, výkladů významů a jejich pořadí, naznačování vztahů slov, prostě všech relevantních stránek lexikáních jednotek podle vypracovaných teoretických zásad. Tyto zásady byly sice uvedeny v Předmluvě prvního dílu PS, ale teprve vlastní práce, podložená vzrůstajícím materiálem, a též změna koncepce slovníku, jak se projevila zvláště mezi druhým a třetím dílem,[7] vynutila si jejich explicitnější formulaci. Ta sice existovala ve vědomí kmenových členů lexikografického kolektivu a byla předávána jeho mladším členům, ale jejím hlavním strážcem a ztělesnitelem byl A. Získal. O tom svědčí skutečnost, že právě on byl autorem Příspěvků k lexikografické teorii a praxi[8], jež se nadlouho staly učebním textem všech českých lexikografů a nezastaraly dodnes. Je jen škoda, že nebyly ve své době vydány samostatně.

Tato práce má pět částí. V první se rozlišuje gramatický a lexikální význam slov a určuje se podíl obou těchto činitelů v lexikografii. I když dnes užíváme poněkud diferencovanější terminologie, souhlasíme s formulací základní problematiky. Pojem slov se zde nekompromisně vztahuje i na tzv. gramatické druhy (předložky, spojky), ovšem dnes nevidíme ve všech druzích slov pojmenování a snažíme se je hlouběji charakterizovat. Klade-li se zde důraz na oddělení stránky lexikální a gramatické, postihujeme dnes nadto i jejich strukturní souvislosti, zkoumáme spojitelnost slov, jejich valenci, popř. intenci a určujeme jejich významová a syntaktická omezení. Druhá část zdůrazňuje základní činitel lexikálně sémantický, ustálenost. Upozorňuje se, že ustálenost je vázána i na prostředí výskytu (užití) lexikálních jednotek, což je důležité pro posouzení sociální hodnoty lexikálních jednotek. Charakteristické je tu naznačení souvislosti s Havránkovým pojetím automatizace a aktualizace jazykových prostředků v jeho známé studii ze sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (k němuž Al. Získal obětavě vypracoval vzorný rejstřík). V třetí části se uvádějí způsoby vystižení lexikálního významu slov, jejich definice. Za nejvhodnější se tu považuje v duchu soudobé logiky výčet pojmových znaků, zřetel k obsahu a rozsahu slovního významu a upozorňuje se ve smyslu učení ženevské školy na úskalí synonym. Čtvrtá část obsahuje rozbor polysémie, která se vysvětluje synchronním „pohybem lexikálních znaků“, jejich přibývá[262]ním a ubýváním, a to po linii metaforické a metonymické. „Lexikální stavba jazyka, toto dílo lidského ducha jistě velkolepější než stavba gramatická, má svoji největší pozoruhodnost ve vícevýznamnosti“ (s. 222). V závěrečné části se charakterizuje podrobný slovník současného spisovného jazyka a uspořádání hesel v něm. Tu se rozlišují lexikální vrstvy a znovu se zdůrazňuje významová výstavba hesel.

Uvedená práce je vedle známého Ščerbova Pokusu o obecnou lexikografickou teorii, o dvě léta pozdějšího, nejvýznamnějším nástinem teorie lexikografie a lexikální sémantiky, který je nám znám, nepřihlížíme-li k úvodům různých slovníků, vždy jen schematickým. Teoreticky ji lze chápat jako osobitý protějšek tvořící most mezi názory starších teoretiků francouzské lexikografie — připomíná zvláště A. Darmestetera[9] a jeho výklady o vyzařování (radiaci) a sřetězování významů mnohoznačných slov — a názory ženevské a pražské školy. Teorie lexikografie byla pak u nás obohacena teprve v letech padesátých řešením obecné problematiky na lexikografické konferenci bratislavské (1952) a na pražské konferenci o vědeckém poznání soudobých jazyků (1956), kde byl v souvislosti s připravovaným Slovníkem spisovného jazyka českého položen důraz na systémové vztahy lexikálních jednotek, na ustavení lexikologie jako lingvistického úseku a na to, co dnes označujeme jako dílčí struktury v slovní zásobě, k nimž ostatně počítáme i polysémii a které konstruujeme na základě shod a opozic sémantických distinktivních rysů. Tím vším zároveň překonáváme dřívější, přece jen často izolující chápání lexikálních jednotek.

Je třeba s uznáním konstatovat, že právě Získalova teoretická práce byla u nás jedním z podstatných podnětů tohoto dalšího rozvoje lexikologie jako vědeckého popisu a výkladu současného systému slovní zásoby. Autor sám v pozdějších letech tuto svou práci poněkud rozvedl, hlavně z hlediska vývoje, opatřil názornými tabulkami a obhájil ji r. 1957 jako kandidátskou disertaci.[10] Až na menší příspěvky, obsahující drobné původní studie o lexikálním významu slov, o jejich významových vztazích, uložené hojně v Jazykovém koutku Československého rozhlasu (1949) a v Naší řeči[11] a kromě popularizačních článků o Ústavu pro jazyk český a o Příručním slovníku jazyka českého soustředil se plně na redakci textu tohoto svého životního díla a zasloužil se o jeho rychlé vydání. Obdržel-li tedy kolektiv tvůrčích pracovníků na tomto díle v r. 1958 státní cenu Klementa Gottwalda, patřilo právě jubilantovi v tomto kolektivu čelné místo.

Naši jazykovědnou a kulturní veřejnost jistě potěší zpráva, že A. Získal v roce svého životního jubilea dokončil rukopis Dodatků Příručního slov[263]níku, kterými bude celé desítisvazkové dílo důstojně zakončeno. To bude jistě také nejlepší oslavou života, z něhož bylo pětapadesát let obětováno velkému dílu národní vědy.[12]

Redakce a spolupracovníci Naší řeči si připomínají, že A. Získal byl v letech 1949—1952 členem redakční rady tohoto časopisu, a přejí mu k jeho jubileu všechno dobré.

---

[1] Srov. k tomu např. zprávy z Kanceláře Slovníku jazyka českého a o stavu excerpce v NŘ v letech 1926—32, kde se uvádějí i úkoly Získalovy, zvl. v NŘ 11, 1927, s. 69; 12, 1928, s. 191; 15, 1931, s. 23; 16, 1932, s. 24; 17, 1933, s. 26.

[2] Časopis pro moderní filologii 7, 1919—20, s. 129—132 a 209—12.

[3] NŘ 4, 1920, s. 289—299.

[4] H. Schlange-Schöningen, Zemědělství dneška. Z němčiny přel. V. Škoda, posudek Získalův NŘ 16, 1932, s. 79—86.

[5] Spoluautory Cvičebnice, jejíž čtyři svazky vyšly v letech 1933—36 a byly vypracovány za vedení B. Havránka, byli ještě L. Kopecký a E. Starý. Dotisk Cvičebnice vyšel v l. 1945—47.

[6] K otázce třídění podstatného jména a slovesa v novočeském tvarosloví, NŘ 19, 1935, s. 356—365.

[7] Srov. J. Filipec, Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen, SaS 19, 1958, zvl. s. 218—221.

[8] Vyšly v SaS 4, 1938, s. 19—27, 149—160 a 212—222.

[9] La vie des mots (Život slov), Paříž 1886, 4. vyd. 1893. Proti vývojovému pojetí Darmesteterovu zastává ovšem Získal stanovisko v podstatě synchronní.

[10] Příspěvek k české lexikologii a lexikografii, uloženo v knihovně ÚJČ v Praze.

[11] Něco o biči a jeho součástech, NŘ 33, 1949, s. 101—3.

[12] Srov. i vzpomínkovou glosu K. Sochora, Čtyřicet let slovníkářské činnosti Dr. Aloise Získala v Ústavu pro jazyk český ČSAV, NŘ 39, 1956, s. 298n.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 4, s. 258-263

Předchozí Ludmila Uhlířová: O pětijazyčném terminologickém slovníku z kvantitativní lingvistiky

Následující Vladimír Mejstřík: Z posledního, 40. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého