K otázce třídění podstatného jména a slovesa v novočeském tvarosloví

Alois Získal

[Články]

(pdf)

-

V mluvnicích současné spisovné češtiny se zachovávalo až do nedávna celkem úplně schema skloňování substantiv a schema časování, jak je ustálil Gebauer svými známými školskými mluvnicemi (»Krátká mluvnice česká«, »Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské« a »Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé«).

U podstatných jmen rozeznává tu Gebauer (srov. na př. Kr. ml. 4. vyd., str. 37, Př. ml. 2. vyd., str. 87) pateré skloňování: I. o-kmeny mužské: a) tvrdé: chlap, dub, b) měkké: oráč, meč, c) s konc. -í: Jiří. II. o-kmeny střední: a) tvrdé: město, b) měkké: moře, c) s konc. -i: znamení. III. a-kmeny ženské a mužské: a) tvrdé: ryba, vládyka, b) měkké: duše, panoše, c) s konc. -í: paní, sudí. IV. i-kmeny ženské a mužské: kost, host. V. kmeny souhláskové: a) se souhl. -v: tykev, b) se souhl. -n: mužské: kámen, c) střední: rámě, d) se souhl. -s: nebe (gen. býv. nebese), e) se souhl. -t: mužské: loket, i ve výslovnosti (hadi — hady — hrady).

Toto schema skloňování se kromě několika malých odchylek shoduje s rozdělením Gebaurovým v »Historické mluvnici« (srov. sv. III, 1, str. 21 n.). Je převzato v jádře z Miklosichovy »Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen« (srov. sv. III, 2. vyd., str. 332) a ve smyslu historisující [357]školy jazykozpytné opírá se o historický vývoj jednotlivých typů, zařaděných podle předhistorického východiska, podle původního kmene (praslovanského a zčásti ještě staršího, na př. i-kmen a j.).

Gebaurova rozdělení se drží celkem i Ertlovo zpracování školských mluvnic Gebaurových; upouští však v některých podrobnostech od dělení podle historického vývoje tam, kde rozpor mezi stavem dnešním a bývalým je příliš veliký. Tak zejména zařaďuje vzor host do 1. skloňování, podstatná jména vzoru panoše ke vzoru oráč, vzor sudí a maskulina vzoru znamení (podkoní, podkomoří) ke vzoru Jiří, vzor máti ke vzoru duše a j. Z praktických důvodů zavedl také Ertl do 1. skloňování nové vzory had, hrad (místo chlap, dub), aby rozdíl typu životného a neživotného byl zřetelný na vzorech i ve výslovnosti (hadi — hady — hrady).

Naproti tomu Smetánka v »Tschechische Grammatik« (Sammlung Göschen 1914), mluvnici nové češtiny pro cizince, dělí novočeské skloňování substantiv do značné míry podle znaků, zřejmých v současném stavu (srov. str. 21 n.): Rozeznává tři velké skupiny podle rodu a k nim připojuje »andere Deklinationsklassen«, které však neuvádí jako samostatná paradigmata, nýbrž jen u nich upozorňuje, s kterými z předcházejících vzorů mají stejné koncovky. Kromě názvu »i-Deklination« nemluví nikde o kmeni substantivním, nýbrž uvádí vždycky jen celé tvary a v tom smyslu zavádí na př. i vedle vzoru duše druhý vzor bez koncovky daň. Synchronicky posuzuje také na př. skloňování substantiv máti, neť (str. 35), mluvě tu o »vkládání« -eř- do některých pádů. Má tedy tyto skupiny: Maskulina: tvrdá: had, hrad, měkká: muž, meč, Jiří. Neutra: tvrdá: město, měkká: moře, znamení. Feminina: tvrdá: žena, měkká: duše, daň, i-kmeny: kost. Jiná skloňování: kuře, rámě, máti a p.

Podle dnešního stavu tvarů chce děliti české substantivum André Mazon v »Grammaire de la langue tchèque« (Paříž 1921, 2. vyd. 1931). Je známa význačná vlastnost francouzského jazykozpytu nové doby, zvláště školy ženevské, že proti historickému vývoji tvarů zdůrazňuje současný stav jejich a upozorňuje na vědeckou i praktickou důležitost statického zkoumání jazyka. Mazon sám není důsledným stoupencem tohoto směru a také jeho rozdělení je kompromisní (srov. 2. vyd., str. 46 n.): A) Maskulina: A) vzor tvrdý: had, hrad, B) vzor měkký: oráč, klíč. B) Neutra: A) vzor tvrdý: město, B) vzory měkké: moře, znamení. C) Feminina: A) vzor tvrdý: žena, B) vzory měkké: země (daň), paní, kost. — Ruší tedy v prvním skloňování vzor Jiří, který se přiklonil kon[358]covkami k měkkým adjektivům (str. 62); ruší skloňování »souhláskové« a zařaďuje jednotlivé vzory tam, kam se svými koncovkami skutečně přiklonily. Neprovedl však toto třídění tvarů podle dnešního stavu důsledně: Tak zbytečně ponechává vzor paní, který se přiklonil ke skloňování měkkých adjektiv (kromě genitivu plur.) stejně jako vzor Jiří. Maskulina typu sluha, dárce ponechává v paradigmatu feminin (str. 61, 78 n.), ačkoliv se tato maskulina v novém jazyce úplně oddělila od feminin, vytvořivše v něm samostatný typ, a žádají si tedy zvláštního vzoru. Je také potřebí samostatným vzorem zdůrazniti v třídění feminin typ daň, neboť jeho tvar nominativní a akusativní bez koncovky stal se charakteristickým znakem celé bohaté skupiny a je mostem, po němž ustavičně přecházejí feminina k tomuto typu od vzoru kost.[1] Z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že ve schematu substantivní deklinace ponenáhlu přestává býti i v mluvnicích češtiny výhradním dělidlem historický vývoj a předhistorický kmen a že se stávají vedle rodu dělidlem nynější tvary (koncovky). Je zajímavé, že se tím naše mluvnice přibližují znovu mluvnicím starším, na př. dělení našeho Dobrovského, jak je provedl v »Lehrgebäude der böhmischen Sprache« (1. vyd. 1809, 2. vyd. 1819).[2]

*

U tvarů slovesných bylo u nás do nedávna obvyklé i v praktických a školských mluvnicích známé třídění podle kmene infinitivního do šesti tříd, jak je do slovanských mluvnic zavedl Miklosich svou »Vergleichende Grammatik« (srov. III. díl, 2. vyd., str. 377 n.) a jak je podle něho do české mluvnice uvedl již před Gebaurem Hattala, pak školské mluvnice, jako Blažkova, Zikmundova, Kovářova, a konečně i Gebauer do »Historické mluvnice« i do svých školských mluvnic: I. třída (bez kmenotvorné přípony): 1. vésti, 2. nésti, 3. zábsti, 4. péci, 5. píti (pnouti), 6. tříti, 7. krýti. II. třída (s kmenotvor. příponou -nu): 1. minouti, 2. tisknouti. III. třída (s kmenotvor. příponou -ě nebo -e): [359]1. uměti, 2. trpěti. IV. třída (s kmenotvor. příponou -i): prositi. V. třída (s kmenotvor. příponou -a nebo -(j)a): l.a) dělati, b) sázeti, 2. tesati, 3. bráti, 4. láti. VI. třída (s kmenotvor. příponou -ova): kupovati. Gebaurovo třídění podržel Trávníček v přepracování Příruční mluvnice a s malými změnami (v 1. třídě) i Ertl v mluvnicích školských.

Toto třídění sloves podle infinitivního kmene na šest tříd opírá se o předhistorický stav tvarů slovesných (zčásti starší než praslovanský, na př. v praslov. a pračes. slušati III, 1, ležati III, 2 a p. se změnilo a v ě, e teprve současně se vznikem typu sázěti, sázeti) a je často v přímém rozporu s dnešním systémem tvarů. Tak zejména typ krýti a láti splynul koncovkami vjedno, kdežto v Miklosichově dělení je ovšem ve dvou třídách (I. a V.), stejně splynul tvarově typ uměti a sázeti, kdežto v dělení Miklosichově musí býti ve třídě III, 1 a V, lb; také u infinitivů typu tříti, čníti a j. vznikají značné potíže.

Třicet let po Miklosichovi podal Leskien (v 2. vyd. »Handbuchu« r. 1886) pro slovanské sloveso nové roztřídění, a to podle kmene présentního. Zavádí čtyři třídy: I. tř. (prés. kmen na -o/-e), na př. vedeš — vésti, zoveš — zváti. II. tř. (prés. kmen na -no/ne), na př. zdvihneš — zdvihnouti. III. tř. (prés. kmen na -jo/-je), na př. spěješ — spěti, laješ — láti, kupuješ — kupovati (a ovšem také staroslověnské uměješi, dělaješi, saždaješi sem patřilo). IV. tř. (prés. kmen na -i), na př. chválíš — chváliti, vidíš — viděti. Leskien zachovává toto dělení i ve všech mluvnicích jazyka staroslověnského. Následuje jej potom většina skladatelů mluvnic staroslověnštiny, na př. u nás Pastrnek v svém »Tvarosloví«, Rus Kulbakin (české zpracování od Havránka), Poláci Łoś a Lehr-Spławiński a j. Přijímá se toto dělení také do mluvnic jiných jazyků slovanských, a to jak historických (Leskien sám ho užil v mluvnici srbochorvátského jazyka, Łoś v své větší i menší historické mluvnici jazyka polského), tak i do mluvnic podávajících obraz soudobého stavu jazyka, zejména též do mluvnic praktických a školských, ovšem různě se přizpůsobuje podle dnešních kmenů, resp. tvarů présentních v příslušném jazyce. Tak pro ruštinu upravil Leskienovo třídění Boyer; podle présentních tvarů se třídí sloveso polské v mluvnici od Meilleta a Willman-Grabovské, ve velké Szobrově mluvnici (2. vyd. 1933), v jeho školské cvičebnici, v školské mluvnici Steina a Zawilińského, v nové mluvnici Lehra-Spławińského (3. vyd. 1930), v středoškolské mluvnici srbochorvátské od Bliće (3. vyd. 1933) atd.

Příčiny, proč se Gebauer ještě r. 1890 přidržel dělení Miklo[360]sichova, ačkoli výslovně uznává, že »roztřídění Leskienovo vyniká nad Miklosichovo dílem dělidly podrobnějšími, dílem provedením důslednějším«, vykládá těmito slovy: »Přidržuji se roztřídění Miklosichova z příčin praktických: jest u nás zobecnělé a v gramatikách slovanských je více rozšířeno než Leskienovo«. (Srov. Hist. ml. III, 2, str. 117 a 119.) Tyto důvody však dnes již neplatí: 1. V mluvnicích slovanských má již dnes třídění podle kmene présentního nebo podle tvarů présentních převahu nad tříděním Miklosichovým. 2. Ani u nás není již dělení Miklosichovo jediné obvyklé, neboť také podle présentu dělí české sloveso Smetánka a jenom podle présentního kmene nebo présentních tvarů dělí je Mazon, Havránek, Hujer. Že se u nás tak pevně zakořenilo v školských mluvnicích před Gebaurem třídění Miklosichovo, byl asi přímý nebo nepřímý vliv Miklosiche jako vídeňského slavisty a poradce ministerstva školství ve věcech slavistických; zatím co jinde i školské mluvnice od něho dávno upustily, u nás se udrželo v nich do nedávna skoro neomezeně.

Smetánka již roku 1914 (Tschech. Gram. str. 66) vedle třídění podle infinitivu podává i rozdělení českého slovesa podle présentních koncovek, a to na pět skupin: a) -u, -eš, -e, -eme, -ete, ou; b) -i, -eš, -e, -eme, -ete, -í; c) -ím, -íš, -í, -íme, -íte, -í; d) -ím, -íš, -í, -íme, -íte, -ějí (-ejí); e) -ám, -áš, -á, -áme, -áte, -ají.

Důsledně pro novou češtinu chce upraviti rozdělení Leskienovo Mazon ve své mluvnici. Zavádí naposledy pět tříd (srov. 2. vyd., str. 161n.): A) prés. kmen na -e (bez j): 1. nes-e nés-ti, 2. ber-e, brá-ti. B) prés. kmen na -ne: 1. ply-ne ply-nou-ti; 2. pad-ne pad-nou-ti. C) prés. kmen na -(j)e: 1. my-je mý-ti; 2. řež-e řez-a-ti; la-je lá-ti, ku-je kov-a-ti; 3. kup-u-je kup-ov-a-ti. D) prés. kmen na -á: děl-á děl-a-ti. E) prés. kmen na -í: 1. mluv-í mluv-i-ti; 2. trp-í trp-ě-ti; 3. um-í um-ě-ti, na-bíz-í na-bíz-e-ti.

Vidíme, že dělení Mazonovo je v podstatě rozdělení Leskienovo, avšak upravené podle současného stavu českého slovesa (částečně i podle pokynů Havránkovy a Ertlovy recense 1. vydání). Šlo zejména o úpravu třídy třetí, t. zv. jo-ových presentií, jejichž počet původně byl mnohem větší — patřilať k nim i slovesa typů uměti, dělati, sázeti, avšak změnami na české půdě z jejich systému vypadla. Mazon sice správně zařadil typ umím, sázím do skupiny sloves mluvím, trpím, s jejichž koncovkami se kromě 3. os. plur. onen typ zcela shoduje, správně také v 2. vydání na radu Havránkovu vytvořil pro český charakteristický typ dělám zvláštní třídu, [361]avšak přes upozornění Ertlovo ponechal ve třetí třídě typ řeže, ačkoli je tu j pouze s hlediska vývoje, kdežto podle dnešního výsledku patří tento typ do Mazonovy třídy první.[3] I jinde leckde neprovedl Mazon důsledně dělení podle současného stavu, tak na př. ponechává neexistující již typ kuje kovati. (Nyní jsou to dvě samostatná slovesa: kuje kouti a ková nebo kove kovati, t. j. Mazonova třída třetí a pátá nebo první.) S rozdělením Mazonovým projevila souhlas i Naše řeč dvěma referáty (Havránkovým v roč. VII, 1923, str. 298 n. a Hodurovým v roč. XVI, 1932, str. 144 n.); kromě toho samostatně Ertl referátem v Slavii 1925/26, str. 778. Došlo uznání i za hranicemi.

Nověji Hujer ve svazku »Jazyk« (Čsl. vlastivěda III, 1934, 73 n.), probíraje české tvary slovesné, vychází pro dobu předhistorickou od kmenů présentních na -e (-je, -ne) a na -i, ale ukazuje, že se v pozdější češtině přeskupují tvary slovesné do skupin charakterisovaných různými koncovkami, jsou to typy vedu, kryju(i), tisknu, umiem, trpím, dělám, náležející do dvou základních skupin (s koncovkou -u(i) a s koncovkou -m); typ umiem a trpím pak dalším vývojem do značné míry splývá.

A v právě vyšlém čísle 73 Rozprav České akademie (1935) probírá Oberpfalcer ve své studii »Jazyk knih černých« tvary slovesné v podstatě podle třídění Leskienova.

Že třídění podle présentu zatlačuje v slovanských mluvnicích soustavu Miklosichovu, není nahodilé; zachycujeť rozdělení Leskienovo slovanské sloveso v jeho nejcharakterističtějším znaku a dá se snadno přizpůsobovati i pro současný stav v jednotlivých jazycích slovanských — to u dělení Miklosichova bez značného porušení celé jeho struktury není možné. Avšak i při dělení podle présentu je potřebí zdůrazniti, že pro popis dnešního jazyka je vhodnější vycházeti od dnešních présentních tvarů (tedy od koncovek, jako je tomu na př. u Smetánky v Tschech. Gr., str. 66), nikoli jen od předhistorického présentního kmene. Také v této věci nacházíme oporu v Dobrovského dělení slovesa: Je sice obecně známo, že Miklosich své dělení sloves převzal z Dobrovského »Lehrgebäude der böhmischen Sprache« (2. vyd., str. 92), avšak nikde se neupozorňuje v odborné literatuře na to, že Dobrovský dělí české sloveso podle infinitivu jenom v kmenosloví. V tvarosloví, o něž nám právě jde, dělí i Dobrovský sloveso podle présentu, a to podle présentních tvarů (uv. sp., str. 219 n.) na sedm tříd: I. tř. [362]vezu vézti (a také žeru žráti), II. tř. piji píti (a také maži mazati, miluji milovati), III. tř. hnu hnouti (a také dmu dmouti, tnu títi, stanu státi a j.), IV. tř. hledím hleděti, V. tř. honím honiti, VI. tř. volám volati, VII. tř. sháním sháněti. Spojíme-li si Dobrovského třídu IV., V. a VII., t. j. slovesa typu trpěti, prositi, uměti (sázeti) v jednu třídu, jako činí Mazon, docházíme překvapujícího poznání, že v podstatě se dělení Mazonovo úplně shoduje s dělením Dobrovského (jen číselné pořadí tříd je poněkud jiné). Také v »Institutiones« (1822) dělí Dobrovský církevně slovanské sloveso podle tvarů présentních.

*

Bylo již řečeno, že Miklosichovo a Gebaurovo třídění skloňování substantiv a časování sloves (podle kmene infinitivního) a stejně Leskienovo třídění sloves (podle kmene présentního), důsledně zachované, opírá se o předhistorické kmeny a uplatňuje tak hlavně zřetel na vývoj tvarů od doby předhistorické. Je tedy takové třídění na místě v historických mluvnicích, kde jde také o poučování o prajazykových indoevropských, praslovanských a pračeských poměrech. Sotva se však hodí za dělidlo v praktických mluvnicích současného jazyka, zvláště v mluvnicích školských, do nichž přešlo jaksi setrvačností z mluvnice historické. Bez znalosti předhistorického stavu jazyka nelze podle něho bezpečně zařaďovati ani podstatná jména ani slovesa a je nutné spoléhati tu jediné na paměť; tím se zvrhá toto dělení v mechanické memorování jednotlivých odstavců cvičebnice bez užívání vlastní soudnosti. Není ani v souhlase s platnými učebními osnovami pro nejnižší třídy středních škol, neboť »Návrh učebních osnov« (zavedený výnosem MŠO. ze dne 14. července 1932, č. 4547-II, VM. XV, 12, č. 52) výslovně předpisuje teprve pro čtvrtou třídu »základní poznatky z vývoje jazyka« (hlavní změny hláskové a tvaroslovné).[4] Je tedy nutné, aby se upustilo zvláště ve školských mluvnicích od dělidel předpokládajících již od počátku znalost historického a předhistorického vývoje a aby se v nauce o tvarech zavedlo rozdělení opírající se o současný stav jazyka a jeho dnešní systém.

[363]Toto hledisko se snaží důsledně uplatňovati nová cvičebnice jazyka českého pro střední školy, sestavená za vedení Havránkova.[5] Skloňování podstatných jmen rozděluje podle rodu a podle tvaru nominativu (podle potřeby i genitivu) sing. (srov. Cvič. I, str. 165—166): 1. středního rodu: s koncovkou (v nominativě jednot. čísla): a) -o (tvrdý, stádo), b) -e (měkký, pole), c) -í (dlouhý, stavení); 2. ženského rodu: s koncovkou (v nominativě jednot. čísla): a) -a (tvrdý, ryba), b) -e (měkký, růže); bez koncovky (v nominativě jednotného čísla): c) 2. pád jednot. čísla na -e (obec), d) 2. pád jednot. čísla na -i (kost); 3. mužského rodu: I. neživotná: bez koncovky (v nominativě jednot. čísla): a) 2. pád jednot. čísla na -u nebo -a (tvrdý, sud), b) 2. pád jednot. čísla na -e (měkký, stroj); II. životná: bez koncovky (v nominativě jednot. čísla): a) 2. pád jednot. čísla na -a (tvrdý, sedlák), b) 2. pád jednot. čísla na -e (měkký, mlynář); s koncovkou (v nominativě jednot. čísla): c) (tvrdý, husita), d) -e (měkký, vůdce).

U feminin vypouští tedy proti Mazonovi vzor paní, neboť několik málo substantiv skloňovaných podle tohoto vzoru má koncovky shodné (kromě gen. plur.) se skloňováním měkkých adjektiv. Překládá organicky ze skloňování feminin mužské vzory (husita, vůdce) do skloňování maskulin. Zdůrazňuje u feminin a maskulin jako charakteristickou vlastnost nominativní tvar s koncovkou (ryba, růže; husita, vůdce) a tvar bez koncovky (obec, kost; sud, stroj; sedlák, mlynář). Neuvádí u maskulin vzor Jiří, který se již s ostatními nepochybnými maskuliny (krejčí, kočí a j.) úplně přiklonil skloňováním k měkkým adjektivům (vyjímaje některá archaistická spojení, jako svatého Jiří, pražského purkrabí, jejichž substantiva synchronicky musíme pokládati za neskloňovaná, jiná, jako září, pondělí, stala se neutry a přešla ke vzoru stavení). Zařaďuje zbytky kmenů souhláskových organicky tam, kam se skutečně v nové spisovné češtině svými tvary přiklonily: tak tykev ke vzoru obec; kámen v singuláru ke vzoru stroj, v plurálu ke vzoru sud; rámě singulárem ke vzoru pole (v nepřímých pádech singuláru a v celém plurálu »rozšířen« o -en-), plurálem ke vzoru stádo; stejně typ nebe (v plurálu »rozšířen« o -es-); loket v singuláru podle stroj, v plurálu podle sud a zčásti podle stroj; kuře (v nepřímých pádech sing. »rozšířen« o -et-, v celém plurálu o -at-) v sing. podle pole, v plur. podle stádo; máti a neť (neteř) podle vzoru obec (»rozšiřuje se« o -eř-).

[364]Časování sloves rozvrhuje naše Cvičebnice do pěti tříd, ale za dělidlo bere nikoli présentní kmen jako Mazon, nýbrž tvar 3. os. sing. prés. (I. na -e, II. na -ne, III. na -je, IV. na -í, V. na -á). Teprve při jednotlivých vzorech tříd užívá ovšem za dělidlo také tvarů příčestí minulého (infinitivu, srov. Cvič. II, str. 110): I. třída: 3. os. sing. na -e, není-li před ním n(m), j: a) vzory tvrdé: 1. nese nesl nésti; 2. rve, rval rváti; b) vzor měkký: maže mazal mazati; c) vzory smíšené: peče (peku) pekl péci, umře (umru) umřel umříti. II. třída: 3. os. sing. na -ne: vzory: 1. táhne táhl táhnouti tažen; 2. plyne plynul plynouti; 3. (nepravidelné): začne (vezme) začal (vzal) začíti (vzíti). III. třída: 3. os. sing. na -je: vzory: 1. hraje hrál hráti; 2. miluje miloval milovati. IV. třída: 3. os. sing. na -í: vzory: 1. prosí (3. plur. prosí) prosil prositi; 2. trpí (3. plur. trpí) trpěl trpěti (zříti): 3. sází (3. plur. sázejí) sázel sázeti (tmíti se). V. třída: 3. os. sing. na -á: vzor: dělá dělal dělati. Vedle »pravidelných« sloves, zařaděných do pěti tříd (odpovídají v historickém pojetí slovesům příznakovým neboli samohláskovým), jest ovšem ještě malá skupina sloves »nepravidelných« (v historickém pojetí slovesa bezpříznaková neboli souhlásková a některá jiná). S tímto tříděním sloves projevil souhlas Hodura v recensi II. dílu Cvičebnice ve Střední škole, 1934, 101 n., a Mazon v Revue des études slaves, 1934, str. 266 (kromě zařadění typu řeže, maže, viz výše); při jiné příležitosti též Hujer.

Celkem je to tedy dělení Dobrovského a Mazonovo s opravami Havránkovými, Ertlovými, Hujerovými a Meilletovými; dělidlem je zde však présentní tvar 3. os. singuláru (kterou bez nesnází tvoří i slovesa neosobní) a číselné pořadí tříd jest upraveno podle pořadí Miklosichova-Gebaurova; také byly co možná zachovány Gebaurovy vzory, aby ubylo nesnází po dobu přechodu. Souhlasí úplně s dnešním systémem tvarů slovesných (krýti a láti spojeno, také uměti a sázeti), přehlednost v první třídě se zvětšuje rozdělením ve tři skupiny a sloučení sloves typů uměti (sázeti), trpěti a prositi v jedné třídě a současné jejich probírání vede k lepšímu uvědomování rozdílných tvarů.

Poněvadž je to roztřídění podle současného stavu tvarů, jest zcela pochopitelné i mládeži v nižších třídách středních škol; vyplývá jí z něho poučení, že i v současném jazyce je pevná formální organisace, o které se každý sám může přesvědčiti a v niž nemusí jenom věřiti, jako tomu bylo při třídění podle předhistorického stavu, kde se vykládaly systémy dávno minulé a zaniklé, pro něž nebylo opory v dnešním jazyce, protože se ony systémy projevují v něm už jen [365]v troskách. Tím vznikala u studentů a tu a tam dokonce také u učitelů klamná a přímo škodlivá představa, že jenom jazyk doby dávno minulé měl »pevný« systém mluvnický a ten že je v dnešním jazyce spisovném už v destrukci. Ano, je pravda, že vývoj rozbíjí systém minulý, ale právě pro učitele češtiny je důležité jasně si uvědomiti, že vývoj nejen rozbíjí systém minulý, nýbrž také vytváří systém nový a že k porozumění současnému jazyku spisovnému (nejen mechanickému naučení) je třeba poznati jeho systém dnešní a vniknouti do jeho dnešní organisace.

---

[1] Srov. v článku Havránkově »Mluvnická kodifikace spisovné češtiny« (Slovo a slovesnost 1, 1935, 11 n.).

[2] Dobrovský (Lehrgeb., 2. vyd., str. 161 n.) rozeznává devatero skloňování: I. maskulina bez koncovky: a) holub (chlap), b) dub. II. maskulina bez koncovky: a) hráč, b) meč. III. feminina bez koncovky: kost. IV. feminina a maskulina s koncovkou -a: ryba, slouha. V. feminina s konc. -ě n. -e, n. s »pohlceným« -e: a) krmě (země), b) lázeň. VI. neutra neživotná s konc. -e n. -ě: pole. VII. neutra životná na -e n. -ě: tele (kotě), »s augmentem« -et-. VIII. neutra s konc. -o: čelo (slovo, slova). IX. substantiva všech tří rodů na í: zboží (znamení), rolí, sudí. Typ soudce řadí Dobrovský pod vzor hráč.

[3] Na to také právem upozorňuje Meillet v recensi tohoto 2. vydání v Bulletin de la Société linguistique de Paris 1931, str. 172

[4] Předpisuje sice »Návrh« pro 1. třídu »z hláskosloví a tvoření slov jen zjevy, které usnadňují pochopení zjevů tvaroslovných a pravopisných«, avšak tomu nelze rozuměti tak, že by se mělo poučovati o tom, co jsou to o-kmeny, a-kmeny, i-kmeny, souhláskové kmeny (těchto termínů užívá ještě Ertlova mluvnice!), proč je vzor Jiří, když již se podle něho neskloňuje, proč se maskulina s koncovkou -a nebo -e stále ještě řadí do skloňování feminin a p.

[5] Havránek, Kopecký, Starý, Získal, Cvičebnice jazyka českého, díl 1.—3. Praha 1933—35.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 356-365

Předchozí F. Zábranský: Jak jsme prožívali snahy o čistotu jazyka

Následující František Žilka: O nový překlad Nového zákona