Čtvrt století Ústavu pro jazyk český

František Daneš, Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

Jsou instituce, které si při svém vzniku teprve vlastně vyjasňují a konkretizují své úkoly a postupně koncipují pracovní program. V případě ustavení akademického pracoviště bohemistického bylo tomu však spíše naopak: byl tu již delší dobu vykrystalizován program soustavné vědecké práce o češtině a na ní založené činnosti praktické, chyběla tu však instituce, která by se těchto velkých kolektivních úkolů ujala. Je až s podivem, že v národě, který vlastně svou novodobou existenci opřel o obrození jazykové a který tradičně projevuje zájem o svou řeč a citově k ní lne, vzniká ústav národního jazyka teprve téměř třicet let po vytvoření samostatného státu a vlastně až po osvobození z nového, vážného ohrožení samé existence národa, a tedy i jeho jazyka. Které příznivé okolnosti to byly, jež tu šťastně zapůsobily, vyložil podrobně a výstižně J. Machač zde na s. 190n.

Když tedy byl r. 1946 uveden v život Ústav pro jazyk český, začleněný do tehdejší České akademie věd a umění, měl několik předpokladů k tomu, aby se poměrně rychle rozvinul v instituci pokrývající svou činností vlastně všechny důležité úseky badatelské a nevyhýbající se ani činnosti praktické a aby se — tak říkajíc — rychle vžil jako samozřejmá a nikoli nevýznamná složka našeho života vědeckého i šíře kulturního a veřejného vůbec.

Byl tu především personální a materiálový základ v Kanceláři Slovníku jazyka českého, jejímž rozvinutím byl vlastně nový ústav vytvořen. Mohlo se navázat na některých jiných úsecích (dialektoiogie, pravopis) i na práci a plány bohemistických komisí Akademie. Rozhodující okolností tu však bylo, že vědecké vedení vzniklého pracoviště svěřila nově ustavená „širší bohemistická komise“ ČAVU svému členu B. Havránkovi ve funkci akademického referenta ústavu. (Interním ředitelem byl dr. A. Získal, dosavadní ředitel Kanceláře, který se plně věnoval vyčerpávající práci na dokončení Příručního slovníku a musil zvládat i stále přibývající činnost administrativní.) [202]Akad. Havránek za prvé přišel s jasnou představou koncepce a programu ústavu národního jazyka a dovedl je postupně uvádět v život jako vynikající organizátor; za druhé zásadním způsobem ovlivňoval teoreticko-metodologické základy vědeckého bádání o češtině ve směru pokrokových tradic české jazykovědy, k nimž sám významně přispěl; za třetí jako vynikající učitel se staral o vhodný výběr vědeckých a odborných pracovníků (mnozí starší i mladší pracovníci ústavu jsou i jeho přímými nebo nepřímými žáky) a o jejich další odborný růst.

I když, pochopitelně, v prvních letech existence ústavu zůstávalo centrem oddělení slovníkářské se svým úkolem dovést ke konci velké dílo moderní české lexikografie, Příruční slovník, a soustavně pokračovat v budování velkého lexikálního archívu, velmi brzy se začala rozvíjet i práce na ostatních úsecích, v nově vznikajících odděleních. Na úseku současného spisovného jazyka se začaly rozvíjet práce mluvnické a stylistické, zejména však praktická péče o jazykovou kulturu. Byl to úkol tehdy velmi aktuální i náročný jak vzhledem k nově a bouřlivě se rozvíjejícímu životu politickému, hospodářskému a kulturnímu, tak vzhledem k tomu, že bylo nutno tuto péči postavit na novou, moderní, pokrokovou, protibrusičskou základnu, která byla sice před válkou teoreticky připravována a probojována, avšak prakticky mohla být teprve nyní ověřena a uplatněna v širokém rozsahu. Chyběly vhodné základní i jiné příručky, hledaly se nové cesty a formy jazykové výchovy a převýchovy veřejnosti, bylo třeba navázat kontakty především s tiskem a rozhlasem, vyhledávat a vychovávat externí spolupracovníky a pomocníky. Na této činnosti se nakonec podíleli více či méně všichni tehdejší (nepříliš četní) pracovníci ústavu (vedle slovníkářů i ti, jejichž vlastním polem byl třeba výzkum nářečí nebo staré češtiny). Byla zřízena jako trvalá instituce ústavu jazyková poradna a uveden v život (29. 9. 1946) pravidelný Jazykový koutek Čs. rozhlasu, vysílaný tehdy denně (s výjimkou neděle), což vyžadovalo zcela mimořádné úsilí autorské i redakční. Velmi kladný a aktivní ohlas veřejnosti brzy ukázal, že byla nastoupena správná cesta, jak to ostatně dosvědčuje i ta okolnost, že první knižní výběr rozhlasových relací vyšel ve třech vydáních.

Velmi mnoho pozornosti bylo nutno věnovat dotvářející se i nově vznikající odborné terminologii, spolupráci s centrálními institucemi (např. formou konzultací při vznikání oficiálních dokumentů základní povahy a jejich jazykovou revizí) a s redakcemi a nakladatelstvími.

[203]Neméně důležitá a náročná byla i spolupráce se školstvím, a to jak na nových osnovách českého jazyka, tak hlavně výraznou autorskou účastí na nových učebnicích češtiny, z nichž zejména učebnice pro III. stupeň byly vlastně novem a realizovaly myšlenky a přání českých bohemistů vyslovené už před desítiletími.

Aktuální potřeby jazykové praxe ovlivnily vlastní badatelské práce mluvnické: bylo především zapotřebí zjišťovat a studovat normu spisovného jazyka, její současný stav a vývojové tendence (mimo jiné též formou dotazníku, sondujícího nejcitlivější místa současné gramatické normy, především tvaroslovné).

Velký význam mělo, že časopis Naše řeč, který se od r. 1949 stal orgánem ÚJČ, rozšířil publikační možnosti pracovníků a výchovné působení na veřejnost, zejména učitelskou, v žádoucím směru a duchu (vedoucím redaktorem se stal B. Havránek, od r. 1953 A. Jedlička, ve funkci výkonného redaktora se vystřídali F. Daneš, F. Váhala, M. Sedláček). O dva roky později přešla pak do ústavu i redakce teoretického časopisu jazykovědného s významnou pokrokovou tradicí Slovo a slovesnost, již dříve redigovaného B. Havránkem (výkonným redaktorem se stal M. Dokulil, vystřídaný později M. Těšitelovou), což příznivě ovlivnilo i postupně se rozvíjející činnost v oblasti jazykovědné teorie a metodologie. Přihlédneme-li pak dále k tomu, že později, od r. 1953, nová Čs. akademie věd skýtala poměrně dobré publikační možnosti i pro práce monografické a sborníkové, umožňovala pořádání vědeckých konferencí apod. a že při ÚJČ začala pracovat i nová vědecká společnost pro jazykovědu obecnou a slovanskou „Jazykovědné sdružení“ (jehož tajemníkem byl až dosud vždy pracovník ústavu), snadno pochopíme, že se z ÚJČ stalo postupně přirozené centrum, které přitahovalo a ovlivňovalo nejen celou bohemistiku, ale v jistém smyslu českou lingvistiku vůbec. (I když poválečný rozvoj našeho vysokého školství odčerpával z mladého ústavu cenné vědecké síly — J. Běliče, A. Jedličku, J. Daňhelku, K. Hausenblase, upevňoval se tím na druhé straně dobrý pracovní vztah mezi akademickým pracovištěm a vysokými školami.)

Na úseku výzkumu nářečí se v oddělení dialektologickém rozběhly práce připravované příslušnou akademickou komisí již dříve: pomocí rozsáhlé korespondenční ankety, doplněné kontrolním přímým výzkumem terénním byl urychleně sebrán a postupně zpracováván, též kartograficky, velmi bohatý a cenný materiál, podávající obraz současného stavu tradičních lokálních nářečí českého jazyka. (Na ten[204]to základ pak v druhé etapě navázaly výzkumné práce pro český jazykový atlas. Tento dialektologický výzkum tvoří též hlavní náplň práce pobočky ÚJČ v Brně, jejímž externím vedoucím se stal — bohužel nikoli nadlouho — předčasně zesnulý prof. A. Kellner, jehož ztrátu ústav dlouho pociťoval. (Jeho nástupcem ve vedení pobočky byl F. Trávníček, nyní ji vede A. Lamprecht.) Postupně byla pak v brněnské pobočce rozvinuta i činnost jazykově poradenská.

Na úseku historické bohemistiky počalo pracovat oddělení pro studium vývoje jazyka (přezvané později na odd. dějin českého jazyka], které přikročilo k soustavnému sbírání materiálu pro zjištění vývoje české slovní zásoby od nejstarších dob a s konkrétním perspektivním úkolem postupně zpracovat staročeský slovník.

A konečně (o něco později, od r. 1949) započalo se — opět v navázání na tradici předválečnou — i se soustavnými pracemi na pravidelné bibliografii české jazykovědy (později bylo ustaveno i samostatné bibliografické oddělení).

Založení Československé akademie věd, vrcholné vědecké instituce nového typu, na podzim r. 1952 se stalo důležitým mezníkem v rozvoji Ústavu pro jazyk český. V rámci nové akademie se rychle dobudovává v ústřední pracoviště bohemistické a zároveň i jedno z předních pracovišť obecně jazykovědných. Jeho vedením je pověřen akademik B. Havránek, který celému ústavu vtiskl pečeť své vědecké osobnosti.

Založení ČSAV proti dřívějšku výrazně zlepšilo materiální a organizační předpoklady badatelské práce v oboru jazykovědy. Výzkum českého jazyka byl tak postaven na nové základy, protože bylo možno využít v daleko větší míře už existující základny materiálové a dále ji rozšiřovat, opřít materiálový výzkum o nově vypracované ucelené teoretické koncepce a dospět tak k velkým kolektivním dílům, sloužícím zároveň rozvoji jazykovědy i národní kultury.

Stále větší důraz se přitom kladl na strukturní a kvantitativní výzkum mluvnické stavby i slovní zásoby současné spisovné češtiny. V r. 1957 bylo dokončeno vydávání devítisvazkového akademického Příručního slovníku jazyka českého. Toto monumentální dílo zachycuje celou slovní zásobu spisovné češtiny od konce 18. stol. do současnosti. Autorský kolektiv byl za ně vyznamenán státní cenou Kl. Gottwalda. Změny v našem společenském životě a rychlý vývoj vědy a techniky si vyžádaly, aby současná slovní zásoba byla vědecky zpracována ve slovníku středního typu, který by zachytil všechny [205]změny v lexikálním systému a jeho dnešní rozvoj se zvláštním zřetelem k nové terminologii a frazeologii společenské, vědecké a technické a který by zároveň přinášel všechny potřebné údaje pro jazykovou praxi a zvyšování jazykové kultury. Tuto společenskou potřebu plní čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého, který začal vycházet v r. 1958 a autorsky a redakčně byl ukončen již v roce 1970; pro nesnáze technické se však bohužel dostává jako celek do rukou veřejnosti teprve v tomto roce.[1] — Nyní se chystá jednosvazkový slovník lexikálního standardu a praktický slovník školní.

V souvislosti s prací slovníkářskou se pokračovalo v teoretickém rozboru slovní zásoby spisovného jazyka; monograficky byla zpracována oblast synonymie (J. Filipec) a oblast jazykové expresivity (J. Zima); v pracích lexikologických se nyní pokračuje.

Na úseku gramatiky se soustavně pracovalo na tvoření slov v současné spisovné češtině. V souvislosti s touto kolektivní prací vzniklo knižní dílo M. Dokulila Teorie odvozování slov (Tvoření slov v češtině 1). Přineslo původní teoretickou koncepci tvoření slov z hlediska současného jazyka, pojatou nejen jako soustava postupů, jimiž se utvářejí nová slova v současném jazyce, nýbrž i jako soustava formálně významových vztahů, jimiž jsou slova v slovní zásobě k sobě poutána, a nazírající soustavu slovotvorných vztahů z hlediska jejího začlenění do obecné soustavy kategorií, postupů a prostředků pojmenovávacích. V tomto smyslu představuje monografie první soustavné teoretické zpracování této disciplíny ve světové lingvistické literatuře. Na základě této teoretické koncepce provádí se široce založená konkrétní analýza celé slovní zásoby současné češtiny; knižně dosud vyšel rozsáhlý svazek věnovaný odvozování jmen podstatných (Tvoření slov v češtině 2), autorsky se dokončuje svazek věnovaný odvozování ostatních slovních druhů a připravuje se svazek další (skládání slov a ostatní slovotvorné postupy). Je to nejsoustavnější a nejpodrobnější slovotvorný rozbor v celé slavistické literatuře a má význam jak pro vlastní jazykovědu, tak i pro její praktické aplikace, zejména pro praxi terminologickou.[2] Po svém ukončení bude toto několikasvazkové kolektivní dílo představovat nejdůkladnější zpracování slovotvorné soustavy jazyka v světovém měřítku.

[206]Současně s pracemi na tvoření slov v současné češtině zkoumají se i vývojové postupy. V oblasti této diachronní analýzy rozpracoval zejména I. Němec v řadě studií (též cizojazyčných) strukturní teorii slovotvorného vývoje na materiále českého slovesa (na širším slavistickém pozadí). Jak teoretické práce z této problematiky, tak konkrétní materiálové rozbory a popisy jsou velmi oceňovány především domácími i zahraničními slavisty a navazuje se na ně.

Souběžně s těmito pracemi slovotvornými pracovalo se v oddělení gramatiky též na popise spisovného českého tvarosloví, a to jak po stránce formální, tak po stránce významové. Výzkum formálně významové stránky pádu, sledující rozvinutí systematického výzkumu morfologické struktury češtiny, přinesl kromě dílčích studií ze sémantické morfologie zejména Hausenblasovu monografii o vývoji genitivu v češtině, M. Těšitelově o morfologické homonymii a dále pak komplexní popis výrazové struktury pádu substantiva J. Kořenského. Rozbíhají se rovněž práce na rozboru a popisu systému slovesného.

Rovněž v syntaxi, která se dostala v posledních letech do středu zájmu světové lingvistiky, se dospělo k teoretickým výsledkům, které originálně rozvíjejí některé myšlenky pražské školy v novém vědeckometodologickém kontextu. Jde o práce Dokulilovy, Danešovy, Hausenblasovy, rozpracovávající důsledky základního protikladu jazykového systému a konkrétních promluv a řešící vztah formy a funkce na rovině syntaktické.

V souvislosti s tím byla rozvíjena analýza aktuálního členění výpovědi (obecně teoretické a metodologické stránce této originální české koncepce bylo věnováno zdařilé mezinárodní sympozium, uspořádané ústavem v Mariánských Lázních na podzim 1970[3]), a to jednak ve vztahu k druhým dvěma úrovním větné stavby a z hlediska pořádku slov s použitím metod statistických (L. Uhlířová), jednak v souvislosti s rozborem zvukové stránky věty (Danešova monografie Intonace a věta ve spisovné češtině aj.), a konečně v souvislosti s rozborem výstavby souvislých textů (F. Daneš). — Kromě toho byla věnována soustavná pozornost dosud málo zpracované otázce kvantifikace (Z. Hlavsa) a dále promluvové funkci zájmen (N. Svozilová). — Systematicky se nyní pracuje na analýze základních gramatických a sémantických struktur větných v jejich vzájemných vztazích.

[207]V oblasti historické syntaxe mají průkopnický význam pro celou slavistiku stati akad. B. Havránka, uplatňující strukturní princip i ve vývoji větných a souvětných typů.

Významných výsledků dosáhl Ústav pro jazyk český (ve spoluprási s Jazykovědným sdružením) i při řešení některých základních problémů obecně jazykovědných. (Důležitým mezníkem pro tyto práce byla celostátní konference o problémech marxistické jazykovědy, uspořádaná ústavem r. 1960; její výsledky byly publikovány ve sborníku Problémy marxistické jazykovědy (1962), který měl značný ohlas mezi lingvisty socialistických zemí.) Kromě zmíněných již obecných koncepcí slovotvorné a syntaktické je třeba připomenout aspoň propracování důsledně dialektické teorie struktury dynamického pole, známé obecně jako teorie centra a periferie, soustředěné především do 2. svazku Travaux linguistiques de Prague, a důsažná koncepce rovin jazykového systému a jazykového komunikátu, vypracovaná Danešem a Hausenblasem, která nalezla příznivé ocenění na sympoziu v Moskvě, věnovaném této zásadní jazykovědné problematice.

K úseku gramatiky se váží práce v oblasti fonologie. Zde je třeba uvést především Vachkovu monografii Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny (1968), která má pro problematiku základní význam jak svými výsledky materiálovými, tak svou teoretickou koncepcí, a Danešovy práce o větné intonaci, které poprvé soustavně aplikovaly obecné fonologické principy na oblast fonologie větné.

Na úseku teorie spisovného jazyka se pokračovalo v rozpracovávání koncepce pražské školy, nacházející stále větší ohlas v cizině, též v SSSR, a to zejména ve směru sociolingvistickém, též s použitím sociologických a statistických metod. (Praktické péči o kulturu spisovného jazyka je zde věnována samostatná stať J. Kuchaře.) — K oblasti stylistiky lze říci, že se podařilo v současném rozvoji vědy udržet předstih, který tu naše jazykověda měla již od 30. let. Jde o statě K. Hausenblase, řešící některé principiální ctázky stylistické, o práce L. Doležela, zaměřené především na stylistiku umělecké literatury (srov. zejm. jeho knihu O stylu moderní české prózy, 1960), a A. Sticha (z vývoje českého stylu publicistického). Nověji pak byly aplikovány metody statistické (monografie J. Krause aj.). I když vcelku nepatří stylistika k nejrozvinutějším úsekům ústavu, nelze přehlížet to, že se velmi pilně pracovalo v ob[208]lasti péče o slohovou kulturu, kde vznikla řada drobnějších i větších prací zejména z oblasti stylu publicistického.

Pěstování matematické lingvistiky je soustředěno v samostatném oddělení, postupně budovaném od r. 1962 a orientovaném na lingvistiku kvantitativní. Po období průpravném, v němž se členové kolektivu zapracovávali do nového oboru a získávali zkušenosti, vzniklo několik cenných studií zpracovávajících dílčí problémy různých úseků jazykové stavby (vedle uvedených už prací o stylistice a syntaxi vznikla řada prací z oblasti lexika a morfologie (M. Těšitelova), fonologie a grafématiky (J. Kraus, M. Ludvíkova) a psycholingvistiky (J. Průcha). Reprezentativním dílem tohoto oddělení je rozsáhlá monografie M. Těšitelově Otázky lexikální statistiky (v tisku), podávající poprvé úplné zpracování daného oboru na základě vlastních materiálových rozborů, experimentů a bohatých analytických zkušeností. Oddělení jako celek přistupuje v současné době k velmi závažnému a teoreticky i technicky náročnému kolektivnímu úkolu — vyšetřit základní kvantitativní charakteristiky jazykových jednotek jednotlivých rovin (včetně charakteristik stylových), nezbytné pro úplný popis jazyka psaného i mluveného i pro praxi pedagogickou a technickou.

Studium dějin českého jazyka se soustředilo především na základní úkol, vypracování staročeského slovníku. Byla vybudována materiálová základna pro tuto práci, lexikální archív staročeský (dále doplňovaný) a archív fotokopií staročeských rukopisných památek. Po pracích průpravných, nezbytných u tak náročného a rozsáhlého kolektivního díla, přistoupilo se k vydávání vlastního slovníku; první svazek Staročeského slovníku (obsahující úvodní stati a hesla na — nádobie) vyšel za hlavní redakce B. Havránka k slavistickému sjezdu 1968, 2. svazek (až do hesla násilník, celkem 272 stran) vyšel 1970 a další svazek je v tisku. Příprava a vydávání tohoto významného díla bohemistického a slavistického pokračuje tedy pravidelně (ovšem i tak jde o úkol dlouhodobý). O promyšlené teoretické i praktické přípravě celého díla svědčí i soubor studií Prolegomena k slovníku staročeskému (který se bohužel nepodařilo jako celek publikovat). Dílčí studie vznikající při práci na slovníku se pravidelně publikují v Listech filologických. O bohaté materiálové zkušenosti získané při soustavné práci na slovníku a o promyšlenou koncepci lexikologickou, vloženou do principů slovníku, se opírá monografická práce vedoucího kolektivu I. Němce Vývojové postupy české [209]slovní zásoby (1968)[4], vhodně navazující i na další lexikologické a a slovotvorné práce, které vznikly v Ústavu pro jazyk český. S prací na slovníku souvisí i speciální monografie E. Michálka Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy (1970). Rozpracován je i slovotvorný rozbor některých kategorií staročeské slovní zásoby.

S uvedenými pracemi souvisí i příprava filologicky přesných vydání starých památek. Pracovníci oddělení dějin českého jazyka provedli převážnou část textově kritické a jazykové práce na třech rozsáhlých svazcích Výboru z české literatury (za vedení B. Havránka) a J. Cejnar připravil velmi náročnou kritickou edici rukopisů nejstarších českých veršovaných legend (1964). Také edice Dalimilovy kroniky (B. Havránek a J. Daňhelka) a Sborníku vyšehradského (Fr. Ryšánek) byly uskutečněny ve spolupráci s ústavem.

Na úseku výzkumu českých nářečí byla sondační anketa ukončena r. 1960. Po zhodnocení výsledků přikročili pracovníci dialektologického oddělení v Praze a v Brně k etapě další, v níž se provádí na celém jazykovém území jednotný přímý terénní výzkum opět ve dvou etapách; jeho výsledky se nyní zpracovávají pro chystaný Český jazykový atlas. Celá práce, vyžadující rychlé provedení vzhledem k tomu, že situace tradičních nářečí se rychle mění, znamenala značné pracovní vypětí celého kolektivu oddělení, často v obtížných pracovních podmínkách. Kromě toho se zároveň prováděl výzkum jazyka českých starousedlíků v zahraničí (v Polsku, v Jugoslávii, v Rumunsku a v USA). Oddělení se podílí rovněž na výzkumu pro jazykový atlas slovanský, organizovaný Mezinárodním komitétem slavistů, a od r. 1965 metodicky vede výzkum současné městské mluvy, prováděný pedagogickými fakultami, jehož výsledky mají význam pro poznání vývojového pohybu v českém jazyce jako celku. — Lexikální archív lidového jazyka, budovaný soustavně a promyšleně za pomoci obětavých externích spolupracovníků od r. 1953, obsahuje na ¾ miliónu dokladů.

Vedle toho byla věnována pozornost i prohloubeným monografickým popisům menších nářečních celků, publikovaným v řadě „Česká nářečí“ (J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní (1955); S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu českomoravského (1960); J. Skulina, Severní pomezí moravskoslovenských nářečí (1964); V. Michálková, Studie o východomoravské nářeční vétě (1971).

[210]V Rozpravách ČSAV byla publikována práce A. Vaška Jazykové vlivy karpatské salašnické kolonizace na Moravě (1967) a práce B. Zimové, Vorařský slang pražského Podskalí (1965), jíž se dostalo významného ocenění cenou hl. města Prahy. Další práce jsou připraveny v rukopise (S. Králík, Z. Sochová, J. Balhar, M. Racková, L. Bachmann, J. Krasnická, J. Chloupek, M. Krčmová).

Od r. 1952 rozšířil ústav svou činnost i na zkoumání zvukové stránky jazyka. V jeho fonetické laboratoři, založené B. Hálou a po jeho odchodu vedené M. Romportlem, pracuje se vědecky především na dvou úsecích: na akustické analýze a na fyziologii řeči.

V oboru akustiky se zpočátku pracovalo na zjišťování slabičné srozumitelnosti češtiny se zaměřením na potřeby telekomunikací. Rozvoj teorie informace a kybernetiky přesunul pak pozornost k podrobné akustické analýze českých hlásek (moderními elektroakustickými metodami) s výhledem na hláskovou syntézu. Tato práce má značný význam pro vytvoření akustického vstupu, popř. výstupu, a tedy pro automatizaci. Výsledky první etapy práce byly zpracovány v kandidátské disertaci B. Borovičkové a později v Rozpravách ČSAV vyšla práce B. Borovičkové a Vl. Maláče The spectral analysis of the sound combination (1967). Dílčí výsledky byly publikovány časopisecky.

V oboru výzkumu fyziologické činnosti mluvidel byla zpočátku věnována pozornost zpívaným i mluveným a šeptaným vokálům; později se výzkum rozšířil na fonační činnost vůbec a na souvislou řeč. Výsledky byly publikovány zejm. v monografii J. Ondráčkové Rentgenologický výzkum artikulace českých vokálů (1964). Mezinárodního uznání se dostalo novým rentgenografickým metodám, vypracovaným nebo adaptovaným pro tento výzkum, a zvukovým vědeckým filmům zachycujícím pohyby mluvidel. — Pracuje se též na výzkumu rytmické struktury jazykových projevů.

Do této oblasti výzkumu mluvené stránky jazykových projevů náleží i publikovaná monografie P. Jančáka Zvuková stránka českého pozdravu (1957).

Významným činem bylo úspěšné uspořádání 5. mezinárodního kongresu fonetických věd v Praze 1967, pod záštitou ČSAV. Pracovníci Ústavu pro jazyk český zvládli tento nesmírně náročný úkol tak, že se jim dostalo mezinárodního uznání. Výsledky sjezdu byly publikovány ve svazku Proceedings.

Vědecké vedení ústavu vždy sledovalo nově se objevující směry a [211]postupy světové lingvistiky, jak o tom svědčí např. zmíněné už rozvinutí prací v matematické lingvistice (ne bez vlivu jazykovědy sovětské, která s předstihem tyto nové postupy uplatňovala). Stejně tak je tomu i s rozvinutím práce nově založené (r. 1966) a postupně technicky vybavené mechanografické laboratoře, mající za úkol teoreticky řešit a prakticky uskutečňovat využití moderních prostředků mechanizace a automatizace v lingvistice. Zahájení prací bylo spojeno s uspořádáním mezinárodní konzultace (ve spolupráci s Německou akademií věd v Berlíně) o těchto otázkách. Výsledky této konference byly publikovány v rozsáhlém sborníku Les machines dans la linguistique (za redakce J. Štindlové a E. Matera). Laboratoř, pracující bohužel ve stísněných podmínkách, se jednak podílí na úkolech ostatních oddělení, jednak má své úkoly vlastní. Tak mimo jiné vydala konkordanci k Bezručovým Slezským písním (ve spolupráci se Slezským ústavem v Opavě), dokončuje a chystá k vydání retrográdní index k Slovníku spisovného jazyka českého a postupně ukládá informace obsažené v SSJČ na děrné štítky.

Oddělení bibliografické (přezvané později na útvar vědeckých informací) pracovalo soustavně na shromažďování, zpracovávání a publikování materiálů o české jazykovědné produkci a pečovalo tak o to, aby domácí i zahraniční odborná veřejnost byla pohotově a seriózně informována o výsledcích naší jazykovědy. Péčí Z. Tyla vyšly tři svazky obsáhlé anotované Bibliografie české lingvistiky (za l. 1945—1950, 1951—1955, 1956—1960). Od r. 1964 vycházejí roční bibliografie v sešitech (nákladem Státní knihovny ČSSR v Praze). Vedle toho se zajišťují pravidelné soustavné informace o české jazykovědě v zahraničních bibliografických publikacích. Od r. 1968 bylo kromě toho započato s vydáváním bibliografického výběru ze světové lingvistiky (prozatím rozmnožené). — Speciální bibliografii matematické lingvistiky, vycházející v ročních intervalech (od r. 1962), připravuje odd. matematické lingvistiky.

V r. 1969 bylo přičleněno k ústavu i pracoviště Místopisné komise ČSAV, pracující dosud při Ústavu jazyků a literatur. Toto nové, onomastické oddělení ÚJČ (mající spolupracovníky i na brněnském pracovišti ústavu) má za úkol především dokončení soustavného výzkumu pomístních názvů v českých i moravských krajích (za pomoci široké sítě externích spolupracovníků); vedle toho se pracuje i na úseku jmen osobních (J. Svoboda). Toto nevelké, avšak výkonné oddělení má i bohatou činnost publikační (Zpravodaj místo[212]pisné komise, sborníky). Sem se hlásí i autorská účast brněnského pracovníka ÚJČ na velkém díle o místních jménech moravských (srov. Hosák-Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A—L, 1970).

Již tento letmý výčet základních úkolů ústavu a jeho hlavních pracovních výsledků svědčí o tom, že Ústav pro jazyk český Československé akademie věd, jehož 25. výročí si letos připomínáme, dobře plnil a stále plní své poslání v naší národní společnosti — všestranně a soustavně zkoumat náš jazyk mateřský v jeho podobě spisovné i v jeho útvarech nespisovných, v jeho různých úlohách a stylech, v přítomnosti i v minulosti, a využívat výsledků tohoto zkoumání k šíření a prohlubování vědeckých poznatků o rodném jazyce v širokých vrstvách jeho uživatelů, k stálému zvyšování obecné jazykové kultury a k usnadňování jazykové komunikace na všech úsecích našeho národního života.

---

[1] Srov. posudek V. Křístka v tomto čísle.

[2] Srov. posudek A. Jedličky v tomto čísle.

[3] Viz o ní zprávu v Naší řeči 54, 1971, s. 52n.

[4] Srov. posudek této knihy od Fr. Cuřína zde na s. 252n.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 4, s. 201-212

Předchozí Jaroslav Machač: Vznik a vývoj prvního českého jazykovědného pracoviště (K 60. výročí založení Kanceláře Slovníku jazyka českého)

Následující Jaroslav Kuchař: Péče o jazykovou kulturu v Ústavu pro jazyk český