Smolenická konference (nejenom) lexikografická

Jaroslav Machač

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Při příležitosti zakončení práce na Slovníku slovenského jazyka (dále SSJ)[1] uspořádal Ústav slovenského jazyka SAV (dále ÚSJ) v červnu minulého roku (21.—23. 6.) ve Smolenicích konferenci s cílem posoudit tento [285]pětidílný slovník současné slovenštiny a na základě jeho analýzy prodiskutovat předběžně koncepci připravovaného slovníku jednosvazkového.

Konference měla formu oponentského řízení. Posudky dokončeného slovníku připravili: E. Pauliny, kolektiv oddělení gramatiky a stylistiky ÚSJ (posudek přednesl G. Horák), lexikografický kolektiv ÚJČ (přednesl J. Machač a Zd. Sochová) a D. Kollár (z Ústavu světové literatury a jazyků SAV). Teze ke koncepci jednosvazkového Příručního slovníku spisovné slovenštiny, připravené Št. Peciarem, jako oponenti posoudili: Ľ. Ďurovič, J. Horecký, J. Ružička a za lexikografický kolektiv Ústavu světové literatury a jazyků SAV E. Sekaninová. Na oponentské posudky odpovídal v obou případech Št. Peciar, vedoucí lexikografického kolektivu ÚS).

Předpokládanou vnější formu si zasedání ve Smolenicích podrželo, avšak svou náplní daleko překročilo rámec odborné lexikografické konference. Ukazuje na to již složení účastníků konference. Vedle lexikografů, členů lexikografických kolektivů z obou slovenských akademických ústavů a tří zástupců lexikografického kolektivu ÚJČ, zúčastnila se jednání nejen většina předních slovenských jazykovědců, ale v hojné míře i zástupci širší slovenské kulturní veřejnosti. Rozhodující měrou ovlivnila pak jednání dlouhodobá diskuse na stránkách týdeníku Kultúrny život, konferenci téměř bezprostředně předcházející, která se zabývala současným stavem a perspektivami spisovné slovenštiny.[2] Smolenická konference a její závěry se staly vlastně jejím dovršením; vždyť již v této diskusi byly nejčastěji ve středu pozornosti nejen otázky souvisící se slovní zásobou slovenštiny vůbec, ale právě Slovník slovenského jazyka sám.

Referáty, diskusní příspěvky i ostatní materiál ze smolenické konference publikoval nyní postupně ve svých posledních číslech časopis Slovenská reč.[3] Právě o toto znění konferenčních příspěvků se v této své zprávě především opíráme; tím si lze vysvětlit, že se k čtenářům Naší řeči dostává informace o smolenické konferenci poněkud opožděně.

Konferenci zahájil E. Jóna stručným nástinem historie slovenských lexikografických prací a zdůraznil, že SSJ je prvním dokončeným větším slovníkem slovenského spisovného jazyka. Charakterizoval jej jako „výkladový slovník středního typu s převážně normativní, v menší míře informativní úlohou“. Již tento úvodní projev zapojil konferenci do širších souvislostí a naznačil ústřední jádro její problematiky. Poukázal na to, že se slovníku vytýká podcenění normativní stránky a že v souvislosti se Slovníkem dokonce „některé jazykovědce začali podezírat z nedostatku citu [286]k slovenskému jazyku a z tendencí, které by měly slovenštině škodit v zájmu sbližování s češtinou, v zájmu integrace“. E. Jóna vyjádřil přesvědčení, že diskuse a rozhovory na konferenci odstraní mnohá nedorozumění, a konstatoval, že „mezi slovenskými jazykovědci není dnes lidí, kteří by neuznávali národní svébytnost Slováků, osobitost a svébytnost slovenštiny“.

E. Pauliny v prvním oponentském posudku zdůraznil v úvodní všeobecné poznámce velký lingvistický i společenský význam Slovníku a vyslovil se pochvalně o jeho lexikografickém zpracování. Podrobněji se pak kriticky zabýval stylovým hodnocením slov v SSJ. Vytkl autorům, zejm. vedoucímu redaktoru, že se — přes pozornost, kterou stylové charakteristice v SSJ věnují — nepostarali o to, „aby se vypracovala teorie, která by adekvátně řešila problémy sem patřící“. První kritická poznámka referentova patřila hodnocení bohemismů doložených v dílech slovenských spisovatelů (v průběhu století) a uváděných v SSJ z informativních důvodů. Podle referenta není správné, že takováto slova (zprvu označovaná jako čechismy) jsou v SSJ hodnocena jako slova zastaralá (popř. složenou charakteristikou jako slova řídká a zastaralá nebo knižní a zastaralá apod.), neboť „tyto výrazy nevypadly ze spisovného hodnocení proto, že zastaraly,“ ale proto „že se začaly pociťovat jako chybné“. Uvádí např. substantivum náhončí, doložené v SSJ z Hurbana, Hviezdoslava, Tajovského, Rázuse a Plávky. U Plávky (současného autora) je podle referenta užití tohoto slova „jazykovou chybou (jestliže ho neužil záměrně)“. Stejně tak nesprávné (a nikoli řídké a expresívní podle SSJ) je např. adjektivum mrňavý, doložené z J. Horáka, a „je třeba je sázet jako nespisovné slovo“.[4] Druhá kritická poznámka E. Paulinyho se týkala dialektismů v Slovníku. Podle referentova názoru je třeba s charakteristikou „nářeční výraz“ zacházet v slovenském slovníku velmi opatrně, vzhledem k tomu, že „pro zvláštní vývoj (slovenštiny) existoval a existuje živý kontakt spisovného jazyka s nářečími“ a spisovná slovní zásoba je (i prostřednictvím literatury) neustále obohacována původními výrazy nářečními. To se podle Paulinyho týká jak výrazů neutrálních, pro které často není ve spisovném jazyce jiného výrazu (hogni! „povel pro voly, aby couvli“, chomla „druh lid. účesu“), tak i méně obvyklých výrazů expresívních (lanfáriť, škohloš, ľapnúť si). Za pochybnou pokládá E. Pauliny charakteristiku „krajový výraz“; podle jeho vyjádření „dr. Peciar zařadil (do této vrstvy) jednak spisovná slova, která chtěl diskvalifikovat (např. laňajší) a pak nářeční slova, kterým chtěl dát naději, že se stanou spisovnými (např. duchna)“. V poznámce k výrazům označeným jako hovorové uvedl referent příklady nejednotné praxe SSJ při užívání této charakteristiky.

[287]Druhý slovenský posudek, přednesený G. Horákem (jménem oddělení gramatiky a stylistiky ÚSJ), byl zaměřen v podstatě k týmž otázkám. Vytkl Slovníku, že přecenil stránku informativní na úkor normativnosti, ba dokonce, že narušuje a rozkládá normu i v těch případech, kde už byla ustálená, „kde ustálení normy a její zachovávání stálo jazykovědce mnoho houževnaté práce“. K tomu uvedl příklady nejenom ze souboru zachycených heslových slov — řada z nich podle jeho mínění do Slovníku buď nepatří, nebo měla být označena jako nespisovná, popř. nesprávná (např. bezvadný, docela, dlieť, dôtka, dutnať,…) — ale také — a to je zvláště zajímavé — i z výkladové části SSJ (např. chovať sa místo správať sa, nenáležité užívání předložky pre místo na: rostlina pestovaná pre okrasu ap., vytýkať místo vyčitovať, hrať na saxofón místo na saxofóne ap.). Vcelku pak Horák dochází k závěru, že se v SSJ na jedné straně „nenáležitě rozšiřuje oblast spisovných slov tím, že se převzatá nezdomácnělá slova označují jako kniž., kniž. zastar., zastar. a zried.; na druhé straně zase oblast spisovných slov se zužuje, ochuzuje tím, že se mnoho slov označuje jako nár., kraj., ľud., třebaže jsou to slova spisovná, jen neterminologického rázu“.

Posudky lexikografických kolektivů z Ústavu pro jazyk český ČSAV a z Ústavu světové literatury a jazyků SAV se odlišovaly od předcházejících dvou tím, že usilovaly o všestrannější pohled na posuzované slovníkářské dílo z hlediska lexikografického. První část posudku českých lexikografů je zaměřena k otázkám výstavby hesla, k charakteristice heslových slov po stránce významové (členění významu ap.), distribuční (otázky exemplifikace, sdružených pojmenování ap.) a obecně stylistické a dále k zpracování terminologie. Posudek zejména sleduje, do jaké míry se Slovníku podařilo vystihnout systémové vztahy uvnitř slovní zásoby. V druhé části přináší pak připomínky k zpracování některých slovních druhů (sloves, zájmen, zájm. příslovcí, spojek a předložek), jejichž lexikologická problematika má mnoho styčných bodů s problematikou gramatickou. Přitom se v posudku provádí srovnání dílčích koncepcí českého a slovenského slovníku současného jazyka, které vznikaly paralelně a zvláště v přípravném stadiu za vzájemné spolupráce. K stylistickému hodnocení slov v SSJ se český posudek vyjádřil jen obecně, neboť „jazykové povědomí uživatele jiného jazyka, i když jde o jazyk blízký objektivně i citově, neskýtá dostatečné záruky“ k posuzování jednotlivých konkrétních případů.

Posudek z lexikografického pracoviště slovenských rusistů, který přednesl D. Kollár, se zaměřil k otázce výběru slov a dokladových spojení (konfrontací s pracemi na dvoujazyčných slovnících byly zde vytčeny určité mezery v hesláři SSJ), k otázce stavby hesla a jednotě zpracování. K problému normativnosti slovníku vyslovil tento posudek takový názor, že „při každé kodifikaci, tím spíše při prvé, je třeba vycházet z toho stavu, který je, a ne z přání“. Přitom je třeba zkoumat, zda ten či onen jev zapadá do systému, neprotiví se zákonitostem jazyka — bez ohledu na jeho původ“. [288]V diskusi k tomu autor posudku ještě dodal, že „dokud nebudou jasné pozice, z kterých je třeba k hodnocení slovní zásoby přistupovat, do té doby budou mít naše úvahy charakter pouhého slovíčkaření“.

Oba lexikografické posudky vyjádřily názor, že prací kolektivu SSJ dostalo se slovakistice i slavistice vůbec — v poměrně krátké době — významné slovníkářské dílo, vybudované na zásadách moderní lexikografie.

Obecná diskuse byla zahájena vystoupením spisovatelky, překladatelky a publicistky Z. Jesenské. Podle jejího mínění obsahuje SSJ vedle náhodných chyb vzniklých nedopatřením i „chyby nenáhodné“, které jsou „plodem jisté koncepce“. Řada slov přejatých z češtiny a pociťovaných jako „nesprávná“ byla podle ní do SSJ zařazena pod „rozličnými nevinnými označeními jako zastaralé, knižní, básnické, řídké“ atd. záměrně na podporu apriorní koncepce o sbližování slovenštiny s češtinou. Označila český odborný posudek SSJ za taktní a připomněla, že „ne vždy se čeští jazykovědci zdržovali zasahování do vnitřních věcí slovenštiny“ (v té souvislosti podtrhla dobově společenské podmínky, za nichž se konala liblická konference v r. 1960). Zdůraznila, že „dnes už nejsou časy forsírovaného sbližování našich jazyků, ale upřímného a srdečného sbližování obou našich bratrských národů na základě skutečné rovnoprávnosti“.

Velká část dalších diskusních příspěvků byla pak zaměřena k otázce normativnosti SSJ, k výběru a hodnocení slov (M. Šalingová, P. Ondrus, J. Kačala aj.), popř. tvarů (J. Oravec). Zásadnějším příspěvkem k této problematice byl jednak pokus F. Mika o vymezení vztahu jazykového úzu a jazykové normy, jednak vystoupení J. Horeckého zdůrazňující potřebu „vybudovat novou teorii spisovného jazyka“ v současné slovenské společenské situaci. Členové autorského kolektivu SSJ snažili se přispět k objasnění situace, za které SSJ a jeho koncepce vznikaly (V. Budovičová, F. Kočiš aj.), popř. — a to bylo od autorů Slovníku dosti překvapující — přinášeli další dokladový materiál na podporu kritických připomínek slovakistických posudků (M. Urbančok, F. Kočiš, R. Schnek). Hranice věcného zaujetí, tak sympatického na vystoupení Z. Jesenské, překročil příspěvek publicisty J. Ferenčíka, osobně zaměřený proti Š. Peciarovi.[5]

J. Ružička vyslovil plný souhlas s posudkem E. Paulinyho. SSJ podle jeho názoru ochuzuje bohatou, ustálenou a diferencovanou slovenskou slovní zásobu „o jistá slova spisovného charakteru“, jednak ji zkresluje zachycováním „jistých slov nespisovných“. Příčiny toho vidí J. Ružička „v nepřiměřeně vyvinutém jazykovém povědomí slovníkářů, nepěstovaném v stálém živém styku s kultivovanou jazykovou praxí“, druhou chybu vy[289]světluje „aktivním bilingvismem vedoucího redaktora a hodnocením excerpt z hlediska lexika spisovné češtiny (snad by bylo přesnější: z hlediska českých lexikografických prací).

Ľ. Ďurovič odmítl ve svém obsáhlém diskusním příspěvku takové názory, jako by záměrem SSJ a jeho hlavního redaktora bylo rozkolísávat spisovnou normu. Bohemismy v dílech slovenských literárních klasiků je podle něho třeba hodnotit v prvé řadě z hlediska historické perspektivy, a nikoli z hlediska správnosti a nesprávnosti.[6] Proti názoru vyjádřenému zejména v referátu E. Paulinyho vyslovil se Ďurovič pro zřetelné vymezení spisovné slovní zásoby vzhledem k nářečím. Poukázal na mnohostrannost funkcí současné spisovné slovenštiny a upozornil, že lexikografický popis současné slovenštiny musí k tomu rovnoměrně přihlížet; nedostatkem SSJ je jeho přebeletrizovanost a malý zřetel k oblasti publicistické.

O náročnosti lexikografické práce, o její komplexní povaze a o některých nutných předpokladech pro vytvoření adekvátního popisu současné slovní zásoby promluvil J. Filipec, o kodifikační úloze slovníku tohoto typu J. Machač. Obtíže při zachycování lexikální normy naznačila Z. Sochová; vyslovila zároveň nesouhlas s tím, že by dialektismy bez spisovného ekvivalentu měly být považovány za spisovné; využívání nářečních a krajových názvů v odb. terminologii určitých tradičních oborů je jevem zvláštním. A. Habovštiak a po něm i R. Šrámek (z brněnského pracoviště ÚJČ) zdůraznil význam předběžného nářečního výzkumu pro stanovení hranic spisovnosti.

Na posudky oponentů a na některé diskusní příspěvky odpověděl souhrnně Št. Peciar. Odmítl především výtky z úmyslného zkreslování obrazu slovenské slovní zásoby a ze záměrného rozkolísávání lexikální normy. Zdůraznil, že SSJ byl pojat nejenom jako praktická příručka (i když supluje především z praktických důvodů jazykové příručky různého typu), ale kladl si od počátku práce i cíle vědecké. Tomu odpovídá podle Št. Peciara i výběr slov a jejich hodnocení založené na zásadách moderní lexikografie slovanských jazyků. Připustil ovšem, že právě v hodnocení slov z hlediska spisovnosti a nespisovnosti i z hlediska stylistické příslušnosti má SSJ mnoho nedostatků. Ty jsou podle jeho mínění důsledkem nepropracovanosti základních otázek teoretické povahy. Vytvoření teorie spisovného jazyka v současné etapě vývoje je úkolem slovenské jazykovědy jako celku. K posudku českých lexikografů a slovenských rusistů vyslovil se hlavní [290]redaktor SSJ pro nedostatek času jen stručně; navrhl, aby se staly východiskem dalších konkrétních pracovních porad lexikografických.

Projednání tezí ke koncepci jednosvazkového Příručního slovníku spisovné slovenštiny, které vypracoval Št. Peciar, mělo být druhou rovnocennou částí konference. Omezilo se však jen na přednesení posudků tezí a na několik diskusních příspěvků. Z oponentů vyslovil se k tezím negativně zejména J. Ružička, označil je za obranu zásad SSJ a zdůraznil (ve shodě i s ostatními oponenty), že musí jít o dílo zcela nové, výrazně normativního charakteru a vypracované kolektivně na základě hluboce promyšlené koncepce.

Pracovní předsednictvo pak předložilo plénu k schválení závěry této třídenní konference. Jejich základem se staly myšlenky vyslovené v závěrečných projevech E. Paulinyho a J. Ružičky k první a druhé části jednání.

V závěrech se vyslovuje uspokojení nad dokončením SSJ i nad úrovní jeho lexikografického zpracování. Zároveň se však konstatuje, že diskuse (ze slovenské strany) téměř jednomyslně poukazovala na nedostatky Slovníku, pokud jde o výběr a hodnocení slov. Při tom jde podle závěrů zčásti o „chyby z nedostatku správné koncepce, které tvoří jakoby systém, zejména ve výběru a hodnocení slov z okruhu problematiky československé“. Na některé objektivní i subjektivní příčiny těchto chyb se — podle závěrů — v diskusi poukázalo, ale „všechny okolnosti nebyly osvětleny, takže meritorní posouzení této věci zůstává jako úloha budoucnosti“. Pokud jde o jednosvazkový slovník, přijímá se v závěrech konference stanovisko vyjádřené v oponentském posudku J. Ružičky. Novou koncepci vypracuje lexikografický kolektiv ÚSJ.

Jak již bylo úvodem řečeno, překročila smolenická konference svou náplní daleko rámec odborné lexikografické konference. Jednání o SSJ a především jeho kritika (ze slovenské strany) souvisela s otázkami obecnější povahy, se současnou kulturně politickou situací na Slovensku vůbec. Slovenští účastníci (i přes různé zaměření, např. J. Ružička, Št. Peciar, E. Jóna aj.) zdůraznili ve svých projevech, že to byla první větší jazykovědná konference, kde se o problémech spisovné slovenštiny hovořilo otevřeně.[7] Týdeník Kultúrny život, který konferenci věnoval velkou pozornost,[8] nazval ji v tomto smyslu ve svém úvodním redakčním článku[9] „přelomovou konferencí slovenské jazykovědy“.

Je nepochybné, že z obecného, kulturně politického hlediska splnila konference své poslání. Naše závěry z ní lze zhruba shrnout takto:

[291]1. Národně reprezentativní funkce jazyka se v slovenském prostředí uplatňuje mnohem intenzívněji než v poměrech českých. 2. Ovlivňující působení češtiny na slovenštinu (i naopak) je objektivním faktem. Avšak každá aprioristická teze o sbližování obou jazyků budí v slovenském prostředí nejen obavy o osud slovenštiny, ale zároveň i tendence k zdůrazňování odlišností obou příbuzných jazyků. 3. Péče o kulturu národního jazyka náleží jazykovědcům příslušného národa.

Bylo zřejmě potřebné tyto myšlenky (vcelku evidentní v bodě druhém a třetím) — v té či oné formě — zdůraznit v celkovém dobovém ovzduší, kdy se postupně odstraňují následky deformací z padesátých let.

Pokud jde o Slovník sám, pak ovšem jeho kritika ze slovenské strany — v těchto souvislostech nadsazená (hlavně svou formou) — ublížila po mém soudu nejvíce uživatelům Slovníku z řad širší veřejnosti. Pro jazykovědce samé bude SSJ jistě nepostradatelným základním východiskem pro teoretické práce z oblasti slovní zásoby. Avšak v širší veřejnosti ulpí na něm přes všechna doporučení[10] patrně na dlouhou dobu určitá příhana, že jde o dílo jistým způsobem podezřelé. A to si Slovník slovenského jazyka, první úplný lexikografický popis slovenské slovní zásoby, nezaslouží.

---

[1] Slovník slovenského jazyka, zpracovaný lexikografickým kolektivem Ústavu slovenského jazyka za vedení Št. Peciara, vycházel od r. 1959 po jednotlivých svazcích v tomto sledu: I. A—K (1959), L—O (1960), III. P—R (1963), IV. S—U (1964). V. V—Ž (1965); srov. ref. J. Běliče o 1. dílu tohoto slovníku v Naší řeči 44, 1961, s. 42n.

[2] Naše řeč o ní přinesla zprávu V. Budovičové, 48, 1965, s. 41—49.

[3] Poslední (6.) číslo roč. 30, 1965, přináší souhrnnou zprávu o konferenci od E. Jóny (s. 352—357) a závěry z konference (s. 357—359). Zahajovací projev a posudky slovníku otiskuje SR 31, 1966, s. 3—44, diskusní příspěvky a odpověď hl. redaktora 76—119, 146—153.

[4] SSJ sám totiž typograficky odlišuje heslová slova charakterizovaná jako nespisovná a nesprávná (např. kmín — nár. rasca, brusle — správ. korčule, hrisko, hrište — správ. ihrisko) a tiskne je v záhlaví (i v odkazech) obyčejným typem, nikoli tučně.

[5] J. Ferenčíkovi jinak třeba přičíst zásluhu jako iniciátoru vzpomenuté časopisecké diskuse o jazykové kultuře, i přes jednostranný pohled na tyto otázky, kterým se jeho úvodní článek i polemická replika v Kult. životě vyznačovaly.

[6] Stylistické charakteristiky jako zast. kniž., zř. zast. ap. užívané v SSJ u bohemismů doložených jen v dílech starších slovenských spisovatelů jsou zde i podle mého soudu zcela adekvátní a odpovídají běžné lexikografické praxi. Zdá se nedorozuměním dávat těmto zkratkám jiný smysl. Synchronní hledisko správnosti přichází v úvahu jen u takových výrazů tohoto druhu, které se objevují i v jazykových projevech dnešních.

[7] Je to pozoruhodné vzhledem k tomu, že právě této problematice byly věnovány buď zčásti, nebo zcela vědecké konference v r. 1960 (liblická) a v r. 1962 (bratislavská).

[8] Kromě posudků E. Paulinyho, G. Horáka, několika diskusních příspěvků a odpovědi Št. Peciara otiskl v plném znění i závěry konference.

[9] Kultúrny život 1965, č. 27, s. 1.

[10] Závěry z konference uvádějí, že její účastníci přijali SSJ jako dílo velmi potřebné i z hlediska jazykové praxe. Také S. Ondruš v článku publikovaném v Rudém právu (26. 4. 1986) Slovník slovenské veřejnosti doporučuje.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 5, s. 284-291

Předchozí Miroslav Grepl: Nad prvním svazkem Travaux linguistiques de Prague

Následující Eduard Beneš: Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura