Slovenská konference o normě spisovného jazyka

Alois Jedlička, František Váhala

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Ústavu slovenského jazyka Slovenské akademie věd pracuje se dnes — po vydání nových Pravidel slovenského pravopisu v r. 1953[1] — na dalších základních normativních příručkách, na středním slovníku a na mluvnici spisovné slovenštiny.[2] Tyto práce mají být výsledkem důkladného vědeckého zkoumání a poznání spisovné slovenštiny, opřeného o bohatý jazykový materiál. Odrazí se v nich jistě plně mohutný rozvoj současné spisovné slovenštiny, souvisící se současnou hospodářskou a kulturní výstavbou Slovenska. Rozvoj spisovného jazyka, jeho pronikání do všech oblastí lidské činnosti a uplatňování v stále širším okruhu aktivních uživatelů má za následek také jisté uvolnění a rozkolísání jazykového usu. Tím více je ovšem za této situace potřebí pevných kodifikačních příruček, opírajících se o důkladné poznání zákonitostí jazyka i jeho vývojových tendencí. Diskuse o rozvíjení a obohacování slovní zásoby spisovné slovenštiny, která probíhala před dvěma lety v týdeníku Svazu slovenských spisovateľov Kultúrny život a do níž [27]zasáhli mnozí slovenští jazykovědci (E. Pauliny, Št. Peciar, J. Horecký, G. Horák a j.), ukázala, jak je důležité ujasnění theoretického východiska pro řešení aktuálních otázek současné jazykové praxe. Proto svolal Ústav slovenského jazyka v březnu r. 1955 konferenci o normě spisovného jazyka, aby byly ujasněny zásadní theoretické principy pro práci na normativních příručkách.[3]

Konference se konala za účasti českých jazykovědců v čele s akad. Fr. Trávníčkem a byly na ní předneseny i jejich koreferáty nebo obšírné diskusní příspěvky k jednotlivým thematům. Překvapující byla neúčast slovenských spisovatelů, překvapující zejména proto, že šlo o řešení otázek širšího dosahu a neobyčejně aktuálních, týkajících se pěstování a rozvoje spisovné slovenštiny, tedy vlastního nástroje slovesných uměleckých tvůrců. (Je nutno ovšem konstatovat, že dříve věnoval těmto otázkám právě orgán Sväzu slovenských spisovateľov Kultúrny život mnoho zájmu a také místa — mnohem více, než věnují Literární noviny, orgán Svazu čs. spisovatelů, otázkám pěstování a rozvoje spisovného jazyka českého.)

Přinášíme o konferenci i o thematech na ní probíraných obšírnější zprávu,[4] protože jde o otázky zásadního rázu a obecného významu (třebaže se ovšem diskuse slovenských jazykovědců opírala o slovenský jazykový materiál a měla na mysli důsledky vyplývající z řešení daných otázek pro normování současné spisovné slovenštiny). Navíc mají tyto otázky normy, kodifikace a jazykové kultury dobrou tradici v pracích českých jazykovědců, zvláště členů Pražského linguistického kroužku; z jejich thesí a zásad se také v podstatě vycházelo, ovšem s kritickým přehodnocením s hlediska marxistické jazykovědy a s přihlížením k změněným společenským podmínkám a potřebám jazykového styku a dorozumívání.

Referáty i koreferáty přednesené na konferenci se týkaly čtyř thematických okruhů:

1. norma spisovného jazyka s hlediska potřeb společnosti,

2. norma spisovného jazyka a lidové nářečí,

3. zjišťování a kodifikace normy,

4. uvádění jazykové normy do praxe.

V každém z těchto okruhů byl přednesen základní referát slovenský a k němu koreferát českého pracovníka, jehož úkolem bylo zpravidla dokreslit řešení dané otázky s hlediska českých poměrů, české jazykově společenské situace i českého jazykového vývoje.

[28]Nejobecnější povahy bylo thema Norma spisovného jazyka s hlediska potřeb společnosti (ref. J. Horecký, koref. L. Doležel, příspěvek V. Blanára a akad. Fr. Trávníčka), v jehož rámci byly řešeny základní otázky pojmové a v souvislosti s tím často i terminologické. Živě se diskutovalo zvláště o základních pojmech „norma“ a „kodifikace“. Diskuse vyzněla v tom smyslu, že je pracovně plodné a s marxistického hlediska oprávněné rozlišení normy a kodifikace spisovného jazyka, jak je provedl B. Havránek. Normou je třeba rozumět „soubor objektivních zákonitostí spisovného jazyka, historicky podmíněných, které se závazně uplatňují v kolektivním usu nositelů spisovného jazyka“ (L. Doležel) — má tedy norma spisovného jazyka objektivní charakter. Kodifikace naproti tomu je „historicky omezený stupeň poznání, utvrzení a formulování těchto zákonitostí“ (L. Doležel), „formulace objektivních zákonů jazykových uvedená v soustavu“ (akad. Trávníček). Akademik Trávníček vyslovil v diskusi kritické připomínky především k názvům norma, spisovná norma; domnívá se, že název norma není jednoznačný a obecně jasný, poněvadž může svádět a svádí k chápání normy jako předpisu, nařízení. Potvrzovala to jistě i nejednotnost a rozdílnost v užívání a chápání v jednotlivých referátech i v diskusi. Není pochyby o tom, že název norma může svádět — zvláště při nedostatečném zakotvení pojmového obsahu — k nesprávnému chápání, ale na druhé straně je jisté — a potvrdila to i diskuse —, že je plodné pracovat s pojmem normy (na rozdíl od kodifikace) a že nám toto rozlišení umožňuje dobře pochopit na př. složité otázky vývoje spisovné češtiny v době obrozenské.

Výrazně byl v referátech i v diskusi od spisovné normy odlišen spisovný usus (písemná i ústní jazyková praxe), který je ovšem pramenem pro poznání spisovné normy. Akad. Trávníček upozorňoval v této souvislosti na nebezpečí isolovaného hodnocení jazykových prostředků, na př. jen vzhledem k hustotě jejich užívání a pod. Zdůraznil naproti tomu potřebu historického zkoumání jazyka, zjišťování jeho vývojových zákonitostí, a to na základě studia jeho vývoje, jeho poměru k nářečím, resp. k jiným slovanským jazykům.

Otázce vývoje normy s hlediska poměru jazyka a společnosti byla věnována náležitá pozornost spíše v referátech, kdežto diskuse ji poněkud přecházela, přestože je to otázka vyžadující citlivého řešení vzhledem k současné jazykové praxi. Proti pojetí statičnosti, neměnnosti normy byl správně zdůrazněn princip pohybu, vývoje normy (s opřením o theorii Pražského linguistického kroužku), a to v souladu s vnitřními vývojovými zákony jazyka. Tento pohyb normy byl vystižen v několika obecných thesích: J. Horecký ukazoval, jak rozšiřování spisovného jazyka na větší území, t. j. ta skutečnost, že ho stále více aktivně užívají příslušníci místních nářečí, znamená rozkolísání a uvolnění výslov[29]nostních norem, rozvoj spisovného jazyka do šířky, t. j. uplatňování v nových oborech lidské činnosti, přináší obyčejně rozkolísání slovní zásoby jazyka. L. Doležel vytkl dvě zdánlivě protikladné tendence ve vývoji spisovné normy: jednak tendenci k rozmnožování, významové i stylové diferenciaci jazykových prostředků, zvláště v oblasti slovní zásoby a větné stavby, jednak tendenci k ustalování a zjednodušování spisovné normy, zvláště v hláskosloví a v prostředcích tvaroslovných. Je třeba souhlasit s tím, že v procesu zdokonalování spisovné normy zjišťujeme ustalování hláskové a tvarové stavby jazyka, ba je potřebné ještě dodat, že právě v období prudkého rozvoje spisovného jazyka, projevujícího se rozšiřováním a růstem jeho slovní zásoby, je požadavek ustálenosti tvarové stavby nad jiné důležitý. Diskusní však zůstává podle našeho názoru otázka zjednodušování spisovné normy v oblasti hláskové a tvarové stavby.

Téměř ve všech referátech a příspěvcích vížících se k prvnímu thematu, ale i v některých dalších, byla dotčena otázka brusičství, purismu: obecně bylo odmítnuto nevědecké, subjektivní hodnocení jazykových prostředků, příznačné pro brusičství. Bylo ukázáno též na nebezpečí obnovy brusičství, které by se mohlo skrývat i pod vulgarisovanými poučkami marxismu. Akad. Trávníček pak konkretně poukazem na nesprávnou činnost českých jazykových brusičů, kteří na konci 19. a na začátku 20. století brzdili vývoj spisovné češtiny, vybízel slovenské jazykovědce a kulturní pracovníky, aby poučeni z našich chyb ušetřili slovenský jazyk bloudění a naopak důkladným vědeckým zkoumáním jazykových zákonitostí kladně přispívali k jeho rozvoji.

V souvislosti s otázkami normy, jejího vývoje a zasahování do něho mluvilo se hojně i o t. zv. demokratisaci spisovného jazyka. Demokratisace spisovného jazyka se u nás od průkopného uvedení Havránkova spojovala se změnami v sociálním určení spisovných projevů, s potřebou jejich srozumitelnosti pro nejširší společenství. Bylo ovšem správně zdůrazněno, že je při uplatňování požadavků demokratisace nebezpečí vulgarisace; demokratisace spisovného jazyka nesmí znamenat jeho ochuzení, nivelisaci, nýbrž naopak rozšíření jeho stylistických možností, zvětšení jeho stylového rozpětí. Pro V. Blanára znamená demokratisace respektování živých tendencí ve vývoji spisovného jazyka. Akad. Trávníček formuloval demokratisaci jako maximální využití výrazových schopností jazyka, aby byl co nejsrozumitelnější.[5]

Pro správné chápání normy spisovného jazyka je důležitý vztah této normy k nářečí, ať už k nářečí, které je jeho východiskem, nebo šíře k nářečím národního jazyka. Tímto vztahem se zabýval referát [30]E. Jóny, který jej zkoumal na slovenském jazykovém materiálu, kdežto koreferát Al. Jedličky docházel k obecným závěrům ze sledování poměrů českých. V obou bylo zdůrazněno a naznačeno historické zkoumání této otázky a důsledně přihlíženo k stylovému rozpětí spisovného jazyka. E. Jóna probral takto poměr spisovné slovenštiny a slovenských nářečí v jednotlivých etapách jejího vývoje, v době konstituování spisovného jazyka, v období dalšího vývoje i v současném stadiu jeho plného rozvoje — v každém z těchto období je tento poměr jiný. Vztah normy spisovného jazyka a nářečí se rovněž liší podle jednotlivých stylů spisovného jazyka; referent v této souvislosti naznačil, jak se v slovenské beletrii, zvláště současné, využívá nářečních prostředků stylisticky.

Koreferát Al. Jedličky si vzal za úkol vyvodit z pozorování českého jazykového vývoje od obrození, v němž se zračí plodné úsilí jazykových tvůrců i vědomé normalisační zásahy jazykovědců, některé obecné závěry pro poznání vztahu spisovného jazyka a nářečí. Ukázal, jak se po celou dobu tohoto vývoje setkáváme se zdůrazňováním spisovnosti jazyka, t. j. těch jeho vlastností a znaků, které vyplývají z jeho specifického poslání a úkolu, a jak je toto zdůraznění spisovnosti oprávněné a nutné i s hlediska dnešní jazykové kultury. Toto zdůrazňování spisovnosti však nikterak neznamená popření souvislosti spisovného jazyka s místními nářečími národního jazyka. Demokratisační tendence správně uskutečňované a chápané nevedou k nivelisaci spisovného jazyka, nýbrž k rozšíření, zvětšení jeho stylového rozpětí.

V referátech i diskusních příspěvcích se poukazovalo i na to, jak je poměr spisovného jazyka a nářečí jiný, specifický v obou našich národních jazycích, a to vlivem různých historických podmínek vzniku a vývoje spisovné češtiny a slovenštiny. K specifičnosti tohoto vztahu je třeba přihlížet zvláště také při dnešním rostoucím počtu překladů uměleckých děl ze slovenštiny do češtiny a naopak. Objevuje se zde naléhavá potřeba jazykové kritiky těchto překladů[6] a zároveň i nová problematika překladů z jazyků tak blízce příbuzných. Je jistě také úkolem našeho časopisu, aby se těmito otázkami zabýval.

Se vztahem jazyka a společnosti s hlediska vývojového těsně souvisí otázka cizích vlivů v jazyce, v našem případě konkretně otázka vlivu češtiny na slovenštinu a naopak, především v oblasti slovní zásoby. O této otázce, pro současnou jazykovou praxi slovenskou velmi důležité a citlivé, diskutovalo se již v zmíněných příspěvcích otiskovaných v časopise Kultúrny život a nemohla se jí samozřejmě vyhnout [31]ani tato konference. Při posuzování této jistě složité otázky nedošlo se však ani na konferenci k jasnému závěru. Jednotlivé referáty a příspěvky zabývaly se spíše historií vztahu slovenštiny a češtiny, hodnocením vlivu češtiny v jednotlivých vývojových etapách. Slovenština vždy přejímala slova z češtiny, přizpůsobovala si je po stránce hláskové, tvarové i významové, takže tato přejatá slova úplně splynula s domácí slovní zásobou, i když někdy tvoří synonymní řady se slovy domácími. I Ľ. Štúr přejal do nově se tvořící spisovné slovenštiny řadu českých slov, hlavně odborných, především názvů abstraktních. Štúr byl vůbec spíše pro přejímání slov z češtiny a z jiných jazyků slovanských než pro novotvoření. Přejímání kvantitativně vzrostlo v období po roce 1918 a neustalo ani dnes. Jako kladné bylo zdůrazněno takové přejímání, které znamená výrazové obohacení slovenštiny, rozšíření jejích vyjadřovacích možností — ovšem při využití domácích zdrojů.

Bylo však také několikrát připomenuto, hlavně českými jazykovědci, že nepřejímá jen slovenština z češtiny, ale také čeština ze slovenštiny, a to jak v minulosti, tak i dnes. V dnešní době je vliv slovenštiny na češtinu, zvláště také vlivem překladů v denním tisku, větší, než bychom byli ochotni na první pohled přiznat. Na konferenci se volalo po monografickém zpracování lexikálních přejetí z češtiny, ale stejná mezera je i na české straně: i nám chybí souhrnné zpracování slovních výpůjček ze slovenštiny.

Vždy, když se na konferenci mluvilo o vývoji normy, vynořila se také otázka dvojtvarů. Bylo obecně řečeno, že vývoj normy jde přes dvojtvary. Novotvary se zpravidla objeví v hovorovém stylu, jsou stylisticky zabarveny, ale časem ztrácejí toto zabarvení, stávají se stylisticky neutrálními a kodifikace k nim pak musí zaujmout stanovisko (kladné nebo odmítavé). Postoj jednotlivých jazykovědců k této otázce byl však leckdy rozdílný. Na př. V. Blanár vidí v novotvarech projev jistých vývojových tendencí; v hláskoslovných nebo mluvnických novotvarech však často ještě nedovedeme odhalit vnitřní zákonitosti, jichž jsou projevem, lze jen zjistit jejich fungování v jazyku. Kodifikace se s nimi musí přesto vyrovnat, a tu Blanár doporučuje při jejich připouštění „zachovat zdravou míru“, aby se norma příliš nerozkolísala. — Št. Peciar vidí tam, kde je kolísání, pouze obtíž ve zjišťování normy. V podstatě je však přesvědčen, že prvky nové kvality nabudou časem převahy; metoda vědeckého předvídání umožní kodifikátorovi správné rozhodnutí. — Naproti tomu J. Štolc zaujímá stanovisko značně kritické. Kodifikátor podle něho může dvojtvary jen konstatovat, linguisticky zhodnotit a vyložit, ale nikdy nemůže nabýt vědecké jistoty, který z dvojtvarů zvítězí. Je proto lépe správnou jazykovou výchovou utvrdit existující normu než řešením otázky dvojtvarů myslit na budoucnost. — Al. Jedlička připomíná, že stanovisko většiny uživatelů jazyka k dvojtvarům je negativní, [32]kdežto theoretikové se stavějí spíše za kodifikaci dvojtvarů. Plyne to z vědomí, že jednostranná kodifikace může jazyk ochudit, nivelisovat.

Dalším thematem se zabýval referát Št. Peciara Zjišťování a kodifikace normy. Za prameny poznání spisovné normy se od dob Pražského linguistického kroužku obecně uznávají: 1. průměrná písemná praxe současného spisovného jazyka ve všech jeho stylech, 2. průměrná ústní praxe uživatelů spisovného jazyka, 3. živé jazykové povědomí uživatelů spisovného jazyka, zejména mistrů a znalců jazyka a učitelů. K těmto pramenům přidal referent jako čtvrtý pramen theoretické práce jazykovědné i praktické příručky a učebnice spisovného jazyka, a to proto, že přispívají k lepšímu poznání normy, i když ovšem představují jen lepší nebo horší její kodifikaci. — Připomínáme, že onen čtvrtý bod je pramenem poznání normy pro neodborníky, nelinguisty, prosté uživatele spisovného jazyka, kdežto pro odborníky může být pramenem jen pomocným.

Spisovnou normu zjišťujeme jednak výzkumem přímým, jednak nepřímým. Přímým výzkumem rozumíme především metodu excerpční — používáme jí při zjišťování normy pravopisné, hláskoslovné, mluvnické, lexikální i stylistické, a dále metodu naslouchací, kterou zjišťujeme ústní usus. Přímý výzkum se v některých jevech, zvláště v případech kolísání, doplňuje výzkumem nepřímým — metodou dotazníkovou; tou se pokoušíme zjistit jazykové povědomí uživatelů spisovného jazyka (nikoli jejich znalost mluvnických pouček). Z takto získaného materiálu nezjišťujeme ovšem normu mechanickou statistikou. Materiál je nutno kriticky zkoumat a hodnotit s hlediska spolehlivosti, hodnoty, stylu, a zvláště s hlediska vnitřní vývojové zákonitosti zkoumaného jevu v soustavě jazykových prostředků atd.

Otázkou, která nemohla být pominuta v této souvislosti, byl stav normy a kodifikace současné spisovné slovenštiny. A tu bylo konstatováno, že nejustálenější ve svých principech i v celé soustavě je slovenský pravopis. Poslední jeho úprava z r. 1953 jeho ustálenost ještě upevnila. Je velmi zajímavé, jak slovenská veřejnost přijala nová Pravidla a které jevy v Pravidlech kodifikované znova působí potíže, respektive nejistotu. Je tomu tak zejména v psaní příslovečných spřežek (bude patrně nutno psát jako spřežky daleko více předložkových výrazů, než připustila poslední Pravidla), nebo v psaní složených přídavných jmen (se spojovací čárkou nebo bez ní; ostatně tu jde o nový typ takových adjektiv, stejně jako v češtině). Rovněž v interpunkci bude nutno dořešit řadu případů (zejména pravidla o oddělování nebo neoddělování rozvitého přívlastku volného a těsného působí uživatelům často potíže). Všechny tyto zkušenosti jsou cenné i pro práci na Pravidlech českého pravopisu. — Pokud jde o spisovnou [33]výslovnost, tu nebylo už mínění jednotné. Jedni soudili, že slovenská spisovná výslovnost je dostatečně probádaná a celkem ustálená, jiní opět, že je tu ještě řada komplikovaných, nevyřešených problémů. Přitom obě strany většinou argumentovaly jenom výslovností hlásek ľ a ä. — Téměř obecná shoda byla v názorech na normu a kodifikaci tvaroslovnou. Tato oblast je poměrně dobře probádána, avšak kodifikace se bude musit vyrovnat s problémem dvojtvarů (viz výše). Zato skladba je prozkoumána a popsána dosud nedostatečně — až na ojedinělé úseky. Podobně je tomu i se slovní zásobou. Slovenština nemá dosud žádný normativní slovník, třebaže ho tak naléhavě potřebuje jak praxe, tak i jazykověda sama. Přitom bylo opětovně konstatováno, že slovní zásoba slovenštiny není vlastně vůbec prozkoumána. Je tu třeba zjistit zákony tvoření slov — hlavně pro potřeby terminologie, jež vzniká nebo ustaluje se teprve dnes, theoreticky se zabývat otázkami jazykové správnosti v oblasti lexikální, a především stanovit kriteria přejímání slov z češtiny a ruštiny. To je dnes pro slovenskou terminologii otázka nejaktuálnější a nejcitlivější; jejím druhým pólem je problém adaptace slov nářečních pro potřeby spisovného jazyka, a zvláště odborného názvosloví.

Mnoho pozornosti se věnovalo na konferenci také uvádění jazykové normy do praxe spolu s otázkami jazykové výchovy (základní referát k tomuto thematu přednesl G. Horák, český koreferát Fr. Váhala). Za základní předpoklad této práce a úspěchu v ní se považují normativní jazykovědné příručky: slovník, mluvnice, pravidla pravopisu, pravidla správné spisovné výslovnosti a příručky stylistické. A tu se vyskytly hned dvě oprávněné námitky (Váhala): Jak pracovat a čím se řídit, neexistují-li takové příručky. Nemáme na př. dosud normativní slovník spisovné slovenštiny. A druhá: Co vlastně uvádíme do praxe, normu, nebo její kodifikaci? A co máme uvádět, jestliže se norma s kodifikací neshoduje (srov. na př. neshodu dosavadní kodifikace v Pravidlech českého pravopisu s normou, pokud jde o kvantitu činitelských jmen na -č)?

Nejdůležitějším činitelem při uvádění normy do praxe je škola. Seznamuje totiž s jazykovou normou přímo. Rozbor otázek jazykové výchovy školské i mimoškolní přinesl poznatky v podstatě shodné se zjištěními vyplývajícími z rozboru situace naší. (Srovnej naposledy v článku Al. Jedličky Deset let péče o český jazyk, Naše řeč 38, 1955, s. 146—158.) Je nezbytně nutné, aby škola pěstovala všechny složky jazyka rovnoměrně a nevěnovala se převážně jen pravopisu, jak se namnoze dosud ještě někdy děje. Nedostatky školské výchovy mohou být do značné míry zaviněny nedostatečnou odbornou přípravou učitele. Všechna školská jazyková výuka má být také podporována nepřímo [34]všemi jazykovými projevy učitelů; ty by měly být vždy vzorné. Metoda dobrého příkladu především ve školské praxi (ale i všude jinde ve veřejných ústních projevech) se dostatečně nedoceňuje.

Druhým důležitým činitelem jazykově výchovným je tisk v nejširším slova smyslu. Seznamuje čtenáře s jazykovou normou nepřímo tím, že ji zachovává. Nejnaléhavější je to u literatury pro mládež a u denního tisku, neboť vychovává nejširší masy. — Přitom zůstává nedořešen problém, v jaké podobě předkládat mládeži spisy našich mrtvých klasiků: v té podobě, v jaké na př. vycházejí pro čtenáře v Národní knihovně nebo v Knihovně klasiků, jež zachovávají mnoho prvků dobového usu, od dnešní normy často velmi odlišného, anebo v podobě mnohem více upravené, bližší dnešní normě a kodifikaci. Bude nutno vypracovat zvláštní pravidla pro vydávání klasiků pro mládež.[7]

Třetím činitelem majícím podíl na uvádění normy do praxe jsou všechny mluvené jazykové projevy: v divadle, ve filmu, v rozhlase atd. Jejich působení je rovněž nepřímé, ale dnes velmi důležité a závažné. Velikou důležitost a dosah mají i rozhlasové jazykové poradny (jazykové koutky). Podobně by tomu mohlo být i s „jazykovými koutky“ v novinách a časopisech, kde by se mohly stát pravidelnou rubrikou. Musí být ovšem zaručeno, že takové koutky nesklouznou do diletantského brusičství a purismu.

Mnoho záslužného by mohli při uvádění normy do praxe vykonat sami jazykovědci, kdyby byli v rámci svého „styku s praxí“ jazykovými poradci různých institucí, nakladatelství atd. Organisaci této práce by ovšem musel mít akademický jazykovědný ústav.

Naléhavým požadavkem při vší této práci je soustavná kritika jazykové stránky písemných i ústních projevů. Ale správně se v diskusi poukazovalo na to, že dosavadní kritika byla dost elementární, poměrně mechanicky zjišťovala jenom odchylky od platných pravidel pravopisných a mluvnických. Je však třeba vypracovat jazykovou kritiku tvořivou, která by hodnotila jazykové projevy s hlediska současné normy v celé její šíři, se zřetelem k jejím tendencím vývojovým a k jejímu stylistickému rozvrstvení.

Závěrem můžeme říci, že výměna názorů o zásadních theoretických i praktických otázkách jazykové kultury byla plodná a přinesla mnoho cenných podnětů i pro naši práci. Uvědomujeme si dobře složitost otázek souvisících s normou spisovného jazyka, s její kodifikací a vůbec s pěstováním a tříbením spisovného jazyka. I o spisovné češtině platí — třebas v jiné míře — to, co bylo řečeno o spisovné slovenštině: rozrůstá [35]se dnes značně počet jejích aktivních uživatelů a přirozeným důsledkem jsou leckdy jisté nedostatky ve vyjadřovací praxi, jisté rozkolísání usu. Je proto třeba důkladným theoretickým studiem opřeným také o poznání vývoje zjišťovat skutečné zákonitosti, pravidla spisovného jazyka a dbát o jejich zachovávání. Theoretickým zkoumáním jazyka, dobře prováděnou jazykovou výchovou a v neposlední řadě tvořivou jazykovou kritikou budeme nejlépe napomáhat dalšímu rozvoji našeho spisovného jazyka.

---

[1] Srov. zprávu o nich v Naší řeči 37, 1954, s. 33—39.

[2] Potřeba praktické mluvnické příručky je zatím kryta Slovenskou gramatikou, vypracovanou E. Paulinym, J. Štolcem a J. Ružičkou (2., značně přepracované a rozšířené vydání vyšlo 1955), zato vyhovující slovníkovou příručku dosud pro spisovnou slovenštinu nemáme.

[3] Zatím se už konala v Ústavu slovenského jazyka v prosinci 1955 další přípravná konference, věnovaná některým konkretním otázkám slovenské mluvnice a slovníku.

[4] Referáty, koreferáty i průběh diskuse jsou uveřejněny v 4. čísle minulého ročníku Slovenské reči (20, 1955, s. 193—280).

[5] Podrobněji mluví akad. Trávníček o tomto pojetí demokratisace spisovného jazyka v jubilejním příspěvku Naše mateřština v osvobozené vlasti v časopise Český jazyk 5, 1955, s. 13.

[6] Je to otázka již dnes velmi aktuální, neboť Státní nakladatelství krásné literatury ohlašuje vydávání nové edice Slovenská knihovna, která bude přinášet překlady vybraných děl slovenské literatury. — Srov. k otázce překladů ze slovenštiny i naši poznámku v Naší řeči 36, 1953, s. 300.

[7] Návrh těchto pravidel už zatím vypracoval kolektiv bohemistů z vysoké školy pedagogické v Olomouci a po prodiskutování v komisi ministerstva školství zveřejnil v časopise Literatura ve škole 3, 1955, s. 384—391.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 1-2, s. 26-35

Předchozí František Ryšánek: O domnělém staročeském tvaru cíž

Následující Karel Hausenblas: O slohu novinových článků