O jazyku a stylu slovenské literatury pro mládež

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Slovenská jazykověda se před několika lety programově a organizovaně zaměřila na výzkum jazykového slohu. Zájem i pracovní úsilí se v první fázi soustředily především na uměleckou literaturu a její slohové vlastnosti. Způsob práce byl dvojí: monografické i syntetické zpracování z pera jednotlivých badatelů se doplňovalo čas od času setkáními, na nichž bylo možno výsledky výzkumu porovnávat a kriticky hodnotit. Konference měly i tu výhodu, že umožňovaly jazykovědcům překročit hranice uzavřeného, profesionálně omezeného prostoru a navázat styk se slovenskými spisovateli, literárními kritiky a nakladatelskými redaktory. Po konferenci o jazyce a stylu umělecké literatury v r. 1964[1] následovala v roce 1965 konference o jazyce a stylu literatury pro děti a mládež. Jejími pořadateli byly Združenie slovenských jazykovedcov pri SAV a nakladatelství Mladé letá; konala se ve dnech 11.—13. března 1965. Průběh jednání byl uveřejněn ve sborníku s poněkud málo specifikovaným a snad i trochu zavádějícím názvem Jazyk a umelecké dielo.[2] Sborník přináší úvodní a závěrečné projevy představitelů obou pořádajících institucí, J. Ružičky, J. Poliaka [167]a R. Morice, čtyři základní referáty slovenských jazykovědců a diskusní příspěvky. V doslovu recenzenta knihy E. Paulinyho se konference hodnotí, zdůrazňuje se její diskusní a často i polemický ráz, otevřenost ve vyslovování osobního mínění a podnětnost ve formulacích otázek, které je zapotřebí dále studovat.

Referáty, které tvořily kostru jednání, byly zaměřeny různě. Dva z nich byly věnovány popisu a rozboru jazykových prostředků běžných v současné slovenské literatuře pro děti a mládež; vycházely plně z pozic jazykovědných a zazněl v nich zřetelný tón jazykově kritický. G. Horák se zamýšlel nad lexikální podobou dětské literatury. Zdůraznil poslání, které má dětská literatura v rozvoji slovní zásoby mladého člověka a v souvislosti s tím v rozšiřování jeho obzoru. Naznačil problematiku neologismů v dětské literatuře a užívání nespisovných prostředků spjatých s městským prostředím. Vyslovil přímo názor, že slangu je v literatuře pro mládež „už příliš, a proto se ztrácí pozadí, na kterém by jeho prostředky vystoupily jako příznakové a esteticky nové“. Předpokládá, že „po vzestupné vlně, která už v naší literatuře tuším kulminovala, budeme řeč slangem jen přisolovat, a ne ho podávat jako hlavní jídlo. Nekritickou zálibu v slangu je třeba spíše tlumit než rozvíjet“ (s. 78). Tímto stanoviskem uvedl do jednání téma, které se pak znovu stále vracelo a stalo se jedním z úhelných kamenů celé konference.

J. Oravec podal syntaktickou charakteristiku nejnovější slovenské literatury pro mládež. Jako její hlavní skladební znaky vytkl konstrukce, které umožňují vyjadřovat se lakonicky (elipsa, jednočlenné jmenné a infinitivní věty, osamostatňování větně modálních výrazů, neužívání spojkových výrazů atd.), expresívně (citoslovečné věty, zvláštní slovosledné konstrukce, různé typy neoznamovacích vět, osamostatňování větných členů, několikanásobné větné členy, polysyndeton) a zvláštně (sem autor zařadil výčet jazykových prostředků, kterými děti napodobují vyjadřování dospělých a bezděky je karikují). V diskusi bylo upozorněno, že v referátu někdy mizely hranice mezi jevy syntaktickými a lexikálními.

Druhé dva referáty byly zaměřeny stylisticky; usilovalo se v nich postihnout charakteristické rysy jazykových a kompozičních prostředků jako součástí celkové výstavby uměleckého díla. V obou se výrazně projevilo jak tematickým zúžením na vybraný úsek nové slovenské prózy pro mládež, tak i způsobem pojetí, že teoretický zájem jazykovědců o literaturu pro děti a mládež není jen výsledkem snahy o celistvý pohled na slohové rozvrstvení slovenštiny a na fungování jazyka v různých oblastech, ale i odrazem mohutného kvalitativního rozmachu slovenské literatury pro mládež v první polovině 60. let. „Nová vlna“ slovenské dětské literatury (J. Blažková, H. Čepčeková, M. Ďuríčková, F. Gabaj, E. Gašparová, K. Jarunková, R. Moric, L. Ťažký, H. Zelinová a jiní) byla po jistou dobu vůdčí iniciativní složkou v slovenské beletrii a měla závažnou úlohu v ozdravné reakci na [168]schematickou literaturu let padesátých (je jistě škoda, že tento osobitý rys nejnovějšího slovenského literárního vývoje a jeho umělecké a stylistické důsledky české kulturní veřejnosti téměř unikly).

Tématem referátu J. Mistríka byla kompozice této nové prózy pro mládež, a to nikoli kompozice tematická, nýbrž textová výstavba. Výklad o kompozičních postupech autor opřel o vnitřní diferenciaci literatury pro mládež na literaturu předškolního věku (s textem plynulým, vnitřně málo členěným, sledujícím lineární časovou posloupnost děje), literaturu školního období (se znaky složitějších jazykově kompozičních prvků, jako je polopřímá a nevlastní přímá řeč, exkurs apod.) a literaturu pro dospívající mládež (v níž kompoziční výstavba více méně splývá s kompozicí literárních děl pro dospělé). Tento poslední typ je v nejlepších dílech minulých let charakterizován právě vědomým soustředěním na kompozici. Referent přitom terminologicky rozlišil dva odlišné proudy — tzv. reprodukující prózu (v níž se obsah podává ze zorného úhlu autora, dospělého člověka) a dramatizující prózu (v níž je svět nazírán očima dítěte, což se odráží v jazykovém ztvárnění). Tento druhý typ se vyznačuje mj. tím, že se rozhojňuje soubor jeho kompozičních prostředků a že se zvyšuje počet funkcí, které tyto prostředky plní. Zvláště se v něm propracovává vertikální členění textu; smyslem využívání vnitřního monologu, plynulých přechodů mezi řečí vyprávěče a řečí postav je umožnit, aby se řeč autorova sblížila s řečí čtenářů.

Příkladem pronikavé jazykově slohové analýzy literárního textu byl referát Fr. Mika. Východiskem rozboru se stala teorie výrazových vlastností (jakožto základních slohových charakteristik jazykových prostředků, srov. referát v NŘ 49, 1966, s. 22—24). Autor se opřel o dělení dětské literatury formulované v úvodním projevu J. Poliaka a v referátu Mistríkově a vytkl jako její hlavní rys neomezené uplatnění dětského aspektu ve všech složkách struktury uměleckého díla. S tím souvisí, že východiskem při tvorbě se pro autora stále více stává psychická i jazyková úroveň mládeže. Literatura pro mládež, jak se utvářela za poslední léta, je slovesným výtvorem s dominující funkcí estetickou; tím se stírají ostré hranice mezi literaturou pro dospělé a literaturou pro děti a mládež. Proces odschematizování se projevil jednak zastřením ideového záměru díla, jednak ústupem aspektu dospělých. Obecné úvahy konkretizoval autor na rozboru několika děl, především Hrdinského zápisníku K. Jarunkové. Ukázal prostředky estetické aktivizace jazyka v dětské literatuře, výraznou tendenci k využívání sémantické absurdity a nonsensu jako jazykově slohových kvalit, rozpornou úlohu některých kompozičních postupů (vyprávění v 1. osobě) v dětské literatuře atd. V několika souvislostech se zabýval i slangem a jeho postavením v díle pro mlálež (vidí v něm zdravý symptom toho, jak do prózy pro děti vniká dětský aspekt, a zároveň prostředek autentičnosti a obsahové pravdivosti díla). Výhodou autorovy metody bylo [169]to, že všechny tyto rysy sledoval jednak z hlediska jejich vývojového postavení v dětské literatuře, jednak z hlediska jejich systémového zapojení v díle. To mu umožnilo podat obraz plastický, nezjednodušující a zároveň zbavený paušálních odsudků nebo nekritického obdivu.

Po všech referátech následovala obšírná diskuse, v níž se kromě diskusních témat naznačených v referátech objevovaly i náměty nové. S ohledem na rozsah této zprávy se omezíme jen na několik vybraných diskusních okruhů, z našeho hlediska nejzajímavějších.

Dost času se věnovalo otázkám přesahujícím jazykově slohové zaměření konference. Brzy se vyhrotily dva tábory podle názorů na specifičnost dětské literatury. Zatímco spisovatelé, literární kritici a pracovníci redakcí usilovali o to, aby se hranice mezi dětskou literaturou a literaturou pro dospělé stíraly[3] (příčinu toho lze hledat v tlaku, který často deformoval a degradoval dětskou literaturu na užitkové čtení, v němž se výchovný záměr jen nedbale překrýval jakýmsi zdáním umělecké tvorby), mnozí jazykovědci právě tuto specifičnost v mnoha směrech (jazykovědném, tematickém i ideovém) dost zdůrazňovali. Obě strany upadaly někdy v polemickém zápalu do krajností, zdá se však, že profesionální omezení převládlo častěji u jazykovědců, ochotných přeceňovat jazykově výchovný aspekt dětské literatury na úkor celistvosti estetické struktury, jíž nesporně dobré současné slovesné dílo pro mládež je.

Osou jednání se staly otázky spojené s využíváním nespisovných prvků v dětské literatuře. Už samy referáty přinesly dvě hlediska odlišná (Horák-Miko). Diskuse pak problematiku rozšířila. Poměrně málo se mluvilo o vztahu umělecké literatury pro děti a nespisovných tradičních útvarů, nářečí. Bez pochyb byla přijata teze, že místní nářečí jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů obohacování a rozvíjení spisovné slovenštiny, a tedy i jazyka dětské literatury (J. Štolc), i stanovisko, že pro současnou dětskou literaturu s vesnickou tematikou je nejvhodnějším základem spisovný jazyk funkčně obohacený prvky nářečními (J. Findra). Zato v poměru k pronikání slangu městské mládeže do krásné literatury vůbec a literatury pro děti zvláště předložila diskuse účastníkům bohatou škálu názorů. Zdá se, že v slovenském prostředí se nespisovné prostředky v umělecké literatuře, přijímané často i u nás s rozpaky, pociťují ještě daleko tíživěji. Hodnocení slangu mládeže v literatuře komplikují zřejmě dvě okolnosti. Za prvé se na Slovensku, stejně jako v českých zemích, ostře střetá vžitá představa o totožnosti spisovného jazyka a jazyka umělecké literatury s praxí slovesných tvůrců, pro něž je v dnešní době spisovný jazyk jen [170]jedním, i když velmi důležitým jazykovým útvarem, z něhož mohou v tvorbě vycházet. Odtud pramení např. obavy, jak vysvětlit školním dětem, že v čítance a dětské beletrii se vyskytují výrazy, které jsou pro školní projevy žáků tabuované. Za druhé je postavení slangu mládeže na Slovensku zřejmě labilnější a omezuje se na slovní zásobu, protože v slovenštině neexistuje obecně rozšířený nespisovný útvar obdobný obecné češtině, tj. lišící se od spisovného jazyka i zvláštními jevy hláskovými a tvarovými. Má proto tento druh slangu ve slovenštině alespoň zčásti příchuť neorganického importu, ať už vlivem překladů, zvl. z anglosaských literatur, nebo slangového útvaru českého. Přitom spisovatelé a literární kritici uvádějí často proti záporným vlastnostem slangu možnosti, které se tu před autory otvírají, a stavějí se k slangu kladně, kdežto někteří lingvisté se otevřeněji nebo zastřeněji slangu v dětské literatuře brání, vidí v něm nebezpečný jev, protože se jím vyjadřování mládeže nivelizuje a protože má vůbec negativní vliv na celkový rozvoj dětské osobnosti. Diferencované a funkčně podmíněné stanovisko bylo naznačeno už v referátě Mikově; některé další podstatné podněty přinesla v diskusi V. Budovičová. Vedle upozornění na specifické postavení slangu v slovenštině a s tím souvisící jeho silnou expresivitu připomněla souvislost mezi nespisovnými prvky a jistou literární technikou. Zdravý skepticismus, korigující příliš normativní postoj některých jazykovědců k uměleckému stylu (objevující se i na Slovensku i v Čechách, stejně jako třeba v SSSR), vnesla do jednání poukazem na labilnost výroků o přípustné míře slangových (nebo nářečních) prostředků v literatuře. Protože nemáme objektivní kritéria pro určení této míry, musíme počítat s tím, že naše výroky tohoto druhu jsou vždy více nebo méně subjektivně zabarveným odrazem už zautomatizované slohové normy a že je nezadatelným právem slovesného umělce tuto normu porušit, aktualizovat.

Z teoretických a metodologických otázek je třeba zmínit se alespoň o tom, jak se postavili účastníci k starému kompetenčnímu sporu lingvisticko-literárněvědnému. J. Ružička vystoupil v úvodním projevu s tezí, že je třeba do jisté míry korigovat pracovní metody strukturalistů, protože příliš jednostranně zdůrazňovali podřízenost jazykové složky díla vyšším složkám a celkovému strukturnímu uspořádání na úkor autonomního postavení jazykové složky jakožto jevu vázaného na systém jazyka vůbec.[4] Proti tomu uvedl v diskusi E. Pauliny, že postup od celku k části není věcí volby vhodné metody, nýbrž jedinou možností, jak při rozboru uměleckých děl postupovat, protože dílčí složku je možno pochopit a vyložit jen tehdy, pochopíme-li její vztah k ostatním částem a zařadění do celkové stavby díla. Bylo by možné dodat, že obě mínění se rozcházela proto, že [171]druhé z nich směřovalo k rozboru stylistickému, zatímco první směřovalo k rozboru jazykovému, jehož cílem je popsat jazyk promluvy ve vztahu k jazykové soustavě a jejím sociálně, místně a funkčně diferencovaným dílčím útvarům (z tohoto nedorozumění vyplynul i názor, že je třeba jazykovou kritiku považovat za součást jazykově stylistického rozboru díla). V závěrečném slovu se J. Ružička několikrát zmínil o spolupráci jazykovědců, literárních tvůrců a nakladatelských pracovníků, a to jak na konferenci samé, tak v budoucnosti. Vedle značného teoretického přínosu, hlavně v některých referátech, a analýzy významných děl současné slovenské literatury pro děti a mládež byla asi právě tato forma spolupráce, souhlasné i rozporné, významným úspěchem. To cítíme velice zřetelně při porovnávání situace slovenské a české právě my, jak v práci stylistické, tak v tzv. péči o jazykovou kulturu, protože nedostatek přímých kontaktů, jaké slovenským jazykovědcům přinesla právě tato konference, je na škodu jak samé práci jazykovědné, tak i jazykové praxi v oblasti umělecké literatury.

---

[1] Viz zprávu o ní od Al. Jedličky a V. Formánkové v NŘ 47, 1964, s. 299n.

[2] Vydalo nakladatelství Mladé letá v r. 1966 za redakce J. Ružičky, J. Poliaka, R. Morice a E. Krupové, 270 str., cena 17 Kčs.

[3] Tak tomu ovšem zpravidla bylo i je u vrcholků umělecké literatury pro děti a mládež a řešení sporu je možno čekat spíše od dalšího zvyšování úrovně průměru dětské literatury než od teoretické diskuse mezi literárními teoretiky a jazykovědci.

[4] Soudobí a někteří noví kritici vytýkají „strukturalistům“ spíše opak, ovšem „strukturalisté“ autonomní postavení jazykové složky v uměleckém díle neuznávali. — BHk

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 3, s. 166-171

Předchozí František Cuřín: Další svazek sborníku filosofické fakulty v Brně

Následující Ještě o smolenické lexikografické konferenci