Časopis Naše řeč
en cz

Práce o studentské mluvě

Jana Jančáková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zkoumání mluvy různých společenských skupin nebyla a stále ještě není u nás věnována dostatečná pozornost. V posledním desítiletí sice vzniklo několik prací o profesionální mluvě v různých oborech,[1] ale např. oblast [235]argotu zůstává už dlouho zcela mimo zájem odborníků. Poměrně značná pozornost naproti tomu byla již i u nás věnována studentskému slangu.[2] Bedřich Téma rozebírá ve své studii[3] mluvu studentů z jazykově smíšeného pruhu česko-polského v československé části bývalého těšínského Slezska. Je bezesporu výhodou, že jde o oblast, která je v dialektologické literatuře popsána jako málokterá — ve všech jazykových plánech.[4] Témova práce má nevhodný název Mluva studentů východního Těšínska; zkoumá totiž studentskou mluvu celé Kellnerovy oblasti „východolašských“ nářečí, a to ve všech výběrových školách, s vyučovacím jazykem českým i polským.[5] (Překvapuje, že se autor vrací k nouzovému Kellnerovu termínu „východolašská“ nářečí, o němž se již tolik diskutovalo, třebaže dříve s ním již nepracoval.[6]) Zatímco si starší práce o mluvě společenských skupin všímaly pouze slovní zásoby a popř. tvoření slov, rozšiřuje Téma svůj zájem na soubor jazykových prostředků ve všech rovinách jazyka. Vychází z rozlišení pojmů slang a mluva. Slang (ve shodě s Českou mluvnicí Havránkovou-Jedličkovou) chápe jako soubor specifického výraziva a frazeologie, jakého užívají příslušníci různých společenských skupin, kdežto mluva je pro něho soubor všech jazykových prostředků těchto skupin ve všech jazykových rovinách. Zkoumá tedy studentskou mluvu, nikoli pouze studentský slang. I když je studentská mluva (tj. pouhý soubor jejích specifických znaků), jako kterákoli jiná společenská mluva, útvarem nestrukturním a existuje tedy pouze na podkladě běžně mluveného strukturního jazykového útvaru dané oblasti, místního dialektu nebo — podle autora — hovorové podoby spisovného jazyka, je začlenění i ostatních jazykových rovin do zkoumání (vedle slovní zásoby a tvoření slov) jistě správné. Zvláště u studentské mluvy lze pozorovat řadu odlišností od nářečního podkladu, a to jistě v míře mnohem větší než např. u mluvy hornické, hutnické ap.

[236]Témova práce podává rozbor studentské mluvy po stránce hláskoslovné, slovotvorné, tvaroslovné, syntaktické a lexikální. Můžeme snad říci, že téměř všechny charakteristické nářeční jevy dané oblasti se ve studentské mluvě objevují, ale že téměř všechny kolísají (nejpevnější je snad nedostatek dlouhých samohlásek).

O síle nářečního hláskového systému svědčí to, že i ve studentské mluvě se setkáme např. s fonetickou realizací i, ď jako č,  (lačka ‚latina‘), se změnou e y a o v u, v obou případech před souhláskami n, m, ň,  (, bûmba). Samozřejmě vedle těchto podob s nářečními hláskovými obměnami existují i případy negativní, tj. s hláskovými podobami spisovného jazyka. Naproti tomu se ovšem v studentské mluvě objevují i takové hláskové prvky, které v místním nářečí neexistují buď vůbec, např. dvojhláska ou (bouda, houby ‚kdepak‘), nebo jsou jen v menším rozsahu, např. dvojhláska ej (blejsknuć, pol.  ‚exkurze‘). V slovotvorbě se uvádí např. kolísání přípon -ok / -ak, -oř / -ař, -arňa / -arna, -ûň / -oun ap. V těchto případech jde vlastně pouze o rozdíly hláskoslovné. Jejich uvedení v rozboru slovotvorném vysvětluje autor tím, že některé hláskové změny, se kterými se v příponách setkáváme, můžeme ve studentské mluvě zjistit právě jenom v příponách (např. změna á > o, srov. potapkoř místo „náležité“ nářeční podoby potopkoř). Z partie o tvoření slov (neutrálních i expresívně zabarvených) vyplývá, že repertoár předpon a přípon je v studentském slangu v podstatě shodný na celé české jazykové oblasti,[7] v jednotlivých případech jde však o různé jeho využití (srov. např. zdejší potapkoř / -ař × jinde běžné potápka ‚výstředně se oblékající mladík‘, stejně tak gramas × gramec aj. ‚gramatika‘ ap.). Po stránce morfologické se studentská mluva liší od místního dialektu jen málo. I slova přejatá z mluvy jiných společenských skupin se obyčejně zařazují do tvaroslovného systému daného nářečí. Autor mohl tedy v této kapitolce postupovat tak, že dokládá pouze odchylky od nářeční normy (kdy např. vedle dialektického černo kňiška ‚žákovská knížka‘ je také černa k., stejně tak vedle jednoslovné dialektické polské podoby  ‚tělocvična‘ je také gimnastyčna). Je tedy zřejmé, a vlastně to ani nepřekvapuje, že nářeční tvaroslovný systém dané jazykové oblasti je stále neobyčejně silný. Naproti tomu v syntaxi je podle Témy situace jiná. Projevy studentů prý mají celkově složitější větnou stavbu, odchylky se najdou i v detailech, např. v užívání spojek, předložek ap.

Největší pozornost je v Témově práci pochopitelně věnována slovní zásobě. Studentské lexikon nezpracovává však autor nejčastějším způsobem, tj. podle tematických okruhů, nýbrž z hledisek jiných, všímá si stu[237]dentských výrazů podle jejich původu a především podle expresivity. Zkoumání podle tematických okruhů má jistě své přednosti, můžeme se v materiále dobře orientovat, sledovat synonymické řady, ukazující markantně bohatost a pestrost studentského slangu. V Témově studii je právě orientace velmi nesnadná, zvl. také proto, že není připojen rejstřík, který by v práci tohoto druhu zajisté neměl chybět. Na druhé straně je ovšem pravda, že mnohé práce postupující podle tematických okruhů zůstávají právě jenom při pouhém výčtu materiálu, byť uspořádaném. Je tedy zásluhou Témovou, že se pokouší o rozbor materiálu. Zvláště zajímavé a důkladné je zpracování expresívní vrstvy slovní zásoby, která je právem pokládána za nejcharakterističtější znak mluvy jednotlivých zájmových skupin. Autor ukazuje, že expresivita může být vyjádřena nejenom speciální slovní zásobou a zvláštními slovotvornými prostředky, jak se často uvádí, ale vlastně prostředky všech jazykových rovin (stranou ovšem ponechává expresivitu vyjádřenou prostředky zvukovými, přízvukem, intonací, silou hlasu a tempem řeči). Podle Zimovy práce[8] rozeznává tři typy expresivity: 1. expresivitu inherentní, která je vyjádřena formou výrazu a je jeho trvalou, neoddělitelnou součástí i bez kontextu, 2. expresivitu adherentní, která je u slov s přeneseným významem a je vázána na kontext, 3. expresivitu kontextovou, spočívající v tom, že se prostředků určité stylové vrstvy využívá jako prostředků stylové vrstvy jiné. Autor probírá postupně jednotlivé typy a dokládá je materiálem ze studentské mluvy.

Nejpočetnější a nejrozmanitější jsou prostředky expresivity inherentní, při níž se využívá prostředků všech jazykových rovin, třebaže v různé míře. Prvků hláskoslovných (tfojka ‚dvojka‘ ap.) poměrně hojně, prvků tvaroslovných jen výjimečně (ťe  z ostravské laštiny × místnímu če ; expresivita je v tomto příkladě zvýšena ještě zvláštní podobou hláskovou a cizostí výrazu) atd. Nejčastěji se využívá i zde různých typů slovotvorných. Na prvém místě můžeme uvést odvozovací prostředky. Jde většinou, jak jsme už řekli, o prostředky společné studentské mluvě různých oblastí, mnohdy však i mluvě ostatních zájmových skupin, nebo dokonce mluvě všech společenských skupin vůbec, např. přípony -ák, zde -ak (ćelak ‚tělesná výchova‘), -as (školňas), -gro (ščigro) atd. Zajímavé jsou případy hybridního tvoření jako skakando ‚tělesná výchova‘, zupando ‚těžké učivo‘ (zupać ‚dřít se, učit se‘) ap. O jiný typ hybridizace jde jistě v případech jako rekreando ‚den, na který není učení‘,  ‚žák, který za rok maturuje‘ (autor předpokládá přejetí od polských studentů, kteří prý tento výraz utvořili podle spisovného polského wiceminister). Významné místo zaujímá také univerbizace všech typů, prostředek běžný dnes téměř ve všech mluvených útvarech (ďecke ‚dětské lékařství‘; předvoj ‚předvojenská výchova‘,  ‚pěvecký kroužek‘, učňovak ‚učňovská zemědělská [238]škola‘). Dále uveďme ve slangu časté zkracování výrazů, jako ťel, ćelo ‚tělesná výchova‘, inter ‚internát‘, již u Oberpfalcera doložená psorka ‚profesorka‘ ap. Některé uváděné zkrácené výrazy jsou však asi individuální nebo náhodné, např. opako (proti i jinde běžnému opačko / opáčko) ‚opakování‘ nebo u polských studentů zachycené nepři ‚nepřipravený‘. Častá je také deformace výrazů (pajda ‚pedagogika‘ ap.). K tomuto typu je třeba přiřadit i výraz , v práci zařazený k případům jako ĺitera < ĺiterka, kdy se tvoří jakoby původní podstatné jméno odtržením přípony pokládané za zdrobňující (Téma předpokládá tedy  < ); překvapuje také, že je toto slovo doloženo pouze u polských studentů, ačkoli v českém prostředí je výraz fíza zcela běžný. I ostatní typy expresivity inherentní, jako kontaminace (šmatna < šmata expr. ‚cár‘ × šatna), kompozice (čes. chlupotechna — pol. chlupomat ‚holičství‘) atd., dokazují vynalézavost, pestrost a vtipnost tvoření slov v studentské mluvě.

O expresivitu adherentní jde, jak již bylo řečeno, u slov s přeneseným významem, např. bûmba ‚nedostatečná‘,  ‚školník‘, helfer ‚žák, který nosí mapy‘, iść na grady ‚jít na likéry‘, pol. ňima času ‚nejsou peníze‘ ap. Zařazují se sem vyjádření ironická (kśųška na uspory ‚žákovská knížka‘), hyperbolická (koncentrak ‚ukázněná třída‘, pol. harest ‚třída‘), kakofemismy, tj. hrubá slova užívaná v kladném významu ( ‚žák, kterému zkouška dobře dopadne bez přípravy‘), dále např. nadávky a také přezdívky, kterým nevěnuje T. pozornost, ačkoliv jsou samy o sobě velmi zajímavým problémem a poskytují pozoruhodný jazykový materiál.[9]

Řídké jsou prý ve studentské mluvě případy expresivity kontextové. Využívá se prostředků jiného jazykového stylu, ojediněle archaismů ap.

Závěrečné partie Témovy práce se zabývají rozdíly v mluvě studentů dané oblasti a vztahem této mluvy k ostatním útvarům národního jazyka. Vedle vnitřní jazykově zeměpisné diferenciace Těšínska projevují se ve studentské mluvě také rozdíly společenské. Těmi autor rozumí rozdíly mezi jednotlivými školami jednoho města (rozdíly v tradici, v profesi ap.), rozdíly mezi třídami jedné školy (věkové rozdíly, třídy chlapecké a dívčí aj.). Na Těšínsku je situace ještě o to složitější, že se zde stýká a vzájemně na sebe působí studentská mluva dvou národností. Existují tu pochopitelně shody, ale nalézáme zde i řadu výrazných rozdílů, které vyplývají jak ze vztahu k vlastnímu spisovnému jazyku (např. názvy učebních předmětů: čes. ďejas, zemak, ťelak × pol. , geo,  ap.), tak z celkové tradice pojmenovávání v studentské mluvě obou národností (čes. repec [239]pol. poprafka ‚opravná zkouška‘, čes. zdejchnout se,  × pol. utlyňić se ‚odejít bez dovolení z vyučování‘ aj.). Ze vztahů studentské mluvy zkoumané oblasti k jiným útvarům národního jazyka je nejdůležitější vztah k mateřskému spisovnému jazyku a k místnímu nářečí. Dané spisovné jazyky působí na mluvu příslušníků obou národností nestejnou měrou. Je přirozené, že vliv spisovné češtiny na české studenty je větší než vliv spisovné polštiny na studenty polské (u nich zato přistupuje ještě jistý vliv spisovné češtiny). Naproti tomu však vliv místního dialektu se zcela přirozeně projevuje u Poláků ještě ve větší míře než u Čechů.

Už z tohoto přehledu je patrné, že Témova práce o studentské mluvě je v mnohém užitečná a záslužná. Hlavní její přínos je v tom, že se autor poprvé pokusil o zevrubnější popis a rozbor materiálu, který byl již řadu let předmětem příležitostného zájmu různých badatelů. Ponecháme-li stranou nářeční zvláštnosti, především hláskoslovné a tvaroslovné, které se na zkoumané oblasti projevují ve výrazné míře, vyplývají nám z autorova popisu dosti nápadné shody se studentskou mluvou celé české jazykové oblasti. Z tohoto hlediska má tedy Témova práce i obecnější význam a může se stát vhodným východiskem pro studium studentské mluvy i jiných oblastí.


[1] V. Křístek, Ostravská hornická mluva, Praha 1956; B. Téma, Mluva hutníků na Bohumínsku a Karvínsku, Praha 1958; L. Klimeš, Hornický slang na dole Krinich v Tlučné u Plzně, Sb. Vyšší ped. školy v Plzni, Jazyk a literatura I (1958), s. 135 až 146; A. Knop, K vývoji zednických profesionálních výrazů na Ostravsku, Sb. prací Ped. inst. v Ostravě, řada spol. věd I (1960), s. 3 — 21, aj.

[2] Starší literaturu viz u F. Oberpfalcera-Jílka, Argot a slangy, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 311 — 375; starší i novější u Jos. Hubáčka, K dnešnímu stavu studentského slangu, NŘ 48, 1965, s. 86 — 90.

[3] Bedřich Téma, Mluva studentů východního Těšínska, Praha 1965, 85 s.; práci již recenzoval J. Balhar v Slezském sb. 65, 1967, s. 125 — 127.

[4] A. Kellner, Východolašská nářečí I, 1946, II, 1949; M. Romportl, Zvuková stránka souvislé řeči v nářečích na Těšínsku, Ostrava 1958.

[5] Označení „východní Těšínsko“ si dnes totiž málokdo spojí s Kellnerovou oblastí „východolašskou“. Přitom s označením „západní Těšínsko“ nepracuje ani sám autor. — Školy jsou v N. Bohumíně, Orlové, Karviné, Č. Těšíně, Jablunkově; nově vzniklé město Havířov autor nezahrnuje. Každé zkoumané město je v práci zastoupeno ukázkou souvislého studentského hovoru; škoda, že textová část je tak minimální (a např. úvodní partie zbytečně rozvleklé).

[6] V práci Mluva hutníků na Bohumínsku a Karvínsku, Praha 1958, užívá autor jistě také problematického termínu slezskopolská nářečí.

[7] Srov. např. materiál v těchto článcích: L. Klimeš, Slang plzeňských studentů, Sb. Ped. inst. v Plzni 1964, s. 71 — 118; Jos. Hubáček, K dnešnímu stavu studentského slangu, NŘ 48, 1965, s. 86 — 90; Jar. Hubáček, K otázce slangu ostravských studentů, Slezský sb. 64, 1966, s. 552 — 555.

[8] J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961.

[9] Srov. např. v těchto článcích: V. Šmilauer, Studentské přezdívky z Bratislavy, NŘ 17, 1933, s. 134 — 138, 185 — 190; J. Brambora, Studentské přezdívky z Prahy, NŘ 17, 1933, s. 273 — 282; L. Klimeš, Slang plzeňských studentů, Sb. Ped. inst. v Plzni, 1964, s. 84 — 6 (přezdívky učitelů), 88 — 9 (přezdívky studentů).

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 4, s. 234-239

Předchozí Jarmila Syrovátková: O Šafaříkově a Kollárově jazyce

Následující Jaroslav Kuchař: Nová studie o vlivu češtiny na bulharštinu