O Šafaříkově a Kollárově jazyce

Jarmila Syrovátková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Literatura rozšiřující naše dosavadní znalosti o jazyce národního obrození byla v minulém roce obohacena o publikaci Stefana Tóbika Šafárikov a Kollárov jazyk.[1] Tato práce nechce jen analyzovat jazyk děl předních obrozenských buditelů, ale sleduje ve vývojové linii zároveň jejich jazykové teorie, a to v těsné souvislosti s politickou a kulturní atmosférou tehdejší doby na Slovensku i v Čechách a s přihlédnutím k situaci, na kterou národní obrození na Slovensku navazovalo, která mu předcházela. Proto je Tóbikova práce cenným příspěvkem k dějinám slovenštiny a jejímu [232]vztahu k češtině. Při své práci hodnotí Tóbik i dosavadní literaturu mající přímý vztah ke zkoumanému období i k oběma autorům.

Jádro knihy tvoří dvě kapitoly: jedna je soustředěna na charakteristiku doby a jazykových poměrů na Slovensku v letech Šafaříkova a Kollárova života, především jejich mládí, na jazykové teorie i vlastní jazykovou praxi obou, v druhé pak Tóbik dochází jazykovým rozborem jednotlivých děl P. J. Šafaříka a J. Kollára k jejich celkové charakteristice mluvnické a slovníkové.[2]

Tvůrčí období P. J. Šafaříka a J. Kollára člení Tóbik na tři etapy. Nemají ovšem vždy u obou stejný časový rozsah. První probíhá u Šafaříka i Kollára v letech 1814—1824; oba vycházeli z bibličtiny, jak se v slovenském kontextu nazývá starší podoba češtiny, kterou byla psána Bible kralická a které se ve funkci spisovného jazyka užívalo s jistými omezeními a adaptacemi i na Slovensku před vystoupením Štúrovým; oba ji — ve shodě s teorií Dobrovského a Jungmanna — obohacovali prvky slovenské slovní zásoby. Šafařík i Kollár si ovšem uvědomovali významné rozdíly v běžně mluvených projevech slovenských a českých, ale spisovným jazykem byl pro ně jazykový útvar, který shodně s praxí v Čechách nazývali „český jazyk“. Jazyk jejich děl vytvořených v těchto letech se ovšem už plně neztotožňuje s tzv. bibličtinou, odlišuje se však i od češtiny užívané českými autory v Čechách, a to především slovakizovanou slovní zásobou.

Druhé období trvalo u Šafaříka tři roky (1825—1828), u Kollára čtrnáct let (skončilo v r. 1838). Ve shodě s dobovým preromantismem vystupuje u obou do popředí myšlenka jazykového sjednocení na Slovensku; ta vedla k tomu, že opouštějí dosavadní podobu spisovného jazyka českého. V jazyku jejich děl přistupují k pokračující slovakizaci slovní zásoby a frazeologie i záměrné slovakismy hláskoslovné a tvaroslovné. Pravopis se začal velmi přibližovat pravopisu bernolákovskému.

Třetí období začíná u Šafaříka podstatně dřív než u Kollára. Znamená v podstatě návrat k češtině jen velmi mírně slovakizované, především opět v slovní zásobě. Tento návrat byl podmíněn obavou o osud a existenci Slováků, a proto oba hledali řešení ve spojení s Čechy. Tóbik hodnotí tyto názory Šafaříkovy a Kollárovy — ve srovnání s názory obou období předchozích — negativně. Šafařík i Kollár nežili v těchto létech na Slovensku, a proto si plně neuvědomovali vzrůstající národní uvědomění Slováků, jejich snahu po vnitřním sjednocení, k němuž mohl přispět jen spisovný jazyk slovenský, ne český.

Jazykové teorie P. J. Šafaříka a J. Kollára rozvádí Tóbik podrobněji, např. ty, které vycházejí z požadavku libozvučnosti spisovného jazyka, tak jak ho vypracovala a uplatňovala řada tehdejších evropských badatelů. [233]Protože esteticky byly výše hodnoceny samohlásky zadní řady před předními, jevila se jim i slovenština ve srovnání s češtinou jako jazyk libozvučnější. Užívání slovenských podob ve spisovné češtině znamenalo tedy podle nich kromě jiného i zestetičtění. V důsledku neprovedení tzv. přehlásek je ve slovenštině nejen vyšší frekvence samohlásek zadní řady, ale neexistuje česká tvarová homonymita (např. neprovedená přehláska odlišuje slovenskou podobu jedn. čísla moja duša od českého moje duše, tj. podoby stejné v čísle jednotném i množném). I to bylo důvodem, který mluvil pro úpravu spisovné češtiny podle jejich představ.

Důležité místo zaujímá v Tóbikově práci rozbor všeslovanské ideologie uplatňované Kollárem i v systému spisovného jazyka Čechů a Slováků, a to dřív než v oblasti literárně kulturní. Kollár si uvědomoval některé jazykové shody, které vznikly historickým vývojem ve slovenštině a ruštině, a právě těmi chtěl posílit spisovný jazyk společný Čechům a Slovákům. Jinak se stavěl k všeslovanské myšlence Šafařík. Pochopil lépe než Kollár historickospolečenský vývoj a přiznával autonomnost řadě slovanských národů. Jako Dobrovský došel k závěru, že slovenština je samostatným nářečím slovanštiny stejně jako čeština, je tedy s češtinou i ostatními slovanskými jazyky rovnocenná a není nářečím češtiny. Popsal podrobněji jazykové znaky střední slovenštiny a tak jako první podal poměrně úplně výčet znaků pozdější spisovné slovenštiny. Domníval se, že by ve spolupráci katolíků a protestantů mohla v budoucnu vzniknout spisovná slovenština, ovšem v těsném kontaktu s češtinou. Píše: „Pri tomto spisovnom jazyku by sa síce zásadne prevzala česká gramatika ako základná norma, ale zároveň by sa musel brať ohľad i na povahu slovenského nárečia (jazyka) pri preberaní domácich slov, fráz a skloňovania natoľko, aby tým štýl dostal svojský, rýdzo slovenský kolorit, a tak aby sa mohlo aj písať podľa potrieb slovenského ľudu, aj aby sa pevne udržal vzájomný literárny styk medzi Slovákmi a Čechmi na prospech naozajstného blaha oboch bratských národov i v budúcnosti.“[3]

Podobně hledal ve stejnou dobu Vuk Karadžić cestu k vytvoření spisovného jazyka Srbů a Charvátů. R. 1850 na vídeňské schůzce, které se účastnil i Ivan Kukuljević, Duro Daničić, Ivan Mažuranić a Dimitrije Demeter, bylo dohodnuto, že základem spisovného jazyka bude současná srbština, a to hercegovské nářečí s některými prvky řeči Dubrovníka a bosenských měst; tím se podařilo vytvořit spisovný jazyk, který vyhovoval uživatelům srbských i charvátských nářečí. Dosavadní spisovný jazyk srbskoslověnský (tj. církevněslovanský jazyk ruského typu se srbismy), tak vzdálený živému jazyku, v dané době naprosto nevyhovoval; Karadžić z něho přejímá do nového spisovného jazyka jen některá knižní slova.

Úsilí P. J. Šafaříka a J. Kollára směřovalo k vytvoření spisovné sloven[234]štiny, ovšem na společném základě s češtinou, v podstatě umělým zásahem do existující spisovné češtiny. Šafařík později tento postup odmítl. Obecné znaky slovenštiny, které uvedl Kollár ve stati o libozvučnosti jazyka československého a Šafařík ve svém díle Geschichte der slavischen Sprache und Literatur a v Slovanském národopise, tvořily systém a ten převzal, doplnil a zpřesnil r. 1846 L. Štúr ve svém spise Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí. Š. Tóbik uvádí prudkou polemiku, s kterou vystoupil proti Štúrovi Kollár i umírněnější Šafařík. Z ní jasně vyplývá, že Šafařík i Kollár, po léta už nebydlící na Slovensku, nepochopili plně vývoj slovenské společnosti a neviděli vznik slovenského národa tak jasně jako nastupující generace, a proto také nemohli stát v čele nových proudů.

V druhé části své práce podává Š. Tóbik charakteristiku jazyka Šafaříkových i Kollárových děl i jejich korespondence, a to podle jednotlivých období a ve vztahu k jazykovým vrstvám a stylům. Na bohatém materiále si všímá pravopisných jevů, slovní zásoby a mluvnické stavby ve vztahu k tehdejší rozkolísané normě. Některé Tóbikovy formulace nejsou zcela přesné a jasné („Archaizmy z hľadiska vtedajšieho i dnešného čitateľa boli v jazyku mladého Šafárika a Kollára…“, s. 80, „dnes treba hodnotiť ako archaizmy aj vtedajšie novotvary…“, s. 84), je možné mít námitky i proti zařazení a hodnocení některých příkladů (jako typy „lexikálních archaismů“ jsou uváděny jmenné tvary přídavných jmen, např. raněn, prodán, vytržen, zdráv, svázán, s. 82) apod.; vcelku však shromáždil Š. Tóbik a v této kapitole utřídil velmi bohatý a zajímavý materiál. Škoda jen, že kniha nemá rejstřík.

Práce je cenným příspěvkem k dějinám obou našich jazyků; seznamuje nejen s jejich důležitým vývojovým obdobím, ale přispívá i k pochopení jazykové situace dnešní.

---

[1] Vydalo r. 1966 Slovenské pedagogické nakladateľstvo v Bratislavě, stran 157.

[2] O J. Kollárovi viz článek J. Dvončové Kollár a čeština, Sborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského, Philologica 16, 1965, s. 183—187.

[3] Citát převzat z Tóbikovy práce, s. 36.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 4, s. 231-234

Předchozí Alexandr Stich: O polonismech v obrozenské češtině

Následující Jana Jančáková: Práce o studentské mluvě