Z 21. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého

Vladimír Mejstřík

[Drobnosti]

(pdf)

-

Se zpožděním vyšel v červenci t. r. 21. sešit Slovníku spisovného jazyka českého, naší veřejností už netrpělivě očekávaný.[1] Přináší další část hesel nejbohatšího písmena české abecedy; zpracovává hesla porozhlédnouti se — probourati. Naše poznámky mají opět upozornit na konkrétní přínos Slovníku pro kodifikaci některých tvarů jmen a sloves, povšimnout si slovesných vazeb a hodnocení jejich správnosti, [266]stylové charakteristiky některých slov a slovních spojení, a také nových pojmenování, která v nedávné době pronikla do spisovné slovní zásoby.

Nové tvaroslovné údaje jsou u těchto podstatných jmen: K mužským jménům neživotným, která mají v 6. pádě jedn. čísla dvojí tvary -u//-e, -ě, přibyla ve shodě s dnešním územ slova poukaz, poval a celá skupina jmen cizího původu se zakončením na -át: presbyterát, primariát, principát, priorát, přivát; dále u cizích slov pozitiv, potenciál, postament, prestol. — U ženských jmen pramáti (a máti), praneť (a neť) jsou uvedeny dvojí tvary skloňování, z nichž původní delší (s -r-) hodnotí Slovník jako zastaralé.

Školní vydání Pravidel pravopisu považuje u slova prestiž mužský i ženský rod za rovnocenné, Slovník dává přednost rodu ženskému. — U slova potaš zaznamenává Slovník i rod mužský, i když se ho užívá jen zřídka.

Obyvatelské vlastní jméno Pražan (a přechýlené k němu Pražanka) má v úzu i podobu Pražák (Pražačka, Pražka). Slovník spisovného jazyka českého hodnotí tuto podobu jako obecně českou ve shodě s paralelními podobami na -ák u jmen Brňan, Budějovičan, Hradečan, Ostravan (Brňák, Budějovičák, Hradečák, Ostravák) aj. Zároveň má však tato podoba i platnost hovorovou;[2] v úzu se pociťuje jako běžná. Spíše podoba Pražan má knižnější charakter; jako historický termín (psaný s malým počátečním písmenem) uplatňuje se ovšem jen tato podoba.

Z tvarosloví sloves upozorňujeme na upřesněné údaje u minulého příčestí slovesa prchnout, které má dvojí tvary, prchl i prchnul, bez omezení. — Sloveso požlutit má dvojí tvary v příčestí trpném, požlutěn i požlucen.

21. sešit Slovníku přináší i některá nová zhodnocení slovesných vazeb.[3] Sloveso pracovat má náležitou vazbu s předložkami na a v s 6. pádem (pracovat na něčem, např. na určitých úkolech; pracovat v něčem, např. ve funkci[4]). Vazby pracovat o něčem a k něčemu se považují za knižní a zastaralé; vazba s předložkovým 7. pádem pracovat nad něčím (např. nad scénářem) je mechanicky přejatý rusismus, hodnocený jako neústrojný a slangový.[5]

Častými výtkami brusičů byla kdysi stíhána vazba slovesa použít (a nedokonavého používat) se 4. pádem. Přísně se vyžadovala vazba s 2. pádem. Slovník uvádí, že náležitá je nejen vazba s 2. pádem, ale [267]zvláště u konkrétních jmen s významem ‚vzít, zvolit k nějakému účelu, užít, upotřebit‘ též s pádem 4. Tedy např. použít kladivo i kladiva. I na tomto slovese vidíme tendenci současné češtiny k zpravidelnění a zpřesnění systému prostředků, projevující se v našem případě „ústupem neakuzativní vazby a jejím omezením (udržením) např. na substantiva abstraktní, popř. i diferenciaci významovou“.[6] — Podobně je tomu i u slovesa potřebovat, u něhož vazba s 2. pádem je už dnes knižní a zastaralá, ač ještě Příruční slovník zaznamenával vazbu tohoto slovesa se 2. a 4. pádem rovnocenně vedle sebe. — Rovněž u slovesa pozbýt proniká do spisovného jazyka 4. pád; Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že 2. pádu je vhodné užít ve spojení s abstraktními jmény, např. pozbýt naděje, odvahy, síly atp. (vedle řidšího 4. pádu), kdežto ve spojení se jmény konkrétními se sloveso pozbýt pojí se 4. pádem (např. pozbýt majetek, peníze, hlas). V těchto spojeních se vazba s 2. pádem pociťuje jako knižní, resp. zastarávající. — A nakonec: posudek lze psát na někoho i o někom; mezi těmito vazbami není významový rozdíl.[7]

Slovník spisovného jazyka českého věnuje pozornost i novým pojmenováním, novým slovům a slovním spojením, která pronikají do spisovného jazvka, zejména prostřednictvím tisku a publicistiky vůbec, nebo v odborném vyjadřování z tzv. pracovní (resp. slangové) stylové vrstvy. Ne všechna pojmenování však mají své jazykové oprávnění k tomu, aby se jako spisovná uplatnila. Jako slangové označuje Slovník spojení postavit problém, práci, projev, rekord.[8] Oprávněně omezuje i další slovní neologismy, jako jsou slovesa pózovat (ve výtvarnickém slangu znamená ‚stát v určité póze modelem‘), premiérovat, tj. uvést premiéru, a priorovat (v úředn. slangu ‚vyznačit na spise prius, tj. dřívější spis v téže věci‘). Doporučuje místo označení potkávací světla (u auta) po dohodě s odborníky užívat termínu tlumená světla, místo neústrojné spřežkové složeniny práceschopnost pojmenování pracovní schopnost. Rovněž jako jedině spisovné uvádí sousloví masová výrobní práce, masová kulturní práce místo sice dvojslovných, ale neústrojně tvořených výrazů masově výrobní, masově kulturní práce.[9]

Ve velké oblibě jsou v současné době pojmenování tvořená příponou -ář (-ař), která označují příslušníka určitého zaměstnání, určité pra[268]covní specializace. Slovník (na rozdíl od Příručního slovníku) tuto skutečnost zachycuje, i když slova takto nově vzniklá hodnotí stylisticky značně diferencovaně: od slov spisovných (např. postupář ‚technický pracovník‘, potrubář, pouzdrař) přes slova hovorová (např. potravinář) k výrazům slangovým (pozemkář ‚hráč pozemního hokeje‘). Omezení výrazu pozemkář (dříve už házenkář, odbíjenkář) je snad příliš strohé a neodpovídá situaci ve spisovném úzu (hráč pozemního hokeje je pro běžné sdělení označení příliš obšírné). — Jinou značně frekventovanou slovotvornou skupinou, danou ovšem skutečnou potřebou nového pojmenování, jsou abstraktní jména na -(n)ost uplatňující se ve spisovné češtině s převahou jako odborné názvy.[10] Slovník spisovného jazyka českého zaznamenává z nich ve svém 21. sešitě termíny poruchovost s významem ‚množství, počet, častost a trvání poruch‘ a potratovost znamenající ‚počet potratů na tisíc obyvatel za rok‘.

---

[1] Sešit 22 vyšel rovněž se zpožděním v srpnu t. r.; poznámky k němu přineseme v některém z příštích čísel Naší řeči.

[2] Havránek-Jedlička: Česká mluvnice, 1963, s. 443. — Školní vydání Pravidel pravopisu z r. 1958 vůbec druhou podobu neuvádí; akademické vydání ji uvádí bez omezení (k ní přechýlené Pražka jako hovorové).

[3] Srov. též Havránek-Jedlička, Česká mluvnice, 1963, s. 355.

[4] Zd. Hrušková, Z našich novin, Naše řeč 42, 1959, s. 246.

[5] Srov. Fr. Váhala, O jazyce časopisů a novin, Naše řeč 45, 1962, s. 116.

[6] Fr. Daneš, Vývoj češtiny v období socialismu, sb. Problémy marxistické jazykovědy, 1962, s. 327.

[7] Srov. J. Machač, Posudek na někoho, nebo o někom?, Naše řeč 46, 1963, s. 55.

[8] Srov. k tomu i J. Kuchař, O jazyce a stylu stranické agitace a propagandy, Naše řeč 44, 1961, s. 140.

[9] Viz M. Helcl, Poznámky k tvoření některých adjektivních složenin, sb. Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 190n.

[10] Srov. též Fr. Daneš, Vývoj češtiny v období socialismu, sb. Problémy marxistické jazykovědy, 1962, s. 321; týž, Zvýšili jste návštěvnost?, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 2. výběr, 1955, s. 175.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 5, s. 265-268

Předchozí Vladimír Mejstřík: Z knih, časopisů a novin

Následující V. Kondrová: Dopad